Dílčí aktivita V005
Digitální forma metodických pomůcek
a katalogu dobrých příkladů
DOBRÉ PŘÍKLADY PRO BĚŽNÉ STAVBY NA VENKOVĚ
Brno 2009
1
Úvod
Tento katalog se účelově zaměřuje na dobré příklady pro stavby pouze a jedině z hlediska
jejich působení na rázovitost krajiny. Nejde tedy ani o hledisko architektonické, ani
stavitelské, a proto si všímá pouze vnějších projevů architektury v kontextu s vnímáním
krajiny. Konstrukčních a architektonických řešení si všímá jen v případě, kdy je to důležité
pro pochopení vnějšího působení.
Z důvodů, které jsou popsány v kapitole 1., se zaměřuje na běžné venkovské stavby
v běžných (nikoliv zvlášť chráněných ) krajinách.
Při pátrání po dobrých vzorech současných staveb řešitelé zjistili, že rozhodující je postižení
kontinuity vývoje staveb na našem území v daných přírodních a kulturních podmínkách. Tak
je možno postihnout hodnoty prověřené staletími a vykazujícími tedy znaky trvalé
udržitelnosti. Na pomalu a konzistentně se vyvíjející vnější podmínky reagoval nejlépe lidový
dům, tedy neprofesionální architektonické ztvárnění v dané době obvyklých lidských potřeb
běžnými prostředky. Tyto vývojové vztahy, od archetypálních typových staveb po současnost,
se ukázaly jako rozhodující inspirace v našem dnešním neuspořádaném a individualistickém
světě. Dobré příklady jsou i přesto, že dnes působí romanticky sešle a památně, velmi
racionální a inspirativní pro jakékoliv slohové ztvárnění. Významné je jistě i jištění, že dobré,
lidové vzory, ač velmi jednotné v základních atributech, jsou velmi pestré v individuálním
řešení. Není tedy pravda, že omezovaly a omezují individualitu řešení konkrétních staveb.
1. Teoretická východiska
Veškeré stavby a zařízení v krajině lze od pravěku po dnes rozdělit na běžné a výjimečné. Na
stejnou funkci, kterou mělo dané zařízení či stavba plnit, bylo prakticky vždy reagováno
obdobným způsobem. Tato zákonitost má dokonce paralelu i v přírodě samé – v Austrálii, po
celé geologické doby odříznuté od zbytku světa, se svět zvířat zformoval do obdobných
živočišných forem jako na starém kontinentě. Jestliže jsou v Euroasii velké psovité,
mědvědovité a jiné šelmy, pak jsou obdobné i v Austrálii. V Austrálii i Euroasii jsou i velcí
býložravci, malí hmyzožravci a celá řada dalších. Jediným, ale biologicky zásadním rozdílem
je, že v Austrálii, na rozdíl od savců u nás, jsou všichni vačnatci (vakovlk, tasmánský čert,
klokani, vačice) či vejcorodí (ptakopysk). Ač jsou všichni savci zcela odlišných rodů a řádů,
vypadají a chovají se podobně.
I pastevecké kmeny celého světa staví své kruhové stany, jurty a tee-pee, zemědělci suchých
subtropů zase dávají všude přednost hliněným stavbám beze střech, severští zemědělci a lovci
staví polozemljanky a roubené stavby. Do těchto společných prazákladů obydlí, reagujících
na typický způsob života pastevců, lovců a zemědělců, až druhotně zasahují místní
(regionální) podmínky, dotvářející pratypy do lokálních variant, především podle přírodních
zdrojů, které jsou k dispozici. Část našich polozemljanek se tak změnila v roubené domy, část
v domy hliněné a část v hrázděné.
Z těchto typických a běžných zařízení a staveb se od pravěku vyčleňovaly objekty sloužící
zvláštním, výjimečným potřebám. Byly to stavby sakrální, organizační, později i mocenské.
S postupující dělbou práce se od hlavní, zemědělské činnosti oddělovala první řemesla a
rostla proto i diverzita tvarů jejich staveb a zařízení. Je však významné, že drtivá většina
nových řemesel zvláštní prostory a zařízení nevyžadovala a dodnes prakticky probíhají jako
součást staveb pro bydlení.
Základním stavebním typem tedy od pradávna do 20. století byl obytný dům se zemědělským
příslušenstvím, někdy i s dílnou. Těchto funkčních, a tedy i stavebních typů domů, bylo vždy
2
na vesnici více než 95%. Přitom je významný i fakt, že právě běžné stavební typy byly vždy,
až do 20. století předmětem lidové architektury, tedy neprofesionálních slohů, které sice na
slohy profesionální často reagovaly, vždy však se stoletým zpožděním a vždy pouze ve
formálních detailech.
Až do novověku najdeme jen málo takových profesionálních činností na venkově, které
vyžadovaly prostorové změny standardního, běžného tvaru domů. Těchto zbývajících, méně
než 5% tvořily výjimečné funkční, a tedy i stavební typy domů – především kostel, u něhož
byla atypičnost vždy očekávána a dodnes tvoří hlavní dominantu zástavby. K němu u
některých vsí přibývá i velký zámek, který sloužil nejen pro výjimečné, rezidenční bydlení,
ale i pro složitou správu celého panství. Další výjimečnou stavbou, i když často jen
v proporcích, byl panský velkostatek a některá společná zpracovatelská zařízení, především
mlýny (někdy i vápenky a cihelny, valchy, hamry a pily). Většina těchto zařízení však byla
mimo vlastní intravilán – u zdrojů energie či surovin. Právě u výjimečných, reprezentativních
staveb se projevoval profesionální architektonický sloh ve své plné a chtěné individualitě a
odlišnosti.
Až ve 20. století přibývá na venkově několik dalších funkčních typů staveb a s nimi i další
stavební formy. Náhrada zámecké správy správou státní přivedla i do některých vesnic
správní budovy s radnicemi a větší školy, vše typicky v úřednickém neoklasicistním
profesionálním slohu. Další výjimečností se staly ve větších obcích industriální areály, často
drobných továren zpracovatelského (ale i textilního či strojírenského) průmyslu a
v neposlední řadě i nádraží. Ty s sebou přinášely profesionální slohy historizujícího
romantismu. Faktem ovšem zůstává, že podíl výjimečných staveb ku běžným zůstal prakticky
stejný, s tím že doživší byly nahrazeny.
Další a razantní změny přinesl socialismus s agroindustriálními areály a s družstevní
výstavbou rodinných domků. Je třeba připomenout, že až do 60. let 20. století se i tato
výstavba odehrávala v klasických tvarech a materiálech (pouze objemy, stejně jako u starších
velkostatků, byly změněny). Až později byly budovány v socialisticky nedostatkových,
„profesionálních“ pseudoslozích. I přes agresivní útok na venkov (a to nejen ve stavebním
fondu), ale zůstal podíl původních, běžných staveb v neprofesionálních slozích stále vysoký.
