Kapitola 1: Názorová diverzita v chápání krajiny

Souvztažnost prostorovosti krajiny



Hynek A. (2011): Názorová diverzita v chápání krajiny – souvztažnost prostorovosti krajiny. In:
Kolejka J. a kol., Krajina Česka a Slovenska v současném výzkumu. Masarykova univerzita,
Pedagogická fakulta, Brno, Spisy Ped.fak., svazek 151, s.12-46, ISBN 978-80-210-5420-2, 342 s.



Původ rozmanitosti

Studium krajiny se postupně stalo jak studiem oborovým, tak mezioborovým se silným aplikačním
akcentem ve stylu ´krajinoznalství´, obdobně jako je třeba půdoznalství. Jsme svědky úsilí
některých specialistů o monopolizaci jak pojmu krajina, tak krajinoznalství. Nicméně i běžně
používané slovo krajina označuje hlavně prostor – v češtině – kam až vidím, na kraj, rozumí se až k
obzoru/horizontu. V němčině (landschaft) jde spíše o prostorový obsah, v angličtině (landscape) o
vzhled. Krajina u nás není buzzword, tím je region, poněvadž kolem regionů, jejich rozvoje se točí
velké peníze, do r. 2013 u nás hlavně díky strukturálním fondům EU. Krajiny jsou v regionálním
rozvoji schovány pod položkou životní prostředí.

Vyjdeme-li z krajiny jako prostorového konceptu, pak to byli především geografové, kteří přispěli
k vymezení krajiny jako vědeckého termínu. Významným impulzem rozvoje studia krajiny je propojení
krajiny a ekologie v krajinné ekologii (Troll, 1939, 1947). Geografové převzali obecné slovo
krajina a snaží se mu dát odborný obsah především v návaznosti na mapování krajiny. Významná je
právě německá škola - Schlüter, který začal mapování krajiny, zmíněný Troll, dále Paffen, Uhlig,
Haase, Lesser aj. Stále zůstává nepřekonána sovětská nauka o krajině v pojetí geosystémovém: např.
Milkov, Isačenko, hlavně pak Sočava, Preobraženskij, A.D. a D.L. Armandové, aj. Jejich pojetí se
dodnes vyučuje na univerzitách ve Společenství nezávislých států. Tam také začala být rozlišována
krajina v obecném, individuálním a typologickém smyslu. Navzdory J.G. Sauškinovi (1946), který již
ve 40. letech 20. st. prosazoval studium kulturní krajiny, bylo studium krajiny především spojováno
s fyzickou geografií.

V našem pojetí dáváme přednost pojetí krajiny jako souboru krajinných ekosystémů přírodních, resp.
přírodě blízkých/antropogenně ovlivněných, i kulturních. Elementární prostorovou jednotkou krajiny
jsou topy, označované též jako stanoviště, dlaždice/testery, buňky atd. V případě přírodní krajiny
je jejich velikost dána také nejpodrobnější prostorovou mapovou rozlišitelností jejích složek. Tak
např. elementární prostorovou jednotkou půdy není půdní profil jak si řada krajinářů myslí, ale
pedon, nicméně mapovatelné jsou až polypedony – soubory pedonů. K nim se blíží pedotopy G. Haaseho
(1984). Nyní naprosto dominující technologie GIS, o jejíž vyspělosti není pochyb, zůstává téměř
monopolně u vrstvení složek krajiny na mapách. Tento mechanický sklad složek můžeme stěží brát jako
krajinný ekosystém v holistickém smyslu. Navíc se při tom projevuje závažný hermeneutický problém
spočívající v problematické interpretaci smyslu obsahu krajinného ekosystému. Škoda, že zapadají
základní principy kybernetiky, které zrodily i geoinformatiku – W. Ashby (1961, s. 78) uvádí v
§4/10: „ Definice částí, tvořících složky nějakého celku, nevymezují ještě způsob spojení“. Nejenže
jde o stěží tolerovatelný přístup, který se schovává za nějaký software,ale věcná podřízenost této
technologii vede ke ztrátě tělesnosti krajiny zažívané lidmi označovanými jako subjekty.
V dominujícím vizuálním vnímání krajiny byla jen pouhá zmínka o akustice krajiny (Hendrych, Hynek,
2007) považována za šlápnutí vedle. Nicméně v monografii Landscape uvádí její autor J. Wylie (2007)
Smithsonův projekt Spiral Jetty založený na performativní tělesnosti v kapitole Krajinná
fenomenologie. Ve stejném roce jsme s J. Vávrou publikovali text, v němž je performativita krajiny
zahrnuta (Hynek, Vávra, 2007). Krajina nemá jen vizualitu, akustiku, ale i hmatovost, chuť atd.,
prostě ji vnímáme všemi smysly. Nejde jen o pouhou slovní shodu smyslů a smyslu/smyslovosti, naše
komunikace o krajině je zprostředkováváním smyslu. Descartovská odtažitost těla a ducha nemůže být
jediným způsobem vědeckého uchopení krajiny, byť ani fenomenologie nestačí. Studium konfliktů,
paměti, identity, práva/spravedlnosti, politiky představuje další možné směry studia krajiny.


Místa a území

Studium prostorovosti krajiny u nás není dosud rozvinutým tématem, jsme svědky teprve počátků,
např. místem se zabývá J. Vávra (2009), který je spojuje s krajinou. Byla a jsou to místa, jež se
stala, po počátečním pomalém akceptování základní práce Yi-Fu Tuana (1977) , který chápe místo jako
jeden ze základních pojmů humanistické geografie, velkým tématem současných vyspělých humánních
geografií. Tak např. v nedávno vydaném souboru článků s editory S.J. Hollowayem, S.P. Ricem a Gill
Valentinem (2007) jsou ze 17 kapitol věnovány místu 2 kapitoly. Ve slovenské geografii spojil téma
míst s hybridním charakterem geografie R. Matlovič (2007). Hybridy jsme se zabývali (Hynek, Hynek,
2006) jako systémy spojenými s procesy koprodukce nejen v poloze epistemologické, ale také
ontologické s aplikačními geografickými výstupy, mj. rozlišením krajin a regionů. Naše pozice i
výsledky jsou odlišné od Matlovičova přístupu, což vytváří možnost produktivního diskurzu. Je to
nepochybně dáno tím, že v našem přístupu využíváme jiné zdroje, např. S. Jasanoff (1996), T.
Forsyth (2003), B. Latour (1993). Nicméně propojovat idiografický a nomotetický koncept regionu
konceptem hybridity není nutné, když to jde účinněji principem komplementarity. Jakýkoliv region i
krajina mají znaky/rysy jedinečné, zvláštní a běžné (unique, specific, general) a lze je snadno
rozlišovat jako ´individual´ i ´generic´. Relevantní otázkou je pochopitelně poměr jednotlivých
znaků a stejně tak český překlad slova ´generic´, nejvíce mu odpovídá ´typologie´. Názorně lze
doložit další význam na příkladu náměstí Tien-an-men v Pekingu, které je jak lokálně, tak
regionálně i globálně významné. Mezitím vyšly další významné práce zabývající se hybridními
geografiemi, mj. S. Whatmore (2002), F.J. Bosco (2006).Problém je nejen ontologický,ale i
epistemologický, potažmo metodologický. Mluvíme-li o hybridních geografiích, pak v návaznosti na T.
Forsytha (2003) je vhodné vzít v úvahu práce B. Latoura, jeho teorii sítí-aktérů (actor-network
theory, ANT, překlad podle Z. Konopáska).

Tato teorie se nezabývá primárně sítěmi, jak je často interpretována, nýbrž proměnou prvků
různorodých a složitých sítí, přičemž aktér ani síť nejsou strukturami či společnostmi, ale
sociálním se rozumí určitý typ oběhu v síti a spíše než o hierarchii jde o stálé oběhy a toky. ANT
je rámcem, který předpokládá, že znalosti, jednající, instituce, organizace jako celek jsou účinky,
výsledkem vztahů, rolí v různorodých sítích lidí a ne-lidí (aktantů). Obojí mají kapacitu jednat,
jsou intencionální v decentrovaných sítích a jednají podle možností, podle toho, co je jim
dovoleno, co vyhovuje, jsou zdrojem akcí. Zajímají nás mocenské/silové vztahy v sítích, jež jsou
nelineární a nereprezentativní – nezprostředkovatelnými sociálními praktikami.

Jejich verzí jsou rhizomy – fluidní a vyhýbavé topologie významů. Jednou z pozoruhodných aplikací
rhizosfér je text V. Bělohradského (Salon, 8.1.2009). Sítě poskytují velmi rozdílný pohled na
prostorovost síťových vztahů, nejsou omezeny eukleidovskou geometrií. Právě relační přístupy k
prostorovosti umožňují pochopit mocenské vztahy jak dominující, tak rezistentní, místa totiž nelze
konstruovat bez moci. Je to právě konfigurace moci, která překonává dualismus mezi přírodou a
společností rozdílnými konfiguracemi vztahů a síťovými účinky. Velmi podobnými koncepty jsou
´embodied´ a ´embedded´ (blíže Cloke, Crang, Goodwin, 2005). Nicméně ANT znamená rozdílné věci pro
rozdílné lidi, ale tradiční hledání symbiózy mezi fyzickou a humánní geografií potřebuje
derridovskou dekonstrukci, která se zde přímo nabízí. Určitou verzí ANT je náš koncept ESPECT/TODS:


hynek03a


Obr.1: ESPECT/TODS (zdroj: Hynek, Hynek, 2005)


Humanisticko-geografické přístupy k místům vycházely hlavně z fenomenologie, kromě zmíněného Tuana
i Relph, 1976, (in Johnston, et al., 2000, s. 583).V 80. letech byly vystřídány ekonomickými
geografy, např. D. Massey a J. Allenem (1984, in Johnston, 2000), použitím strukturační teorie
A.Giddense (A. Pred) a následně i politickými geography (J. Agnew, R.J. Johnston). Používají
označení místo ve smyslu sídliště, dějiště sociálních vztahů (locale),území sociálních interakcí v
širších socioekonomických procesech, následně pak v kontextu globalizace, která vede k růstu
nerovnosti restrukturací , zostřování konfliktů,ale take k růstu heterogenity, propustnosti hranic
míst, zasíťování (internet). Každé místo je konstruováno jak materiálně, tak imaginativně různými
typy lidí. T. Cresswell (1996, in Johnston,. et al., 2000, s. 584) použil kritický humánně
geografický pohled na místo zaměřením na odpor a přestupky. Nemůžeme však vynechat přístupy
R.Matloviče (2007), jehož analýza konceptu místa zahrnuje i takové autory jako D. Harvey, D.
Massey, E. Soja aj. Právě interpretace pojetí prostoru podle E. Soji je předmětem našeho textu
(Hynek, 2009).

Byť humanističtí geografové ( především Relph, viz výše) spojují místa s krajinou, což je
fenomenologicky pochopitelné, tak nelze uniknout spojení míst a území ve smyslu teritorium. Dáváme
přednost politickému konceptu území v pojetí J. Agnewa (in Gregory, Johnston, Pratt, Watts,
Whatmore, eds., 2009, s. 746-7), který je považuje za jednotku spojitého prostoru, jenž je užíván,
organizován a spravován sociální skupinou, jednotlivcem nebo institucí omezující nebo řídící
přístup k lidem a místům. Dominantní užití je politické, ve smyslu potřebného užití moci omezující
přístup k určitým místům nebo regionům či etologické ve smyslu prostorové dominance daných druhů či
individuálních organismů. Většinou je spojováno s konceptem sítě, což pomáhá k pochopení
komplexních procesů, jimiž je prostor spravován, ovládán mocnými organizacemi. Typ prostorovosti,
či způsobu využívání prostoru není jen jeden monopolní zaměstnávající způsob. Teritorialita
představuje strategické užití území k dosažení organizačních cílů a je spojena s prostorovostí
moderního státu, vyžadujícího absolutní kontrolu obyvatelstva uvnitř opatrně definovaných externích
hranic = prostorová organizace států (Sack, 1986, in Agnew, 2009). Sociologicky můžeme územím
rozumět i síťové formy organizace, politicky spojitost se státní suverenitou. Je to právě
epistemologická centralita, která je absolutním základem modernity.

Politická moc již v minulosti byla prostorová svými institucemi, prostorovou obálkou státu,
výlučným vládcem daného území, politické území je státní společností. Utváření státu je spojeno s
exkluzivitou, vzájemným uznáním, nevměšováním do vnitřních záležitostí – se
suverenitou/svrchovaností. Není území bez státu, území podpírá nacionalismus a reprezentativní
demokracii – obojí závisí kriticky nebo restriktivně na politické vlastenecké příslušnosti či
adrese. Politicky bylo chápáno jako velikostní územní bezpečnostní dilema – ochrana obyvatel buď
před hrozbami anarchie, nebo hierarchií. Osvícenec Montesquieu (1748) rozlišoval malé
státy=republiky, střední=monarchie, velké=despocie a navrhoval republikánské zřízení. Svět jsou
však spíše toky než teritoria, sítě prostorových interakcí jsou významnými mechanismy geografického
třídění/prosívání a diferenciace. Neznamená to, že území již nejsou, stále jsou, stejně tak jako
sítě. Hirst (2005, in Agnew 2009) uvádí, že na územích záleží, státy zůstávají nejúčinnějšími
vládci populací přes daně, politická práva, mezinárodní význam.

Vždycky jde ve studiu krajiny o nějaké území, jehož jinou prostorovostí je krajina. Souvztažnost
krajiny a území nelze ignorovat. Právě tam jde o vnitřek hexagonu ESPECT, kde působí moc, ale také
odpor. Moc není vždy negativní, je i pozitivní. Metodologickým dosahem analýzy mikromocí se zabývá
M. Foucault (přednáška ze 7. března 1979, česky 2009, s. 165 a násl.), který ji řeší konceptem
vládnutelnosti – „způsobem, jakým je vedeno chování lidí…..návrhem analytické mřížky pro zkoumání
mocenských vztahů“. M.Foucault se mocí zabývá rovněž ve svých přednáškách 7.1.1976 a 14.1.1976
(1997, česky 2005).

