12        KOMPLEXNÍ. GEOFYZIKÁLNÍ VÝZKUMY
Ze studia fyzikálních vlastností hornin i z možností jednotlivých geofyzikálních metod vyplývá jeden ze základních principů geofyzikálních výzkumů, princip komplexnosti. Fyzikální parametry sledované jednotlivými geofyzikálními metodami se vzájemné" doplňují, což usnadňuje kvantitativní (určení tvaru, rozměrů a hloubky anomálních objektů) i kvalitativní {určení látkového složení) interpretaci geofyzikálních podkladů.
Konečným cílem výzkumů v užité geofyzice je vždy konkrétní geologický výsledek, jako je např. diferenciace horninového masívu podle typů hornin, lokalizace tektonických linií, objevení ložiska užitkových nerostů, poskytnutí údajů o fyzikálně mechanických vlastnostech hornin atp, Z tohoto hlediska jsou možnosti užité geofyziky určovány úrovní geologických znalostí o řešeném problému a mírou návaznosti geofyzikálních výzkumů na výzkumy geologické, Obecně platí princip eo nejužší návaznosti geofyzikálních výzkumů na výzkumy geologické, zejména geochemické.
Geofyzikální výzkumy mohou být realizovány v různém měřítku, např. jako výzkumy globální, regionální, detailní atp. Je žádoucí, aby geofyzikální výzkumy, zejména při vyhledávání ložisek užitkových nerostů, byly organizovány po etapách, nejprve jako regionální, posléze jako vyhledávací a konečně jako průzkumné. Tak například po komplexním leteckém měření 1 :25 0Q0 následuje pozemní vyhledávací etapa 1 : 10 000. Dodržování prmcvpu etapovitosti je nezbytné při ložiskově geologickém vyhodnocování nadgjnosti velkých územních celků, např, v rozvojových zemích.
V této krátké kapitole se stručně zmíníme o některých výsledcích komplexních geofyzikálních výzkumů při studiu globální tektoniky, při vyhledávání ložisek užitkových nerostů a o možnostech geofyziky v hydrogeologii a inženýrské geologii.
12.1      Geofyzika a nová globální tektonika
V posledních desetiletích bylo nahromaděno velké množství globálních geofyzikálních podkladů. Vedle seismologických dat, charakterizujících mj. sou Časnou tektonickou aktivitu Země, to jsou údaje tíhové, geomagnetické {viz obr. 18,19), magnetotelurické, geotermické, radiometrické, dále poznatky o změnách polohy osy rotace Země, o variacích geomagnetického pole, o morfologii mořského dna a další. Po konfrontaci těchto globálních geofyzikálních podkladů s existujícími geotekto-nickými koncepcemi, jejichž základem je učení o geosynklinálách, byla zformulována koncepce tektoniky litosférických desek.
Pro studium stavby zemského tělesa a procesů v něm probíhajících má největsí význam seismológie, využívající mezinárodní síť moderních observatoří. Seismologie je schopna s vysokou přesností sestavit globální obraz rozmístění zemětřesení, totožný s obrazem geotektonicky aktivních oblastí (obr. 93). Seismolo-gické výzkumy umožňují přesné sledování současných tektonických procesů,.
174
věetně kvalitativního ocenění jejich intenzity v jednotlivých regionech. Vedle geografického- rozmístění ohnisek zemětřesení poskytuje seismologie i relativné přesnou představu o rychlostech Uření seismických vln v celém zemském tělese. Rychlosti elastických vln jsou závislé na fyzikálně mechanickém stavu prostředí, který se mění na hranici zemská kůra—plášť a plášť—jádro.
