Litogeografie
HORNINY, TEKTONIKA
REGIONALIZACE
Přednášející:
RNDr. Martin Culek, Ph.D.
Geografický ústav MU
Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu OP VK Inovace výuky geografických studijních oborů (CZ.1.07/2.2.00/15.0222)
Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Horniny - možnosti členění_1
• Geologové:
• Dle stáří – (pro nás málo podstat.)
• Dle způsobu vzniku – vyvřelé (=magmatické),
- přeměněné (=metamorfované),
- usazené (=sedimentární)
+ přechody
• Aplikační sféra (hlavně):
• Dle obsahu žádaných minerálů, kvality hornin → těžba
• Dle chemismu - (kyselé, bazické, neutrální, + slané,
toxické…→pedologie, biologie, ekologie, „krajinologie“
• Dle propustnosti – (velikost pórů, tekt. porušení,
řazení hornin nad sebou …) → hydrogeologie
• Dle pevnosti, odolnosti → inženýrská (stavební)
geologie, geomorfologie.
Horniny- možnosti členění_2
• Pro nás hlavně: odolnost (pro geomorfologii),
chemismus a charakter zvětralin (pro pedologii,
krajinologii). Př.:
Buližníky (lydity)
PP Hudlická skála
Rozdělení hornin - dle odolnosti = ±
mechan. vlastností (± inženýrsko-geologické)
• Horniny:
• Skalní
• Poloskalní
• Nezpevněné
–Hlinité (slab. zp.)
–Písčité (sypké)
poloskalní
Horniny skalní – př:
Flyšový pískovec
Přechod
skalní –
poloskalní
• Godulský
pískovcový
flyš
• Foto: P. Vybral
Kulmské břidlice
Přechod:
Poloskalní – křídový slínovec u Potštátu
NPP Kalendář věků – Dol. Věstonice
http://m.denik.cz/brnensky_denik/
Slabě zpevněné horniny – hlinité: spraš
Pohřbené půdy ve spraši u Kutné Hory
http://www.gweb.cz/soubory
Třetihorní písky až pískovce (brněnské písky) - NP Podyjí
Foto: http://www.znojmuz.cz/exkurze.htm
Brněnské „písky“ – válečné kryty pod Bílou horou v Židenicích
Nezpevněné horniny – sypké:
Váté písky – Bzenecko
Foto:
Brněnský
denník
Váté písky –
Osypané
břehy
(30.3. 2005)
Štěrky - Morávka
HORNINY DLE PŮVODU
- vybrané poznámky
1. Vyvřelé horniny (magmatity)
• Zákl. členění: Výlevné = vulkanity (lávy na povrchu
nebo mělce pod povrchem) – př.čediče
• Mají jemnozrnnou až nezřetelnou strukturu, pokud
patrná textura – někdy proudová. U neovulkanitů
dutiny – bubliny, u paleovulkanitů někdy vyplněny
druhot. minerály – achát
• Povrchové se často střídají s málo odol. tufy („škvára“)
• Souvislá řada od nejkyselejších po nejbazičtější:
• Ryolit (~žula) – Dacit (~granodiorit, tonalit) – Trachyt
(~syenit) – Fonolit=znělec (~monzosyenit) – Andezit
(~diorit, monzodiorit) – Bazalt=čedič~diabas (~gabro)
Vyvřelé horniny (magmatity)_2
• Čím bazičtější, tím více přechází barva od světle šedé
až načervenalé do šedočerné
• Tufy těchto hornin jsou velmi málo odolné, intenzivně
zvětrávají fyzikál. i chem. Proto ale uvolňují i nejvíce
živin do půd → velmi úrodné
• Čím bazičtější, tím úrodnější, obsah všech podst.
prvků, nejen Ca.
• Proterozoické až mezozoic. – předpona: paleo•
Kenozoické – předpona: neo- (jen jako neovulk.)
• Téměř v ČR chybějí neovulkanické: ryolity, dacity
Vzácně: Trachyty (Tepelsko), andezity (B. Karpaty)
Hojné: fonolity, bazalty.
Vulkanity v Podbeskydí jsou již ze
spodní křídy a jsou převrásněné
Vyvřelé horniny (magmatity)_3
• Hlubinné (plutonity) – utuhly v hloubkách desítek km.
• Zpravidla zřetelná zrnka krystalů. Textura všesměrná (tj.
žádné proudové nebo rovnoběžné uspořádání). Bez dutin,
ale často praskliny s žil. horninami.
• Nejhomogennější typ hornin na rozsáhlých plochách
• Čím bazičtější, tím více přechází barva od světle šedé až
načervenalé do šedočerné.
• Je souvislá řada plutonitů od nejkyselejších po
nejbazičtější:
• Žula (granit) – granodiorit – syenit (durbachit) – diorit –
monzodiorit, gabrodiorit – gabro – ultrabazika (hadec,
peridotit, pyroxenit) ~ svrchnímu plášti.
• Přibl.: čím kyselejší, tím v ČR hojnější. Gabra: jen dva
masívky: Ranský (ČM vrchov.) a masiv již. Domažlic
• V bazických často ložiska rud, v žulách jen oj. zlato.
Přibližné mineralogické složení plutonických hornin. Bazicita hornin roste od
granitu k dunitu (peridotit a dunit jsou plášťová ultrabazika), ale také roste k
nefelinickému syenitu.