Je tedy jasné, že na venkově byla po staletí vyselektována a obyvatelstvem osvojena omezená
škála stavebních typů, které měly a mají typické znaky pro ty funkce, které konkrétně plní.
Každý, i nepoučený pozorovatel, podle těchto znaků rozeznal o jakou stavbu se jedná, k čemu
slouží a rozuměl důvodům jejích tvarů a vzezření.
Z toho vychází základní požadavek, nesměle připomínaný i v moderní architektuře, jako
nutnost souladu funkce a vzhledu. Považujeme za zásadně významné, aby žádný člověk
neměl pochybnosti, zda stojí před obytným domem, kaplí, bankou či skladem. Z toho vychází
i naše obhajoba tradičních forem domů, ještě stále k nám pravdivě promlouvajících.
Mimo to si nelze nevšimnout, které obrazy venkova jsou i dnes malíři ztvárňovány a masivně
populací akceptovány. Nejsou to obrazy vesnic ani socialistických, ani současných
developerských, ale vesnic 18. a 19. století. Domníváme se, že právě obraz této krajiny, jejíž
jsou vesnice součástí, je jedním z nejsilnějších, archetypálních, kánonů rázovitosti naší
krajiny u odborné veřejnosti i celé laické populace a představuje pro ni významnou hodnotu.
Je proto logické, že právě toto období bereme jako srovnávací základ prostorově funkčního
uspořádání staveb na vesnici – jako její stavební archetypy.
U krajin s dosud dobře dochovaným krajinným rázem je proto významné jejich hodnoty
zvlášť chránit, což ustanovuje i zákon o ochraně přírody a krajiny, který pro tuto zvláště
přísnou ochranu používá institut velkoplošných zvláště chráněných území a přírodních parků.
Cílem této práce je proto popsat alespoň minimum zásad pro běžnou ochranu venkova
v běžných krajinách a uvést alespoň v náznacích vhodné či alespoň snesitelné příklady řešení.
3
Tato práce tedy zásadně neposuzuje stavby z hlediska jejich umělecké, architektonické ani
užitné hodnoty, ale z hlediska toho, jak pravdivě vypovídají o funkci staveb, jak zapadají do
rámce dané krajiny a jak podporují její rázovitost.
Nároky na dodržování určitých historických pravidel pro běžné stavební typy na venkově
musí být samozřejmě diferencovány, podle míry dochovanosti.
Práce na dobrých příkladech byla zahájena vyhodnocením stavebních regulativů pro ochranu
krajinného rázu ve zvláště chráněných územích Národního parku Šumava. Na základě těchto
zkušeností byla rozpracována metoda výběru a prezentace dobrých příkladů do krajiny. Ta se
odvíjí od „Katalogu typických znaků krajinného rázu“ tak, aby ukázala příklady vhodných
řešení podle jeho komplexních znaků sídelních krajinných textur. Ty jsou popsány Typologii
krajin České republiky (1), jako Rámcové typy sídelních krajin (dále RTSK), kterých je
v České republice 7:
- starosídelní krajina hercynského a polonského okruhu (RTSK 1);
- starosídelní krajina panonského okruhu (RTSK 2);
- vrcholně středověká kolonizační krajina hercynského okruhu (RTSK 3);
- vrcholně středověká kolonizační krajina karpatského okruhu (RTSK 4);
- pozdně středověká kolonizační krajina hercynského okruhu (RTSK 5);
- novověká kolonizační krajina hercynského okruhu (RTSK 6);
- novověká kolonizační krajina karpatského okruhu (RTSK 7).
Tyto sídelní textury vedle znaků sídelních signalizují i podmínky klimatické, vegetační,
zemědělsko-výrobní a historické a odpovídají jim i určité archetypy staveb. Sídla v nich mají
typické půdorysy, způsoby navázání na okolní plužinu a určité běžné stavební typy.
4
5
2. Komplexní znaky textur krajin dle způsobu osídlení
Starosídelní krajina hercynského a polonského okruhu (RTSK 1)
Krajina původně organizována v osnovách úsekové plužiny s hromadnými vesmi,
reorganizovanou za středověké kolonizace do nepravých traťových plužin s velkými
návesními vesmi.
Sídlo Černouček v Polabí
Archetyp lidového domu je v této textuře českomoravský roubený, který se ovšem v původní
podobě dochoval jen vzácně a v drtivé většině byly dřevěné stěny nahrazeny cihelnými a
doškové střechy pálenou krytinou.
6
Starosídelní krajina panonského okruhu (RTSK 2)
Krajina původně organizována v osnovách úsekové plužiny s hromadnými vesmi,
reorganizovanou za středověké kolonizace do nepravých traťových a délkových plužin
s velkými návesními či ulicovými vesmi.
Kněždub na Dolňácku
7
U nás vzácná oblast kamenného a hliněného lidového domu.
8
Vrcholně středověká kolonizační krajina hercynského okruhu (RTSK 3)
Osídlení typu nastalo až v rámci velké středověké kolonizace. Podle prostorových pravidel
trojpolního systému zde vznikaly traťové plužiny s návesními vesmi, v pravidelné modulové
osnově.
Lukovany na Vysočině
Typická oblast českomoravského roubeného lidového domu, v 19. století však překrytém
cihelným zdivem s architektonickými prvky místních polírů, např. tzv. selské baroko na
Soběslavsku (na obrázku 1).
9
10
Vrcholně středověká kolonizační krajina karpatského okruhu (RTSK 4)
Podle prostorových pravidel trojpolního systému zde vznikaly traťové plužiny s návesními
vesmi, na slezském severu však vsi řadové s plužinami délkovými, v 19. století značně
setřenými těžebně hutnickými aglomeracemi s rozptýleným osídlením.
Ludkovice na Jičínsku
Oblast je typická pestrou skladbou původních roubených typů domů – od moravského
Valašska po dům slezského pomezí a okrajově i hliněného a kamenného domu.
11
Pozdně středověká kolonizační krajina hercynského okruhu (RTSK 5)
Až v 14. století v poslední fázi velké středověké kolonizace došlo i k osazení těchto pro
zemědělství nejméně příhodných oblastí. Plužiny se do okolních lesních masivů rozšiřovaly
postupně, v individuálních záhumenních pruzích. Právě záhumenicová plužina v krajině
výrazně odlišuje tuto texturu osídlení od předchozí. Sídelní typy vesnic na jihu jsou tvořeny
okrouhlicemi s paprskovitou záhumenicovou plužinou, v severní části (od osy Hlinsko Bystré
na Žďársku a od údolí Ohře na Karlovarsku) vesmi řadovými se záhumenicovou
plužinou.
