-.cr'C.IlU VI) Botan!cká zahrada Přírodovědecké fakulty 7. Pravopis a jeho zákoutí Vysvětli/s bratrovi.filozofovy ideje? Vývoj jazykového systému je výsledkem souhry jednotlivých drobných rozhodnutí milionů mluvčích v douhé řadě generací, takže jednotlivci (včetně vynikajících autorů, obdivovaných a často napodobovaných) ho můžou ovlivnit jen v malé míře. Ani instituce k tomu určené mnoho nezmění, jejich stanovisko má svou váhu jen tam, kde jazyk sám kolísá a umožňuje volbu (např. v češtině mezi tlukou a tlučou, mohu a můžu, sázqí a sázz). Naproti tomu pravopis je soustava člověkem vědomě k jazyku dodaná, kterou může ovlivňovat a měnit soustavně. Různá grémia, komise a ústavy, kterým to bývá svěřeno, mají možnost o pravopisu rozhodovat. Obvykle však nejsou v lehké situaci vzhledem k síle zvyku a k závažnosti tradice. Podle toho to taky s naším pravopisem vypadá. Český pravopis je sice poměrně snadný a vhodný v porovnání s francouzským, neřkuli s anglickým, ale srovnáváme-li ho třeba se španělským, chorvatským nebo finským, vidíme, že je plný záludností. Nebylo by obtížné najít pravidla podstatně jednodušší, ale už několikrát se stalo, že vnější okolnosti zabránily reformě, která by naše děti zbavila aspoň otravného memorování pravidel o výjimkách v psaní písmen i/y a skupin mě/mně. Jak napsali např. Sgall a Hronek (1992, s. 128), kdybychom se odhodlali aspoň zrušit psaníy,ýve „vyjmenovaných slovech", znamenalo by to podstatně zlepšit podmínky výuky češtiny; pozornost by se mohla do velké míry přenést od seznamů výjimek k využívání stylového bohatství i k rozvíjení formulačních dovedností a komunikačních návyků. Poznamenejme zde, že v předmluvě k akademickému vydání Pravidel z r. 1993 (str. 5) se pravopisná pravidla chápou „jako soubor doporučení pro vytříbené písemné vyjadřování, od nichž se lze ve zvláštních případech odchýlit, pokud to píšící považuje za potřebné a zdůvodněné". Pravidla o rozlišování -i a 1' v mluvnické shodě, ke kterým hned přijdeme, vedou k tomu, že českou větu není vždycky snadné (teoreticky vzato ani ne možné) plynule diktovat. Představme si např. diktování (s normální výslovností) věty jako Po ulici šli/y obě sestry,jqich dvanáctiletá, nakrátko ostříhaná neteř aještě mladší, dobrou náladu hlasitě najevo dávající... Není /141 7 . Pravopis_ a jeho zákoutí možné napsat šli nebo šly, dokud neuslyšíme pokračování ... synovec nebo ... sousedouicJiřinka. V této knize zůstaneme i v oblasti pravopisu jen u některých bodů zasluhujících zvláštní pozornost, bez jakýchkoli nároků na úplnost. 7.1 Nešťastný ypsilon Cigarety zdraEly, nebo Zdražili cigarety? Jak příklad ukazuje, k hlavním obtížím patří psaní této hlásky při mluvnické shodě s podmětem. Chápeme-li v této větě slovo cigaretyjako podmět, napíšeme ovšem zdraEly; ale můžeme větě rozumět i tak, že slovo cigaretyje jejím předmětem G,Oni"je zdraElz), a pak máme proč napsat -i (aspoň když necháme stranou případ, kdy chceme dát najevo, že zdražila instituce ovládaná a provozovaná ženami). Pokud při zapisování takové věty máme mluvčího po ruce, můžeme se ho pro přesnost zeptat, jak větu myslel. Připomeňme, že množné tvary životné i neživotné jsou obojí možné u jmen, jako např. slanečci, -ky, uzenáči, -če, klouzci, -ky, ledoborci, -ce, ukazatelé, -e aj. Podle zvoleného tvaru podstatného jména se ovšem řídí i koncovka u shodného přísudku a doplňku, např.: ledoborciseurátilipoškození. Podle Pravidel českého pravopisu (1993, s. 17) vstupuje do hry i vokativ (oslovení), podle kterého někdy poznáme rod podmětu (samostatně nevyjádřeného). Máme podle Pravidel psát Děti, kdejstebyly. Ale na téže stránce se říká (v bodu C.1), že při vyjádření podmětu „osobním zájmenem nebo tvarem pomocného slovesa" (proč ne i tvarem slovesa významového?) se píše -i/-y „podle toho, ... jde-li o muže" nebo „jde-li o ženy". Z toho vyplývá, že můžeme psát např. Děti, mělijste tam být, pokud je mezi oslovenými aspoň jeden kluk (o tom i o tvaroslovném pravidle, podle kterého se píše