Jiným přístupem je práce G. Deleuze a F. Guattariho (1987), dosud nepřeložené do češtiny. Rozlišuje
chápání funkce teorie v arborescentním, nebo rhizomatickém pojetí, jež bylo použito na Studium
rurality Deblínska je založeno na rhizomatickém pojetí ve formě asambláží, jež zrovnoprávňuje
autory, objekty i čtenáře a přináší výsledky jejich interakcí. Právě rhizom poskytuje spojení mezi
sémiotikou, mocenskou organizací i okolnostmi danými v ESPECTu. Nelze opomíjet percepci (mentální
mapy spíše v Lynchově než Goldově pojetí), mimetickou sémantiku, gesta, běžné vědění, řečovou
komunikaci v realitě chápané jako naprosto heterogenní. Rhizom je v neustálém pohybu a můžeme jej
chápat jen tehdy, když jej opustíme (the line of flight), což nápadně připomíná Gődelův teorém,
který jeden ze spoluautorů otevřel v r. 1988. Rhizom není unifikovaný celek a nemá definici, což je
zřejmě značný problém pro řadu arborescentně orientovaných odborníků. Deleuze a Guattari (1987)
otevřeli řadu dalších konceptů – zmíněnou linii letu, hladkého a rýhovaného prostoru, ale také roli
touhy atd. Existuje geografický slovník k dílu Deleuze a Guattariho, jakož i geografické
interpretace (Bonta, Protevi, 2004, Parr, 2005)

Je zde samozřejmě politická část asambláže snadno využitelná v politických konfliktech. Proto
oceňujeme jejich heterogenitu a multiplicitu interpretovatelnou právě rhizomy. Klíčová debata se
posunuje od aktérů a aktantů (Seresův koncept ANT) k proměnlivosti subjektu např. řešením vztahu
morality a moci, jenž může být i schizoidní. Samozřejmě je zde Foucaultova otázka – jaké vědění je
již vědecké? (Foucault, 2005), jaký diskurs je vědecký? Prostě lze rozlišit vědecký diskurs,
realitou se lze zabývat interpretativně, nikoliv definitivním způsobem, nemusíme se jí bát pro to,
co nám způsobí s obrazem světa. I tato témata jsou již geografy otevřena (např. Crampton, Elden,
eds., 2007, Phillips, ed., 2005, Mudroch, 2006), Doel, 1999).


Krajiny

Nebudeme se zde zabývat rozlišováním přírodních a kulturních krajin, explicitně pracujeme
s kulturní krajinou, která zahrnuje i přírodu krajiny. Krajina je utvářena různými lidmi
s rozdílnými zvyky a názory na různých místech - materiální kultura je dána procesem transformace
prostředí (Berkeley school, Annales):

§  s rolemi rozdílných skupin lidí v utváření krajiny s charakteristickými vlastnostmi

§  krajina je produktem kolektivního úsilí

§  odráží se v ní názory, postupy a technologie

§  krajina je tvarována sociální organizací

§  krajina má chorografii – procesy produkují rozmanité formy (tvary)

§  kulturní krajinou rozumíme prostor interakce přírody a lidí

§  podle K. Sauera (1963): krajina je koncovým produktem lokální kultury, materiálním vyjádřením,
ztělesněním sociálních procesů a vědění – znalostí, dovedností, praktik

§  kultura spočívá v explicitních/implicitních uspořádáních chování lidí osvojených a přenášených
symboly, což svědčí o dosažené úrovni skupin lidí ztělesněné v jejich artefaktech

§  jádro kultury zahrnuje v tradiční ideje, a zvláště pak dosažené hodnoty

§  kulturní systémy můžeme chápat jako

o   produkty jednání

o   návyky pro další jednání

§  můžeme rozlišit kulturní region a krajinu, jež jsou souvztažné

V 80. a 90.létech minulého století se objevila new cultural geography , která zkoumá:

§  sociokulturní a politické procesy ovlivňující krajinu

§  vliv krajiny na tyto procesy

D. Cosgrove (1998) chápe krajinu spíše jako ´způsob vidění´ než jako objekt a jeho podobu (image),
zastává ideologickou pozici – jak sebe a své vlastnictví konkrétní třída reprezentuje. Duncanovi
(1988) přistoupili ke krajině uplatněním postrukturalistického čtení textu a intertextuality
rozvinutého v literární teorii. Tím umožnili zapojit interpretaci krajiny do postmoderní debaty.
Jiným takovým přístupem je koncept ´simulakrů´ J. Baudrillarda, který uplatnil v knize Amerika
(1988). D. Cosgrove a S. Daniels (1993) rozvinuli interpretaci krajiny jako divadla, spíše však
vizuálně, výtvarně. Dramaturgický přístup rozvíjel E. Goffman, který T. Cresswell (1996) rozvinul
do performativního modelu krajiny se zaměřením na marginalitu.

Máme již i feministický pohled na krajinu (Rose, 1993), který je kritický k falokratickému chápání
rozdílných rolí aktivních mužů a pasivních žen, k identifikaci přírody s ženami a vlastnictví
krajiny muži, rolím mužů jako vítězů nad přírodou, mužskému voyeurství – vizuálnímu potěšení -
v krajinách zaplněných nymfami, sirénami, rusalkami atd., nicméně i k ženským symbolům bažin,
povodní, tornád, medúz aj., zdůrazňování mužského zevlounství, frajerství, válečnictví v krajině.
Přitom A. Buttimer(ová) (1982) přišla s humanistickou verzí geografie, jež však nedoznala
významnější přijetí v geografii, která je převážně maskulinní. Rovněž otázka krajinné etiky zůstává
v české geografii neotevřeným tématem. Klasickou prací je A sand county almanac A. Leopolda (1949).

Jednou ze základních otázek týkajících se tématu kulturní krajina je souměřitelnost obsahu tohoto
označení, tedy jeho interpretace. V britské geografii znamená označení landscape vzhled určitého
území, náš krajinný ráz či krajinu jako dědictví. Takové pojetí je např. použito v práci C.
Nash(ové), 1999 nazvané Landscapes, v níž dominuje vizualita krajiny, její proměny vnímání
v koloniální a postkoloniální éře .

Geografie disponuje ve studiu kulturní krajiny třemi významnými ´internalitami´:

§  mapovatelným prostorovým uspořádáním kulturní krajiny převeditelným do GIS

§  vyváženým studiem jak přírodních, tak kulturních složek/procesů krajiny

§  schopností nejen říci v jakém stavu kulturní krajina je, ale i v jakém stavu by měla být, aby
byla trvale udržitelná

Studium krajiny jak z fyzickogeografického, tak humánně geografického hlediska nepochybně začíná
charakteristikou její morfologie. Jako příklad můžeme uvést A. Solnceva a C. Sauera, kteří zkoumají
složky krajiny na jejích morfologických prostorových jednotkách. Od morfologie postupují k procesům
působících v krajině, můžeme říci k fungování složek -tokům látek a energie, časovým režimům. Tady
musíme rozlišovat genezi, evoluci krajiny a její současně působící procesy. V krajině jsou v různé
míře zastoupeny odezvy dřívějších krajinných procesů, v našem pohraničí jsou např. území méně
zasažená blokací pozemků a jejich krajina je do značné míry reliktem dříve působících procesů. Pláč
nad stavem kulturní krajiny je nepatřičný, pokud nechápeme, v souladu s Lefebvrovým pojetím
prostoru jako procesu, že krajina je produkována procesy a tudíž její obnovování spočívá v zavedení
adekvátních procesů, jež nejsou pouze etické.

Ve studiu krajiny i regionu ani tak nejde o nakupení údajů o složkách, nýbrž o způsob jak působí
společně, pečlivě před syntézou posoudíme zdánlivé maličkosti. Uspořádání krajiny odráží kulturní
systém: základní živobytí, vztah lidí a přírodních zdrojů, co je pro lidi hodnotné a jaké mají
aspirace, jak denně s krajinou zacházejí.

Příklad kanadské Akádie – Annapolis Valley – je zároveň i případem difuze v krajině, sledem fází
v proměnách jejího využívání, stejně jako případ znojemské krajiny Dyjského průlomu. O proměně
kulturní krajiny rozhodují, resp. ji uskutečňují především aktéři změn.

Krajina je zároveň symbolickým systémem, v němž se projevují názory a hodnoty sdílené lidmi
v organizaci společnosti – v krajině můžeme číst jako v textu o lidech, jejich zájmech, praktikách,
použitých technologiích, aspiracích a dosažených výsledcích. Můžeme začít jednotlivci, rodinami,
domácnostmi a přes ulice, vesnice, města, lidská společenství (komunity) se dostaneme ke krajinám i
regionům. Jednou z nejlepších metafor, která vede k pochopení, porozumění krajině je pojetí krajina
jako palimpsestu – vícevrstevného objektu s relikty, odezvami dřívějších procesů, ale i novými
inovativními vrstvami.

A. Holt-Jensen (2001, s. 5-7) interpretuje všeobecně známé entrée P. Haggetta (1983, s. 3-16) do
geografie zvané ´na pláži´ jako kulturní krajinu přírodní písčité pláže s lidmi a jejich výtvory –
cestami, restauracemi, skokanskými můstky, molem. Holt-Jensenův zájem o krajinu v geografii
pokračuje citací H. Uhliga (1971) a P. Weicharta (1975), kteří uvádějí krajinnou geografii
(Landschaftskunde) jako přechod či most mezi složkovou geografií (systematickou) a regionální
geografií (Länderkunde), která je považována v německé geografické tradici za nejkomplexnější formu
geografické integrace. Krajinu chápou jako produkt interakce geofaktorů ( biotických, biotických,
sídelních, produkčních atd.), integraci fyzické a humánní geografie, jejichž složky a
vlastnosti/charakteristiky vytvářejí krajinné typy. Krajina představuje nomotetické aspekty
určitého území, zatímco region aspekty specifické. Sám A. Holt-Jensen (2001, s. 15) vkládá mezi
fyzickou a humánní geografii ekogeografii v návaznosti na P. Weicharta (1975) a H. Lesera (1980).
Zabývá se sice původním konceptem krajinné ekologie v pojetí C. Trolla (1939), ale poněvadž C.
Troll ji nepovažuje za systematickou součást geografie spíše za přístup ke studiu krajin, tak jej
neakceptuje. Stejně tak pojednává o angloamerických konceptech humánní ekologie a ekologické
analýzy či urbánní ekologie, jež považuje za funkcionální přístupy v regionální geografii. V naší
praxi se ukazuje krajinná ekologie jako dostatečně otevřená pro nejrůznější vědní discipliny včetně
geografie a není nutné zavádět ekogeografii.

Velmi přitažlivým, z pozice geografie, je entrée R. Formana (1995, s. 22-23), který chápe vztah
regionů a krajin tak, že regiony zahrnují typy krajin. Ale v dalším textu zcela ignoruje jak
fyzickou tak i humánní geografii, jejich prostorové koncepty, výsledky mapování a přichází
s redukcí prostorových struktur na matricové modely. Vraťme se proto opět k A. Holt-Jensenovi
(2001, 93), jehož rozlišení geografických škol na tradiční, kvantitativní a kritické zahrnuje mezi
kritickými i ekogeografii. Když ji posléze (2001, s. 175-177) označí za geografii jakožto humánní
ekologii, tak jí v závěru své práce dá nejvyšší hodnocení mezi geografickými disciplinami pro její
možný významný přínos pro budoucnost lidstva. Z našeho hlediska je environmentální/ekologické
zaměření geografie jen jedním z řady takových konstrukcí, byť nepochybně velmi významným.

V české geografii se stále v univerzitní geografii udržují vymezení nauky o krajině v pojetí J.
Demka (1987), případně L´. Mičiana ( 1983). Jejich další práce i práce jiných autorů jimi
inspirovaných nepřinášejí podstatnější změny. Z té doby však existují i další práce, jež si dodnes
uchovávají vysoké heuristické hodnoty: Sočavův úvod do studia geosystémů (Sočava, 1973) a práce
D.L. Armanda (1975): Nauka o krajině. Armandova práce našla u nás nejvýznamnější rozvinutí
v pracích J. Kolejky.


Hybridita krajiny

Dotkli jsme se jí ve společném anglicky psaném příspěvku A. Hynka a N. Hynka (2007), zde uvedeme i
další úvahy. Hybriditu krajiny můžeme chápat jako metaforu na úrovních filosofie vědy, sociologie
poznání/úrovni vědecké discipliny, na úrovni teorie, její předmět a empirický výzkum. Důležité jsou
nejen hybridní systémy, ale i procesy jejich koprodukce, jež je konstituují/tvoří. Samu hybridizaci
si můžeme představit jako promyšlené úsilí rozpustit údajně pevně stanovené hranice mezi různými
uměle vytvořenými systémy, jež považujeme v převažujícícm diskurzu nebo podle zdravého rozumu za
vzájemně oddělené nebo izolované. Výsledkem jsou hybridy, tj. nelineární entity, jež nejsou
založené na kauzálních, ale konstitutivních vztazích.

V případě krajiny jako hybridu ´rozpuštíme´ hranici mezi přírodou a společností, fakty a normami,
ontologií a epistemologií, disiplinami atd. Grafickou podobu uvádí T. Forsyth (2003, in Hynek,
Hynek, 2007, s. 4). Rozpuštění umělých hranic a lineárního uspořádání je následně prerekvizitou pro
pochopení procesů a účelů, pro něž jsou hybridy utvářeny. Tyto procesy jsou označovány jako
koprodukce, podle S. Jasanoff (1996, s. 393): “simultánní produkce znalostí a sociálního
uspořádání”( Hynek, in Hynek, Hynek, 2007). Znalci M. Foucaulta jistě vycítí spojitost moci a
znalostí, obdobně B. Latour (1993) analyzuje vznik ´kvazi-objektů´na rozhraní mezi přírodou a
společností. Ekologická fakta a diskurzy vyžadují pro svou existenci politické praktiky týkající se
životního prostředí a naopak – jsou vzájemně do sebe zapuštěné nebo v termínech refelexivní
sociologie vzájemně utvářené/konstituované.

Kulturní krajiny jsou geograficky hybridy stanovené koprodukcí přírodně prostorových a humánně
prostorových objektů, jež jsou údajně neutrální, nicméně jejich hybridy mohou být jak krajiny,tak i
regiony. Tradiční mechanické poskládání jejich složek do osnovy je dost intelektuálně omezené, byť
veřejností oblíbené a troufne si na ně i negeograf/ka. Tabulka hybridizace ontologie a
epistemologie je v práci A. Hynka a N. Hynka (2007, s. 6) v konstruktivistickém smyslu. Nejde o
teorii pro teorii,nýbrž např. o propojení politické ekologie a environmentální bezpečnosti.
Praktickými příklady takové aplikace jsou dalčí studie (Hynek, Hynek, 2009, Hynek, Hynek, Svozil,
2008, Hynek, Hynek, Schrefel, Herber, eds., 2007).