Předvarijské plutonity v ČR
Varijské plutonity
U nás jde o téměř jen o hadce
(přeměněné peridotity). Vyskytují se jen
v moldanubiku a moravo-silesiku
Vyvřelé horniny (magmatity)_4
• Plutonity jsou obecně méně odolné než metamorfity s
podob. složením (jen o trochu).
• Snáze zvětrávají hrubozrnné plutonity (ale jen o
trochu).
• Čím kyselejší, tím odolnější a hůře větrají. Bazické i
proto uvolňují i více živin do půd → úrodné. Čím
bazičtější, tím úrodnější, obsah všech podst. prvků,
nejen Ca.
• Plutonity v ČR: předvarijské – málo, hl. brněnský a
dyjský masiv x varijské – ty už nevrásněny,
kompaktnější, odolnější, kostkovitý rozpad.
• Plutonity, neznatelně přecházejí do metamorfitů
podobného chemického složení - v ČR hl. žuly do
ortorul (Vel. Blaník).
Metamorfované horniny _1
• Dělíme podle:
• stupně metamorfózy
• původu metamorfózy (tlakem, teplotou, kontaktní, regionální)
• chemismu
• původní horniny
• odlučnosti (laminace)
• Stupeň metamorf.: Je kontinuelní řada:
• Jíl – jílovec – jílovitá břidlice (dosud hl. tlak) – fylitická
břidlice – fylit – fylitický svor – svor – svorová rula –
rula – migmatit (už roztavení některých partií) – žula (úplné
roztavení)
Jiná
verze
Metamorfované horniny _2
Členění dle plošného rozsahu metamorfózy:
• Regionální – rozsáhlé oblasti (desítky až miliony km²) v
hloubkách přes 8 km, probíhá při rozsáhlých orogenezích,
vysoký tlak a teplota. Př.: pararuly
• Kontaktní – v malých hloubkách až na povrchu, vysoká
teplota – od intrudující či vytékající lávy („vypálení“) –
vystupujících žul cca do 2,5 km, u vytékajících a
podpovrchových láv 10 cm – desítky m. Př.: kontaktní
rohovce
• Členění dle původu metamorfózy:
• Hlavně tlakem: vznik kataklastických (drcených) hornin,
např. – mylonity (drcení v nich nemusí být vidět pouhým
okem).
• Hlavně teplotou: kontaktní metamorfóza (viz ), oj. též
vypálením z hořící sloje (=porcelanity)
• Vysokým tlakem a teplotou – viz region. metam. 
Metamorfované horniny _3
• Členění dle chemismu:
• Z velké části – záleží na pův. materiálu. Kyselé →kyselé,
bazické →bazické. Ale také přínos !
• Často se z geol. mapy nedozvíme.
• Jíl., zelené, břidlice – pokud z tufů, či váp. jílů, tak bazické,
jinak ± kyselé
• Silně kyselé : křemenec (=kvarcit)
• 90% plochy metamorfitů je v ČR kyselých (mylonity, fylitické
břidlice, fylity, svory, ruly, granulity, migmatity).
• Slabě bazické : amfibolit (z čediče, andezitu, gabra),
spilit, pyroxenický rohovec, metatufy, obecně:
metabazity, zelené břidlice (někdy)
• Silně bazické : mramory, eklogit, skarn, erlán
• Proměnlivé : pararuly – obsahují často pásky amfibolitu nebo
i mramoru
Sedimenty
• Klastické, chemogenní, organické
• Klastické: pelity – aleurity (prachovité) – psamity
(0,06 – 2 mm) – psefity (>2 mm).
• Jednoduché → samostudium. Větš. je uvedeno u
popisu horniny v legendě.
• Odolnost i Chemismus závisí na vlastnostech zrn i
vlastnostech tmelu, příp. povlaků zrn (viz vápnité
brněn. písky).
• Přibližně platí, čím starší, tím zpevněnější, tedy
odolnější
• Přibližně platí, čím starší, tím více zbavené bází, tedy
kyselejší
• Chemogenní – u nás relev. jen vápence a silicity
• Biogenní – v krajině relev. jen rašeliny
Základní
skupiny
chemicko-
biochemických
a
organogenních
sedimentů
http://geologie.vsb.cz/
Sedimentologie/
Méně běžné horniny_1
• Žilné horniny (vyvřelé) – proč zajímavé:
• Aplit •
Pegmatit •
Porfyrit – žilná, tmavá, bazic. s tmav. plagioklasy
• Hlubinné horniny:
• Porfyr:
– velké vyrostlice→
porfyr
Méně běžné horniny_2
• Metamorfity:
• Eklogit - zrnitý metam., chem. odpov. bazaltu, za
vysokých tepl. a tlaků, zelenočerný
• Erlán (pyroxenická rula, vápenato-silikátový rohovec) –
větš. kontakt metamorfózou karbonát. hornin s vyšším
obsah. silikátů. Patří mezi kontaktní rohovce.
• Skarn: kontaktně metam. nečisté vápence, dolomity souč.
postižené metasomatózou (obohacení Si, Al, Fe) i
pneumatolytickými pochody (obohacení Cl, F, B).
• Porfyroid – z kys. láv a tufů, metam., tmavě šedozel.,
břidličnatý, dopr. fylity – Žel. hory.
