4. VŠEOBECNÁ CIRKULACE ATMOSFÉRY 4.1 VZDUCHOVÉ HMOTY • velké objemy vzduchu (horizontálně tisíce km, vertikálně po tropopauzu) s nevelkými horizontálními gradienty meteorologických prvků a s jejich zákonitou změnou s výškou • vedle sebe nebo se nasouvají nad sebe – odděleny atmosférickými frontami • typické vlastnosti získávají při stagnaci nebo pomalém pohybu vzduchu v oblastech svého vzniku • geografické typy vzduchových hmot: Vzduchová hmota Symbol Oblast vzniku arktická AV Severní ledový oceán a přilehlá pevnina antarktická AAV Antarktida polární PV kontinenty a oceány, 50-60° z.š. tropická TV kontinenty a oceány, 20-35° z.š. ekvatoriální EV oceány blízko rovníku • dělení vzduchových hmot podle typu aktivního povrchu, nad nímž vznikají: – mořské (m) – nad oceány – kontinentální (c) – nad pevninou • při přemisťování do jiné oblasti mění vzduchová hmota své vlastnosti – transformace vzduchové hmoty (dosažení rovnováhy mezi hodnotami meteorologických prvků a podmínkami v oblasti): a) transformace mezi VH (např. AV → PV) b) transformace uvnitř daného typu (např. mPV → cPV) • dělení vzduchových hmot podle termodynamického hlediska: a) teplé VH – při přemisťování do dané oblasti se ochlazují, přinášejí oteplení, stabilní zvrstvení nebo inverze, počasí: St, Sc, mrholení, advekční mlhy, nevýrazný denní chod meteorologických prvků b) studené VH - při přemisťování do dané oblasti se oteplují, přinášejí ochlazení, labilní zvrstvení, počasí: Cu, Cb, bouřky a lijáky, v noci radiační mlhy, výrazně vyjádřený denní chod meteorologických prvků c) neutrální VH – v dané oblasti si po několik dnů zachovávají své základní vlastnosti, stabilní i labilní zvrstvení 4.2 ATMOSFÉRICKÉ FRONTY • atmosférická fronta – ostře vyjádřená přechodná vrstva oddělující vzduchové hmoty • frontální čára (fronta) – průsečnice frontální plochy se zemským povrchem • hlavní atmosférické fronty – oddělují geografické typy VH: a) arktická fronta AF (AV x PV) b) polární fronta PF (PV x TV) c) tropická fronta TF (TV x EV resp. rozhraní mezi pasáty) – též tropická zóna konvergence • klimatická fronta – průměrná dlouhodobá poloha hlavních atmosférických front 4.2.1 Vznik (frontogeneze) a zánik (frontolýza) front • kinematický mechanismus – deformační pole proudění v oblasti barického sedla – frontogeneze: izotermy rovnoběžné s osou roztažení x nebo s ní svírají úhel menší než 45º – frontolýza: opačný případ 4.2.2 Podmínky rovnováhy frontální plochy • stacionární fronta – proudění podél čáry fronty • úhel sklonu frontální plochy: • na rovníku ukloněná plocha fronty nemůže existovat (sin φ = 0) 4.2.3 Atmosférické fronty v poli tlaku a větru 4.2.4 Pohyblivé fronty • pohyblivá fronta – složky rychlosti směřující k frontě – izobary ve tvaru písmene V protínají čáru fronty • vertikální složky rychlosti – výstup vzduchu (anafronta), sestup vzduchu (katafronta) 4.2.4.1 Teplá fronta • teplá fronta – část fronty přemisťující se na stranu relativně chladnějšího vzduchu • anafronta – vznik oblaků Ns, As, Cs – šířka pásu oblaků 700-900 km • trvalé srážky z Ns (cca 300 km), popř. sněžení z Ns a As • průběh počasí: Ci, Cs, pokles tlaku, zesilování větru → As přecházející v Ns, trvalé srážky, zesiluje vítr, pokles tlaku se zpomaluje → po přechodu fronty vzestup