Kulturní geografie, kulturní studia

Začněme dozníváním modernistického přístupu na příkladu monografie R. Peeta (1998), jehož vymezení
geografie je velmi citované, nicméně bez rozlišení značných rozdílů mezi geografickými školami. R.
Peet chápe geografii jako studium vztahů mezi společností a přírodním prostředím. Takové vymezení
je spíše ekologické, environmentální a v české geografii vládlo v 70. letech, kdy vrcholil rozkvět
fyzické geografie. V Peetově vymezení je reminiscence pojetí kulturní krajiny podle C. Sauera
(1925), stále živé nejen v USA. Přitom ´krajina´ v anglosaském pojetí je spíše ´landscape´.
V souladu s názvem příspěvku se opřeme o reprezentativní výběr textů z kulturní geografie editovaný
J. Duncanem, N. Johnsonem a R. Scheinem (2004), v němž najdeme krajiny ekonomické, politické,
náboženské, domova, dětství a mládí, ve filmu, umění. Klíč nám poskytne J. Duncan (in Johnson,
Gregory, Pratt, Watts, 2000), který přes polysemii termínu ´krajina´ jasně zdůrazňuje význam jejího
vzhledu. Tím se vše zamotává a východiskem je analýza adjektiva kulturní, samozřejmě ve vztahu
k substantivu krajina.

Pomůže nám D. Mitchell (2000) svou kritickou analýzou, v níž se nebojí napsat, že krajina je
geografickou arénou spojenou v Evropě s politickými právy sebeurčení, vždy spojenou s prací, která
přetváří přírodu, je však i reprezentací moci a ideologie, nejen textem – způsobem vidění, čtení,
ale též diskursivní formací, formou regulace spojenou s mocí. Považuje C. Sauera za tvůrce kulturní
ekologie a kulturní geografie rozlišením kultury jako faktoru, primárního činitele, který mění
přírodní krajinu osidlováním, bydlením, výrobou, komunikacemi atd., na kulturní krajinu. Zmiňuje se
W. Zelinském, jeho superorganicismu, superorganické kultuře, která existuje ´nad´ a nezávisle na
lidské vůli nebo úmyslech (Mitchell, 2000, s. 29-30). Kdybychom chtěli postihnout roli W.
Zelinského pohledem S. Žižka (2007), pak bychom mohli použít jeho výstižný koncept ´mizejícího
prostředníka´ , který vyvolal vlnu kritiky svou reifikací kultury, její mysteriózností a redukcí
lidí na poslušné automaty (J. Duncan, in Mitchell, 2000, s. 34).

Byli to především Britové, kteří založili kulturní studia, jimiž překonali estétské pojetí kultury
zdůrazněním role politiky. Patří k nim R. Williams, R. Hoggart, S. Hall v British New Left
navazující na A. Gramsciho koncept kulturní hegemonie. Významnou roli měl i P. Jackson a v případě
krajiny S. Daniels a D. Cosgrove interpretací symbolických aspektů krajiny. Projevuje se i silný
sociální akcent ve studiu krajiny daný sociální diferenciací, kulturní politikou, mocí i vzdorem a
přesvědčením, že kultura je politikou. Jestliže dříve hrál hlavní roli v kulturní teorii čas, pak
v 80. letech se začíná prosazovat rostoucí zájem o pochopení kultury zdůrazňováním významu
prostoru, kultura je konstituována prostorově. Kultura je úrovní, na níž sociální skupiny rozvíjejí
odlišné životní vzorce, proto jsou mapami významu, jimiž činí svět srozumitelným (P. Jackson, in
Mitchell, 2000, s. 63). Také lze uvést výrok C. Geertze – kultura je způsob, jímž lidé dávají světu
smysl (in Mitchell, 2000, s. 64). Stále citovaný D. Mitchell (2000) následně pojednává o politické
ekonomii kultury, politické krajině, kulturní politice (např. spektákl), sexualitě, genderu atd.


Krajina poststrukturálně

Existuje řada vymezení poststrukturalismu, který je sice blízko postmodernismu, ale nelze je
vzájemně zaměňovat. Odpoutání od úzkého konceptu teoretické geografie, která splnila svou inovační
roli ve vývoji geografie nás může zavést do geografického myšlení, jehož hnacím motorem je rozvoj
anglosaské humánní geografie. Ta paradoxně více čerpá z francouzské filosofie než francouzská
geografie. V předcházejících textech (Klentnice, Znojmo-Retz, Geographium, politika české geografie
apod.) jsme čerpali především z M. Foucaulta. Nyní otevřeme další podnětný směr myšlení, který
rozvinul G. Deleuze svou interpretací M. Foucaulta (2003 česky, orig. 1896) a především společnou
knihou s F. Guattarim (1988). Centrálními koncepty této knihy jsou multiplicity (mnohosti
invariancí a tranformací)), asambláže, ´stávání se´(becoming) – deformace, reformace, performace,
transformace. Za primární považují chaos a turbulence, zatímco prostory organizace a stability jsou
sekundární. Připomeňme jen Foucaultův koncept světla, které konstruuje realitu a výpověď, jež není
tím, co je viditelné. Je zřejmé, že takto koncipované myšlení je pro české geografy velmi
neobvyklé, přesto je ve studiu kulturní krajiny neodmítneme. S jistou nadsázkou můžeme říci, že zde
je pověstný point v epistemologii a metodologii studia kulturní krajiny.

Nicméně řada českých geografů se odvolává na R. Peeta, jeho opus magnum Modern Geographical
Thought, hned v úvodu uvádí, že geografie se zabývá studiem vztahů mezi společnosti a přírodním
prostředím. Právě takto chápeme krajinu jako produkt, a pojďme ještě o kousek dál, interakcí
společnosti a přírody. Tímto produktem je kulturní krajina. Z našich předcházejících textů, mj.
s J. Vávrou (2007) a dosud nepublikovaného příspěvku z kolokvia 18.11. 2008 na UK Bratislava ( K.
Kasala, V. Lauko) můžeme zpřesnit naše zaměření na studium prostorovosti kulturní krajiny. Humánní
vědy: síla vědy není v její přesnosti ( jaký svět je přesný), ale v tom, jaká je moc vědy, co jí
lze učinit jak se společností, tak s přírodou, moc není externí, ale je součástí vědění.


Prostorovost krajiny

Elementární prostorovou jednotkou krajiny jsou topy, označované též jako stanoviště,
dlaždice/testery, buňky atd. V případě přírodní krajiny je jejich velikost dána také nejpodrobnější
prostorovou mapovou rozlišitelností jejích složek. Tak např. elementární prostorovou jednotkou půdy
není půdní profil jak si řada krajinářů myslí, ale pedon, nicméně mapovatelné jsou až polypedony –
soubory pedonů. K nim se blíží pedotopy G. Haaseho (viz výše). Naprosto ideálními prostorovými
jednotkami pro studium přírodní krajiny jsou u nás lesní typologické jednotky v měř. 1:10 000 a
nesejde na tom, zda ve verzi ÚHUL nebo v pojetí A. Zlatníka rozvinutém J. Lacinou a A. Bučkem.
Praktickými mapovatelnými jednotkami přírodní krajiny jsou topochory vymezené A. Hynkem a P. Trnkou
(1981), jejichž soubory tvoří mikrochory. Ty jsou stavebními jednotkami pro vymezení přírodních
krajin ČR jak v individuálním tak generickém pojetí. Topochora představuje soubor topů, nikoliv
nahodilý, nýbrž tvořící prostorový celek daný buď procesně nebo geneticky či similaritou i
kontrastem. Právě soubor můžeme chápat jako sbor, řecky chór, odtud soubor topů = topochora.
Kulturní topochory mají ve středoevropské krajině název tratě, což jsou toponyma. Rozumí se jejich
lokální úroveň s rozlišitelnými/mapovatelnými topy, zatímco prostorově vyšší jednotka – mikrochora
rozlišuje nikoliv topy, nýbrž topochory jako své základní stavební jednotky. Blíže jsou tyto otázky
řešeny diskurzívně v předcházejících sbornících této edice (Herber, ed., 2003-2006)

V případě kulturní krajiny je nezbytné vzít v úvahu nejen prostorovou formu land use, ale hlavně
jeho ekonomický, sociální, kulturní, politický a technologický obsah (ESPECT, podle A. Hynka a N.
Hynka, 2005). Samozřejmě v ekologickém či environmentální smyslu, resp. významu. K dosud používaným
modelům prostorovosti krajiny, např. podle R. Formana a M. Godrona (1993, česky) potřebujeme i jiné
pohledy na krajinu, zmiňme krajinu jako text, možná i jako palimpsest (Cosgrove, Daniels, eds.,
1988, Crang, 1998). Naprosto novým přístupem je foucaultovský pohled na krajinu, aplikace epistémé
M. Foucaulta jako archív krajiny a její genealogie, která nás může zavést až k biodispozitivu.
Tento koncept bude zřejmě klíčovým v environmentální governmentalitě (vládnutelnosti) nyní
aplikované v politickém řešení globálního oteplení.

Prostorovost. Tak jako ve filosofii Řekové formulovali základní filosofické otázky, na něž staletí
pilujeme, doufejme, lepší odpovědi, tak i v geografii přinesli základní koncepty ´topos´ a ´chór´
zachycujíc identitu a kontext místa. Dnes se terminologicky vymezují např. jako ´site´a
´situation´, ale v posledních letech začíná dominovat koncept ´place´, zřejmě je propojuje. Léta
trvající diskurz o tom, že geografie se nezabývá jenom prostorem, ale i časem má jednoduché řešení
v jejich propojení, jak to např. navrhl T. Hägerstrand (1976) a ve slovenské geografii prakticky
ukazuje V.Ira propojení času a prostoru znamená procesní pohled na realitu, jímž by se měla
geografie zabývat – psát o něm, nikoliv jej popisovat: grafó znamená píši a nikoliv popisuji.
Diskurz geografického popisu je nedorozuměním.

Jak chápat prostorovost? Cloke P. et al. (2005, xi) vymezují prostorovost jako sociálně utvářený a
prožívaný prostor, nikoliv jako dané pozadí sociálního života. Tito autoři jej považují za ústřední
koncept současné humánní (albertovsky: sociální) geografie. Někdy je používána v plurále
(spatialities) , aby bylo zdůrazněno množství různých způsobů, jimiž může být prostor konstruován a
prožíván. V současnosti se projevuje silná korelace mezi sociologií a britskou humánní geografií,
která má své kořeny u Giddensova docenění geografie. I v humánní geografii začíná prostorovost
lidským tělem, pokračuje rodinou/domácností k ulici, městu/place,a vstupuje do regionů. Stejně jako
jsou mikrochory, mezochory, makrochory, tak jsou mikroregiony, mezoregiony, makroregiony. Jejich
hranice nejsou , resp. nemusí být, shodné. V planetární dimenzi obsahují krajiny (makrochory,
globiony) regiony, zatímco mezoregiony a mikroregiony obsahují krajiny. To je téma, kde své řekl
především Vidal de la Blache.

Hned se navozuje otázka: zabývá se fyzická geografie také prostorovostí? Nepochybně ano, např.
vynikající výsledky podrobného geomorfologického mapování ( J.Demek, T. Czudek, J. Kunský, B.
Balatka aj.) poskytují propojením genetického a morfologického přístupu procesní pohled na
prostorovost reliéfu. Procesní koncept současné fyzické geografie přináší její prostorovost – na
rozdíl od humánní geografie jsou tvůrcem FG prostorovosti přírodní procesy. Klimatologie akcentuje
roli času, naprosto ideální přírodní složkou, která vypovídá o procesech nejzřetelněji je půda,
její půdní pokryv, jímž se naprosto průkopnicky zabýval V.M. Fridland, např. ve studii z r. 1977.
Půda navíc obsahuje relikty, odezvy dřívější časoprostorovosti. Do prvního rozměru/prostorovosti
zahrnujeme přírodní hybatele, síly v krajině, se kterými člověk/společnost musí stále počítat a
které vždy člověka překvapí svou silou a neočekávaností (povodně, zemětřesení), ale kterým věda
stále více a více rozumí a dovede je vysvětlit.

Druhá prostorovost obsahuje lidské aktivity, které se týkají využívání, vykořisťování či exploatace
krajiny. Nebylo by však správné tvrdit, že představuje pouze zhoršení kvality krajiny, její
devastaci. Jde o (ekonomické) využití krajiny, „pro existenci“ lidí, včetně fyzického pohybu (lidí,
zboží, služeb), které však přetváří fyzickou krajinu na krajinu kulturní.

Třetí prostorovost je imaginativní/percepční, týká se interpretace světa, v němž žijeme, dokonce
vznikl kyberprostor, naprosto virtuální svět možného, co se v lidské hlavě vytvoří.

Od percepce/imaginace k performanci – což je čtvrtá prostorovost krajiny - je často jen nepatrný
krůček s často fatálními dopady na krajinné ekosystémy, životní prostředí. Na pořadu dne je
regulace nikoliv imaginace,nýbrž její performance. Tyto ´světy možného´ nejsou však jen hrou
k pobavení, ale v lidských hlavách vznikají nápady, od nichž není daleko k realizaci. Podívejme se
např. co dokáží řidiči sněžných a vodních skútrů, SUV ( sportovních užitkových vozidel s vysokou
spotřebou pohonných hmot), čtyřkolek ani tak na jejich tuningu, ale především v horách, často
chráněných a od nich nechráněných, na polích, v přehradních nádržích atd.

Není bez zajímavosti, že již A.J. Retejum (1988) předložil koncept 3 geometrií prostorových
jednotek – rajonů, chorionů a areálů. Jeho genetický přístup je sice navýsost procesní, nikoliv jen
morfologický, ale není sjednocující, byť v 1.kapitole zdůrazňuje nezbytnost syntézy. Jiným velmi
inspirujícím pohledem je koncept ´polarizované biosfery´v pojetí B.B. Rodomana (1973, in Armand,
1975, s. 272).Jde o pozoruhodné výtvarné dílo mistrovsky portrétujícím jádra a přechody urbánního a
rurálního prostoru.

V našem pojetí se zaměříme na jinou dualitu: imaginativní a performační. Imaginativní je založena
na konceptu humanistické geografie, performační prostorovost vyčleňujeme jako samostatný
rozměr/geometrii krajiny především jejími dopady na krajinné ekosystémy, životní prostředí.
Přestože se všechny formy prostorovosti krajiny prolínají jako koprodukt – produkt a konstrukt - je
možné analyzovat její rozlišitelné úrovně:


Prostorovost krajiny



první

přírodní

přírodní procesy,

složkové interakce

živly,pohromy

druhá

socioekonomická

využívání přírody, antropogenizace

prostorová organizace kulturní krajiny,

nodalita, urbanizace, venkov


třetí

percepční, imaginativní

reflexivita, prožitky, odezvy, vzpomínky, topofilie, topofobie (Tuan), symboly, ikony, nálepky,
sny, naděje

čtvrtá

performativní

aktéři (akční jednání), podílníci, dotčení, moc a odpor (Foucault), rozhodovatelé , fyzický kontakt
a pohyb

Tab.1: Prostorovosti krajiny (Hynek, Vávra, 2007)


První prostorovostí krajiny , kterou můžeme chápat i jako ´geometrii ´ či rozměr, dimenzi, zde
rozumíme prostorové uspořádání krajinných ekosystémů v krajině, které nemůže být primárně jiné než
přírodní. Právě zde je možné pochopit rozdíl mezi slovy ´environmentální´(obtížně vyjádřitelné
jednoslovně v češtině) a ´ekologický´. Environmentální je vždy monocentrické vyjádření vztahu mezi
organismy a jejich prostředím, především však mezi člověkem/lidmi a jeho/jejich prostředím. Nicméně
´ekologický´zahrnuje explicitně látkově-energetické vztahy v polycentricky uchopeném krajinném
ekosystému. Jen ekosystém je látkově energetickým zdrojem nikoliv životní prostředí, jen ekosystém
je nositelem kapitálu a má úplné ´kvarteto´: assets, stock, yield , income.