Dudín, Vysočina
12
Ve vnitrozemí a na jihu je typický lidový českomoravský roubený dům, v severních oblastech
se v něm projevuje vliv roubeného domu slezského pomezí a západoevropského domu
hrázděného.
13
Novověká kolonizační krajina hercynského okruhu (RTSK 6)
Oblast osídlená až v novověku, tj. nejdříve od 16. století. Důvody kolonizace nebyly prioritně
zemědělské, prvotním impulzem byly potřeby hutnictví a sklářství. Typické sídelní typy
vesnic jsou řadové vsi se záhumenicovou plužinou, doplněné rozptýleným osídlením
osamělých dvorců s plužinou úsekovou. Prvovýrobní využití je však dnes často setřeno
cestovním ruchem.
České Milovy, Žďárské Vrchy
V severovýchodních pohořích převažoval v klasické formě lidový roubený dům slezského
pohraničí, na Krušnohorsku vystřídaný západoevropským domem hrázděným a na Šumavě
dokonce enklávou alpského roubeného domu v okolí Volar.
Archetyp lidového domu je v této textuře českomoravský roubený, který se ovšem v původní
podobě dochoval jen vzácně a v drtivé většině byly dřevěné stěny nahrazeny cihelnými a
doškové střechy pálenou krytinou.
14
15
Novověká kolonizační krajina karpatského okruhu (RTSK 7)
Až od 16. století docházelo k osazení i těchto pro zemědělství nepříhodných oblastí v údolích
formou lánových řadových resp. řetězových vsí se záhumenicovými plužinami. Od 18. století
se rozšířilo na svazích a jejich temenech valašské pasekářské osídlení, formou osamělých
dvorců a sedlišť s plužinou úsekovou.
Ostravice v Beskydech
Z hlediska archetypů lidových domů byly zde vyhraněny v roubené domy moravského
Valašska a góralského typu na Těšínsku.
16
17
3. Klíčové prostory vesnice
Půdorys vesnic se ustaloval po staletí do typických forem přetrvávajících dodnes. Jádro
vesnice je od středověku tvořeno návsí (v typech RTSK 1, 3, 4 a 5), na jihovýchodní Moravě
plnila často funkci návsi široká ulice (RTSK 2). V horských typech se centrální prostory
nevyvinuly a vznikaly druhotně, jako zázemí výjimečných funkčních typů.
Statky, obklopující náves, se do krajiny obrací zahradami, které tak i v jinak zcela polních
krajinách obklopují ves stromovím.
K základnímu půdorysu návsi, obestavěné statky, se v průběhu věků tak, jak se zvyšoval
počet obyvatel, přibývaly jednotlivé ulice, především podél hlavních, nadmístních
komunikací. Podle úživnosti plužiny byla tato dostavba větší či menší.
Mimo tyto, vždy sevřené formy (ovšem mimo RTSK 6 a 7), také existovaly v extravilánu
stavby funkčně vázané na výskyt daného přírodního zdroje, jako jsou vodní mlýny, valchy,
stoupy, pily a hamry. Později k nim přibyly i vápenky a cihelny, místy i samostatné panské
hospodářské dvory. Ve 20. století k ni přibyly agroindustriální areály a dnes i podnikatelské
zóny či infrastrukturní zařízení (čerpací stanice, čistírny odpadních vod, vodojemy apod.).
A. Centrum vsi = náves či hlavní ulice
Náves nevznikala jako reprezentační prostor vsi (jak je dnes často omylem chápána), ale jako
klíčový hospodářský prostor pro kooperaci vesničanů. Sem se vyháněl dobytek na pastvu,
drobná vodní drůbež a děly se zde i větší opravy a úpravy statků. Jen ve významnějších vsích
plnila náves i funkci občasného tržiště. Obligátním vybavením návsi proto byl rybníček
k napájení a plavení dobytka a chovu vodní drůbeže. Okolo návsi byly vždy soustředěni
původní a nejzámožnější sedláci. Statky proto byly výpravné, někdy i půlpatrové (se sýpkou
v podstřeší) či patrové. U zámeckých sídel předzámčí často zabíralo jednu stranu návsi.
Význam návsi je ztvrzován dalšími výjimečnými stavbami jen někdy. Hlavní dominanta –
kostel s farou je na návsi od středověku, v RTSK 5, 6 a 7 je však často situován v jedné z řad
obydlí. Až v 19. století, kdy náves ztrácela hospodářský význam byla často zastavována
klasicistními školními a správními novostavbami, někdy i obytnou zástavbou vesnické
chudiny. Náves i hlavní ulice tvořily vždy jednotné urbanistické prostory, dnes však často
narušené zapuštěnými vozovkami, převýšenými chodníky a hlubokými předzahrádkami.
18
Klobouky u Brna
Centrum vesnice s návsí se přes svou reprezentativnost v siluetě sídla projevuje málo, neboť
je skryto za okolní zástavbou či humny a v obraze obce se projevuje pouze formou
výjimečných staveb kostela, případně zámku.
19
B. Okolní vesnická zástavba = vedlejší ulice
Tak jak rostla populace vesnice se postupně rozšiřovala i její zástavba a to v typických
krocích. V prvním kroku pokračovala výstavba domů podél hlavních komunikací z návsi,
v druhém i podél vedlejších cest do polí. Ve zbytkových plochách – v rozích pozemkových
bloků domů, či v kazech (bývalé lomy, strže a úvaly) postupně vznikaly pitoreskní stavby
vesnické chudiny – nádeníků a domkářů. V některých případech malé domky bez zahrad
obsadily i původní náves.
Rozšiřující se zástavba samozřejmě dodržovala charakter starších domů a v některých
případech vytvořila podél cest, později silnic dlouhé řady, které v některých případech i
srůstaly s vesnicemi sousedními. Zástavba byla většinou oboustranná, vzhledem k neexistenci
inženýrských sítí (a ekonomických tlaků na jejich využití) však byla často i jednostranná.
Hustota zástavby a tím i její uspořádání se lišilo v jednotlivých RTSK.
V starosídelních krajinách RTSK 1 a 2 převažovala kompaktní sevřená řadová zástavba:
V RTSK 3 a 4, to jest v krajinách vrcholně středověké kolonizace, je řadová zástavba
vzácnější a mnohem pozdější. Většina zástavby, a to i návsí, je štítové orientace s logickými
mezerami mezi statky, odvádějícími vodu ze střech. V RTSK 5 sem patří i vsi krátké řadové,
včetně okrouhlic, i když ostatní typy sídle jsou v kategorii následující. V tomto typu převažuje
zástavba rozvolněná, řádková:
20
V RTSK 5 a v údolích RTSK 6 a 7, to jest v krajinách pozdně středověké a novověké
kolonizace, je rozvolněnost díky lánovým plužinám ještě větší. Sídla (lesní lánové a řetězové
vsi) jsou rozložena podle šířky záhumenní tratě každého statku a jsou tak od sebe ve větších
či menších vzdálenostech, v řetěze podle hlavní osy údolí. Jiná situace je v RTSK 5 u vsí
krátkých řadových, včetně okrouhlic, jejichž záhumenicové pásy jsou u sídla sevřenější a
proto zástavba patří do předchozího typu. Většina zástavby je tak tvořena solitérními dvory.