teploty, stočení větru doprava, ustávají srážky, pokles tlaku přerušen nebo zpomalen 4.2.4.2 Studená fronta • studená fronta – část fronty přemisťující se na stranu relativně teplejšího vzduchu • postupující studený vzduch zpomalován třením – tvar tupého klínu • studená fronta 1. druhu (anafronta) – oblaka Cb, Ns, As, Cs → přeháňky a bouřky z Cb přecházejí v trvalé srážky z Ns, srážkové pásmo užší než u teplé fronty • studená fronta 2. druhu (anafronta, od 2-3 km katafronta – sestup teplého vzduchu → inverze subsidenčního typu) – oblaka Cb s bouřkami a přeháňkami (50-100 km) – ve studeném vzduchu podružné studené fronty • pokles tlaku před příchodem fronty, vzestup tlaku po přechodu 4.2.4.3 Okluzní fronta • okluzní fronta – studená fronta postupuje rychleji než teplá, takže při povrchu se po určité době mohou střetnout dvě studené vzduchové hmoty – která postupovala za studenou a ustupovala před teplou frontou → proces splývání front (okludování, okluzní bod): a) neutrální okluze – stejná teplota VH, nevytvoří se fronta b) teplá okluzní fronta – studený vzduch za studenou frontou relativně teplejší než studený vzduch před teplou frontou c) studená okluzní fronta – opačný případ než b) • kombinace oblačných systémů a počasí splývajících front 4.2.5 Vliv orografických podmínek na atmosférické fronty • teplá fronta snadno překonává horské překážky • studená fronta zadržena pohořím, obtéká je, deformace fronty – orografická okluze 4.3 VŠEOBECNÁ CIRKULACE ATMOSFÉRY (VCA) • systém stálých vzdušných proudění velkého měřítka (rozměry kontinentů a oceánů) od zemského povrchu do spodní mezosféry • hlavní faktory: sluneční záření, rotace Země (Coriolisova síla), nehomogenity zemského povrchu, tření • homogenní nerotující Země: rovník – nízký tlak, póly – vysoký tlak • homogenní rotující Země: subtropy – dynamicky podmíněné pásmo vysokého tlaku, subpolární šířky (cyklonální činnost) – nízký tlak → 3 cirkulační mechanismy • základní zákonitosti VCA: a) převážně vírový charakter b) převaha horizontálních rychlostí nad vertikálními c) převaha zonálního proudění nad meridionálním d) nestacionárnost proudění e) změny směru a rychlosti proudění od vrstvy k vrstvě f) změny směru a rychlosti proudění od sezóny k sezóně g) převládající západní přenos vzduchu v troposféře a spodní stratosféře 4.3.1 Cirkulace a počasí v tropických šířkách • transport přebytku energie od rovníku k subtropům prostřednictvím Hadleyho buňky • faktory: malé rozdíly mezi vzduchovými hmotami, malá Coriolisova síla (chybí ostře vyjádřené fronty a frontální cyklony), velmi výrazná konvekce • složky: tropická zóna konvergence, pasáty, monzuny, tropické cyklony 4.3.1.1 Tropická zóna konvergence • pásmo nízkého tlaku vzduchu s konfluencí proudění a tvorbou kupovité oblačnosti • během roku se posunuje v závislosti na poloze Slunce v rozsahu asi 40 šířkových stupňů – TZK v blízkosti rovníku: dvě vnější (konvekce, oblačnost, srážky) a jedna vnitřní zóna (slabé větry – pásmo rovníkových tišin) – posun TZK na sever od rovníku: na sever od TZK suché, jasné počasí, 300-600 km na jih silná konvekce, bouřky, lijáky (druhotná zóna konvergence) 4.3.1.2 Pasáty • španělsko-arabské pasada – převoz (využití pasátů při plavně plachetnic) • silné, stálé severovýchodní (SP) a