Obr. 93. Schematické znázornění seismické aktivity Země a vymezení litosférických desek Zemětřesení: 1 — mělká, 2 — středné hluboká, 3 — hlubinná; 4 — aktivní rifty, 5 — generalizovaný směr pohybu (podle Imks, Oliver, Sykeg 1968)
Nejblíže k zemskému povrchu (pod kontinenty v průměrné hloubce 35 km, pod oceány 10 km) se nalézá rozhraní zemská kůra—fláU (Mohoroviěiěova diskontinuita), kde rychlost podélných vln roste ze 7,6 km s_1 na 8,2 km s_1. Pod kontinenty je zemská kůra rozdělena Conradovou diskontinuitou na svrchní ěást s rychlostmi podélných vln 6,3 až 6,5 km s-1 a na spodní část s rychlostmi 7,2 až 7,6 km $~K V plášti v hloubce 100 až 250 km rychlost podélných vln opět poklesne na 7,7 km s"1, potom plynule stoupá až na 13,5 km S"1 v hloubce 2 900 km, kde náhle poklesne na 8 km s-*. Tento skok v rychlostech odpovídá rozhraní pláS(—jádro. Pokles rychlosti v nejsvrehnější Části pláště vymezuje vrstvu snížených rychlostí nazývanou astenosféra. Pokles rychlosti je pravděpodobně způsoben mírným natavením této části pláště. V magnetotelurice se astenosféra projevuje zvýšenou vodivostí, v geotermických modelech zvýšenou teplotou.
NejvyŠŠÍ ěást plástS je podle elastických vlastností rigidní a má podobné fyzikálně mechanické vlastnosti jako zemská kůra. Proto s ní byla sloučena v litosféru o celkové mocnosti 100 až 250 km. Pod litosférou se nalézá výše zmíněná vrstva snížených rychlostí — astenosféra. Při zemském povrchu se tedy nalézají dvě fyzikálně zcela odlišné vrstvy, rigidní litosféra je uložena na plastické asteno-sféře. Toto zjištění je jedním ze základních kamenů nové globální tektoniky, někdy též nazývané tektonika litosférických desek. Logicky se tpředpokládá, že většina současných geotektonických procesů se odehrává právě na hranicích litosférických desek (obr. 93). ,
Nejíastějším typem rozhraní mezi Jitosfériokými deskami jsou středo-
175
oceánské hřbety s centrálním riftem, jejichž celková délka dosahuje 80 000 km. Jsou provázeny mělkými zemětřeseními (astenosféra je blízko zemského povrchu), zvýšeným tepelným tokem a charakteristickými lineárními magnetickými anomáliemi. Podle radiometrického, paleontologického a paleomagnetického datování vzorků z mořského dna lze považovat za prokázané, že v oblasti středooceánských hřbetů dochází k narůstání (spreadingu) mořského dna s rychlostí několika cm za rok. Není však dosud jasné, jaké síly posunují litosférické desky od středooeeán-ského hřbetu. Vzhledem k tomu, že rozhraní litosféra—astenosféra smérem od středooceánského hřbetu klesá, mohou se ná pohybu významně podílet gravitační síly. Další varianty předpokládají konvekční proudění v plášti, při němž pohyb litosférické desky mohou částečně způsobovat gravitační síly, nebo je deska pasivně unášena.
Velice významné je zjištění, že na dne oceánů se vesměs vyskytují horniny mladší než 250 miliónů let. Toto stáří oceánického dna je v plném souladu s celkovou délkou středooceánských hřbetů a s rychlostí spreadingu. Při extrapolaci současného vývoje mořského dna do minulosti můžeme béhem geologického vývoje Země předpokládat několikanásobný vznik a zánik dna oceánů.
Méně Častým, avšak významným typem rozhraní litosférických desek jsou mbduMní zóny vyskytující seu ostrovních oblouků a podél tektonicky aktivních okrajů kontinentů (např. Jižní Amerika). V subdukčních zónách dochází k zasouvání litosféry do astenosféry, tj. rigidní desky do plastického prostředí. Důkazem rigidity je přítomnost hlubinných zemětřesení, jejichž hypocentra jsou uspořádána v tzv. BenioffovS zóně až do hloubek 700 km. Hluboko vodní příkop, typický pro subdukční zóny, je provázen intenzivními zápornými tíhovými anomáliemi, což svědčí o přítomnosti sil působících proti izostázi. Pro subdukční zóny je také charakteristická vulkanická činnost projevující se nad zasouvanou lito-sférickou deskou. Podél subdukčních zón dochází k zániku oceánické kůry a k mírnému narůstání kontinentální kůry. Vzhledem k rozdílné celkové délce středooceánských hřbetů a subdukčních zón musí být rychlost zániku oceánické kůry v subdukčních zónách větší než rychlost jejího narůstání podél středooceánských hřbetů, takže občas musí dojít k jejich kolizi se středooceánským hřbetem. Podobnou kolizi lze předpokládat při západním okraji Severní Ameriky, kde se pacifický rift setkal se subdukční zónou.