Proto začínáme první přírodní prostorovou geometrií krajiny. Nikoliv však ve smyslu nějakých
´zákonitostí´ jak o nich někteří autoři pojednávají, spíše zřejmě mají na mysli určité prostorové
pravidelnosti v uspořádání krajiny, v našem pojetí je používáme ve smyslu ´spatial pattern´..
Podívejme se však na topickou/chorickou úroveň na opačné straně prostorové dimenzionality.

V ní se na pevninách projevují tři látkově-energeticky působící faktory – teplo, vlhkost a látková
úživnost (trofita) spolu s retranslačním působením reliéfu. Nicméně přírodní terestrickou geometrii
utvářejí procesy fluviální, aridní ( hyperfluviálních až extraaridní), nivální a kryogenní. Ony
tvoří základní osnovu geometrie krajiny v Milkovově pojetí variant krajinné sféry, v níž nesmíme
opomíjet vodní toky, jezera, ledovce, sněhová pole. Produktem těchto působících procesů je reliéf,
přesněji morfoskulptura ve smyslu Měščerjakova a Gerasimova, která se stává působící silou. Reliéf
spolu s trofitou půdy/zvětralin/hornin, teplotním a vlhkostním režimem určuje spatial pattern ,
tedy přírodní geometrii krajiny na topické úrovni. Váha těchto činitelů je vzájemně velmi
proměnlivá, navíc teplo je dáno expozicí a advekčním přenosem, zatímco vlhkost, konkrétně voda
v jakémkoliv skupenství je horizontálně pohyblivá v oběhu vody. Trofita není dána jen prostým
obsahem živin, ale jejich přístupností pro organismy závisejícím především na vlhkosti (xerotermní
topy mohou být troficky bohaté,ale voda limituje jejich dostupnost).

Při topicko-chorické prostorové analýze můžeme v naší přírodní krajině identifikovat tyto základní
tendence geometrického uspořádání s významnou rolí reliéfu jako retranslátoru pohybu látek a
energií:

·        skalární/izotropní,

·        gradientové/katenové rovnoběžné,

·        koncentrické/gradientové rozbíhavé,

·        koncentrické/gradientové sbíhavé,

·        liniové/ síťové/vektorové,

·        paletové/ostrůvkovité,

·        hranové,

·        tranzitní neostré,

·        rytmické/cyklické/repetitivní,

·        mozaikové ,

·        prstencovité.

Bližší charakteristiky se již vymykají obsahu tohoto příspěvku z důvodů nedostatku místa, ale jsou
zmíněny v dřívějších textech A.Hynka a v publikovaných i nepublikovaných textech P.Hartla. Uvedené
rozlišení neznamená, že existují přírodní krajinné topochory jen s výlučně jedním typem první
prostorovosti, jedna topochora může mít více typů této prostorovosti s jejich různou intenzitou.

Druhá prostorovost krajiny je dána působením člověka/lidí na přírodní složky krajiny, využíváním
jejich látek, energií,ale i např.vzhledu v případě turistiky. Příroda představuje pro lidskou
společnost kapitál jako jeden z výrobních faktorů nejen pro produkci zboží, nýbrž i služeb. Je
zdrojem představ, znalostí, informací, může být ikonická. Průkopníky ve zjišťování prostorového
uspořádání lidských činností byli beze sporu J.H. von Thünen a W. Christaller, kteří se zabývali
zemědělstvím, resp. teorií prostorové působnosti středisek. Na ně navazují další autoři jako A.
Lösch, W. Isard, nicméně málo známou syntézu těchto 4 přístupů předložil již v r. 1973 B.B. Rodoman
(in Armand, 1975). V jeho pojetí jsou na schématu prostorově propojeny historicky významné chráněné
segmenty měst, jejich obslužné a účelové části stejně jako sídelní a průmyslové části, navazující
zemědělská krajina členěná podle produkce, přírodní parky, rekreační území, využívané lesy,
přirozené pastviny, chráněné přírodní krajiny, turistické základny a cesty. Rodomanova prostorovost
integruje jak krajiny, tak regiony.

Jeho ´polarizovaná biosféra´ , jak nazývá svůj prostorový koncept krajiny je natolik nosná neboli
proliferační, že jej můžeme po téměř 35 letech zpřesnit novými pohledy na růst měst – urban sprawl,
který má buď povahu růstu plošného, liniového čili stuhovitého – ribbon development a také
prostorovosti typu leap frog , která může mít i formu translace příměstských vesnic na urbánní
segmenty. Ve městech, pokud akceptujeme přístup M. Deara a S. Flustyho (1998), probíhá proces
decentralizace až typu KENO, který je spojen s funkční proměnlivostí budov, pozemků.

Zcela novou prostorovostí krajiny je přechod měst do venkova, který může mít ráz suburbánního
gradientu znamenající postupující urbanizaci venkovské krajiny ve stylu urban sprawl. Transakční
vztah města a venkova se nicméně projevuje i rurbanizací, kterou se zabývala v Rakousku E.
Lichtenbergerová (2000). Identifikuje ji v místech intenzivního cestovního ruchu, rekreace
v pobytových místech na venkově, kde jsou luxusní hotely, sportovní centra, služby poskytované na
urbánní/hyperurbánní úrovni, parkoviště atd., prostě segmenty města v rurální krajině, můžeme je
označit za urban spots.

Významnou součástí druhé prostorovosti kulturní krajiny jsou komunikační sítě propojující místa
lidských aktivit. Umožňují i přenos zpráv v obrazové podobě, dnes stále více digitalizované, prim
hraje Internet pronikající i do třetí geometrie krajiny. I v krajině jsou patrné vlivy těch
procesů, jež nejsou smysly viditelné: finanční toky ovlivňují využívání přírodního kapitálu, lidská
imaginace se promítá do jednání lidí. Prostě má krajina i neviditelnou dimenzi, kterou si můžeme
představit asi tak jako když ji blesk náhle v noci osvítí. Kromě toho vidí aktéři v krajině zcela
rozdílné krajiny.

Třetí prostorovost krajiny je inspirována pojetím E. Soji (1996) – third space – který v něm vidí
v návaznosti na koncept H. Lefebvra (1991)umožňující nahradit binární opozita pojmově geografy
vymezovaný prostor jako současně materiální a symbolický. Tím lze překonat tradiční vymezení
dynamického času a statického prostoru. Pro Soju je ´třetí prostor´ souběžně reálný i imaginativní,
ba ještě něco víc. Odehrávají se v něm nové věci, a to narušuje staré a dominantní způsoby myšlení
a konání. Tento koncept je zde proto, aby umožnil lepší porozumění prostoru, jeho interpretaci
(interpretativní schémata) pro potenciálně emancipační jednání. Určitou interpretací Sojova
konceptu je pojetí Matloviče a Matlovičové (2007). Nepochybně jsou možné další diskursivní
interpretace.Např. tak, že spojuje oba předešlé rozměry. Jednak je spojuje v tom, že je člověk
vnímá svými smysly (percepce), ale nejen to, člověk dokáže se na krajinu „dívat“ nebo ji vnímat
způsobem, který vychází z jeho vzdělání, výchovy, zkušeností, jinak řečeno vštěpených/osvojených
vědomostí, dovedností a hodnot. Může to být i pohled na krajinu skrze „normy“. Tak nazýváme
krajinu, jak by měla vypadat podle určitých „normovaných/normativních“ představ, jako například
územní plán, psané zákony, které jsou schvalovány reprezentanty společnosti v krajině, které jsou
normou. Pokud není norma naplňována, následuje korekce (upozornění, pokuty, tresty). Nepsané
zákony, které se ve společnosti dědí mezi generacemi v rodinách či komunitách, snad i v rámci
národní kultury, „stanovují“ člověku, komunitě, občanům státu jak krajinu chránit, udržovat a
zvelebovat. Nepsané zákony, které mají dlouhou a silnou setrvačnost, vytvářejí v člověku či
komunitách pocity, emoce, hodnocení, tedy morální rozměr. Tím člověk/komunita poměřuje krajinu, zda
je ve správném či špatném stavu nebo zda se krajiny vyvíjí správným či špatným směrem.

V třetím rozměru krajiny jsou velmi důležité významy, které zdánlivě nemají nic společného s
„reálným“světem. Pokud však budeme studovat významy, které jsou v jazyku, textech, diskurzech,
ikonografii a symbolismu, dostaneme se ke „realitě“, která je možná přehlížená. Avšak když dochází
k vyjednávání politiků s občany před rozhodnutím, je při podcenění této „reality“ vyjednávání
dramatičtější, jak můžeme vidět v případě umístění amerického radaru v Brdech.

Klíčovou debatou o krajině mohou být: image versus realita a prezentace versus realita jak to
hodnotí K. Morrisová (2003). Ta si pokládá otázku: „ Kde je čistá materiálnost nebo fyzičnost
objektu (nebo krajiny), když se dostáváme v interpretaci za tento objekt?“ Jinými slovy říká
Morrisová, že existuje vždy kulturní filtrovací proces, který k nám prostřednictvím jazyka přináší
realitu. Může např.jít o interpretaci krajiny, ve které se mluvčí narodila a která je jejím
domovem. Mluvčí přesně identifikuje body v krajině, uvědomuje si relativní polohu mezi nimi (ve
vztahu k jejímu domovu) a velmi emotivně vnímá ztrátu domova a devastaci krajiny. Její hodnocení
zahrnuje interpretaci minulosti (zřejmě idealizované) a současnosti (viděné pesimisticky vzhledem
k optimistické minulosti). Jiná je prezentace stejné/podobné krajiny mladou dívkou, která do
krajiny vstupuje zvenčí a „tady a teď“. Chybí srovnání s minulostí, reaguje jen na současnou
krajinu, která na ni velmi silně působí. Všímá si obecných objektů, místa přesně neidentifikuje.
Krajinu vnímá expresivně. Je pro ni tak depresivní a ošklivá, až je pro ni přitažlivá a hezká. Sama
se pak v závěru svého hodnocení až leká. Naproti tomu např. politický technokrat prezentuje krajinu
naprosto odlišně od předcházejících. V prvé řadě je člověkem, kterého se osud krajiny osobně
nedotýká. Pro něho nejsou partnerem obyvatelé, kteří v krajině žijí/bydlí, ale je to vláda a
ekonomické aktivity velkých hráčů, kteří ovlivňují obrovské změny v krajině, včetně následné
rekultivace. Místo pojmu krajina, používá technický termín území. Politický „opinion maker“ chce
působit na ty, kteří jeho slova „slyší“ – „těžba a následná rekultivace může krajině (již
zdevastované) prospět.“

Jak jsou imaginace lidí spjaty s realitou? Francouzský filozof J. Baudrillard (1988) rozlišuje mezi
reprezentací a realitou. Říká, že realita je nahrazena spektáklem/podívanou, kdy se spojují
historické i budoucí obrazy. N.Johnsonová (2005) poukazuje na příklad jeskyní Lascaux v Massif
Central ve Francii, kdy na jejich internetových stránkách je uvedeno, že jsou „trochu dál od
tradičního místa, po proudu řeky“. Rozuměj tomu tak, že původní jeskyně byly uzavřeny a vedle byla
vybudována jejich replika pro návštěvy-chtivou veřejnost. Originál je podle Johnsonové zbytečný a
byl nahrazen simulakrem, který poskytuje „hyper-reálnou reprezentaci“.

Čtvrtá prostorovost krajiny je performační , nikoliv jak by se dalo očekávat, behaviorální, nýbrž
mocenská. Pomocí přístupu M. Foucaulta k vědění a moci jsme se pokusili na otázky: kde se v krajině
generuje moc, která přetváří i krajinu a současně jak vzniká (odpor) rezistence ve studii věnované
přeshraničnímu území Klentnice-Drasenhofen (Hynek, Hynek, Svozil B, v tisku). Jsme daleci toho,
abychom percepci a imaginaci považovali vždy za hnací síly performance u všech lidí. Ale jsou
takoví, kteří svou imaginaci dokáží naplnit ježděním sněžnými skútry po horách, jež jsou přírodními
parky, rozjezdit ozimy čtyřkolkami, vybudovat nepovolené stavby atd. jsou i opačné příklady
pozitivních zásahů do krajiny,ale obáváme se, že je jich v naší zemi podstatně méně, Jsou
rozhodovatelé, kteří straní systematickému ničení přírody a nejhorší je, že vadí minimu lidí. Na
druhé straně zde máme fundamentalisty, kteří způsobí, že léta projíždí nákladní přeprava poblíž
městských památkových rezervací. Performance znamená, že ji poznáme nikoliv podle slov, ale činů,
v jednání aktérů, kteří buď za pomoci či proti aktantům znají jen svůj individualismus. K jejímu
poznání se hodí nereprezentační teorie N. Thrifta (2004) zdůrazňující praktický, aktivní,
ztělesněný ráz světa se zaměřením na jednání, události, okamžiky, věci.

V poststrukturalistické verzi prostorovosti krajinné i regionální máme co do činění nejen s reálnou
krajinou jako produktem přírodních procesů a lidských činností, jejich interakce, ale také se
sociální konstrukcí krajiny a regionů. Imaginativní a kybernetická prostorovost jsou hrou
s krajinou a regiony, nicméně jsme svědky i jejich reálného naplnění. Krajina je tak
koproduktem,tj. konstrukcí i produktem, v němž se smazávají jejich hranice, resp. jsou pohyblivé.
Tradiční subjekt-objektová verze krajiny je dnes historií. Varující výzvou je otázka bezpečnosti
krajiny nejen pro její biotu, ale i pro nás, kteří ji svým způsobem života způsobujeme (blíže ve
studii Hynek, Hynek, Schrefel, Herber, 2007 - zabývající se přeshraniční krajinou v území
Znojmo-Retz).