jihovýchodní (JP) větry vanoucí z oblasti vysokého tlaku v subtropech k rovníku od 20º z. š. zimní polokoule do 30º z. š. letní polokoule (1/3 povrchu Země) – 5-8 m.s-1 , východní části oceánů • vertikální struktura pasátů: – vrstva spodních pasátů – vrstva pasátové inverze (sesedání vzduchu v subtropických anticyklonách a ochlazování vzduchu od povrchu) – vrstva horních pasátů • počasí: pasátová inverze brání vývoji kupovité oblačnosti (často Sc) → bez srážek nebo drobný déšť 4.3.1.3 Antipasáty • odtok vzduchu ve výšce od rovníku k subtropům • ve svrchní troposféře většinou proudění o malých meridionálních složkách rychlosti 4.3.1.4 Monzuny • arabské mausin – sezóna, roční doba • stálá vzdušná proudění sezónního charakteru nad značnými částmi zemského povrchu, vyznačující se náhlou, protichůdnou nebo téměř protichůdnou změnou převládajícího směru větru mezi zimním a letním obdobím • termicky podmíněné rozdíly v rozložení tlaku vzduchu • zimní monzun – proudění z pevniny (vyšší tlak) na oceán (nižší tlak) • letní monzun – proudění z oceánu (vyšší tlak) na pevninu (nižší tlak) • hlavní monzunová oblast je přední Indie a východní Asie (Čerrápuňdží v pohoří Khásí – nejdeštivější místo na světě) 4.3.1.5 Tropické cyklony • nejsilnější a nejdestruktivnější typ cyklonálních bouří s různými místními názvy: hurikán – Atlantský oceán; tajfun – Dálný Východ; cyklón – Bengálský záliv; uragán – střední Amerika; orkán – jižní část Indického oceánu (Madagaskar – Maskarény); WilliWillies – Indický oceán (Austrálie – Kokosové ostrovy) • rozměry 150-500 km, rychlosti větru 120-200 km.h-1 , tlak v centru klesá až na 950 hPa, energii získávají z latentního tepla při intenzivní kondenzaci (silné srážky) • „oko“ tropické cyklony – sestupné pohyby v centrální části víru, bez oblaků, bezvětří • vznikají v pásmu 8-15º z.š. z východních vln nebo slabých níží při povrchových teplotách oceánů nad 27 ºC a pohybují se od východu k západu, přičemž jsou Coriolisovou sílou uchylovány k vyšším šířkám (→ mimotropické cyklony) • východní vlny – pomalu se pohybující (300-500 km za den) brázdy nízkého tlaku vzduchu v pásmu východního proudění mezi –30º z.š.; konvergence na jejich východní (zadní) straně vede k výstupu vlhkého vzduchu, přeháňkám a bouřkám • tropické cyklony jsou pojmenovávány střídavě mužskými a ženskými jmény • extrémní srážky během tropické cyklony jsou často příčinou povodní • v pobřežních oblastech je jejich účinek kombinován s bouřlivým vlnobitím a vysokým přílivem (náhlý vzestup vodní hladiny – tzv. bouřlivý příliv) • velmi destruktivní účinky – např. cyklón v Bengálském zálivu v listopadu 1970 – 200 tisíc obětí, hurikán Andrew v srpnu 1992 v USA 43 obětí a škody za 25 miliard USD 4.3.2 Cirkulace a počasí mimotropických šířek • západní přenos vzduchu (polární oblasti – východní proudění) • intenzivní cyklonální činnost (cyklony, anticyklony) 4.3.2.1 Mimotropické cyklony • cyklona (oblast nízkého tlaku vzduchu) – vzduch natéká proti směru pohybu hodinových ručiček dovnitř a v centru vystupuje nahoru (oblačno, deštivo) • rozdělení cyklon podle vzniku: a) termické – v létě nad pevninou a v zimě nad teplejšími oceány, nevelké rozměry, slabě vertikálně vyvinuty (do 1,5 km) b) frontální – vysvětlení vzniku: a) formuje se