Fyzikálně i geologicky nejjednoduŠSím rozhraním mezi litosfórickými deskami jsou transformní zlomy. V seismologu se projevují zemětřeseními s malou hloubkou hypocentra, v magnetometrii posunem (stovky až tisíc km) lineárních anomálií, Často příčně posouvají středooceánské hřbety. Transformní zlomy tvoří jednotný geometricky přesně definovaný systém. Podél transformních zlomů dochází pouze k relativnímu pohybu litosférických desek, zemská kůra zde ani nevzniká, ani nezaniká.
V prostoru kontinentů mají tektonicky aktivní pásma zcela odlišný charakter. Je to mj. způsobeno tím, že kontinenty jsou ve srovnání s oceánickou kůrou mnohem starší a zkonsolidovanější, kontinentální kůra i litosféra má podstatně větší mocnost. Pásemná pohoří alpsho-himálajského typu jsou charakterizována středně hlubokými zemětřeseními, intenzivními zápornými anomáliemi tíže a značnou mocností zemské kůry. Vzhledem k malé hustotě kontinentální kůry nelze v oblasti kontinentů předpokládat podobný mechanismus subdukce jako např. u ostrovních oblouků. Svědčí o tom chaotické rozmístění zemětřesení a hloubka hypocenter do 400 km. Při bližším porovnání kontinentů a oceánů (obr. 93) zjistíme, že v řadě případů mají oceánské aktivní zóny své pokračování v tektonicky aktivních zónách kontinentů (indonéský oblouk přechází do himalájského systému, hřbet uprostřed Severního ledového moře pokračuje vě Věrcho-
176
janském hřbetu na Sibiři, jihopacifický středooceánský hřbet má své pokračování v pásemných pohořích při západním okraji Severní Ameriky, z Atlantiku pokračuje do aktivní oblasti Středozemního moře významný transformní zlom atd,). Koncepce nové globální tektoniky byla formulována nedávno. Řada dílěích otázek je ddaud sporná a vyžaduje další výzkumy. Vzdor tomu se tato koncepce již stala základem moderních metalogenetických analýz, což skýtá nové možnosti při prognózovaní rudních ložisek,
12.2      Geofyzikální  metody při vyhledávání ložisek užitkových nerostů
Při vyhledávání ložisek užitkových nerosta geofyzika přispívá ke geologickému mapování v regionálním a detailním měřítku, k řešení strukturně tektonických poměrů, ve výjimečných případech k přímému vyhledávání ložisek. V této kapitole si naznačíme možnosti geofyziky při vyhledávání ložisek ropy, rud a nerud.
V ropné prospekci vyhledáváme geofyzikálními metodami tzv. ložiskové pasti, tj. místa, kde se ložiska ropy mohla vytvořit. Pod pojmem past rozumíme libovolnou pórovitou a propustnou vrstvu (kolektor), utesnenou nepropustným stropem. Ropné pasti mohou být strukturní, stratigrafické nebo komplexní. Strukturní pasti vznikají vrásovou a zlomovou deformací (např. antiklinály a hrástě), stratigrafické pasti vznikají v důsledku primárních či sekundárních změn v litologii kolektorských hornin. Pro komplexní pasti jsou typické jak strukturní deformace, ták litologické změny. Ropné pasti se převážně vyskytují v rozsáhlých komplexech sedimentárních hornin, výjimečně v rozpukaných krystalických či metamorfovaných horninách.