• Křemenný keratofyr – předprvohorní kyselá metamorf.
láva
• Meta- -tuf, -basit, -vulkanit, -konglomerát: označuje, že
hornina vznikla přeměnou z uvedeného.
Méně běžné horniny_3
• Sedimenty:
• Silicity – křemité horniny vysrážené z gelu:
– Lydity (tm. silicit, odp. buližníku)
– Rohovce (z jehlic moř. hub), opály
– „Sluňáky“
• Silicifikované (prachovce) – z jehlic moř. hub – zdroj
slabého prokřemenění, tím určité zpevnění
• Spongolitický, spongolit – blízké opuce, osahuje
úlomky jehlic (spongií).
• Menilit: hnědý opálový, popř. chalcedonový rohovec; vložky v
obdob. zbarvených, rozpadavých oligocenních jílovcích Karpat
• Konglomerát = slepenec
• Petro-, oligo-, mono- miktní (slepence)
• Brekcie •
Arkózy – „pískovec“ ze živců
Geomorfologická odolnost hornin_1
• Závisí na:
• Klimatu (teplota, vlhkost, slunce)
– my: 5 mil. let, 2 rozdíl. epochy:
• Chemismu (pro chemické zvětrávání - rozpustnost) –
křemen, živce, slídy, vápenec, charakter tmelu zpev.
sedimentů (jíl, kaolín, železitý, vápnitý, křemitý (+
kombinace)).
• Fyzikálních vlastnostech (pro fyzikální i chemické
zvětrávání) •
Tvrdost zrn, hmoty (Mohsova stupnice 1 až 10)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mohsova_stupnice_tvrdosti
• Pórovitost
• Tektonická porušenost
• Velikost zrn – problém kde slité nebo velká zrna
Geomorfologická odolnost hornin_2
• Biologické zvětrávání – viz fyzikální i chemické, nejsou
zvláštní zákonitosti, problémem jsou neporušené nebo silně
kyselé horniny (to je zvláštnost) - proč:
• Odolnost hornin v dnešním klimatu:
• Extrémně odolné: silně křemité hor. až křemeny
• Odolné: varijské granitoidy, granulity, ortoruly, znělce,
trachyty, ryolity
• Středně odolné: předvarijské granitoidy, syenity,
vápence, čediče, pískovce (s nekř. tmelem)
• Málo odolné: opuky, normální flyš
• Extrémně málo odolné: nezp. sedimenty (jíly méně
než písky), spraše, hlíny, slabě zpev.: jílovce
(i křídové), jílovcový flyš.
Tektonika
Profil přes Oharský rift
v místě Chebské pánve
- idealizovaný
Poklesy - zdvihy
Lomová stěna
Velkého
Chlumu
u Černé Hory
Přesmyky – kerné nebo vrásové
• Kerné přesmyky – často na Lužické poruše, ale též
přesmyk brněn. granodioritu přes křídové sedimenty v
Blansku – důsledek Alp. vrásnění
Kerný přesmyk na Lužické poruše
Granitoidy lužického masívu byly tlakem vyvolaným ve třetihorách při alpskokarpatském
vrásnění přesmyknuty přes křídové sedimenty České křídové pánve.
Resp.: Alpy tlačily k SSV, tlačily i na kru, která má na povrchu sedimenty české
křídové pánve (vlevo), ta tlačila na kru severně od starší lužické poruchy – jenže
ta již neměla kam „uhnout“, neboť se v hloubkách opírá o platformu Avalonie.
Tak se po této staré poruše severní kra vytlačila nahoru a trochu přes pánevní
sedimenty k J. Sever je vpravo.
Lužická
porucha
↓ ↓ ↓
• Přesmykové nasunutí silně kataklázovaných a mylonitizovaných granitoidů
brněnského masivu (levá část výchozu) na svrchněkřídové sedimenty peruckokorycanského
souvrství (pestře zbarvené a podél přesmyku vyvlečené uloženiny v
podložní kře) a bělohorského souvrství (pravá část lomové stěny). Tlak ke vzniku
přesmyku šel od Z (zleva). Lom na slévárenské písky v Dolní Lhotě u Blanska v
blanenském prolomu. Foto R. Grygar
Gr
PK
Bě
Horizontální posuny
San Andreas, Velký alpský zlom – 400 km.
U nás zřetelné – Moravský kras, i jinde – asi 3 km.
Diskordance
Pravá žíla – protíná vrstvy nebo foliaci metamorfitů nebo v
puklinách např. žul (zeleně). Bývá odolnější – na povrchu hřbítky
http://www.osecna.info/Turistika/TipyNaVylet.aspx
Čertova zeď
u Českého Dubu
- čedičová
Ložní žíla – utuhlá tavenina probíhá mezi vrstvami
(černě). Na povrchu se morfologicky projevuje málo. Proč:
Čedičová ložní žíla (sloupce) u St. Hrozenkova
v Bílých Karpatech obnažená lomem
Regionální geologie ČR
• Lze použít:
• http://departments.fsv.cvut.cz/k135/wwwold/webkurzy/rg/region
alka.html (ale několik chyb)
• http://geotech.fce.vutbr.cz/studium/geologie/skripta/reggeol.htm
• http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie
• http://www.zemepis.com/geologiecr.php (trochu zastaralé,
několik chyb, ale nám bližší)
• http://geologie.vsb.cz/reg_geol_cr/1_kapitola.htm - velmi dobré
• https://is.muni.cz/do/sci/UGPVoZ/rg_drill/rg_drill.html - pro
machry, vč. možnosti procvičování
Hercynské struktury v Z. a Stř. Evropě
Geologické oblasti
Českého masívu
•1. Moldanubická oblast
(Moldanubikum) - jádro
•2. Středočeská oblast
(Bohemikum, částí barrandien). Na SV po Labské zlom. pásmo
•3. Sasko-durynská oblast
(odděl. Labs. zl. pásm. na SV
a Ohar. riftem na JV)
•4. Západosudetská oblast (Lugikum) vč. Králic. Sněžníku
– po ramzovské nasunutí
•5. Moravskoslezská oblast (Silesikum +moravikum
+brunovistulikum) – na V daleko. Z. hranice – příkrov Moldanub.