a říká Štěněakotěsihrály, jsme mluvili v odd. 4.3). Pravidla o psaní -i/-y uvnitř slov po obojetných souhláskách s dlouhými seznamy výjimek tu reprodukovat nehodláme. Připomeneme jen několik záludností: (a) dobýt město se liší od dobít krysu (trochu tu pomůže rozdíl mezi nedokonavými tvary dobýuata dobijet); podobně nabý/ít, odbý/ítaj.; (b) mlýn se liší od mlít; většině Čechů, zejména v Čechách, tu pomáhá běžná nespisovná výslovnost mlejn, podobně jako u slov uýr - uejr, sýr - sejra, u koncovek v tvarech typu smělý, strmýatd.; jen nás nesmí poplést tato výslovnost u mlít - mlejt; /142 • -- - -."i::11;1 " - (c) vymítat (ďábla) je od vymést, liší se od (vy)mýtit (mýtinu); podobně ovšem namítat, zmítat aj.; (d) pyskse liší od pisk (pískot, zárodek ptačího pera); (e) sýpka není od sípat; (f) sirý (osiřelý) není od syrý(syrový); (g) vír na vodě není výr, takže vířit není vqrat (srov. bod /a/ o mlqn); (h) Viwvice, víf.ka anivískat(probírat se někomu ve vlasech) nemají předponu vy-; (i) brzičko má příponu -ičko; G) nazívatse (dosyta) je jiné než nazývat, ozývatseaj. V koncovkách je zapotřebí (kromě shody, o které už jsme psali) dávat pozor kromě mnoha jiných, víceméně známých úskalí, na tyto body: (i) -i ve 3. pádu: pánovi, tátovi (pokud nejde o pánovy kalhoty, viz výš); (ii) u jmen vzoru kost, která končí na -l, -m, -v, např. soli, holi, od Chrudimi, do Břeclavi; to se ovšem liší od Bratislavy; (iii) po písmenu cse zpravidla píše -i, ale neplatí to vždycky: jednak máme v Pravidlech tvar tácy (ačkoli máme psát např. skici, pana Nohavicz/7, jednak čeština zná slovo bezkopcý (kraj), na které upozornil Fr. Kopečný; sotva bychom ho mohli psát s -í, když je i bez- kopcákrajina. 7.2 Písmeno ě po m, b, v Pomněnkajakopomník, slaměnkajako... ? Pokud byste diktovali větu jako Př"edstavil m(n)ě tchyni, musíte vysvětlit, koho komu představil. Zájmeno já má už od 60. let tvar mně ve 3. pádu nejen jako tzv. tvar dlouhý, důrazný Qako tobe'), ale i jako krátký, příklonný Qako ti): Může se psát pošli mně to,je mnějílíto, to mně nevadíap. Mluvčí, kterému tvar mi zní knižně, ho už nemusí vůbec užívat, podobně jako už není „povinný" tvar mne (to ovšem neznamená, že bychom je užívat nesměli). Pro rozdělení mezi psaním mně a mě tehdy pův~dní návrh (Sgallův, v NŘ 1961) zněl tak, že by se mělo umožnit psaní mně ve všech funkcích, ale podle rozhodnutí redakce NŘ zůstalo u rozdílu pádů: mně pro 3. a 6., měpro 2 . a 4. pád, a to i v „důrazném" postavení, např. pro mě, vedle mě, boj sejeho, ne mě. Už tedy neplatí paralela mezi psaním tvarů zájmena 1. osoby a tvarů tobě, ti, tebe, tě. /143 7. Pravopis a jeho zákoutí U jiných slov většinou v zakončení celkem snadno poznáme, že k jemný patří jemně, ale k pitomýpitomě, k šikmý máme šikměji, od soukromý je soukromě, od tam je tamější (tamní má příponu -nf, ta k slovu tamější ne- patří). V kořenech slov se píše bě, pě, vě, mě, s jedinou výjimkou: spojení mněje v kořenu starého slovesa mnít a v jeho odvozeninách, proto tedy pomněnka, domněnka, domnělý; i zapomněl, zapomnětlivý. Naproti tomu slovo slaměnkaje odvozené od sláma, ne od slamník. O pochoutkách, jakoje rozdíl mezi objet (souvisí s objíždět, objedu, předpona ob-je tu ještě živá) a oběd (to patří k obědvat, vůbec/!?/ ne kobjídat). U písmena v- musíme dávat pozor na slova jako vjezd, kde ovšemjde o předponu v-. Po pse naštěstí v českých domácích slovech je nepíše nikdy (pokud už neexistuje nějaké - jistě legální - sdružení tunelářů a jim podobných se jménem jako Lupjenáš), takže píšeme i napětí, přestože je slovotvorně blízké k tvaru napjat. 