Zvlášť příznivé podmínky pro použití geofyzikálních metod jsou při studiu komplexů sedimentárníoh hornin uložených na starém předkambrickém nebo paíeozoickém krystalickém podkladu (např. východosibiřská platforma, okrajové části platform — přikaspická deprese). Příznivé podmínky nacházíme i v mladých třetihorních vnitrohorských depresích (např. íránsko-arabský bazén, karpatské bazény). Méně příznivé podmínky pro geofyzikální práce jsou v orogen-nícli oblastech, u nás např. oblasti flyšových Karpat a obalové a příkrovové sedimentární jednotky vnitřních Karpat. Schematická mapa roponadgjných flyšových a neogenních jednotek Karpat na území ČSSR je na obr. 94.
Geofyzikální práce při vyhledávání ložisek ropy a plynu jsou realizovány v několika etapách. V prvé etapě jsou grammetrií a leteckou magnetometru vymezeny roponadějné sedimentární pánve. Podstatně nižší hustota sedimentů ve srovnání s hustotou krystalinika v podloží obvykle umožňuje přibližné vymezení mocnosti sedimentárních souvrství. Aeromagnetometrie, při současném měření intenzity magnetického pole T a jejího vertikálního gradientu, přispívá k určení hloubek magnetizovaných těles v krystaliniku pod sedimenty, tj. k nepřímému určení mocnosti sedimentů.
Ve druhé etapě se uplatňuje píedevHm reflexní seismika metodou SMB, v menší míre gravimetrie a geoelektrika. Výsledky seismiky jsou velmi přesné, podle časových řezů (obr. 65) můžeme lokalizovat ropné struktury. Gravimetrie poskytuje dobré výsledky pouze při jednoduchých hustotních poměrech (obr. 13), v některých případech přibližně vymezuje ropné struktury (obr. 14). Pokud v sedimentárním komplexu existují výrazná odporová rozhraní, mohou být strukturní poměry řešeny relativně levnými metodami geoelektrickými, zejména magnetotelurickou a VES.
Ve třetí, podrobné etapě mají dominující postavení seismika a karotáž.
177
Detailní seismika poskytuj e podklady pro lokalizaci nákladných vyhledávacích vrtů (obr. 66, 95). Výsledky karotáže, která přesně vymezuje ropu a plyn v kolektorech, jsou hlavním podkladem při vyhodnocování vrtů. V posledních letech jsou činěny pokusy s využitím seismiky k přímé lokalizaci ložisek (obr. 68). Nadějné výsledky Byly získány i geoelektrickými metodami, neboť kolektory zaplněné oporu a plynem mají zvýšenou polarizovatelnost a odpor.
100 km
Obr. 94. Schematická mapa roponadějnýeh flyšových a neogenních jednotek Karpat 1 — Český masív, 2 — krystalinikum a mezozoikum vnitřních Karpat, 3 — vnitřní bradlové pásmo, 4 — vnitrokarpatský paleogén, S — flyšové pásmo Karpat, 6 — neogenní pánvo: I — vídeňská, II — Podunajská nížina, III — jihoslovenská, IV — východoslovenská, 7 — neovulkanity, 8 — celní hlubina
Treb-3
m]
m-1 v
	J	L ..... .—........,        „ i	i
H			
ŕ*frV*ď.>>'-''ľťl >'M n tSSi			
			
			
1'
2Ľ3 3%m 4E3  5- 6-----
0
1
3 km
Obr. 95. Seismieký řez malcickou andessitovou intruzí
1 — panon, 2 — sarmat, 3 — baden, 4 —• andezit, 5 — odrazové elementy, 6 — stratigraflekó hranice
Rudní ložiska, jsou neobyčejně složitým a různorodým geologickým objektem. Jsou uložena v rozmanitých geologických podmínkách, mají variabilní fyzikální vlastnosti, nepravidelné tvary rudních těles, ěasto se vyskytují v morfologicky členitém terénu. Právě v rudní prospekci je třeba zvlášť důrazně dodržovat
178
výše vytyčené principy geofyzikálních prací: komplexnost, etapovitost a návaznost na geologii, zvláště geochemii.