Převažuje zde zástavba rozvolněná, řetězová:
V RTSK 6 a 7, novověké kolonizace se v horních polohách objevuje jinak u nás netypické,
rozptýlené osídlení. Jde o poslední vlnu osídlení horských poloh s velmi nízkou úrodností
půdy. Zatímco v typu RTSK 6 byla nedostatečnost zemědělské obživy kompenzována
nezemědělskou činností (sklářství, později podomní tkalcovství), v RTSK 7, na Valašsku tyto
zdroje doplňující zdroje obživy v místě chyběly. Nedostatečná úživnost krajiny v dosahu
plužin neumožňovala větší koncentraci statků v jednom místě (tedy vznik vesnice) a osídlení
je rozptýleno uprostřed jednotlivých plužin úsekových.
Většina zástavby je tak tvořena navzájem vzdálenými, solitérními dvory. U tohoto horského
osídlení, krajně zemědělsky nevýnosného, ale zásadně výnosného z hlediska cestovního ruchu
dochází od konce 19. století k masivním přestavbám na horské ubytovny, hotely a pensiony.
Převažuje zde však stále zástavba rozptýlená - samoty:
21
V dostavbách všech uvedených vesnických prostorů se v 20. století často uplatňovala další,
nová funkční zařízení jako jsou školy, školky, kulturní domy (dříve Sokolovny a Orlovny) a
sportoviště. I ty však až do poloviny 20. století dodržovaly typologii běžných stavebních typů.
22
4. Hlavní znaky běžné stavby
A. Půdorysné řešení
Půdorysy běžných staveb v minulosti se odvíjely od prazákladů členění lidského obydlí (dvou a
trojdílného domu) s hospodářským příslušenstvím. V půdorysech usedlostí tak můžeme rozlišit
tři, navzájem propojené základní typy objektů – obytná část, chovatelská část (stáje, chlévy a
kurníky) a pěstitelská část (sýpky, stodoly a kolny).
Uspořádání těchto jednotek se vyvíjelo v určitých schématech.
Dům obdélný – je nejjednodušší obytně-zemědělskou jednotkou. Obytná část, chovatelská a
pěstitelská jsou seřazeny za sebou do hloubky parcely, takže vzniká výrazně protáhlý půdorys
(1:2 a více). Zásadní výhodou tohoto uspořádání je možnost růstu do zahrady. Tento aditivní
dům je logicky do ulice orientován štítem a má střechu sedlovou či polovalbovou. Jde o základní
archetyp našeho území, dnes zejména v Rámcových typech sídelních krajin 5, 6 a 7.
Předností tohoto, v podstatě volně stojícího domu, je variabilita stavebního vývoje. Často se totiž
zapomíná na to, že dům není na jedno použití, ale musí sloužit měnícímu se životu mnoha
generací. Možnost stavebně dům přizpůsobovat dostavbami je tak právě v měnícím se světě
velmi důležitá.
Dům hákový – vznikl z obdélného domu zastřešením průjezdu do dvora a rozvinutím dispozice
podél ulice (např. dostavbou výměnku). Podélné řešení vyžaduje změnu orientace střechy na
okapovou, se složitějším řešením úžlabí mezi obytnou a kolmou hospodářskou částí. Dům má
zachovány aditivní výhody růstu do hloubky parcely, krátký průjezd do dvora je typicky
využitelný jako kryté parkovací stání a místo případných společenských setkání. Dům, zejména
se zapojením sousedících podobných staveb, vytváří polouzavřený dvůr, uměle napodobovaný
severskými moderními atrii. Provozní propojení se u něj odehrává uvnitř domu (zejména kvůli
chladnému zimnímu období) a atrium (v tomto případě označení nesprávné) slouží jako obytná,
intimní zahrada.
23
Dům trojstranný – vznikl dalším rozšířením hákového domu o kolmou, průjezdnou stodolu
uzavírající hospodářský dvůr. V dalších obdobích bylo u bohatých statků toto schéma
zopakováno a za stodolou vyrostly do hloubky další kolny a druhá, příčná stodola. V důsledku
Tereziánského ohňového patentu byly nové stodoly odsunuty dále od obydlí, někdy až na
humna parcely.
Dům vytváří uzavřený, intimní prostor, který může být využit opět jako letní obytná zahrada, ale
při moderním zimním zastřešení se může změnit v atrium opravdové, které slouží vnitřní
komunikaci mezi jednotlivými částmi domu.
24
Dům dvorcový – zde je půdorys vyvinutý u volně stojících statků, především v řetězové a
rozptýlené zástavbě. Trojstranný dům je zde doplněn o zástavbu kolnami i na čtvrté straně, a to
jak z důvodů bezpečnostních, tak provozních.
Dům vytváří intimní nádvoří, skryté všem pohledům zvenčí, může být obdobně jako u
předchozího i pravým atriem.
25
B. Podlažnost
Základní hladina výstavby běžných stavebních typů na venkově vždy bylo 1 nadzemní podlaží,
pouze výjimečně a později zvednuto na dvě nadzemní podlaží.
Přízemní dům – jak již bylo konstatováno, jde o základní typ obydlí u nás, jehož zásadní
výhodou je jedna úroveň bydlení, bez vertikálních komunikačních prvků (schodišť a stoupaček).
Dům se zvýšeným podstřeším – vznikl zvýšením podstřešních trámů u roubených staveb, které
umožnily vznik patrové sýpky nad celým půdorysem domu. Zvýšené podstřeší – polopatro umožňuje
lepší využití podkroví jak pro hospodářství, tak i pro bydlení. U nových objektů je
nevýhodou nutnost vnitřních vertikálních komunikací (schodů a stoupaček). Zejména
v oblastech, kde je zvýšené podstřeší typické (v Rámcových typech sídelních krajin 1, 2 a 6), jde
o řešení vhodnější než výstavba podkroví s řadami vikýřů či okenních mansard.
26
Dům dvoupodlažní - vznikl buď zvyšováním podezdívky, postupně přerůstající v technické
patro (mlýny, vinařské domy ve svahu atd.) nebo zvyšováním podstřeší u roubených staveb,
nebo nadstavbou přízemního domu (hrázděné a zděné stavby). Nevýhoda vertikálních
komunikací je alespoň částečně vyvážena dvojnásobným prostorovým komfortem.