•6. Česká křídová pánev (+ vnitrosudetská) – položena na předchozí
•7. (Oharský rift) – vznikl v předchozích jednotkách
Rozdíly v
zastoupení
hornin jsou
u většiny
jednotek
malé.
Jednotky se
vylišují
spíše proto,
že jsou to
bloky
oddělené
hlubinnými
zlomy.
Odlišují se
středočeská
oblast,
česká
křídová
pánev a
oharský rift.
Brno
o.r.
Na této úrovni znát !!
Legenda na dalším slide
Moldanubikum
Moldanubikum
Moldanubikum _charakteristiky
(dle Wikipedie)
• Od okolních jednotek odlišují moldanubikum následující
charakteristické rysy:
• Moldanubikum je spolu s Bohemikem tektonickým jádrem Čes. masívu.
Odděleny jsou hlubinným zlomem, na němž vystoupil Středočeský pluton.
• Moldanubikum bylo postiženo velmi intenzivní katazonální, v menší míře i
mezozonální metamorfózou. Nejsou v něm tedy fylity a téměř ani svory.
• Jsou zde přítomné některé specifické typy metamorfitů (granulity, granátické
serpentinity, cordieritické migmatity, eklogity).
• Téměř všechny metamorfity lze zařadit do amfibolitové facie (až na eklogity
a pyroxenické granulity).
• Celý metamorfní komplex je prostoupen masívy granitoidních plutonických
hornin variského stáří, které místy způsobily silnou periplutonickou
migmatitizaci a podmínily vznik cordieritických rul. Variské plutony patří k
moldanubiku pouze geograficky (intrudovaly do starších hornin) a tvoří dva
velké komplexy - Středočeský pluton a Moldanubický pluton a několik
menších těles (Třebíčský pluton). Podobné to však je i v dalších jednotkách.
• Téměř zde chybí sedimentární pokryv, pouze v předhůří jsou nesouvislé
uloženiny svrchní křídy, třetihor a kvartéru.
Varijské plutonity a jejich metamorfity
Zachovalé zarovnané povrchy na Moldanubiku, v pozadí
na rulách, v popředí s pahorkovitým reliéfem s lesíky na
žulách (mrákotínská žula). Pohled s Míchovy skály k SV.
Žuly se vlivem
odlehčení odlupují
ve slupkách
rovnoběžných s
povrchem.
Míchova skála
(terénní cv. z Krajin. ekol.
2009)
Pararula
migmatitizovaná
– Náměšť n. Osl.
Ortorula – Velký Blaník
Bohemikum
• = tepelsko-barrandienská oblast (neboli blok) - regionální
jednotka ve středních a jz. Čechách, omezená zlomovými
pásmy
• budovaná kadomsky zvrásněným proterozoikem (většinou o
slabém až středním stupni metamorfózy), tj. všude jinde ve
stř. Evropě bylo proterozoikum metamorfováno tak, že se v
něm ± nezachovaly zkameněliny, zde se zachovaly! Proto tak
velký význam. Intenzita přeměny hornin roste od Č. Krasu k SZ.
• částečně kryto varijsky zvrás. paleozoikem (zkameněliny !),
nezvrásněným kontinentálním permokarbonem a mořskou
svrchní křídou (severní třetina leží pod křídovou pánví).
• Charakter mohutného synklinoria. Mocnost sedimentů
proterozoika a paleozoika v jádře synklinoria u Karlštejna je
odhadována na 8 km.
• Hranicí vůči krušnohorské oblasti je litoměřické zlomové
pásmo, vůči moldanubiku je to středočeský hlubinný zlom (šev),
podél něhož intrudoval středočeský pluton.
Bohemikum. Ordovik. Zvrásněné letenské souvrství – pískovce,
jílovce, slepence.
Zvrásněný devon na
budňanské skále u
Karlštejna.
Vlivem časté příměsi
jíl. vložek se
nemohly v Českém
krasu vyvinout tak
četné jeskyně jako v
Mor. Krasu.
Český Kras –
Sv. Jan pod
Skalou
Foto: V. Srb, Pano
Průlom potoka přes Buližníkový hřbet. Buližníky
jsou specifikem bohemika. Divoká Šárka v Praze.
Saxo-thuringikum
• Je okrajovou jednotkou ČM.