Regiony

Regiony jsou dosud pro řadu geografů (např. Grigg, 1965, in Chorey, Haggett, eds., 1977, Haggett,
Cliff, Frey, 1977, Hart, 1982) základními stavebními objekty geografického zkoumání. Jejich
vymezování – regionalizace – může být směrována na určení dílčích prostorových jednotek nebo na
jejich agregaci, hledání způsobu jejich propojení. Každá lokace má své umístění, postavení a
propojení, tak již řecká antická geografie koncipovala své ´topy´a ´chóry´, dnes se píše o ´site´a
´situation´, použijeme-li lingvistický přístup, pak jde o denotáty a konotáty. V geografii
koncipované jako prostorové vědě je vymezování regionů logickou formalizovatelnou operací spojenou
s organizací geografické informace.

Kritice pozitivistických přístupů v geografii neušla ani ´regionální věda´ u nás některými geografy
doporučovaná jako alternativa k tradiční složkové výčtové regionální geografii. Radikální a
humanističtí geografové napadli víru v rovnovážný stav regionu v pojetí neoliberální ekonomie a
možnost jeho optimalizace odmítající sociální konflikt a nespravedlnost, jež byly/jsou
v kapitalismu považovány za endemické.

Problém modelů v regionální vědě spočívá v jejich relaci k realitě: nemá prostě vlastnosti, které
jí modely přisuzují, ty vztahy jsou nejasné, mlhavé. Obdobně použití rigorózních modelů (např.
Sheppard, Barnes, 1990) vede v jejich řešení k absurditám. Přesto není osud regionální vědy
ztracený, pokračuje řada skupin,především v USA.V geografii koncipované jako prostorové vědě , což
znamená v pozitivisticky a kvantitativně orientované není na přírodní krajinu území vůbec brán na
zřetel.

Při studiu Dačicka jsme porovnávali hranice katastrů a hranice krajinných ekosystémů. Ukazuje se,
že tyto hranice nejsou v kulturní krajině identické. Katastry zahrnují rozdílné krajinné ekosystémy
v souladu s minulými subsistenčními ekonomiemi sídelních struktur. Současná tržní ekonomie, ale i
nedávná ´command economy´ neberou ohledy na katastry jako soubory nemovitostí určitých komunit a
již vůbec nelze mechanicky spojovat využití přírodních zdrojů těchto katastrů s potravními řetězci,
do nichž je zapojeno jejich obyvatelstvo. Zemědělská produkce opouští katastry a lidské potravní
řetězce jsou spojeny se zcela jinými katastry, např. přes hypermarkety. Proto nelze ztotožnit
životní prostředí katastrů a krajinné ekosystémy, na něž jsou obyvatelé napojeni.

Hlavní pozornost poutají funkční regiony nebo regionální systémy s centrálním organizačním
principem v rámci společnosti. A. Philbrick (1957) píše o nezávislosti na přírodním prostředí a
odtud je krůček k prostorové analýze regionů jako ´otevřených systémů´ v pojetí P.Haggetta (1965).
V české geografii dosud nebyla doceněna i jiná verze regionální geografie, resp. je rozvíjena bez
návaznosti na principiální studie publikované pod názvem regionální politika (Friedmann, Alonso,
1978). Pro nedostatek místa je nezbytné odkázat na studii (Hynek, Hynek, v tisku), která uvádí 21
verzí regionální geografie, což znamená minimálně 21 typů regionů.


Krajiny a regiony

Studium krajiny jak z fyzickogeografického, tak humánně geografického hlediska nepochybně začíná
charakteristikou její morfologie. Jako příklad můžeme uvést A.Solnceva a C.Sauera ,kteří zkoumají
složky krajiny na jejích morfologických prostorových jednotkách. Od morfologie postupují k procesům
působících v krajině, můžeme říci k fungování složek -tokům látek a energie, časovým režimům. Tady
musíme rozlišovat genezi, evoluci krajiny a její současně působící procesy. V krajině jsou v různé
míře zastoupeny odezvy dřívějších krajinných procesů, tak např.v našem pohraničí jsou území méně
zasažená blokací pozemků a jejich krajina je do značné míry reliktem dřívějšího uspořádání s jinými
lidmi.

Ve studiu krajiny i regionu ani tak nejde o nakupení údajů o složkách, nýbrž o způsob jak působí
společně, pečlivě před syntézou posoudíme zdánlivé maličkosti. Uspořádání krajiny odráží kulturní
systém: základní živobytí, vztah lidí a přírodních zdrojů, co je pro lidi hodnotné a jaké mají
aspirace, jak denně s krajinou zacházejí. Zásadním krokem vpřed ve studiu kulturní krajiny bylo pro
nás studium Uherskohradišťska v letech 1985-1989 (Hynek, et al., 1989). Tam se podařilo týmovým
způsobem zkoumat jak přírodu, tak osídlení, obyvatelstvo a jeho aktivity v obou modech
geografického studia – regionálním i krajinném. Celý okres Uherské Hradiště v regionálním smyslu
byl chápán jako nodální region a v rozsahu území okresu byla sledována síla vazby centra a jeho
zázemí. Zevrubnější analýza ukázala na nutnost rozlišení dvou center – tehdejšího Uherského
Hradiště a Uherského Brodu. Administrativní hranice však nebyly totožné s komplexním fungováním
středisek, především v okrajových územích. Tehdy se začala prosazovat idea integrity prostoru jako
souboru každodenních lidských aktivit v jejich časovosti. Tím se začalo studium regionu chápat jako
studium prostorové integrity lidských činností, zatímco krajina, především kulturní, byla chápána
jako území/prostor interakcí lidí a přírody. Stejné území je tak v prvém případě zkoumáno jako
region, v druhém případě jako krajina.

Jaké základní pojetí krajiny bylo naším východiskem? Byla to a stále je metafora krajiny jako
palimpsestu či sendviče, v němž nejen na sebe vzájemně působí přírodní složky ovlivňované lidskými
intervencemi ( modifikovanými přírodními složkami), ale v krajině zůstává řada odezev minulých dějů
této interakce, reliktů a krajinné mechanismy nejsou jednoduše jen aktuální. Spíše jde o vrstevné
zobrazení krajiny, její vertikální profil s horizontální platností – prostorovým mapovatelným
projevem:

Vyjdeme-li z krajiny jako sociální konstrukce, zkoušíme nosnost metafory palimpsestu, pak se
dostaneme k tomu jak krajinu přečíst, pochopit její příběh, vstoupit do různočtení i dekonstrukcí
známých konceptů krajiny, do vztahů podob krajiny, její prezentace a reprezentace a položíme si i
otázku, zda rovnováha krajiny není simulakrem, tj. kopií bez originálu. Musíme se připravit na
argumentaci ve smyslu, že krajina je zboží jako cokoliv jiného, je věcí, má svou cenu, hodnotu a
výnosy. Proto je závažnou metodou řešení těchto otázek koncept deliberativní demokracie (Foster,
ed., 1997). Další otázkou byla pozice krajiny, krajinných ekosystémů nejen v přírodní, ale i lidské
produkci, reprodukci a konzumaci . Zajímal nás i pohled žen, mládeže, seniorů a dalších sociálních
skupin na krajinu.Vidal de la Blache předpokládal důvěryhodný vztah mezi kulturou, krajinou a
regionem – paysan, paysage, pays – v rurální Francii. To klade na geografa velké nároky – být
v této triádě citlivý a šikovný znalostně i dovednostně, dodejme, i hodnotově. V geografii
koncipované jako prostorové vědě , což znamená v pozitivisticky a kvantitativně orientované není
přírodní krajina území vůbec brána na zřetel .Hlavní pozornost poutají funkční regiony nebo
regionální systémy s centrálním organizačním principem v rámci společnosti, Philbrick ( 1957) píše
o nezávislosti na přírodním prostředí a odtud je krůček k prostorové analýze regionů jako
´otevřených systémů´ v pojetí P. Haggetta (1965).

Návrat k pracím Vidal de la Blache představuje otevření diskurzu, v jehož rozvíjení významně
pokročil P.Claval (1998), který podává otevřenější přístup ke studiu regionů, do něhož zahrnuje i
ekologická témata. Uvádí totiž mezi faktory členění a regionální organizace prostoru na prvním
místě ekologické základy regionální geografie, po nichž následují základy ekonomické, dimenze
sociální a kulturní, regionální vědomí a identita, politický život. Nepřekvapí pak v překladatelově
předmluvě (I.Thompson) zdůraznění návaznosti pojetí regionální geografie P. Clavala na klasické
pojetí Paula Vidal de la Blache. Překvapí však absence H. Lefebvra. Rozhodně však triáda:
krajina-region-kultura představuje velmi nosný impuls pro geografii.

Vztah konceptů krajiny a regionu v kontextu dalších geografických konstruktů můžeme vyjádřit
schématem:



Obr.2. Vztah konceptů krajiny a regionů (Hynek, Hynek, 2004)


Aplikace

V české praxi se stalo běžným jevem zaměňování slov ´životní prostředí´a ´ekologie´. Jedním
z důvodů je jazyková obtíž spočívající ve vytvoření přídavného jména od slova ´životní prostředí´,
jiným důvodem je nadužívání obou zmíněných označení v médiích, jež je umocněno na úroveň politické
floskule. Prostě je ekologie ´in´ , je to ´o tom´, že ´ekologie´je nám jasná. Opravdu? Sotva, když
nerozlišujeme trvalou udržitelnost měkkou, která je dána indikátory životního prostředí a trvalou
udržitelnost důslednou/tvrdou, pro niž je kritériem stav krajinných ekosystémů.

Životní prostředí je antropocentrický termín, resp. biocentrický, tj. s ohledem na centrální
postavení, spornou roli, člověka/lidí, nikoliv ale organismů. Naproti tomu ekologie je spojena
s termínem ´ekosystém´, který nemá centrální složku, stejně důležité jsou v něm složky abiotické a
biotizované, např. půda. Jde tak o složky živé a životadárné (označení podle P. Trnky, Mendlova
univerzita Brno), mezi živými složkami je i člověk.

Proto musíme velmi obezřetně rozlišovat životní prostředí a ekologii, která se zabývá ekosystémy,
v našem případě krajinnými ekosystémy – lesními, sídelními, polními, pastevními atd. Jsou to
zkulturněné krajinné ekosystémy, zjednodušeně kulturní krajinné ekosystémy. Právě ty mají důležitou
charakteristiku – biodiverzitu genovou, druhovou a ekosystémovou. Rámcem pro řešení trvalé
udržitelnosti Vysočiny je šíře pojaté životní prostředí, ale základem jsou krajinné ekosystémy
Vysočiny.

V průběhu tvorby Strategie rozvoje kraje Vysočina, jíž se zabývala firma GaREP, byl spoluator této
publikace řešitelem oddílu ´životní prostředí ´ a chtěl by touto cestou poděkovat za účinnou pomoc,
kterou mu poskytovala řada krajských zastupitelů, vedoucích bývalých okresních referátů životního
prostředí a posléze pracovníci současného odboru životního prostředí krajského úřadu, především
jeho vedoucí ing. J. Hájek a dále ing J. Joneš, environmentálnímu/ekologickému vzdělávání významně
přispěl dr. J. Zetěk.


Základní představy o trvalé udržitelnosti Vysočiny v programových dokumentech zabývajících se
strategií rozvoje z r. 2001.


Dílčí cíl 4.1: Trvalá udržitelnost krajiny Vysočiny

Krajina Vysočiny představuje významné dědictví práce řady generací, které se podílely na přeměně
omezených přírodních zdrojů na pozoruhodnou kulturní krajinu s vysokou rozmanitostí přírody i
kultury. Tato krajina je vyhledávána pro rekreaci řadou návštěvníků a rovněž poskytuje řadu
přírodních zdrojů, např. vodu, dřevo metropolitním územím na české i moravské straně. Nadměrnou
blokací orné půdy došlo k narušení stability krajiny Vysočiny, ke zhoršení vodního režimu krajiny,
zrychlené erozi půdy, poklesu ekosystémové biodiverzity krajiny. Trvalá udržitelnost krajiny
Vysočiny spočívá v posílení reprodukce přírodních procesů a takové produkce, která neohrozí
obnovitelnost krajiny s akcentem na kulturnost krajiny respektující její ráz spočívající
v harmonizaci vztahů přírody a lidí.

Cíle opatření :

v  Obnova a ochrana krajinného rázu Vysočiny

v  Revitalizace vodní sítě, oběhu vody v krajině

v  Revitalizace kulturní krajiny Vysočiny není možná bez rekvalifikovaného obyvatelstva, podpory
vzdělávání, soustavné péče o lidské zdroje. Právě kombinace kulturní krajiny městské a venkovské
vytváří na Vysočině unikátní prostor jak pro práci, tak pro volný čas nejen místních obyvatel,ale i
návštěvníků

v  venkovská krajina Vysočiny je ohrožena zrychlenou erozí půdy vyvolanou lidskými zásahy, proto
jsou potřebná protierozní opatření, mj. i v rámci KPÚ

v  obnova a ochrana krajinného rázu musí zahrnovat i podporu environmentálně šetrné turistiky,
cestovního ruchu, rekreace a podporu venkovského bydlení

v  koncept trvalé udržitelnosti zahrnuje rovněž rizika živelných pohrom a způsoby percepce,adaptace
a zmírňování jejich následků ( povodně, polomy, aj.)