C. Tvar střechy
Tvar a sklon střech se vždy odvíjel od klimatických podmínek, schopnosti krytiny odvádět
přívalové deště a tvaru zastřešovaného prostoru. Základní, původní typ krytiny – doškové a
šindelové s vyšším průsakem, tak vyžadoval strmější sklony, nový typ z pálených tašek již sklon
mírnější. Sklon střech se tak později ustálil na klasických 35 - 45°. U malých přístřešků, často
s asfalto-lepenkovou krytinou mohl být sklon snížen na 25 - 35°, tento sklon se ovšem nikdy
neprojevoval v celkovém obraze usedlosti a základní klasický sklon jen drobně doplňoval.
Materiál střešních konstrukcí byl vždy zásadně ze dřeva, jehož pevnost v ohybu předurčovala
rozpon krovů, a tím i šířku objektů pod nimi. Úzké půdorysy tak bylo možno zastřešit střechou
pultovou, širší zdvojnásobenou střechou sedlovou. Také proto bylo zastřešení vždy podélné – na
užších rozponech (ovšem mimo raritní domy alpského typu v okolí Volar).
Střechy sedlové a polovalbové - jsou základním typem střešní konstrukce od pravěku, jejich
krov však prošel složitým vývojem, jehož výsledkem byl základní znak našich vesnic – sedlová
střecha klasických sklonů. I přes vývoj v posledních 70 letech, kdy byly takzvanou odbornou
veřejností doporučovány a státem preferovány ploché střechy, je i dnes odhadem minimálně 80%
vesnických staveb právě se sedlovou střechou klasických sklonů.
Jako pozůstatek valbových doškových střech se zejména v chladnějších a deštivějších oblastech
hor a vrchovin (v Rámcových typech sídelních krajin 4, 5, 6 a 7) dochovaly polovalby a
podlomenice, kryjící štítové strany.
27
Střechy pultové - vyvinuly se vždy a zásadně na vedlejších hospodářských provozech (stáje,
chlévy, kolny). Důležité bylo jejich použití na hloubkovém traktu hákových a trojstranných
dispozicí, kde se sousedním domem společně vytvářely střechu sedlovou. Tyto střechy měly
sklon sedlovým střechám odpovídající (35 - 45°), ostatní pultové střechy měly sklon snížený (25
- 35°).
Z toho vyplývá zjevná zásada i pro současné stavby – hlavní objemy domu mají vždy střechy
sedlové (či polovalbové), někdy i složené pultové (ovšem s klasickým sklonem střech
sedlových), snížené střechy jsou přípustné pouze u drobných doplňkových staveb.
28
Ostatní tvary střech – signalizovaly vždy výjimečné stavby (jehlany, dláta a makovice
kostelních věží, mansardy zámků, kostelů a far). Do tohoto hierarchického světa vtrhl
individualismus profesionálních architektů se střechami plochými, kopulovitými, dlouhými
pultovými, světlíkovými atd. Pestrost tvarů, daná novými stavebními materiály a technologiemi,
je nepřeberná a stala se bohužel znakem originality tvůrce. Na venkově se pak projevují i u
staveb běžných, zejména v podobě zdánlivě tradičních střech valbových či sedlových, ale se
sníženým sklonem a napodobeninami tradičních krytin nebo „minimalisticky“ střechami
plochými (včetně nesmyslně zatravněných).
29
D. Typ střešní krytiny
Jak již bylo konstatováno, od typu střešní krytiny se mimo jiné odvíjely i konstrukční parametry
zastřešení, včetně nutných sklonů. Původní krytiny pravěku – větve, drny a sláma zůstaly
zachovány v podobě doškových či šindelových střech až donedávna, kdy byl většinou vystřídány
krytinami trvanlivějšími. Střešní krytiny se přitom v té době velmi výrazně sjednotily a tak
můžeme konstatovat, že klasické střechy s pálených tašek se svou strukturou a cihelnou
barevností staly jedním z nejvíce sjednocujících znaků našich běžných stavebních typů, stejně
jako šedomodrá barva břidlice, později osinkocementových šablon (respektovaná i na střechách
plechových a lepenkových) se stala sjednocujícím znakem chladnějších pohraničních oblastí u
nás.
Archetypy krytin
Patrně nejstarší krytina u nás je došková, která se dnes prakticky dochovala pouze
ve skanzenových rekonstrukcích a dnes v českém prostředí je prakticky cizí a ztratila (na rozdíl
např. od severního Německa) svou inspirační hodnotu. Šindelová krytina je více užívána u
romanticky laděných rekonstrukcí některých rigorózních chalupářů, širší uplatnění ztratila
s nástupem pálené krytiny také. Třetím historickým typem krytiny v horách byly břidličné
šablony. I ty se dochovaly pouze na starých stavbách charakteru zborů a v novějších
rekonstrukcí. Její hlavní nevýhoda – značná váha a špatné upevnění, vedla velmi záhy k její
náhradě osinkocementovými šablonami, plechy a lacinými asfaltovými lepenkami.
30
31
Klasické krytiny
Základním typem krytin u nás se v průběhu 19. století staly krytiny z pálených tašek. Tento
druh samozřejmě existoval již od renesance, byl však drahý a byl proto využíván na stavbách
výjimečných a městských. Taškové krytiny od bobrovek přes prejzy až po dnešní složité tvary
mají společné dva typické znaky. Je to barva v různých odstínech cihlově červené (stářím ale
přecházející i k modravým odstínům) a zrnitá textura střechy. V těchto atributech je prakticky
nenahraditelná a její barva i textura je rozhodujícím znakem vesnic v Rámcových typech
sídelních krajin 1, 2, 3 i 4., tedy na drtivé většině našeho území.
Dalším klasickým typem střešní krytiny jsou šablony, odvozené od původních břidlicových,
klasicky však nahrazených lehčími eternitovými, jejichž hygienická závadnost však vede
k hledání jiných materiálů, z nichž významné jsou šedé betonové tašky staré i nové. Šedá až
černá barva krytiny s nevýrazně zrnitou texturou se stala jedním z hlavních typických znaků
našich chladnějších poloh (v Rámcových typech sídelních krajin 5, ale hlavně 6 a 7). V tomto
století se objevila další, plnohodnotná náhrada starých, tvrdých šablon v měkkých, šedě
vybarvených asfalto-lepenkových šablonách typu „bonský šindel“.
32
Tyto dva základní skládané typy krytin jsou již od 19. století doplněny hladkými střechami
asfalto-lepenkovými a plechovými. Jejich hladká textura je v dálkových pohledech srovnatelná
s šablonami, které tak může nahrazovat (zatímco u střech taškových je to nemyslitelné) a
libovolná možná barevnost umožňuje i dodržet šedo-modro-černé ladění šablonových střech.