7.3 Předložky a předpony s a z Kam spěje zpěv? Se 7. pádem se pojí předložka psaná s, i když se někdy vyslovuje z(např. ve spojeních jako s domem, na Moravě se často vyslovuje i z ním aj.). S 2. pádem můžeme vždycky psát z, ze, ale někdy se pro ujasnění významu „s povrchu" hodí staré (knižní) s, např. se stolu. V ustáleném spojení kdo skoho jde o 4-. pád, srov. být sto; o tom i o dalších zajímavostech píše Svozilová (1999, s. 8m.). U předpon (zčásti rozlišených i výslovností, zčásti jen písemnou podobou) rozhoduje význam: splynout, sloučit, scházet se znamená „dohromady, k sobě" a sklouznout, spadnout, smýtje „z povrchu, dolů"; naproti tomu je „čistě zdokonavující" zcivilizovat, zrušit, podobně i od podstatných a přídavných jmen: zdokonalit, znechutit, zosobnit, způsobit; k těm pak ovšem patří předpona z·, i když mají příponu -ovatpro nedokonavé protějšky jako zdokonalovat nebo pro odvozená substantiva jako způsob. Odpovídající významový rozdíl je mezi oběma předponami např. u smazat - zmazat, svolat - zvolat, sběh - zběh, sbít - zbít; trochu jiné významové opozice jsou např. u správa - zpráva, svolit - zvolit. Není nutné vysvětlovat, jaký je rozdíl třeba mezi strhnout a ztrhat. Jen tradicí je ale dáno znapř. ve slovech zpěv, zpověď. /144 7.4 Jak psát cizí slova S univerzitnídiskw:.íje malér Tady se čeština potýká s mnoha problémy; vyberme jen čtyři: (i) o psaní krátkých a dlouhých samohlásek píšou Černá ad. (2002, s. 12n.) ne docela přesně, že Pravidla z r. 1993 „přinesla krácení samohlásek v celé řadě slov cizího původu" Gde o písmena, ne o hlásky), ale mají pravdu v tom podstatném: tam, kde „není spisovná výslovnost jednoznačně dlouhá", můžeme psát krátce.18 Obojí psaní je možné např. ve slovech archív, citrón, tampón. Není už tak dobře zdůvodněn předpis (přesněji ovšem jde i tady jen o doporučení) o psaní šampon, aceton Gen krátce) a bazén, malér, ateliér, (su)terén, startér, bonboniéra, angína, vitrína, vazelína aj. Gen dlouze); (ii) zdvojené (geminované) souhlásky čeština zpravidla zjednodušuje, takže píšeme komise, milénium atd.; zdvojení zůstává u slov pociťovaných jako vysloveně cizí (nezdomácnělá), jako rabbi vedle rabín, abbé, staccato; často se zdvojení udržuje tam, kde je na švu mezi předponou a kmenem (interregnum, interrupce - ačkoli se můžeme setkat i s podobou interupce), nebo kde pomáhá rozlišit dvojznačnost (moll, motto), kde je vázáno i na jiné cizosti v pravopisu (billboard, baseball, hattrick, sex-appeal); jednoduché psaní podporuje existence českých odvozenin (např. vedle scanner je skener jako skenovat, dnes už i lema jako lematiwvat; ale zůstává zdvojené b v lobby, lobbista, i když máme lobovat, o jehož nevýhodné homonymii píše Svozilová, 1999, s. 3on.). (iii) u jmen na -c vyslovované k asi budeme psát raději na Mallorce, ale s Balzakem; takové -k- má tu výhodu, že odpovídá výslovnosti, nemate (ale ani s Balzacem se nevylučuje); tvary francouzských jmen psané Jacquese, Julese, Anouilha máme opravdu psát takhle a vyslovovat [žaka, žila, anuje], viz Černá ad. (2000, s. 50); (iv) jako poslední lahůdku tu máme psaní s a ~' tedy od r. 1993 Pravidly uznávané podoby filozqfie, kurz, diskuze, renezance, rezort, i příponu -izmus (vedle starších podob psaných ses). K tomu, že se cizí slova píšou v základě českým pravopisem, můžeme jen dodat, že se v tom čeština liší od angličtiny a francouzštiny, ale zdaleka /145 - . . ' . - - · - - I • ' • • e • • ._,,i I - > 7. Pravopis a jeho zákoutí ne tolik od většiny evropských jazyků, srov. tvary jako německé Frisor, Zitat, italské mistjficazia,fisica, sirýonia, estremo, nizozemskéfig;uur,Jataal, impliciet, kvaliteit, toerisme, finské Eurooppa, Amerikka, kosmetiikka, apteekki; koneckonců i francouzština má své caractere, symétrie aj. Nebylo by snadné uplatnit tento princip docela důsledně, ve slovech jako laser nebo nuance se původní podoby drží, ale to není důvod, abychom se vraceli k psaní universita ap. 7.5 Velká písmena Adresa ÚstavujeNa Mydlářce4 Některé ústavy opravdu mají adresy jako Na Mydlářce, protože v Pravidlech bylo uznáno za neúnosné rozhodovat se tu podle vzniku jména, třeba už dávno zapomenutého: byl tam statek Mydlářka nebo se tam opravdu mydlilo? Tak raději pišme i Na Příkopě; ovšem s malým n-, má-li předložka ve větě svou původní funkci: Bydlí na Příkopě. Tady je vlastní jméno zkráceno jen na substantivum. Podobně můžeme místo Jdu do Ústavuproja