• Od Moladnubika se odlišuje tedy tím, že směrem k
Z a SZ silně metamorfované horniny přecházejí do
fylitů (zvětrávají do jíl. půd) až
nemetamorfovaného paleozoika (podobné
moravo-silesiku, tam zase intenzita metamorfózy
klesá k okraji k V). =>jíl. Vogtland
• V ČR nejsou mramory, jsou neovulk.
• Významný podkrušnohor. zlom. Dno pánví – ještě
součást S-T (když neuvaž. Ohar. rift) a k JZ končí
na jednom z nejvýzn. hlub. zlomů – Litoměřické
zlomové pásmo.
Foto: Pavel Velebil, Panoramio
Pohled z Klínovce k S do Německa. Blok Saxo-Thuringika byl
nedávno zdvižen a ukloněn, eroze tedy ještě nestihla vykreslit
rozdílně odolné horniny. Zatím na povrchu dominují ukloněné
zarovnané povrchy. Jediné nápadné vrcholy jsou neovulkanické
kužely - jejich vznik souvisí s oharským riftem.
Božídarský Špičák – nejvýše položený neovulk. suk v
českém masívu (vrchol 1115 m n.m.). Zvedá se nad
Božídarským rašeliništěm. Nejsou na něm větší skály.
LUGIKUM
Lugikum
• Taktéž okrajová jednotka ČM.
• V ČR jen asi polovina, v Německu a Polsku a
část. i u nás se noří pod pokryvy sedimentů
mladších prvohor (počínaje karbonem),
druhohor, třetihor i čtvrtohor.
• Utvářena taktéž hl. varijskou orogenezí
• Jz. hranice – v místě labské linie – doraz
dvou mikrokontinentů
• JV – hranice násunu lugika na silesikum
Lugikum
Krkonoše – jedno z jader Lugika
• Pohled od Krakonoše k ZSZ. Vpravo zarovnané povrchy na
monotóních žulách, vlevo křemencové Kozí hřbety vzniklé
kontaktní metamorfózou vlivem proniku žul do nadložních
sedimentů.
Foto: M. Scharfnerová
Moravo-
silesikum
Moravsko-slezská oblast
• Pozor: Moravo-silesikum je často chápáno jen jako krystalická část, k
oblasti však také patří k východu přiléhající nemetamorfované
sedimenty (devon, kulm, svrchní uhlonosný karbon v Ostravě). Sahá
pak sta km k V pod Karpaty.
• Až do varijs. vrásnění samostatný Mikrokontinent !
• Silesikum - tvořeno starým krystalinickým jádrem, hl. rulami (plutonity
vystupují jen nepatrně u Šumperka) se slaběji metamorfovaným
paleozoickým pokryvem (fylity, svory). Je zde varijský Žulovský
masív. Od Z se na něj při varijském vrásnění nasunulo Lugikum.
• Moravikum – podobné, velmi úzké. Začíná v Rakousku a po 130 km
končí u Svojanova. Jsou zde obnaženy staré utržené plutonity brněn.
masívu, ale chybí zde varijský pluton. Od JJZ se nasunulo
Moldanubikum.
• Bruno-vistulikum – kadomské masívy granitů až granodioritů se
zbytky metamorfovaného pláště. Sahá až k bradlovému pásu u
Trenčína a sev od něj i dále na V. Jeho horniny budují i Vys. Tatry.
• Příkrovové nasunutí moravika
na devonské vápence
na Dřínové u Tišnova
Brněnský masiv
Profil přes moravikum záp. od Brna. Svratecká klenba – v jádru metamorfované horniny
brněnského masívu se šupinami devonských křemenců a vápenců. Vlevo i vpravo
zbytky příkrovu z fylitů (khaki barva).
Boskov.
brázda
Profil přes Boskovickou brázdu u Brna.
Všimněte si hloubky a vyvlečení a úklonu
vrstev při tektonickém zdvihu brněnského
masívu (zde vpravo).
Boskov. brázda
→
Slepence při
východním okraji
Boskovické brázdy
byly silně ukloněny
při zdvihu
brněnského masivu
ve třetihorách.
Místy jsou svislé.
Skalní okno u Vev.
Bitýšky
Boskovická brázda – krumlovské slepence Boskovické brázdy – typické
jsou oblé tvary skalních výchozů. Stráň pod tvrzí v Budkovicích.
Foto: JIVA, Pano
Bazální
devonská
klastika (zde
slepence).
Na Babím lomu
jen vrásněné, u
Tišnova již slabě
metamorfované,
hl. tlakem
Drcené spodnodevonské
křemenné slepence
u Tišnova
Analogie – v
Hrubém Jeseníku
Násunová (příkrovová) hranice
Lugika a Silezika
http://geologie.vsb.cz/reg_geol_cr/6_kapitola.htm
←Lugikum Silezikum →
Řezy přes silesikum na východním křídle desenské klenby ve směru Z - V. Nahoře profil přes
Břidličnou (1351 m), dole jižně od Skřítku. Všimněte si silného provrásnění prvohorních sedimentů
v pravých polovinách profilů – intenzitou si nezadá se zvrásněnými měkčími horninami Karpat, vč.
zbytků příkrovů. Při tom byly přeměněny ve fylity a kvarcity. Na horním obrázku žlutě, na dolním
hnědě jsou devonské kvarcity – ty tvoří bílé skály a balvany. Na dolním obrázku vpravo jsou šedě
vyznačeny sedimenty kulmu, které však již nejsou tak silně provrásněné.