33
E. Orientace střechy
Orientace střech v terénu se řídila dvěma odlišnými zákonitostmi. Ve volné krajině samot a
řetězových vsí se řídila nejmenšími terénními úpravami a je tedy vždy okapová k vrstevnicím,
v uměle vytyčených parcelách v sídlech se přizpůsobovala tvaru úzkých a hlubokých pozemků,
takže byla do ulice orientována štítově.
Štítová orientace domu je, jak již bylo uvedeno, v našich sevřených sídlech typická a nezbytná.
Je přitom zásadní, že vstup do těchto domů byl vždy z boku, ze dvora. Vjezd na dvůr byl v 19.
století často vyzděn a spojoval tak fasádu hlavního objektu s protějším objektem (komorou či
výměnkem) do jednoho kompozičního celku. Štítová orientace je dodnes typická pro lesní
lánové vsi, včetně okrouhlic (Rámcový typ sídelních krajin 5), převažuje i v Rámcových typech
sídelních krajin 1 a 3.
Štíty střech byly dříve téměř bezezbytku lomenicové (původně i prázdné), druhotně, s nástupem
zdiva, zděné a často se staly hlavním ozdobným článkem stavby (např. takzvané selské baroko).
Okapová orientace domu vychází původně, jak bylo konstatováno, z terénního upořádání (v
Rámcových typech sídelních krajin 6 a 7). Zejména na Moravě však byl vjezd do dvora celý
zastřešen a formou průjezdu integrován do podél ulice orientovaného objektu. Okapová
orientace, odvádějící vodu na ulici a do dvora, navíc umožnila bezproblémové přimknutí
k sousednímu objektu v řadové zástavbě. Tento důvod podmínil rozšíření okapové orientace
nejen v Rámcových typech sídelních krajin 2 a 4., ale regionálně i v 1 a 3.
34
F. Svislé konstrukce a jejich povrchy
Kamenné zdivo, které bylo původně používáno pouze pro vyrovnání terénu a často bylo
kladeno na sucho. Později bylo zpevňováno hliněnou, ještě později vápennou maltou. Kamenné
domy se vyvinuly, jako původní, především v oblasti Rámcového typu sídelních krajin 2 a
lokálně i v 1. Způsob vazby i použití se řídilo podle druhu kamene, který byl v místě k dispozici.
Zásadní provázanost běžných stavebních typů na místní zdroje surovin, včetně kamene, je
nezpochybnitelná a mělo by na ní být vždy pamatováno i u novostaveb.
Nejvhodnější byly oblasti s pevnými pískovci, včetně opuk. Jejich zvětrávání vytváří přirozeně
vrstevnaté kvádříky, umožňující vazby se stejnoměrnými spárami a pravidelnou skladbou. Tato
snadnost použití je patrně jeden z důvodů výskytu románského způsobu zdiva v Čechách, dávno
před používáním kamenických technik (např. cestovatel Ibrahím ibn Jakúb zmiňuje již v ranném
středověku Prahu jako „bílé, kamenné město“). To je poznat i na častém použití kamenných zdí
na statcích pražska či svitavska (i když především u stodol).
Granodiority byly používány jednak na
kamenné detaily, vyžadující dobré opracování
(žula) a jednak díky vrstevnatému zvětrávání
na nasucho skládané tarasy a zdi. Obdobně
byly využívány i břidlice (navíc na krytiny) a
měkčí pískovce (ty byly zásadně omítány, pro
zvýšení trvanlivosti).
35
Snad nejméně vhodným stavebním kamenem byly vápence a i ve středověku byly zdi z nich
smíšené, kdy jednotlivé vodorovné vrstvy (šáry) byly dorovnávány pálenými cihlami (oblast
Pálavy). Až ve 20. století byly díky cementovým maltám tyto zásady porušovány a amorfní
vápencové kameny jsou slepovány do neforemných zdí charakteru kýčovitých ozdob.
Technologická logika kamenných zdí musí být dodržována i u staveb dnešních.
Cihelné zdivo se vyvinulo z nepálených hliněných zdí (kotovic) a materiálově navazovalo na
hliněné domy (Rámcový typ sídelních krajin 2) a domy hrázděné (především v Rámcových
typech sídelních krajin 5 a 6). Mimo tyto oblasti došlo k rozvoji nepálených cihel, jako reakce na
tereziánské protipožární patenty. Pálené cihelné zdivo se však uplatňuje až od 19. století. Tento
proces znamená, že dnes je u nás drtivá většina objektů cihelných a původní roubené domy jsou
vytlačeny zcela na okraj.
Drahé, dobře vypálené cihly umožňovaly i použití cihel jako režného zdiva. Původem baltský
typ konstrukcí (cihelná gotika) se u nás také vzácně objevil pouze na sakrálních stavbách.
Rozvoj nastal až koncem 19. století na bohatších statcích, kde sedláci cítili potřebu prezentovat
svou movitost tím, že mají na pálené cihelné zdivo. Jinak je však tento typ povrchů na venkově
cizorodý a neobvyklý.
Normálně bylo zdivo omítáno buď hladce a potom doplněno i malbou (např. moravské
Slovácko) nebo byl používán štuk neprofesionálně kopírující profesionální slohy (např. jihočeská
Blata).
36
Je přitom zajímavé a významné, že nově vyzdívané domy v sobě zachovávaly starší roubené či
hliněné archetypy, a tak v oblastech původně roubených domů jsou zděné tvary ostré, přímé a
tvrdé:
v oblastech domu hliněného měkké, oblé a organické:
Až v 20. století se i na venkově objevila móda předstírání jiných materiálů zdí. To se projevilo
v používání různých obkladů. Keramické obklady se objevily jako užitkové a logické součásti
fasád v místech největšího znečišťování (parapety do ulice apod.).
Později však byly používány i další formalistické zdobné prvky typu „bruselů“ (místy dokonce i
se zrcátky a kovovými pásky). Profesionální architektura pak přinesla další formalistické
obklady celých částí fasád (kabřincové vstupy apod.). Romantická móda dřevěných obkladů
místností přešla i na fasády a „umělecky“ je členila. Moderní tvůrci tak paradoxně obrátili
odvěkou praxi omítání i roubených staveb (ovšem kvůli tepelné izolaci) naopak.
37
Dřevěné stavby – se jednoznačně vyvinuly z pravěkých staveb vyplétaných a s drážkovou
konstrukcí, původních polozemljanek. Přitom dřevo od středověku bylo bráno jako materiál
podřadnější kamennému a i u běžných staveb bylo dřevo často zakrýváno omítkou.
V první fázi byly roubené stavby stavěny se zhlavím na nárožích, postupně se však přecházelo
na zarovnaná nároží a roubení se zhlavím se bralo jako podřadné, nepořádné a zaostalé.
Dochovalo se proto jen zcela okrajově (např. chlívky, sklípky, pastoušky apod.). Dnes módní
„kanadské sruby“, dodávané jako prefabrikované stavebnice tak do naší krajiny naprosto nikam
nepatří a jsou dokladem primitivní techniky kanadských dřevorubců v pionýrských dobách.
