Kdyby člověk vešel do pokoje, sáhl automaticky někam do výšky ramen a našel tam jen holou zeď, byl by značně zmaten. V civilizované části Zeměkoule je totiž zvykem mít v těchto místech vypínač a těžko byste hledali dům, v kterém by tomu tak nebylo. Kdyby dotyčný člověk vypínač našel a zmáčkl jej, aniž by se při tom rozsvítilo světlo, hned by ho napadlo, že asi praskla žárovka a šel by ji vyměnit. Málokomu by přišlo na mysl, že vypadla elektrárna z provozu a že bude chvíli bez proudu. Odebírat elektrickou energii je dnes zcela samozřejmá součást života, daleko samozřejmější než třeba vlastnit auto. Přitom však její výroba je stále obtížnější a složitější. V současné době jsou snahy nahrazovat nejrozšířenější tepelné elektrárny jinými zdroji energie z toho důvodu, že tepelné elektrárny, i po velkých úpravách snižujících velikost emisí, vypouštějí do ovzduší značné množství CO2, které je jednou z příčin tzv. skleníkového efektu a tedy oteplování naší planety. První důsledky tohoto jevu jsme už možná okusili v podobě četných záplav. Vůbec se proto nedivím ekologům (vždyť já sama se snažím žít ekologicky), kteří by raději obětovali trochu přepychu v podobě nadspotřeby elektrické energie a dali tak šanci skomírajícímu životnímu prostředí. Tito lidé usilují o vývoj tzv. alternativních nebo obnovitelných zdrojů energie, které se chovají k přírodě šetrně. Naše přírodní podmínky nejsou pro tento způsob výroby energie moc příznivé a kdybychom byli na tyto zdroje odkázáni, museli bychom si zvyknout na časté výpadky elektřiny spojené s jejich nestálostí. Existují však již dnes země, kde vítr fouká často a vydatně a slunce svítí většinu času, kde jsou elektrárny na přírodní pohon běžně rozšířeny a dodávají elektřinu do sítě.
Nejefektivnějším kompromisem mezi ochranou přírody a lidskou nenasytností se dnes staly elektrárny jaderné, které do prostředí nevypouštějí škodliviny v množství, které by přírodě mohlo sebemíň uškodit (zdůrazňuji, že tomu tak za normálního provozu opravdu je) a přitom spolehlivě vyrábí značné množství elektrické energie. Jejich prokletím je však způsob, jakým elektřinu vyrábějí, který může být (a byl) použit i ve zcela jiné, smrtící souvislosti - štěpení jádra atomu. Kromě toho v nás dřímá vzpomínka na strašlivou událost v Černobylu, která potvrdila, že i mírové využití atomové energie může přinést záhubu. Je však třeba poznamenat, že tato neblahá zkušenost měla i své kladné důsledky, neboť po roce 1986 jaderné elektrárny celého světa začaly spolupracovat a vzniklo několik organizací, které hlídají bezpečný provoz elektráren (v Americe INPO - Institute of Nuclear Power Operations, celosvětová WANO - World Association of Nuclear Operators, už dříve existovala evropská MAAE - mezinárodní agentura pro atomovou energii). Mimo to technologie jaderných reaktorů pokročila natolik, že událost podobná Černobylu je prakticky vyloučena.
Dalším problémem jaderné energetiky je vyhořelé jaderné palivo. Ale i to našlo svoje místo - hluboko pod zemí, kde bude v klidu odpočívat do doby, než přestane být radioaktivní. Nepříjemností je, že tato doba jsou statisíce let. Tisíce generací budou mít pod nohama náš radioaktivní odkaz. Na druhou stranu, jsem přesvědčena, že tyto projekty jsou důkladně promyšleny největšími odborníky světa, které bych si nedovolila obvinit z toho, že chtějí Zemi zamořit. Proto věřím, že hlubinné ukládání je skutečně bezpečný způsob nakládání s jaderným odpadem.
Jaderné elektrárny již prokázaly svoji životaschopnost a nepodaří-li se najít efektivnější způsoby spalování jaderného paliva, budou nám sloužit ještě asi sto let (na takovou dobu se odhadují světové zásoby uranu). Vědci dnes zkoumají další možnosti získávání energie, největší nadějí je jaderná fúze, k níž však povede asi ještě dlouhá cesta.
Jaderná energetika má samozřejmě spoustu odpůrců (většinou paradoxně v řadách ekologů). To je správné, neboť pro zdravý vývoj není nad zdravou kritiku. Je však škoda, že dost z těch, kteří tvrdí, že jaderné elektrárny musí z povrchu zemského zmizet, o nich nevědí téměř nic a mluví o věcech, kterým nerozumí. Tím dochází k tomu, že malá hrstka lidí, kteří by se o tuto oblast chtěli jen povrchně zajímat, dostává zkreslené informace nebo desinformace. V Rakousku se podařilo laickou veřejnost poplést natolik, že ani moderní jaderná elektrárna, která tam stojí, nemohla být spuštěna a atomoví odborníci nadarmo roní slzy. Proto mám pocit, že je potřeba, aby vznikalo co nejvíce ověřených materiálů přístupných veřejnosti, kde by se občan dověděl skutečnost a ne bláboly. Proto jsem si zvolila tuto diplomovou práci, která měla právě toto za úkol.