V minulosti byla pro rudní geofyziku typická snaha o přímou lokalizaci rudních těles. Praxe však ukázala, že možnosti geofyziky jsou v tomto směru omezeny, zvláště u nej významnějších typů ložisek charakterizovaných velkými zásobami a malým relativním obsahem užitkové složky (např. porfyrové rudy mědi). Geofyzika však je schopna řešit řadu úkolů spojených s nepřímou lokalizací zrudnění. Tak například gravimetrie vymezuje amfibolitová tělesa geneticky spojená s Ni—Cu zrudněním, žulové elevace spojené s Sn mineralizací atp. (obr. 15). Magnetometrií lze mapovat kontakty hornin s odlišnou magnetizací a diferencovat je podle bazicity či stupně metamorfózy (obr. 23, 24). Významné postavení maji v rudní geofyzice letecké metody (obr, 49, 85, 86, 87), umožňující rychlé ocenění nadějnosti velkých územních celků. Ověřování anomálií zaměřených letecky (obr. 88) a indikací zjištěných strukturně tektonickým geofyzikálním mapováním provádějí komplexní terénní geofyzikální skupiny.
Tyto skupiny jsou vybaveny souborem geofyzikálních aparatur (obr. 96),
Obr. 96. Jíomplexní geofyzikální skupina před odjezdem do terénu. Na automobilu zleva doprava rozloženy: protonový magnetometr, aparatura pro elektromagnetická měření, aparatura metody VP; na vozovce: vlevo na třínožce gravimetr, vpravo aparatura pro měření odporová, SP, elektrody, buben s kabelem (foto R. Duda)
který jim umožňuje nasazení nej vhodnějších geofyzikálních metod. Při vyhledávání sulfidické mineralizace se nejvíce uplatňují elektrochemické metody (obr. 34, 35), při lokalizaci rudních těles a tektonických linií jsou za příznivých podmínek úspěšné elektromagnetické metody (obr. 37, 39). Výsledky komplexních geofyzikálních měření jsou vyhodnocovány a interpretovány na stolních kalkulátorech
179
(obr. 97). Možnosti geofyziky při vyhledávání rudních ložisek si ukážeme na dvou příkladech.
Výskyt polymetalických Pb, Zn {Gu, Au, Ag) rud lze předpokládat v devonských vrstvách v Jeseníkách na severní Moravě. Podmínky příznivé pro přímou
Obr. 97. Vyhodnocování komplexních geofyzikálních měření na stolním kalkulátoru (foto R. Duda)
\nV 60   »80    ňx> t120 200 100
003Om)
Obr. 98. Komplexní geofyzikálmí profily nad zlatohorskou rud»í strukturou
180
lokalizaci zrudnění byly zjištěny v tzv. .pejvízské sérii a v severní části yrbenského devonu, ve zlatohorském rudním revíru. Typické komplexní geofyzikální profily jsou na obr. 98. Zrudnění je lokalizováno minimy SP, maximy AZ, typickými indikacemi kombinovaného profilování a zvýšeným obsahem Pb v eluviu. Výsledky geofyzikálního měření nad zlatohorskou rudní strukturou jsou shrnuty ve strukturním schématu na obr. 99. Zrudnění je lokalizováno osami vodivosti a maximy
Obr. 99. Zlaté Hory. Strukturní schéma podle výsledků geofyzikálních měření
l_sericitiokó kvareity, 2 — serieitickó-chloritické kvaroity, 3 ■— zelené břidlice,
4 — grafitioké fylity, 5 — osy vodivosti, 6 — oay magnetických anomálií, 7 — tektonické linie
Obr. 100. Mapování devonských grafitizovaných a pyritizovaných břidlic metodou SP
AZ při kontaktu sericitických a sericiticko-chloritických kvarcitů. V jižní části vrbenského devonu a ve štembersko-hornobenešovském devonském pruhu^ je projev zrudnění překryt elektrickými anomáliemi vyvolanými grafitizovanými a pyritizovanými břidlicemi a magnetickými anomáliemi způsobenými zelenými břidlicemi. Geofyzika se zde uplatňuje při geologickém mapování, např. metodou SP ke spolehlivě mapovat vodivé devonské břidlice (obr, 100).