Roubené stavby se zarovnanými nárožími a většinou i s prkennými lomenicemi postupně
obsadily v různých archetypálních formách celé území republiky, samozřejmě mimo oblast
hrázděných staveb (severočeské části Rámcových typů sídelních krajin 1 a 3) a kamenných a
hliněných domů v Rámcovém typu sídelních krajin 2. Jejich rapidní úbytek, především
v úrodnějších oblastech, nastal s Tereziánským ohňovým patentem.
Roubenky, které nebyly z venku omítnuty, se buď konzervovaly přírodními nátěry (volská krev
s vápnem apod.) nebo se nechaly přirozeně zoxydovat. Spáry, vzniklé při některých druzích
vazeb, se vycpávaly a omazávaly maltou v typických světlých pruzích.
38
Přirozenou barvou všech dřevěných prvků na styku s povětřím vůbec je šedá a umělé a pracné
udržovaní barev čerstvě pořezaného dřeva je v exteriéru nepřirozené a kontraproduktivní.
Opravdové dřevo v krajině je vždy šedé nebo přírodně impregnované na tmavohnědou.
39
Smíšené stavby – tedy kombinované techniky zděné s roubenými. Vedle staveb ryze zděných či
ryze roubených existovala celá řada přechodných typů. Hlavním důvodem průniku zděných částí
do roubenek byla ještě před ohňovým patentem snaha po větší bezpečnosti před požáry (ohniště),
ale i potřeba akumulace tepla (pece, stáje). Je zajímavé, že zděné jizby následovaly až potom.
Kombinace dřevěných (neomítnutých) a zděných částí domu je jedním z hlavních zdrojů
inspirace pro nové venkovské domy v horských a podhorských podmínkách.
40
Významným fenoménem jsou pilířové stodoly, rozšířené prakticky po celém území, kdy nárožní
pilíře (a často další na delších stranách) jsou kamenné, později i cihelné, s klasickým krovem a
střechou, otvory mezi pilíři jsou někdy roubené, většinou však bedněné. Toto řešení při
zachování pevnosti zděné konstrukce zlevňovaly stavbu a prostor vnitř byl flexibilnější (bednění
šlo podle potřeby odstraňovat). Čistota a proporce těchto řešení je přímo zařazuje k modernímu
slohovému minimalismu.
41
Hrázděné stavby u nás jsou okrajovou součástí širšího okruhu západoevropského (nikoliv jen
německého) hrázděného domu. Ten k nám, ve své klasické formě, nikdy nepronikl a hrázděná
jsou u nás pouze patra obytných částí (přízemí je roubené) a drobnější hospodářské stavby. Typ
zdiva vznikl již ve středověku, jako reakce na nedostatek stavebního dřeva. Kazetová struktura
fasády hrázděného domu je i dnes jistě inspirativní a nemusí se měnit (jak jsme toho často
svědky) v cukrářsky pojaté ornamenty fasád. Hrázděné stavby jsou u nás typické pro
severozápadní oblast Rámcového typu sídelních krajin 6 a částečně jsou dochovány i
v přilehlých oblastech Rámcového typu sídelních krajin 3, i když zde byly již dříve masivně
přestavěny na domy zděné.
42
“Ekologické“ stavby – současný trend filosofický i stavební, usilující o romantický návrat
k přírodě, si nevšímá jen základních a po dlouhá staletí známých pravidel úspory energií (což
bylo základem zemljanek a polozemljanek), ale i vnějších znaků, které mají přírodnost majitelů
reprezentovat navenek. Jde především zatravněné střechy roztodivných tvarů, které v romantické
fantazii tvůrce mají znamenat“přírodno“.
43
G. Vegetace na vsi
Dřeviny bez užitkových vlastností se na vsi prakticky nevyskytovaly a i zdánlivě nehospodářské
druhy měly význam jako medonosné (akáty a lípy) či jako uměle pěstované rovné dřevo
(praporcovité topoly, javory apod.). Drtivou převahu však měly dřeviny ovocné, dnes často
zapomenutých odrůd. Tyto vysokokmeny tak bohatě vynahrazovaly chybějící stromové patro
geograficky původních dřevin.
Pro největší stromy s rozložitou korunou ovšem bylo místo pouze na větších plochách, což byla
náves, okolí kostela a drobných sakrálních staveb. Střední a malé neovocné dřeviny byly místy
formou náletů přítomny za humny sídla. Klasické uspořádání vegetace na statku byla travnatá
náves s rybníčkem a solitéry vysokých stromů, malá předzahrádka pod okny světnice se
střídmými květinami a ovocným stromem s lavičkou. Dvůr s hnojištěm byl většinou na sucho
dlážděný kameny. Za stodolou pokračovala zeleninová zahrada, často dost velká a za ní sad
s ovocnými vysokokmeny. Parcela byla (v Rámcových typech sídelních krajin 1,2,3,4) ukončena
zmíněnou záhumenní cestou, místy s náletovými dřevinami a velkými ovocnými stromy
(jabloně, ořešáky, hrušně, jeřáby apod.).
44
V záhumenicových plužinách (v Rámcových typech sídelních krajin 5, 6 a 7) následovala za
sadem orná půda, rámovaná náletovými dřevinami na kamenicích.
Cesty, místy i ulice, byly lemovány ovocnými dřevinami, cesty do polí však byly většinou holé
či jen se zmíněnou praporcovitou korunou kvůli možnému zastínění polí.
I dnes, kdy je z velké části zemědělské hospodaření obyvatel minulostí, zůstává místo pro velké
neovocné stromy na návsi a jako doprovod občanských staveb.
Návsi, často změněné na parčíky s obligátním pomníčkem místních padlých, tvoří i nadále
největší prostor pro stromy, především tradiční lípy (obrozenecký symbol míru a slovanstva).
Zahradnicky náročné parkové úpravy návsí často postrádají logiku a na náves se nehodí.
Problémem jsou rovněž úpravy dopravní s vysokými krajnicemi vozovek a nesmyslnými
obrubníky vymezenými chodníčky. To narušuje základní, plochý charakter celé návsi.
Zatravněná plocha s rybníčkem, jako požární nádrží (nikoliv kašny a okrasné bazény), nejlépe
vystihuje dění na návsi či hlavní ulici.
45
Druhým, hlavním prostorem, jsou zmíněná humna, která dnes tvoří často jedinou pohledovou i
hygienickou clonu mezi poli a zahradou. Tato linie se tak stává klíčovým prvkem v působení
vesnice navenek. Při nutné dosadbě je zásadně nutno se vyvarovat geograficky nepůvodních
druhů dřevin (například jehličnany by se v Rámcových typech sídelních krajin 1, 2, 3 a 4
v siluetách vesnice neměly vůbec vyskytovat). Rozumné je využití linie pro uchování alespoň
fragmentů dnes často mizejících původních vysokokmenných ovocných odrůd.