Velkovrbenská klenba silezika - dole grafity, nahoře kvarcity
Silezikum
Desenská klenba – Petrovy kameny tvořené rulami s vložkami
křemene. Praděd je tvořen fylity.
Drobné vrásové příkrovy v karbonském
flyši (kulm) u Bílovce.
Pohled k S, tlak šel od Z.
Foto: R. Grygar
Pokryvné útvary – už nevrásněné! Výj. - Karpaty
Pokryvy - ve větším detailu a vč. pokryvů v Karpatech
Sedimenty permo(karbonu) v českém masívu
– z poloviny pod sedimenty křídy a mladších třetihor.
Dílčí pánve:
Stř. Evropa ve
svrchní juře
Střední Evropa
ve spodní křídě
Střední Evropa
ve svrchní křídě
I. Chlupáč 2002
Sedimenty křídy v ČR
(část překryta třetihorními i kvartérními sedimenty, proto zde bílá)
Česká a Vnitrosudetská křídová pánev
Broumovské stěny – kuesta na okraji vnitrosudetské pánve
Blanenský prolom z M. Chlumu – jv. konec
čes. kříd. pánve
Malý Chlum u Černé Hory – dole korycanské pískovce, nad nimi
opuky bělohorského souvrství
Velký Chlum – výchozy korycanských pískovců
Na již. okraji
křídového moře
nepřitékaly
významné řeky a
usazovaly se zde
vápence. Příbojová
fácie svrchní křídy vápnité
slepence na
podložní rule.
NPP Kaňk u Kutné
hory
Foto: R. Grygar
Souvrství
sedimentů v
České
křídové
pánvi –
střední až
svrchní
křída
Třetihorní pokryvy Českého masívu
Starší třetihory – jezerní sedimenty (oligocénní pískovce) –
cca 50 m nad průlomem Ohře mezi Sokolovem a Loktem zřejmě
důsledek již vznikajícího oharského riftu. Jinak asi
jen zvětrávání a eroze.
Mladší třetihory – v čes. masívu především Podkrušnohorská
jezerní pánev v ohar. riftu (přesahovala dnešní pánve i na
dnešní Kruš. hory):
Třetihorní příkopová propadlina plná jezer a močálů se
vyplňovala sedimenty převážně v období miocénu. V době
před 22 až 17 miliony let se zde nahromadila až 500 metrů
silná vrstva jílů a písků a také organické hmoty, která se
stala základem uhelných slojí dosahujících mocnosti 25-
45 m. Výchoz uhelné sloje na povrch v současné době
vymezuje plochu pánve. V místech, kde do močálu ústily
řeky, se usadily vrstvy jílu a písku, což je typické
především pro oblast Žatecké pánve (dle Wiki).
Stř. Evr. před 20 mil. l.
Sekvence terciérních hornin v oharském riftu a jč. pánvích
Profil
mosteckou
pánví.
Všimněte si
mocnosti
sedimentů
zaklesávajícího
příkopu a
hloubky uhelné
sloje
Do sloje uhlí
zaklesly podél
Grassetského
zlomu nadložní
jíly (pokles) –
typické pro dna
riftů.
Foto: R. Grygar
Uhelná sloj v nadloží jílovců
Důl Bílina
Severočeská pánev - lom Libouš
pod světlými nevápnitými jíly
libkovických vrstev černohnědá
sloj uhlí
Profil souvrstvími terciérních hornin v riftu v
místech dolů Bílina a Libouš
Riftová pohoří oharského riftu
České Středohoří od JZ – třetihorní riftové pohoří
Čes. Středohoří z Milešovky k J – pohoří vyrostlé sopečnou činností v riftu
Neovulkanity oharského riftu (a jeho
vnějších svahů). Pokračují do Německa a
Polska
Milá v Čes. Středohoří – vzácně zachovalé přirozené
čedičové sloupce
Foto: Dodopulos, Pano
Kromě Podkrušnohorských pánví Oharského
riftu jsou jezerní jílovito-písčité sedimenty v
jihočes. pánvích (i s lignitem).
Po českém masívu ledaskde říční křemenné
štěrky – nad údolím Berounky, Sázavy u
Ledče, Jihlavy u Jihlavy, Svitavy u
Útěchova.
K pokryvům patří i neovulkanické lávy
(výlevné, mělce podpovrchové). V malé
míře jsou i mimo Oharský rift a jeho okolí.
Velký a Malý Roudný v Nízkém Jeseníku
Sopky z přelomu 3/ 4 hor.
Velký R. 785 m vlevo, M. Roudný 771 m plochý vpravo
Uhlířský vrch u Bruntálu – vrstvená
sopka hl. z čedič. tufů
Sopečný popel, lapili a sopečné pumy. Podstatně zachovalejší
než v Českém Středohoří, protože podstatně mladší !
Miocén a kvartér v ČR
Rozšíření spraší a sprašových hlín v ČR
(prehistorická mapka)
KARPATY
Foto: PresiCz, Pano
Ze Smrku na Lysou horu
Geologické oblasti Karpat (v ČR)
• KARPATY = horniny související s vrásněním
Karpat
• V ČR jen VNĚJŠÍ ZÁP. KARP. Od okrajů ke
středu (od SZ k JV):
• Karpatská předhlubeň + přesahy sedim. na č.
masiv až k Č. Třebové, Mor. Budějovicím.