Hloubkový dosah geofyzikálních metod při vyhledávání Ni—Cu zrudnění
181
na ruské platformě je ilustrován na obr. 101. Magnetometru" a metodou VP bylo prokázáno, že pod pokryvnými útvary o mocnosti 100 m se nalézají peridotity se sulfidickou mineralizací.
Při vyhledávání ložisek nerudních surovin je metodika a technika geofyzikálních prací podobná jako v rudní prospekci. S úspěchem jsou geofyzikou přímo vyhledávána ložiska grafitu. Grafit je vodivý minerál nepodléhající větrání, obvykle tvoří strmé upadající deskovitá tělesa. Většina známých ložisek grantu, uložených v hloubkách do 50 až 75 m, je provázena intenzivními anomáliemi spontánní polarizace (až 1 000 mV). Při vyhledávání křemenných a pegmatitových lil, nalézajících se v hloubkách do 10 až 20 m, se úspěšně uplatňuje odporová a piezoelektrická metoda. Žíly se projevují zvýšeným měrným odporem a piezo-efektem.
Žíly fluoritu a barytu mohou být vyhledávány metodou středového gradientu, na naměřených křivkách jsou lokalizovány maximy. Pokud jsou tyto žíly vyvinuty na tektonických poruchách s písáito-jílovitým mylonitem, projevují
30t12G0
Obr. 101. Geofyzikální měření nad Ni—Cu zrudněním (podle V. Komárova 1980)
1 _ pokryvný útvar, 2 — ruly a impregnacemi pyritu, 3 — ruly, 4 — peridotity,
5 ~~ křivka \T, 6 — krivka q%, 7 — křivka Ag, 8 — křivka Ů.Z, 9 — proudová elektroda
a)
10000+ 1000
1000
AB ■ 440 m
100m '
f\í-   L\Ľŕ\L U/Ľ-Vli'-'V!1-
I L L
•?Ľ:; b)
Obr. 102. Geofyzikálni indikace nad kimberlitovým eopoUohem (podle P. Sokolova 1966) a) mapa izolinií A#, b) komplexní profil
1 — vápence, 2 — brekciovifcý kimberlit, 3 — kimberlit, 4 — kontaktně přeměněné horniny
182
se jako vodiče a mohou být vyhledávány např. kombinovaným profilováním nebo metodou VDV. Primární ložiska diamantů jsou vázána na kimberlitové _so-pouchy provázené izometrickými magnetickými anomáliemi. Brekciovitá kimberli-tová tělesa obsahující diamanty lze gravimetrií odlišit od ostatních bazických hornin (obr. 102).
Ložiska kamenné soli a draselných solí vytvářejí mocná souvrství, solné pně a Sočky. Proti okolním horninám se vyznačují sníženou hustotou (2,00 až 2,15 g cm"-3), vysokým měrným odporem a zvýšenou rychlostí seismických vln. Hlavní metodou při jejich vyhledávání je gravimetrie, provázející ložiska lokálními minimy.
Ložiska štěrkopísku, písku, hlín, vápence a stavebního kamene jsou vesměs dobývána povrchovým způsobem. Proto jsou zajímavá pouze ložiska nalézající se při zemském povrchu. Jako hlavní se při vyhledávání těchto typů ložisek uplatňují odporové geoelektrické metody, VES a profilování. Hlíny jsou sledovány podle nízkých odporů, Stěrky a štěrkopísky podle vysokých. Odporové metody se velmi dobře uplatňují při podrobném průzkumu předpolí lomů. Kompaktní kámen má malou pórovitost a vysoký měrný odpor. Tektonicky porušené a zkraso-vělé zóny mají zvýšenou pórovitost a nízký měrný odpor.