Aktivity naplňující opatření:

v  v případě měst je jejich problémem kumulované/synergické znečištění ovzduší vyvolané především
silniční dopravou, z čehož vyplývá nezbytnost podpory hromadné dopravy, pěší přístupnosti měst,
cyklistiky a silničních obchvatů

v  důležitým nástrojem tvorby venkovské krajiny jsou komplexní pozemkové úpravy (KPÚ), jejichž
správné provádění může přispět k obnově krajinného rázu venkova Vysočiny. Zahrnují dopravní řešení,
ekologickou stabilizaci (ÚSESy), vodohospodářské souvislosti, možné umístění veřejně prospěšných
staveb mimo intravilán obcí, snížení ekonomické náročnosti/nákladů, vyjasnění vlastnictví,
přístupnost a možnou výměnu pozemků mj. cestami, které mohou sloužit agroturistice, využívání
dotací, podpůrných fondů EU. KPÚ však nejsou levné, kulhají investice, ekonomický přínos. Navržené
úpravy však vedou i ke zbytkovým parcelám, jež jsou obtížně vlastnicky vypořádatelné, v případě
cest je možné zvážit aplikaci procedury EIA v rámci programu SAPPARD

v  základem jsou protierozní opatření směřující ke zpomalení a vyrovnání odtoku v povodích, rovněž
protipovodňová opatření

v  provést kontrolu, příp. přehodnocení režimů chráněných území

v  zlepšení kvality povrchových vod je nutné řešit kontrolou agrochemikálií a odpadních vod
v sídlech

v  teprve následně pak budováním čističek odpadních vod, které v případě environmentálně citlivých
území a míst je nutné budovat i v malých sídlech

v  stávající ČOV je potřebné inovovat, intenzifikovat

Kritéria pro výběr projektů:

v  krajinná politika (ochrana,správa, plánování) preferuje polyfunkční využívání kulturní krajiny
Vysočiny spočívající ve vyváženém rozvoji měst a venkova, v utváření takové kulturní krajiny, která
splňuje uvážlivé požadavky na bydlení, zaměstnání, rekreaci/volný čas a komunikaci

v  ve tvorbě krajiny je důležité zvyšování její biodiverzity v rámci řady programů a projektů,
např. ÚSESy, EECONET, NATURA aj.

v  není možné připustit ekologicky škodlivou těžbu hornin

v  revitalizace krajiny není možná bez důsledného dodržování environmentální legislativy, např.
postupů EIA, SEA

Realizační výstupy, opatření:

v  Ve využití volné průchodné krajiny jsou preferováni environmentálně šetrní turisté, pro něž
slouží mj. i síť turistických značených cest, neměly by mizet veřejné prostory a likvidovány
hodnotné krajinné ekosystémy

v  města disponují významným historickým kulturním dědictvím, historickými stavbami, jež mohou být
zapojeny renovacemi do kulturní krajiny jako součást kulturní diverzity kraje souměřitelné
s biodiverzitou, řada historických staveb je rozptýlena ve venkovské krajině, kde přispívá k její
rozmanitosti vítané v ekologicky šetrné turistice, pobytech

v  v ochraně krajiny doporučujeme pro Jihlavské vrchy režim přírodního parku, následně je možné
uvážit statut CHKO

v  v případě lesů doporučujeme , v souladu s Lesním zákonem z r. 1995 a navazujícími vyhláškami,
postupnou přiměřenou úpravu skladby dřevin – 25 % melioračních a zpevňujících

v  dalším krokem je revitalizace vodních toků a údolních niv, údržba/čištění rybníků, malých
vodních nádrží

Dopady do ekonomiky kraje:

v  udržitelnost venkovské krajiny musí být založena na ekonomické, sociální a ekologické stabilitě
venkova, i na skutečnosti, že je zdrojem obživy lidí, což znamená, že v jejím rámci existuje i
intenzivní zemědělství, stejně tak jde o podporu malých průmyslových podniků na venkově,
nepotravinářské zemědělské produkce ( příklad biometanol v Dobroníně, ale za cenu velkých investic,
asistenčních programů/projektů)

v  trvalé udržitelnosti krajiny by prospělo zavádění ekologického zemědělství v souvislostech
ekonomických a sociálních, tj. uváženou adresnou podporou

v  složitou právní otázkou je nedovolená těžba dřevin, která se pohybuje kolem 7-8 % (medializací
je zveličována) a rovněž podíl kalamitní těžby dřeva, který doznává neustálé snižování citlivějším
způsobem hospodaření v Lesích ČR (na současných 20-30 %), lesní bohatství kraje Vysočina
představuje důležitý hospodářský zdroj, který by měl být v co největším míře zpracován v rámci
kraje

v  v kraji Vysočina jsou významná jaderná zařízení: JEDU, těžba uranové rudy a její utlumování,
návrhy úložišť jaderného odpadu. Mezisklad Skalka prošel legislativním projednáním, projednáním
podle procedury EIA a dvojnásobným biologickým hodnocením, územním a stavebním řízením. Je
zpracován program závěrečné likvidace následků těžby uranové rudy ( náklady 8 mld. Kč) – likvidace
odkališť, zatopení a čištění důlních vod, jsou kontrolovány výstupní profily. V případě plánovaného
hlubinného úložiště Růžená jde o jedno z 8 navrhovaných úložišť v rámci ČR, nyní probíhá politická
debata o koncepci ukládání jaderného odpadu na národní úrovni, jsou uplatňovány připomínky i
z kraje Vysočina, rozhodnutí připadá v úvahu v r. 2030, zprovoznění v r. 2066, vše probíhá podle
environmentální legislativy

v  jak ve městech, tak na venkově je důležitá podpora environmentálních investic


Dílčí cíl 4.2. Rozvoj systému environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty a Agenda 21

Jihlavský kraj má nejčistší životní prostředí ze všech krajů České republiky a má velké přírodní
bohatství v zachovalé krajině, velké rozloze lesů a potenciálu pro šetrnou venkovskou turistiku.
Zároveň se snižují kontakty zejména městské populace dětí a mládeže s přírodním prostředím, snižují
se vlastní zkušenosti, znalosti a oceňování života na venkově a hospodaření v krajině. Část
obyvatelstva se sice přiklání k používání přírodě šetrných výrobků a technologií, další část o nich
neví nebo nemá o nich dostupné informace. V podnikatelské sféře je zatím nedostatečné zapojení
podniků do Programů čistší produkce, která úsporami vstupních surovin vede k ochraně životního
prostředí a také zavádění systémů řízení EMAS do života.

Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta je tak významnou činností, která přináší prevenci ve
vztahu k poškozování životního prostředí a je investicí do budoucna, zejména u ekologické výchovy a
vzdělávání dětí a mládeže. Přitom náklady na prevenci jsou vždy mnohem nižší a efektivnější než
následné odstraňování škod na životním prostředí.

Cíle opatření:

·        zajistit dostupnost informací o životním prostředí a podporovat zapojování obyvatel do
rozhodování o životním prostředí

·        ve výchově a vzdělávání dětí a mládeže posilovat vztah k přírodě, životnímu prostředí a
krajině Vysočiny

·        zaváděním ekologických systémů řízení snižovat zátěž životního prostředí


Aktivity naplňující opatření:

·        vytváření koncepcí ochrany životního prostředí měst a obcí a jejich postupná realizace

·        pilotní projekty udržitelného místního rozvoje založeného na principech Místní Agendy 21

·        zavádění ekologických manažerských systémů v průmyslových podnicích EMAS, systémy čistší
produkce)

·        systémy ekologické výchovy a ekologického poradenství na krajské a místní úrovni,
zahrnující široké spektrum organizací, sdružení, spolků, apod.

·         projekty na uplatňování práva na informace o ŽP a zapojování veřejnosti do rozhodování
v oblasti životního prostředí (EIA, SEA)


Kritéria pro výběr projektů:

·        trvalá udržitelnost projektu

·        rozsah dopadu projektu na obyvatelstvo

·        účinnost působení a rozsah zapojení obyvatelstva a různých partnerů do projektu

Realizační výstupy opatření

·        realizaci pilotních projektů trvale udržitelného rozvoje na místní úrovni

·        zpracování místní Agendy 21 na úrovni desítky obcí a měst

·        síť ekologických poraden v každém okrese

·        krajský systém ekologické výchovy a vzdělávání pro děti a mládež s centrem ekologické
výchovy v každém okrese

·        realizace pilotních projektů čistší produkce a ekologických systémů řízení v kraji

Dopady do ekonomiky kraje

·        zlepšení kvality života obyvatel

·        snižování surovinové náročnosti průmyslové výroby

·        prevence znečistění životního prostředí


Dílčí cíl 4.3 : Nakládání s odpady

Tento dílčí cíl řeší v současnosti projednávaná Koncepce odpadového hospodářství kraje v návaznosti
na národní koncepci ČR, Směrnici EU 99/31 ES o skládkování, zde jsou uvedeny jen klíčové přístupy.
Na národní úrovni se radioaktivními odpady a vyhořelým palivem zabývá obdobná Koncepce, která má
přímý vztah ke kraji Vysočina a tudíž musí být součástí i tohoto návrhu Programu rozvoje kraje.

Cíle opatření:

·        Problém odpadů je potřeba uchopit nejen jako environmentální téma, nýbrž i ekonomicky:
každý odpad je potenciálně materiálním/energetickým vstupem do produkčního procesu, kde je
zhodnocován zpracováním do tržní hodnoty

·        Ekologicky odpovědné a ekonomicky efektivní zpracování odpadů představuje významné
zlepšení kvality sociálního života obyvatel kraje a růst jeho atraktivity pro návštěvníky i pro
podnikatelské aktivity


Aktivity naplňující opatření:

·        nelze ztratit ze zřetele staré ekologické zátěže, zátěže ohrožující zdroje pitné vody
(usnesení vlády), kontaminované říční sedimenty (např. Brtnice – chrom), k dispozici jsou seznamy
zatížených lokalit na OkÚ, lze využít i starší havarijní vodohospodářské plány, postupně je možné
provádět rekultivace skládek

·        objevují se již ´nové´ekologické zátěže, např. skládka v Pozďátkách (majetko-správní
spory, vytunelované prostředky), polodivoké skládky. V případě Pozďátek je nezbytná riziková
analýza, studie proveditelnosti, varianty řešení zahrnující i založení Svazku obcí, situace by měla
být vyhlášena za havarijní

·        pro nejbližší období by mělo být prioritou řešení nebezpečných odpadů, bioticky
rozložitelných odpadů a recyklovatelných stavebních odpadů/materiálů


Kritéria pro výběr projektů:

·        soulad s platnou environmentální legislativou, mj. zákonem o odpadech, čistotě vod a
ovzduší, krajinném rázu aj.

·        uplatnění procedury EIA na projekty potenciálně ohrožující životní prostředí

·        perspektivně počítat s procedurou SEA ( strategické environmentální hodnocení )

·        je možné ekologické spalování spojené s výrobou energie, ale problémem je hospodárnost
provozu daná poměrem nákladů a užitku


Realizační výstupy opatření:

·        jde o komunální odpady, jejichž množství by mělo být omezováno výchovou obyvatelstva
k šetrnějšímu ekologickému chování ( obaly, nebezpečné látky apod.), snižování objemu a toxicity
odpadů

·        v případě průmyslových odpadů jde o jejich maximální vytřídění, rozlišení způsobu
zpracování, odstranění nebezpečných odpadů

·        Je nutné zamezit divokým skládkám, podporovat např. separační dvory


Dopady do ekonomiky kraje:

·        Jaderná elektrárna Dukovany představuje významný ekonomický faktor v rozvoji kraje, její
provoz je sledován i na mezinárodní úrovni, kde je hodnocen velmi pozitivně, neprojevuje se
zhoršením životního prostředí

·        V případě průmyslových odpadů je základem udržitelnější způsob spotřeby, podpora zavádění
nízkoodpadových technologií ve výrobě, priorita nových investic s nízkoodpadovými technologiemi

·        Přednost má ekologické využití odpadů , v menší míře jejich likvidace, spíše recyklace
nejblíže k místu vzniku odpadu, proto je možná podpora podnikání v těchto aktivitách

Dílčí cíl 4.4 Podpora rozvoje obnovitelných a alternativních zdrojů energie

Jedním z rozhodujících cílů trvale udržitelného rozvoje je ochrana neobnovitelných přírodních
zdrojů jejich úsporným využíváním a přednostní orientace na zdroje obnovitelné. o pěstování
biomasy, využití solární energie, energetické využití větru, vody (tepelná čerpadla) apod. a vhodné
využití odpadní tepelné energie produkované Jadernou elektrárnou Dukovany. Cestou k těmto cílům je
podpora energeticky a surovinově nenáročných, recyklačních a maloodpadových technologií, které
jednak zvyšují konkurenceschopnost výrobků, jednak chrání přírodní zdroje. Pro energetické úspory
je významné i zateplování stávajících budov obytných i výrobních. Významné, dosud málo využívané
jsou obnovitelné energetické i surovinové zdroje ze zemědělské a lesnické výroby. využívání
podstatné části zemědělské produkce, zejména tam, kde je produkce přirozeně vysoká, je významným
energetickým a surovinovým zdrojem.

Cíle opatření:

·        omezení čerpání neobnovitelných zdrojů energie a surovin (úspory, obnovitelné a
alternativní zdroje – biomasa; solární energie; vítr, voda; odpadní teplo z Jaderné elektrárny
Dukovany), alternativou plynofikace je právě využití obnovitelných a alternativních zdrojů energie
v malých sídlech (fluidní kotle apod.)

·        problematické jsou malé vodní elektrárny s negativními dopady na říční ekosystémy, rovněž
využití větrné energie musí být uvážené, tyto projekty je nezbytné posuzovat komplexně
v ekologických souvislostech

·        snížení energetické a surovinové náročnosti výroby

·        rozvoj produkce obnovitelných energetických a surovinových zdrojů, zejména v lesnictví a
zemědělství

·        podpora snižování spotřeby energie v bydlení, službách

·        podporovat využívání sluneční energie, větrné energie, fytomasy a vodní energie

·        důsledné využívání energetického potenciálu fytomasy z lesní a zemědělské produkce –
energeticky využitelné rostliny - podpora této produkce

·        existují již fungující projekty spalování fytomasy (Staré Město p. Landšt., Bystřice n.
Pernšt., Rudolec, Mrákotín, Pelhřimov). V dalším postupu je účelné vzít v úvahu rakouské zkušenosti
– např. Geras, podporu bionafty, vstupní investice fromou státních dotací. Rovněž využití slámy,
která má v lisovaném stavu vysokou výhřevnost

·        strategicky významným cílem by mohla být kombinace jaderné energie a energie
z obnovitelných zdrojů


Aktivity naplňující opatření:

·        zpracování studií o alternativních zdrojích, úsporách energie ve výrobě, bydlení,
službách, jejich zavádění

·        zpracování studií o energetickém potenciálu obnovitelných a alternativních zdrojů

·        podpora ekologického způsobu využití zemědělské půdy a následně alternativních zdrojů
energie – produkce fytomasy, energetické rostliny

·        podpora šíření informací a osvěta o možnostech úspor energie a využití obnovitelných a
alternativních zdrojů, jejich uskutečňování

·        podpora pilotních projektů

·        průmyslová produkce, technologie pro úspory energie a využití obnovitelných a
alternativních zdrojů energie


Kritéria pro výběr projektů:

·        efektivita využití energie a surovin

·        trvalá udržitelnost čerpání surovinových a energetických zdrojů

·        míra omezení a negativního ovlivnění složek ŽP

·        využití místních obnovitelných a alternativních zdrojů energie

·        soulad s koncepcemi rozvoje obcí a mikroregionů

·        úroveň technického řešení včetně účinnosti

Realizační výstupy opatření:

·        zavádění inovačních technologií s vysokou energetickou a surovinovou úsporou

·        zavádění technologií využívajících k výrobě tepelné, elektrické, mechanické aj. energie
potenciál místních obnovitelných a alternativních zdrojů energie

Dopady do ekonomiky kraje:

·        snížení energetické náročnosti výroby

·        snížení spotřeby energie v bydlení a službách

·        vytváření nových pracovních míst a podnikatelských subjektů

·        zvýšení podílu obnovitelných a alternativních energetických zdrojů na výrobě energie

·        přiměřené využívání zemědělské produkce na nepotravinářské účely, docenění role venkova
v produkci fytomasy pro energetické využití


Aktualizace Programu rozvoje kraje Vysočina – červenec 2003


Meziroční zpráva o vývoji kraje Vysočina


K dílčím environmentálním cílům Programu rozvoje kraje Vysočina byla vedena anketa, v níž byli
osloveni členové komise ŽP a další významné subjekty působící v environmentálním managementu, kteří
se mohli vyjádřit k oprávněnosti formulací v PRK, byla dána příležitost navrhnout korekce či nová
znění. Přestože byly využity i možnosti internetu zatím nedošla na odbor ŽP, který anketu vedl,
žádná připomínka. Rovněž na jednání pracovní skupiny ŽP nezazněly nové formulace, shodli jsme se na
tom, že stanovené dílčí cíle v environmentálním managementu není nutné měnit.