Nevrásněno! Sled souvrství: Písky (plážové) –
slíny (hlubokomořské) - štěrky (jezerní, říční) –
vzácně - z období zániku pánve.
Skalní horniny: ve slínech místy 2 – 10 m
měkkých tzv. litavských vápenců – Výhon,
Skalky jv. od Mikulova – dokonce s jeskyňkou.
Využíván na sochy svatých v 18. stol.
Tektono-
stratigra-
fické
schéma
Vnějších
Karpat (vč.
bradlového
pásma,
které leží
těsně za
hranicí ČR)
pálavské
vápence
Štramberské
vápence
Kurovické
jílovité
vápence
Stř. Evr. před 20 mil. l.
Sedimenty Karpatské předhlubně a Vídeňské
pánve (oboje žlutě)
Foto: P.Tomanová-Petrová
KARPATSKÁ PŘEDHLUBEŇ
Brněnské písky (spod. baden) nasedající na podloží Brno-Líšeň
Granodiorit
neogenní písky
a pískovce
Nasedání brněnských písků na jurské vápence Stránské skály. Brno-Židenice.
2 Fota:http://agartha.cz/html/pruzkumy/brno/bilahora/index.php
Válečné kryty v brněnských slabě zpevněných píscích
Vinný sklep v Olbramovicích vykopaný v miocénním písku
Typický reliéf na slínech karpatské předhlubně
(od Letonic na Hradisko)
Výchozy litavského vápence u
Rousínova v bývalém lůmku
• Typické sochy z
litavského vápence
Flyšové pásmo: Vnější skupina
příkrovů - krosněnská
• Vnější skupina příkrovů – vyvrásněna 20 – 10 mil.l. z mělkého
moře – tam byl přínos mater. hl. z vrásnících se Karpat.
• Horniny mají větší rozpětí stáří (jura – spodní miocén), ale
vrásněny byly nejpozději. Byly silně erodovány, takže sahaly o kms
dál, než dnes. Jednotky:
• Slezská: stř. Jura – Oligoc.: v Beskydech pevné pískovce
(godulské) - váp. i silně kyselé. Za nimi dále na V rozpadavý
nevápnitý jílovcový flyš istebňanských vrstev. V Podbeskydí váp.
jílovce + štramberské vápence + slepence z vápencových
valounů (St. Jičín) + podmořské lávy spodní Křídy (tzv. těšinity).
Dál k Ostravě navazuje podslezská j. (Křída) - váp. jílovce.
• Ždánická a Pouzdřanská j. - sv. Jura až spod. Miocén (Pálava, Žd.
Les, východ Litenčické pah.) – rozpadavé vápnito-jílovité pískovce
a písčité jílovce. V nich oj. polohy stř. odolných váp. slepenců
(Kamenný vrch u Kurdějova). V čele vyvlečené a ukloněné desky
svrchnojurských vápenců – Pálava.
Oblast karpatského flyše
(kde dnes vystupuje na povrch)
Těšinity – místo odtrhu kerného sesuvu na
Petřkovické hůrce (Mapovací kurz 2012)
Detail těšinitu
Zbytek vrchu Kotouč u
Štramberka – jurské vápence na
čele příkrovu slezské jednotky.
Sediment z korálového útesu.
Od podloží utržené a při vrásnění na čele příkrovu vyvlečené
jurské vápence na Děvíně na čele ždánické jednotky. Je vidět
sklon desek – cca 20º. Pohled z Kotle, tj. od J.
Řez přes předhlubeň a flyšový a vápencový příkrov
Děvína (vpravo) ve směru SZ - JV
• Červená – brněnský granodiorit
• Tmavě modrá – jurské vápence
• Světle modrá – jurské slínovce, místy s vápenci
• Zelená – křídové jílovce a pískovce
• Červenohnědá – jílovcový flyš pouzdřanské jednotky
• Oranžová – miocén (karpat) – váp. jíly
• Žlutá – miocén (baden) – dole váp. písky, výše váp. jíly.
Zdroj: Ústř. Úst. geologický
Godulský
pískovec (podle
vrchu Godula)
ze slezské
jednotky
• Godulský flyš - díky naprosté
dominanci pískovců buduje
nejvyšší vrchy Beskyd. Je na
něm relativně málo sesuvů.
Převážně jílovcový flyš východní části slezské jednotky
(istebňanské vrstvy). Nárazový břeh Ostravice v Bílé
Foto B. Skupien
Rozpadavé jílovité pískovce ždánické jednotky
v Kobeřicích
Detail rozpadavých pískovců žd. flyše j. od Kobeřic.
Druhotné bílé kalcitové žilky
Geologické oblasti Karpat_pokr.
• Vnitřní skupina příkrovů (magurská) – vyvrásněna poprvé
před 30 – 20 mil.l., pak ještě několikrát, z hlubokého moře.
Materiál hl. z Čes. masívu. Až desítky m mocné vrstvy
pískovců → skály. Tektonické jednotky:
• Račanská j. (sv. jura – sp. oligoc.) - dominantní. Jasná
pásemná stavba. Pod sedim. Vídeňské pánve pokračuje do
Vídeňského lesa. Pestré horniny, střídání převáž. jílovc. flyše
s kysel. pískovci až slepenci (tzv. lukovské a luhačovické
vrstvy) – pevné – tvoří hřbety a skály (Chřiby, Vizov. vrchy,
Hostýnsko-Vsetín. hornatina). Pískovce s více jílovci –
kyčerské vrstvy - Javorníky. Na převažujícím jílovc. flyši
měkký reliéf. V čele příkrovů útržky jur. jíl. vápenců - bradlo –
„kurovické vápence“ - i úpatí Chřibů („Cetechovické
mramory“) a Hostýnek.