Nastává i obměna využití vlastních stavebních pozemků. Bývalý hospodářský dvůr lze nahradit
právě obytnou, intimní zahradou, na začátku zahrady bývají situovány bazény a dále pokračuje,
dle zaměření majitele, pohledově otevřená hospodářská část či pokračují často rozpačité okrasné
úpravy. Zde je nutno připomenout, že žádné dřeviny exotického vzhledu v zahradě se nesmí
projevovat ve vnější kulise záhumenní.
46
5. Závěr
Jak se nám snad podařilo ukázat, je odkaz našich předků uchovaný v lidové neprofesionání
architektuře, stále živý a inspirující. Tato práce se týká běžných staveb na venkově. Nezabývá se
tedy ani vesnicemi památkově chráněnými, ani vesnicemi zničenými suburbanizací. Je naším
štěstím, že ještě stále běžné, venkovské formy života i hmotného prostředí pro něj, stále v naší
republice převažují. Když shrneme vše co bylo výše napsáno, zjistíme, že rozhodující vliv na
další stavební vývoj našeho venkova má tři jednoduché zásady, které by měly být všude na
běžných funkčních typech staveb dodržovány:
1. Tradiční humna
Klíčová pro působení vesnice v krajině je (vedle siluety výjimečných staveb v centru)
okrajová řada domů s humny obrácenými do otevřené krajiny. Ta by měla dodržovat všechna
příslušná doporučení z této práce jako závazná (vegetační doprovod, podlažnost, tradiční
krytiny střech a jejich orientaci, tradiční materiály fasád a jejich členění atd.), na humna
nepatří ta zařízení, která vyžadují výjimečné stavební typy.
2. Tradiční střechy
Rozhodujícím sjednocujícím prvkem naší venkovské architektury je šikmá, především
sedlová, střecha klasických sklonů (35-45°). Jejich barevnost navíc musí respektovat dvě
základní škály barev – jedna, v nížinách až vrchovinách se odvíjí od pálené taškové krytiny
v cihlových barvách (od červené k oranžové), druhá, od vrchovin po hory se odvíjí od
doškových a břidlicových krytin v šedých barvách zoxidovaného dřeva (od modrošedé po
modročernou).
3. Tradiční způsob zástavby
Uspořádání jednotlivých objektů na venkově musí být zásadně řadové či řádkové (v horách i
řetězové), uvnitř vesnice i blokové, ale nikdy ne kobercové!
Je smutné, jak daleko jsou od těchto prostých pravidel vzdáleni někteří současní tvůrci.
6. Literatura
BUČEK A., LACINA J. (1999): Geobiocenologie II. - Skripta MZLU, Brno.
CULEK M. ed. a kol. (1996): Biogeografické členění české republiky. - Enigma, Praha.
CULEK M. (2005): Biogeografické členění České republiky, II. díl. - AOPK ČR, Praha.
CZUDEK T.(1976): Regionální členění reliéfu ČSR. Mapa 1:500 000. - Geografický Ústav
ČSAV, Brno.
DEMEK J. [ed.] et al. (1987): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR. - Academia, Praha.
DEMEK J., MACKOVČIN P. (2006): Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. - AOPK, Praha.
KOLEKTIV (2006): Historický lexikon obcí. - Český statistický úřad, Praha.
KOLEKTIV (1961): Atlas podnebí Československé socialistické republiky. Textová a tabulková
část. - Hydrometeorologický ústav, Praha.
KOLEKTIV: Geologická mapa ČR 1:50 000. Soubor map. - Ústřední ústav geologický, Praha.
KOLEKTIV (1991 - 2007): Turistická mapa 1:50 000. Soubor map edice KČT. Klub českých
turistů, Praha.
LÁZNIČKA Z. (1956): Typy venkovského osídlení v Československu. - Práce Brněnské
základny Československé akademie věd, sešit 3, spis 338, Brno.
47
LÖW J. et al. (1995): Rukověť projektanta ÚSES. - MŽPČR et fa LÖW & spol., s. r.o., Brno.
LÖW J., MÍCHAL I. (2003): Krajinný ráz. - Lesnická práce s.r.o., Kostelec nad Černými lesy.
MENCL V. (1980): Lidová architektura v Československu. - Nakladatelství ČSAV, Praha.
NOVÁK P. et al. (1991): Syntetická půdní mapa České republiky. Soubor map 1:200 000. Výzkumný
ústav meliorací a ochrany půdy, Praha.
QUITT E. (1975) : Klimatické oblasti ČSR. Mapa 1 : 500 000. - Geografický ústav ČSAV, Brno.
RAUŠER J., ZLATNÍK A. (1966): Biogeografie I. Mapa 1: 1 000 000. In: Atlas ČSSR. Academia,
Praha.
REICHARDT J., REICHARDTOVÁ B. (2006): Stará Šumava – Železnorudsko a Prášilsko. –
S.n., ČR.
ŠKABRADA J. (1999): Lidové stavby, architektura českého venkova. - Nakladatelství Argo,
Praha.
VITURKA M. a kol. (1987): Zemědělské přírodní oblasti ČSR. Mapa 1:500 000. - GÚ ČSAV,
Brno.
VAŘEKA J., FROLEC V. (2007): Lidová architektura. - Nakladatelství Grada Publishing a.s.,
Praha.
ZLATNÍK A. (1976): Přehled skupin typů geobicénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr.
Geogr. úst. čs. akad. věd, Brno, 13 (3/4): 55 - 64 + tabulka v příloze.
Projekty:
Projekt: VaV 640/01/03 Typologie České krajiny.
Projekt VaV 640/1/99 Péče o krajinu II.
Projekt VaV/640/6/02 Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti MŽP.
Projekt VaV/620/16/03 Vyhodnocení potenciálu krajiny ČR z hlediska možného dalšího
územního rozvoje v chráněných krajinných oblastech v ČR.
Internetové stránky:
Agentury ochrany přírody a krajiny ČR: www.ochranaprirody.cz, Praha.
Laboratoř geoinformatiky UJEP (2005): oldmaps.geolab.cz, Most.
Mapy.cz – PLANstudio (2005): www.mapy.cz, Praha.
Portál veřejné zprávy České republiky (2005): geoportal.cenia.cz, Praha.
Zeměměřický úřad – archivní mapy (2006-2009): archivnimapy.cuzk.cz, Praha.
Fotografie:
Převážně se jedná o vlastní fotografie autorského týmu
U lidových staveb byly částečně použity i fotografie dostupné na webových stránkách:
www.mapy.cz od autora „bauerm“
Dále byly použity další fotografie dostupné na webových stránkách: www.mapy.cz