Rovněž nedošlo k výraznějšímu posunu ve stavu faktografie, tj. indikátorů stavu životního prostředí
kraje Vysočina v r. 2002 ve srovnání s léty 2000 a 2001. Počítáme však s tím, že ČHMÚ bude postupně
disponovat přístroji nové generace, které umožní kvalitativně lepší monitoring stavu ŽP. Otevřená
zůstává otázka vlivů globálního oteplení na krajinu Vysočiny, ale jsou zatím k dispozici jen dílčí
poznatky, z nichž nelze jednoznačně určit trend vývoje změn, lze např. sledovat větší rozkolísanost
stavů ovzduší a odtoku vody. Výzkum těchto změn se teprve rozjíždí, předpokládáme využití závěrů
grantových úkolů zadaných GA ČR ( Grantová agentura ČR).

Velký význam ve stavu krajiny kraje Vysočina hraje zemědělství, jehož vývoj je velmi diskutovaným
tématem a není jasný ekologický dopad případných změn v tomto resortu spojených se vstupem ČR do
Evropské unie. V možných scénářích změn prostorové organizace zemědělství se objevují scénáře od
kolapsu zemědělství a ´zdivočení´ krajiny až po návrhy výraznějšího přechodu na nepotravinářskou,
např. energetickou produkci.

Oprávněně můžeme očekávat, že rostoucí zájem o turistiku,rekreaci, cestovní ruch povede k většímu
tlaku na chráněná a ekologicky významná místa krajiny Vysočiny a je tudíž nezbytné posuzovat rozvoj
cestovního ruchu i z hlediska trvalé udržitelnosti kulturní krajiny Vysočiny.

Nová je rovněž Krajská koncepce odpadového hospodářství a Plán odpadového hospodářství v návaznosti
na hlavní téze vlády a Sektorový operační program Infrastruktura, který zahrnuje i problematiku
životního prostředí. V našem případě přichází v úvahu souhrnný program Sběr a třídění odpadu,
v jehož rámci jsou zřejmě možné návrhy projektů pro jeho realizaci.

Jinou novou otázkou jsou záměry ČEZ v návrzích trvalých úložišť jaderného odpadu. V poslední době
se objevily dvě nové lokality, při čemž probíhá posuzování dřívějšího návrhu v lokalitě Růžená.
Tyto otázky jsou v přímé kompetenci vlády ČR, resp. Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Jaderná
energetika kraje je řešena v rámci PRK v oddíle ´energetika´.


Aktualizace profilu kraje,iniciování podkladů pro SWOT analýzu

Vycházíme z Programu rozvoje kraje Vysočina, kde byly stanoveny následující dílčí cíle, příp.
opatření, jež v průběhu času, tj. od schválení krajským zastupitelstvem , obstály a mají trvalou
podporu rady kraje.

Významným dokumentem pro aktualizaci je Operační program ´Infrastruktura´ , předložený ministerstvy
dopravy a životního prostředí (březen 2003), který reaguje i na usnesení vlády 38/2002 (Státní
politika ŽP) a aktualizovaný Implementační plán pro ŽP (usnesení vlády 15/2003)

Další možnosti jsou v prohloubení kooperace krajského odboru ŽP a referátů ŽP na pověřených
úřadech, kde jsou k dispozici programy rozvoje mikroregionů zahrnující i záměry, cíle a návrhy
projektů pro zlepšení životního prostředí, otázkou je jejich praktické naplňování.

Především vzhledem ke stavu veřejných financí,ale nejen kvůli tomu, je potřebné propojit PRK
s praxí EU, jejími strukturálními fondy a dalšími finančními zdroji.



Dílčí cíl 4.1: Trvalá udržitelnost krajiny Vysočiny

Opatření 4.1.1: Obnova a ochrana krajinného rázu Vysočiny

·        byl zpracován program rozvoje VÚC CHKO Žďárské vrchy, v jehož rámci je dostatečný prostor
pro návrhy projektů k trvalé udržitelnosti této části kulturní krajiny Vysočiny

·        vzhledem k tomu, že 77 % plochy zemědělské půdy je zorněné a v zemědělství pracuje 12%
zaměstnaného obyvatelstva, mohou případné ekonomické turbulence vést i k problémům v uplatňování
krajinotvorné funkce zemědělskou produkcí, mezi alternativy patří

o   agroenvironmentální opatření

o   využití komplexních pozemkových úprav pro zlepšení ekologického stavu Vysočiny, snížení stupně
zornění (riziko eroze rozrušování půdy a její přemisťování)

o   alternativní využití zemědělské půdy nejen s ekologickými cíli, ale i vytvářením trvalých
pracovních míst, kdy se krajina Vysočiny – její krajinné ekosystémy stávají živitelkou obyvatel

·        zlepšování nevhodné druhové struktury lesních porostů

·        obnova a ochrana krajinného rázu Vysočiny vyžaduje vytváření environmentální
infrastruktury, obnovu environmnetálních funkcí území na krajinném ekologickém základě:

o   ÚSESy jsou zatím spíše na papíře než ve skutečnosti

o   stejně tak je potřebné kontrolovat poškozování prvků stability krajiny, např. ohrožení půd
zrychlenou erozí, transportem a akumulací půdních sedimentů na nivách a ve vodních dílech

o   obezřetně posuzovat návrhy na stavbu a opravu vodohospodářských děl spojených např.s likvidací
mokřadů pod rouškou revitalizace

o   zvýšení plochy chráněných území na Vysočině (odbor ŽP KÚ participuje na návrzích)

o   v procedurách EIA a SEA vzít v úvahu případné nové antropogenní tvary reliéfu, jež mohou
negativně ovlivnit jak vnímání krajiny, tak její ekologickou stabilitu

·        nově koncipovat soudržnost a vyváženost venkovské a městské krajiny v regionálním rozvoji:

o   dbát o obnovu přírodního bohatství v rámci ekologické stability krajiny

o   podporovat kulturní ráz měst, vesnic a volné krajiny na bázi ochrany přírody, omezování
produkce, distribuce a akumulace škodlivin v životním prostředí

o   snižovat fragmentaci krajiny, zvyšovat její propojenou mozaičnost

o   nedaří se zpřírodňování krajiny, tlak je na technické zásahy

o   problémem jsou megaprojekty průmyslových zón ve vesnicích, především podél dálnice D1
(Humpolecko), stejně tak i návrhy zábavních parků ( viz environmentální osvěta pro účast občanů
v rozhodovacích procesech)

·        bylo využito zadání zpracování VÚC odborem ŽP KÚ k připomínkám zohledňujícím krajinný ráz
Vysočiny ( J. Joneš) – ÚSES, doprava a chráněná území, krajinné zónování, průchodnost krajiny,
vztah zalesnění a zatravnění, otázka další plynofikace malých obcí Vysočiny, kamenolomy na
Vysočině, ochrana zemědělského půdního fondu.



Opatření 4.1.2. Revitalizace vodní sítě, oběhu vody v krajině

·        je možné využívat podporu v rámci programu zvýšení retence vody v krajině Vysočiny – pro
pozemky o velikosti nad 1ha: 50 tis. Kč na dokumentaci

·        podporu si zaslouží návrhy projektů revitalizace vodních toků - na zvýšení biodiverzity
vodních toků a jejich okolí, snížení délky regulovaných drobných toků, studie zahrnující návrhy
opatření zabývající se ničivými následky povodní

·        pro zvýšení retence vody v krajině je potřebná postupná změna druhové skladby lesů –
omezení ploch smrkových monokultur

·        nelze pouštět ze zřetele odvádění a čištění odpadních vod na požadované úrovni ( viz vodní
hospodářství) dané směrnicí EHS 271/1991 – ČOV+ kanalizace v obcích nad 2 000 obyv. a
rekonstrukce/modernizace ČOV v sídlech nad 10 000 obyv. (odstranění nutrientů N a P)


Dílčí cíl 4.2. Rozvoj systému environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty a Agenda 21

·        dokončuje se krajská koncepce environmentální výchovy

·        proběhly grantové projekty za 1,6 mil. kč , program pokračuje za dalších 1,5 mil. kč

·        J.Zetěk přestavuje středisko pro environmentální výchovu, v němž bude možné dále
zkvalitňovat a zlepšovat ekologické vědomí obyvatelstva a jejich zapojování do rozhodovacích
procesů

·        aktualizovat Akční plán koncepce environmentální výchovy, oslovit občanská sdružení

·        stále platí principy prevence, ekonomické odpovědnosti, předběžné obezřetnosti, nejlepší
přístupné technologie a substituce

·        nově je třeba podporovat dobrovolné zavádění nástrojů při ochraně ŽP, např. EMAS


Tento dílčí cíl je velmi závažný pro dosažení trvalé udržitelnosti krajiny Vysočiny a představuje
jeden z limitních faktorů naplňování environmentálních cílů PRK. V environmentální osvětě působí
řada subjektů – institucí, podnikatelů – kteří předkládají konkrétní projekty, mj. Jaderná
elektrárna Dukovany, Vodárenská akciová společnost, firmy svážející odpady, školství


Dílčí cíl 4.3 : Nakládání s odpady

·        systém odpadového hospodářství musí snižovat podíl odpadů ukládaných na skládky a zvýšit
podíl využitelného odpadu

·        odpad je potřeba chápat a prakticky využívat jako druhotnou surovinu, podporovat
recyklaci, separaci odpadu, především komunálního

·        problémem zůstávají některé ekologické zátěže – skládky vyžadující sanační práce a
nakládání s kaly v ČOV (zařízení na jejich úpravu)

·        za odpady můžeme považovat i škodliviny v životním prostředí, jež je potřeba odstraňovat
(znečištění ovzduší, vod, půd, bioty) environmentální infrastrukturou, ale především je potřebná
prevence – zabránění, resp. omezování vzniku ekologických škodlivin

Pozn.: V případě trvalých úložišť jaderného odpadu se v nové koncepci ČEZ nepočítá s lokalitou
Růžená, ale objevil se návrh na Rohoznou a Budišov. Dosavadní názory veřejnosti na nový vývoj jsou
velmi protichůdné (viz výše: meziroční zpráva a rovněž - ekologické vědomí obyvatelstva) – řešeno
SÚJB


Dílčí cíl 4.4 Podpora rozvoje obnovitelných a alternativních zdrojů energie

·        nejvýznamnějšími úkoly v environmentálně orientované energetice kraje jsou úspory energie,
snížení energetické náročnosti, a snižování podílu fosilních paliv v energetické spotřebě

·        existuje grantový program zacílený na zpracování a realizaci projektů rozvoje
obnovitelných a alternativních zdrojů energie (ROAZE), který se týká využití biomasy (celkem 16
zařízení v provozu, je využíván státní fond podpory)

·        v případě biomasy je v provozu evropský projekt v Pelhřimově (Iromez) za 40 mil. kč,
v jehož rámci se počítá i s výrobou elektřiny.

·        objevují se návrhy na instalaci větrných elektráren, tyto návrhy jsou inspirovány
rakouskými zkušenostmi, lze využít poměrně velké dotace a výkupní ceny elektřiny dosahují přes 3
kč/kWh. Panuje však obava ze zhruba 100 vysokých větrných elektráren, které mohou výrazně narušit
krajinný ráz, otázkou je jejich účinnost, hlučnost, vliv na letecký provoz

·        celkově se však projevuje nedostatek konkrétních projektů zaměřených na obnovitelné zdroje
energie, reálné možnosti jsou v přípravě projektů na využití biomasy, otevřené zůstávají: solární
energie, geotermální energie. Všechny obnovitelné zdroje energie je možné podporovat.


Závěr

Studium krajiny by nepochybně mělo zahrnovat dimenze empirickou, teoretickou a aplikační.
V předloženém textu je především teorie a aplikační apendix. Ukazuje především silný vliv
angloamerické geografie a francouzské filosofie. Průlomem bylo rozlišení prostoru absolutního,
relačního a relativního odkud byl jen krůček k vymezení prostorovosti. V české literatuře, ne jen
v geografické, je takový přístup zcela nový a dost zásadně mění pohled na krajinu. Dosud dominuje
empirické studium krajiny, jež je samozřejmě nenahraditelné,ale není dostačující. Relativně slabá
síla krajinného plánování ve vztahu k územnímu plánování a především k regionálnímu rozvoji pramení
mj. z převažující empirie, která sama bez sofistikované teorie nemůže vést k efektivním aplikacím.
Předložený přístup je především přístupem sociálním, který hraje rozhodující roli v konceptu ESPECT
a následně produkuje politickou dimenzi, pro niž máme v češtině, bohužel, jen jedno slovo –
politika. Právě přijetí anglických slov politics, policy, polity zásadním způsobem mění relace
empirie-teorie-aplikace. Česká praxe zůstává většinou jen u policy. Je to sice víc než málo,ale ne
o moc…..


Literatura


Alcamo, J., et al. (2003): Ekosystémy a kvalita lidského života: Rámec pro hodnocení. Zpráva
pracovní skupiny pro koncepční rámec Ekosystémového hodnocení milénia, Ministerstvo životního
prostředí, Praha, 31 s. ISBN 80-7212-266-5.

Armand, D.L. (1975): Nauka o landšaftě. Mysl, Moskva, 286 s.

Ashby W. (1956, česky 1961): Kybernetika. Orbis, Praha, 366 s.

Baudrillard, J. (1988): America. Verso, London, 129 s. ISBN-13: 978-0860919780

Bičík, I., Perlín, R., Šetrná, L. (2001): Rozvoj povodí Kocáby. Univerzita Karlova, Praha, 85 s.

Bonta, M., Protevi, J. (2004): Deleuze and Geophilosophy. A Guide and Glossary. Edinburgh
University Press, Edinburgh, 214 s., ISBN 0 7486 1839 2

Claval, P. (1998): An Introduction to Regional Geography. Blackwell publ., Oxford, 299 s. ISBN-10
155786733X.

Cloke, P., Crang, P., Goodwin, M. (2005): Introducing Human Geographies, 2nd ed.

London: Hodder Arnold, 653 s. ISBN 978-0-340-88276-4

Clíme, P., Cook, I., Crang, P., Goodwin, M., Painter, J., Philo, C. (2004): Practising

Human Geography. SAGE, London, 416 s. ISBN 0-7619-7300-1.