Před cca 25 mil. l. dobíhalo 1. vrásnění magurského flyšových
příkrovů (vpravo), zatímco v předpolí bylo stále moře (modrá
nádrž), kde se od jury usazovaly sedimenty, které následně budou
vyvrásněny do podoby vnějšího flyše krosněnského.
Chřiby – hřbety na pískovcích magurského flyše
(lukovské vrstvy)
Chřiby - Kozel
Jílovité jurské vápence v „bradle“ u Kurovic
Geologické oblasti Karpat_pokr.
• Další jednotky magurského flyše:
• Bystrická (paleocén – eocén) – asi 5 km široká na sev. úpatí B.
Karpat. V čele převáž. pískovcový flyš, jinak váp. jílovce.
• Bělokarpatská (cenoman – stř. eocén). B. Karpaty a až po nivu
Moravy. Kry – zdvižené i pokleslé, pásma nezřetelná. V čele
silně vápnitý a jílovitý flyš (např. u Kuželova), v týlu
javorinské vrstvy – převaha pískovců, ale tenkých. I tak podst.
pevnější – vysoké svahy značně sklonité ale bez skal (Vel.
Javořina, Lopeník, Javorník, Průklesy).
• Na úpatí B.K. (Bánov – Pitín) neovulkanity – trachyandezity a
bazalty (12-15 mil.l.). S výj. Bánovské sopky jen podpovrchové
lávy. Ložní i pravé žíly → elevace – např. Bučník. Jižně od
Nezdenic nejv. těleso láv: 1500 x 200 m, 2 x 20 m mocnost.
Velmi měkký reliéf na slínovcovém flyši bělokarpatské jednotky. Strmější
svahy se neudrží, hned vznikají sesuvy. Reliéf byl takto zhlazen
především koncem glaciálů při tání permafrostu – tehdy byla sesuvná
činnost nejsilnější. Jz. část B. Karpat u Radějova, pohled z rozhledny na
Travičné k V.
Foto: Adnej, Pano
Sesuv na Gírové
(Jablunkovsko) na flyši
po letních deštích 2010
Foto: T.Krajča
Odtrhová stěna v jemném flyši sesuvu na Gírové v dubnu 2012
Foto: T. Krajča
Javorinské souvrství
střídání středně silných
vrstev pískovců a jílovců.
Vel. Javořina, pramen Veličky
Bánovská sopka
Zbytek Bánovské sopky – sopouch, andezity
Porcelanit – vypálený jíl. flyš teplem
z andezitové ložní žíly na Bučníku
v B. Karpatech. Horní rezavá vrstva
na dolním obrázku je flyš.
Trachyty z kopce Skalky u Bánova
Geologické oblasti Karpat _pokr.:
• Vídeňská pánev – původ. záliv, vznik druhotně uvnitř hor na
podloží flyše, neogenní nezvrásněné sedimenty mají mocnost
až 5 km. V nich ropa, plyn (nyní nová dost velká ložiska u
Břeclavi !), při povrchu lignit.
• Za hranicí ČR na východ:
• Bradlové pásmo – hranice vnějších a vnitřních Karpat, š. 5-12
km,vrásněno vícekrát, větš. křídový slín se svisle vyvlečenými
deskami jurského vápence – obnaženy selekt. erozí (Vršatec)
• Vnitřní Záp. Karpaty: typicky vyvlečeny plutonity brunovistulika
(M. Fatra, Tatry) nebo metamorfity (Inovec aj.), na nich často
mocné příkrovy trias. vápenců (Rozsutec, Choč, Belanské Tatry
atd.). Jsou i celá vulk. pohoří (nejblíže Vtáčnik, Poľana …) i
pohoří tvořená tzv. vnitřním flyšem (u Myjavy, j. okolí Žiliny aj.).
Výrazné tektonicky zakleslé vnitrohorské kotliny s
nezvrásněnými neogen. sedimenty – okolí Prievidze (hnědé
uhlí u Handlové), Turčianská kotlina …
• Dunajská pánev – Podunajská nížina (v. od Bratislavy) +
výběžky k S (Pováží po Trenčín, Hornonitrianská kotl. …)
Vídeňská
pánev
Profil vídeňské pánve SZ - JV jižně od
hranice ČR
Vídeňská
pánev
• Na rozdíl od
předhlubně jsou
zde i váté písky.
• Miocenní
slínovce jsou
velmi podobné
karpatské
předhlubni, zde
však obsahují i
lignitové sloje
(dole). U Čejče.
Profil přes Karpaty
SZ – JV
totéž v barvách
Příkrovy vnitřních Karpat a bradlové pásmo
– vše až na Slovensku.
Bradlové pásmo je vlevo (Pieninikum)
Bradlové pásmo
Bradlové pásmo
š. 1 – 7 km,
většinou jílovce, v
nich vápencové
šupiny – vše
vztyčeno svisle.
Červený Kameň
v B. Karpatech