12.3      Geofyzikální metody v hydrogeologii a inženýrské geologii
Uplatnění geofyzikálních metod při vyhledávání vodních zdrojů závisí na konkrétních geologických podmínkách. V sedimentárních oblastech jsou vyhledávány vhodné struktury kolektorských hornin, např. synklinály s vrstvami porézních a propustných hornin. Hydrogeologické vrty situované v ose synklinály pak
-    1  I 1 1 1 III	1    1  1 1 11 II \ r ^ \ 4	?2
_-\"~ - j/r j3| -i    i   i i i l n	\ \ 3 \    \ 2o<< ' i ......	
lm) +10
, , j, 60m i
potok r"—*t
m ffl *E3 &
Obr. 103. Geologický řez údolím vyplněným jílem a zvodnělými štěrkopísky, interpretace křivek VES 1 — jíly, 2 — zvodnělé Štěrkopísky, 3 — sliny, 4 — vápence, 5 — hladina podzemní vody, 6 — body VES (podle H.Flathe 1970)
183
maji nejvéteí vydatnosti vody. Geofyzikální metody v tomto případe řeší strukturní problémy; největáí uplatnění nalézá vertikální elektrické sondování, seismika
?7#«aVÍT !' GrrlmetrÍÍ 126 PřibližIlS omezit sedimentární pánve a metodou Vř.b sledovat rozhraní mezi propustnými pískovci (s vysokým odporem) a nepropustnými jílovci (s nízkým odporem). Seismika se může uplatnit při detailním průzkumu struktur, před lokalizací hydrogeologických vrtů. Příklad použití VJife při podrobném průzkumu nehluboko uloženého vodního zdroje ve štěrkopíscích je na obr 103. Zvodnělé štěrkopísky mají vysoký měrný odpor a proti doívES jílům a podložním slínům jsou přesně vymezeny meto-
_ Vodní zdroje v krystaliniku jsou vázány na tektonické poruchy. Kompaktní vyvřelé a metamorfované horniny mají nepatrnou pórovitost, proto jsou
m im <□ 5ľ3 m ca *m e
5m
15 m
5 m
Obr lúé. Gooelektriaké, magnetické a seismioké měření v prostoru plánované přehrady Zdánhvy měrný odpor (Qm): 1     < !00, 2- 100 až 226, 3 - 225 až 650, 4 - 650 až 16 000,
ÍT«   1^1 mflen®t,05f P?Ie AZ (nT): 6 ~ > 200; 7 - vrt, g - bazalt, 9 ~ ometení nossvětralých homm (podle H. Militzera 197B)
184
vesměs charakterizovány vysokými měrnými odpory. Tektonické poruchy obvykle obsahují zvodnělou písěito-jílovitou výplň a proti okolí se projevují jako výrazné vodice. Ty mohou být lokalizovány kombinovaným či dipólovým odporovým profilováním nebo elektromagnetickými metodami SUŇGRAM a VDV.
Při podrobném průzkumu, vodních zdrojů zaujímá významné místo haroiál, Karotážními metodami jsou v hydrogeologických vrtech přesně vymezeny porézní propustné vrstvy nasycené vodou a jsou určeny jejich vydatnosti.
Hlavním úkolem geofyziky v inženýrské geologii je určování fyzikálně mechanických vlastností horninového masívu. Při stavbě přehrad, výškových budov, liniových staveb (dálnic, železnic, metra, plynovodů atp.) a dalších objektů je třeba znát fyzikálně mechanické vlastnosti geologického prostředí, na němž budou plánované stavby umístěny. Podrobné geofyzikální práce realizované na zemském povrchu a ve vrtech mohou podstatným způsobem rozšířit a upřesnit poznatky, které inženýrský geolog KÍskal laboratorním výzkumem horninových vzorků. Tak například stupeň tektonického porušení hornin se výrazně projevuje poklesem hustoty, rychlosti seismických vln a měrného elektrického odporu. Proto mikrogravimetrie, podrobná seismika a geoelektrika poskytují přesné a podrobné údaje o stavu horninového masívu. Příklad geoelektrických, magnetických a seismických měření v prostoru plánované přehrady je na obr. 104.
Zvlášť přesné a pro inženýrskou geologii cenné jsou výsledky geofyzikálních měření ve vrtech, kde měřicí prvek přichází do bezprostředního styku s horninovým prostředím. Metodami jaderné geofyziky a.akustickou karotáží lze podél vrtu získat spojitý záznam hustoty, pórovitosti, nasycení vodou a mechanických vlastností okolních hornin.
185