Cosgrove, D. (1998): Social formation and symbolic landscape. Madison, University of Wisconsin
Press, 332 s. ISBN-10 0299155145

Deleuze, G. (2003/1986): Foucault. Herrmann a synové, Praha. 191 s.

Demek, J. (1974): Systémová teorie a studium krajiny. Studia Geographica 40, Geografický ústav
ČSAV, Brno, 200 s.

Crampton, J., Elden, S., eds. (2007): Space, Knowledge and Power. Foucault and Geography. Ashgate,
Aldershot, 377 s., ISBN 978 0 754 4655 6

Dear, M.J., Flusty, S.(1998): Postmodern Urbanism. Annals of the Association of American
Geographers, roč. 88, č. 1, s. 50-72.

Deleuze, G., Guatttari, F. (1987): A Thousand Plateaus. Capitalism and Schizophrenia Vol. II.
Continuum International Publishing Group Ltd., London , 704 s. ISBN 0 8264 6099 2

Doel, M. (1999): Poststructuralist Geographies: The Diabolical Art of Spatial Science. Edinburgh
University Press, Edinburgh, 229 s. ISBN 13 978 0748612437.

Fedina, A.J. (1981): Fizikogeografičeskoje rajonirovanije. Izd. Vtoroje. Izdatělstvo Moskovskogo
univerzitěta, Moskva, 128 s.

Forman, R.T.T. (1995): Land Mosaics – The Ecology of Landscapes and Regions. Cambridge University
Press, New York, 632 s.

Forsyth, T. (2003): Critical Political Ecology. The Politics of environmental science. Routledge,
London and New York, 320 s. ISBN 0-415-18563-7.

Foster, J., ed. (1997): Valuing the Nature? Ethics, economics and the environment. Routledge,
London and New York, 273 s.

Foucault, M. (1979, 2004, česky 2009): Zrození biopolitiky. Centrum pro studium demokracie a
kultury, Brno, 351 s. ISBN 978-80-7325-181-9

Foucault, M. (1979, 1997, česky 2005): Je třeba bránit společnost. Filosofia, Praha, 281 s. ISBN
80-7007-221-0.

Foucault, M. (1967): Of Other Spaces, Heterotopias. Převzato z:

http://foucault.info/documents/heteroTopia/foucault.heteroTopia.en.html (3 z 8) [Citované 7.1.2007,
17:23:43].

Giddens, A. (1984): The Constitution of Society. Polity, Cambridge

Gregory, D., Johnston, R., Pratt, G., Watts, M., Whatmore, S., eds. (2009): The Dictionary of Human
Geography, 5th ed., Wiley-Blackwell, Oxford, 1052 s. ISBN 978-1-4051-3228-6

Grigg, D. (1977): Regions, Models and Classes. In: Chorley, R.J., Haggett,  P., eds. (1977): Models
in Geography.  s. 461-507. ISBN 0 416 29020 5.

Haggett, P.(1990): The Geographer´s Art. Basil Blackwell, Oxford, 219 s. ISBN 063117144 4

Hendrych, T. Hynek, A. (2007): Krajinná akustika. In Kraft, S. et al (eds.): Česká geografie v
evropském prostoru. XXI. sjezd České geografické společnosti. 1. vyd. České Budějovice : Jihočeská
univerzita : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, katedra geografie,
s. 359-366. ISBN 978-80-7040-986-2

Hollway, S., Rice, S., Valentine, G. (2007): Key Concepts in Geography. SAGE, London, 342 s. ISBN
978-0-7619-7389-8.

Holt-Jensen, A. (2001): Geography – History and Concepts. A Student´s Guide, 3rd. ed. SAGE, London,
228 s.

Hynek, A., Trnka, P., Herber, V. (1984): Přírodní krajinné mezochory Československa. Folia Fac.
Sci. Nat. Univ. Purk. Brun., XXV, 12, PřF UJEP, Brno, 96 s.

Hynek, A., Hartl, P., Wokoun, R., Herber, V., Tarabová, Z., Kubíček, P., Věžník, A. (1989):
Geographical Knowledge Synthesis of the Uherské Hradiště-district. Scripta Fac. Sci.Nat. Univ.
Purk. Brun. (Geographia), roč. 19, č.8, s. 357-388.

Hynek, A. (1988): Physico-geographical Regionalization of Czechoslovakia. Scripta
fac.Sci.Nat.Univ.Purk.Brun. (Geographia), roč. 18, č.5, s.169-188.

Hynek, A.,(2000): Regionální geografie – sociální konstrukce. In: Peckert D., Novotná M. (red.) Jak
dál v regionální geografii. Sborník katedry geografie Pedagogické fakulty Západočeské univerzity
v Plzni, Západočeská univerzita, Plzeň, Miscelanea Geographica, č. 7,  s. 46-53.

Hynek, A., Hynek, N. (2007): Bridging the gap between the theory and practice of regional
sustainability: a political-conceptual analysis. Bratislava, Geografický časopis, roč. 59, č.1, s.
49-64.

Hynek, A, Vávra, J. (2007): (Přinejmenším) čtyři prostorovosti krajiny . In: Herber, V. (ed.):
Fyzickogeografický sborník 5 z 24. výroční konference fyzickogeografické sekce České geografické
společnosti 13. a 14.února 2007 v Brně. Fyzická geografie - výzkum, vzdělávání, aplikace, MU Brno,
s. 7-14, ISBN 978-80-210- 4508-8.

Hynek, A., Hynek, N. (2007): Environmentální témata: kontext prostorovosti a vládnutí. In Kraft,
S., et al (eds.): Česká geografie v evropském prostoru. Jihočeská univerzita, České Budějovice,
s. 352-359, ISBN 978-80-7040-986-2.

Hynek, A., Hynek, N., Schrefel, Ch., Herber, V., eds. (2007): Environmental Security in Borderland
Areas: Exploring the Znojmo/Retz Transborder Region. 17&4 Organisations-beratung, Vienna, 81 s.
ISBN 978 3 9502304 0 6.

Hynek, A., Hynek, N., Svozil, B.(2008): Geo- and Bio-Political Administration of Human Life in
Borderline Landscapes: Insights from the Klentnice/Drasenhofen Transborder Region. In: Svatoňová,
H. (ed.): Geography in Czechia and Slovakia: Theory and Practice at the Onset of 21st Century.
Masaryk University, Brno, 2008, s. 308-316.

Hynek, A. (2009): Prostorovosti: místa, krajiny, regiony. Acta Geographica Universitatis
Comenianae, Univerzita Komenského v Bratislave, č. 53, s. 123-132.. ISBN 80-223-2251-2, ISSN
0231-715X.

Hynek, A.,Hynek, N. (2006): Interdisciplinární výzvy pro studium regionů aneb 21 podob regionální
geografie. Acta geographica Universitatis Comenianae, Univerzita Komenského v Bratislave, č.47, s.
67-76. ISBN 80-223-2251-2, ISSN 0231-715X, 234 pp.

Hynek, A., Hynek, N. (2005): The Scientific and Political Framings of Spatial Sustainability – The
Strategy of Regional Sustainability for the NUTS III The Highland, Czech Republic. In:
Drapella-Hermansdorfer, A., Cebrat, K., eds.: Studia i materiały Wydziału architektury Politechniki
Wrocławskiej 1 Oblicza Równowagi Aspects of Equilibrium, International Conference on Architecture,
Urban design, Planning at Treshold of UN Decade of Education for Sustainable Develepment, Wrocław,
23-25.06.2005. Oficiína Wydawnicza Politechniki Wrocławskiej, Wrocław, s.363-370.

Hynek, A., Hynek, N. (2005): Sustainability, Development and Security in Landscape Field Practice.
In: K. Donert, K., Charzyński, P. (eds.): Changing Horizons in Geography Education,Geography in
European higher education 2, Herodot Network, Association of Polish Adult Educators, Toruń, s.
308-313.

Hynek, N., Hynek, A. (2009): The Security–Environment Nexus Along The Czech-Austrian

          Border: Theory, Spatiality And Perception. In: Stec, S., Baraj, B. (eds.): Energy and
Environmental Challenges to Security. Book Series NATO Science for Peace and Security Series C:
Environmental Security. Springer Netherlands, Dordrecht., s.117-139. ISBN 978-1-4020-9451-4

Hynek, A. , Svozil, B., Trávníček, J. (v tisku): Studium rurality Deblínska.

Hynek, A. (1988): Filosofický kontext geografie (esej). In: Gardavský, V., Přibyl,  J. (eds.)
Sborník prací 21 - Geografické vědy ve struktuře věd přírodních a společenských, GgÚ ČSAV, Brno, s.
55-63.

Chorley, R.J., Haggett,  P., eds. (1977): Models in Geography. The Second Madingley Lectures.
Methuen & Co Ltd., London, 816 s. ISBN 0 416 29020 5.

Isačenko, A.G., 1965: Osnovy landšaftověděnija i fiziko-geografičeskoje rajonirovanije.Vysšaja
škola, Moskva, 327 s.

Jasanoff , S. (1996): Beyond Epistemology: Relativism and Enlargement in the Politics of

Science. Social Studies of Science, roč. 26, č. 2, s. 393-418.

Johnston, R., Gregory, D., Pratt, G., Watts  M. (2000): The Dictionary of Human

Geography, 4th ed., Oxford: Blackwell, 958 s. ISBN 0-631-20561-6

Kasala, K., 2000: Regionálna geografia – kríza alebo oživenie? In: Peckert D., Novotná M. (red.)
Jak dál v regionální geografii. Sborník katedry geografie Pedagogické fakulty Západočeské
univerzity v Plzni, Západočeská univerzita, Plzeň, Miscelanea Geographica, č. 7,  s. 53-67.

Kasala, K.(2005): Rozvojové krajiny a globálny svetový systém. In: Benč V. ed. Rozvojová

pomoc a spolupráca – výzvy a perspektívy. Slovenska spoločnosť pre zahraničnu politiku, Prešov, s.
9-16. ISBN 80-89041-93-0

Kolejka, J. (1992): Typy přírodní krajiny ČSFR, mapa 1:1 mil. In: Viturka, M. (ed.) Atlas životního
prostředí a zdraví ČSFR, GÚ ČSAV a FV ŽP, Brno a Praha

Lauko, V., 2000: Transformácia regionálnej geografie. In: Peckert, D., Novotná, M. (red.) Jak dál
v regionální geografii.Sborník katedry geografie Pedagogické fakulty Západočeské univerzity
v Plzni, Západočeská univerzita, Plzeň, Miscelanea Geographica, č. 7, s. 24-31.

Latour, B. (1993): We Have Never Been Modern. Hemel Hempstead, Harvester Wheatsheaf.

168 s. ISBN-13: 978-0745013213

Latour, B. (2005): Reassembling the social- an introduction to actor-network-theory. Clarendon,
Oxford, 328 s.

Lefebvre, H.(1974/1991): The Production of Space. Překlad: N.Donaldson-Smith. Oxford:

Blackwell, 464 s. (dostupné na: http://books.google.cz/books?id=SIXcnIoa4MwC&dq=
the+production+of+space&printsec=frontcover&source=bn&hl=cs&sa=X&oi=book_result&resnum=4&ct=result#
PPA4,M1, [Citované 1.1.2009]

Lichtenberg, E. (2000): Austria – Society and Regions. Austrian Academy of Sciences Press, Vienna,
491 s. ISBN 3 7001 2775 8

Matlovič, R. (2007): Hybridná idiograficko-nomotetická povaha geografie a koncept miesta s

dôrazom na humánnu geografiu. In: Geografický časopis, roč. 59, č. 1, s. 3-23.

Milkov, F. N. (1972): Landšaftnaja sfera Zemli. Moskva, Vysšaja škola, 207 s.

Mudroch, J. (2006): Post-structuralist geografy. A guide to relations space. SAGE, London, 220 s.
ISBN 0 7619 7424 5.

Parr, A. (2005): The Deleuze dictionary. Columbia University Press, New York, 317. ISBN 0 231 13815
6

Peckert, D., Novotná, M., red. (2000): Jak dál v regionální geografii. Sborník katedry geografie
Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, Západočeská univerzita, Plzeň, Miscelanea
Geographica, č. 7, 185 s.

Retejum, A.J. (1988): Zemnyje miry. Mysl, Moskva, 266 s.

Sauškin, J. (1946): Kulturnyj landšaft. Voprosy geografii. Sb.1. (in: Zabelin I., 1978: Fizičeskaja
geografija v sovreměnnom jestěstvoznaniju. Nauka, Moskva, 335 s. UDK 910, Z 20901 520.

Philips, M., ed. (2005): Contested Worlds. An Introduction to Human Geography. Ashgate, Aldershot,
464 s. ISBN 0 7546 4112 0

Sauer, C. (1963): The morphology of landscape. In: Leighly, J. (ed.) Land and life: a selection
from the writings of Carl Ortwin Sauer. Berkeley: University of California Press, ch.16.

Sheppard, E., Barnes, T., eds. (2000): A companion to economic geography. Blackwell, Oxford, 552 s.
ISBN ISBN-10: 0631235795.

Sočava, V.B., 1978: Vvěděnije v učenije o geosistěmach. Nauka, Novosibirsk, 320 s.

Svozil, B., Trávníček, J., Trojan, J., Šťastný, O.(2008).: Přeshraniční krajinné ekosystémy
Jihomoravského kraje. In: Mladí vedci 2008 - Vedecké práce doktorandov a mladých vedeckých
pracovníkov. 1. vyd. Nitra : FPV UKF v Nitre, s. 498-507. ISBN 978-80-8094-285-4

Troll, C. (1939): Luftbildplan und ökologische Bodenforschung. Zeitschrift der Gesselschaft für
Erdkunde zu Berlin, Berlín, s. 241-298.

Troll, C. (1947): Die geographische Wissenschaft in Deutschland in dem Jahren 1933 bis 1945.
Erdkunde, roč. 1, s. 3-48.

Tuan, Yi Fu (1977, reprint 1987): Space and Place. The Perspective of Experience. University of
Minnesota Press, Minneapolis, 235 s. ISBN 0 8166 0884 9

Uhlig, H., 1971: Organization and system of geography. Geoforum, roč .7, s. 7-38.

Vávra, J. (2009): Místo (place) v regionální geografii a v geografickém vzdělávání. Acta
Geographica Universitatis Comenianae, Univerzita Komenského v Bratislave, č. 53, s. 123-132. ISBN
80-223-2251-2, ISSN 0231-715X.

Whatmore, S. (2002): Hybrid geographies: natures, cultures, spaces. SAGE, London, 226 s. ISBN-10:
076196567X

Wiley, J.(2007): Landscape. Routledge, London, 246 s. ISBN 10 415 34144 2