frontální vlna (vlny dynamicky stabilní a instabilní), studený vzduch proniká do teplého a teplý vyklouzává nad studený, pokles tlaku vzduchu b) stadium mladé cyklony – zesilují fronty, výkluz teplého vzduchu, formuje se teplý sektor, vírová cirkulace, tepelná a tlaková asymetrie c) stadium okludování – okluzní fronta, teplý vzduch je vytlačován od povrchu (snížení těžiště → potenciální energie na kinetickou → do cirkulace více okolního vzduchu) d) odumírání cyklony – teplý vzduch vytlačen od povrchu, cyklona teplotně symetrická (ve studeném vzduchu), kinetická energie spotřebovávána na tření, obnovuje se frontální rozhraní e) • regenerace cyklony - jsou-li teploty na obou stranách okluze rozdílné • centrální cyklona – symetrická, nepohyblivá, rozsáhlá a hluboká deprese (po několika regeneracích) • pohyb cyklon ve směru všeobecného přenosu vzduchu ve střední a horní troposféře (zpravidla od západu k východu) – 30-40 km.h-1 • série (rodina) cyklon – jednotlivé cyklony se vyvíjejí za sebou a vytváří řetězec v severním Atlantiku nebo Pacifiku - každá cyklona se pohybuje na severovýchod, prohlubuje se a pak okluduje – proto cyklony přicházející na západ Evropy jsou již často okludované; meridionální výměna vzduchu 4.3.2.2 Anticyklony • anticyklona (oblast vysokého tlaku vzduchu) – vzduch klesá v centru a vytéká po směru pohybu hodinových ručiček (jasné počasí) • vznik: termicky (ochlazování vzduchu od povrchu) nebo ve spojení s cyklonami na frontách • dělení anticyklon podle charakteru přízemního tlakového pole a jeho změn: a) stacionární subtropické anticyklony (např. Azorská, Havajská) – 10-40º z.š. nad oceány, 3000-4000 km, tlak o 5-20 hPa vyšší než průměrný tlak na rovnoběžce, vertikálně vyvinuty, na periférii pasáty b) putující anticyklony – hřebeny vysokého tlaku vzduchu mezi dvěma cyklonami stejné série c) anticyklony, uzavírající sérii cyklon – vznikají z putujících anticyklon, jejichž pohyb se zastavil nebo přestal d) stacionární (sezónní) studené anticyklony mírných šířek (Sibiřská, Kanadská) – přes 3000 km, přízemní inverze (600-800 m), tlak do 1040 hPa, slabě vertikálně vyvinuty e) arktické a subarktické zimní anticyklony – mohutná inverze, stálost, silná divergence proudnic a větry na periferii • počasí: slabé větry, převládající sestupné pohyby → pěkné počasí (historie VH) a) jasno (Cu humilis, popř. vlnová oblaka Sc, Ac), sucho, v noci radiační mlha b) oblaka St, Sc s mrholením a mlhami (podzim, zima) 4.3.2.3 Mimotropické monzuny • monzuny mírných šířek ve východní Asii (sezónní střídání tlaku vzduchu na pevnině) • „evropský monzun“ 4.3.2.4 Typy cirkulace mimotropických šířek a) zonální typ obvykle přenos vzduchu ve směru západ-východ (nízký tlak ve vyšších šířkách, vysoký v nižších) – postup pohyblivých cyklon a anticyklon – zeslabena meridionální výměna tepla – Evropa: advekce vzduchu z Atlantského oceánu (zima – teplý vzduch, léto – studený vzduch) b) meridionální typ přenos vzduchu v meridionálním směru (nepohyblivé studené centrální cyklony a teplé blokující anticyklony vedle sebe) – Evropa: vpády studeného AV nebo teplého TV • cirkulační indexy – charakterizují cirkulaci na základě rozdílů tlaku vzduchu mezi klíčovými oblastmi, např.: – Southern Oscillation Index – viz ENSO (kap. 7.3) – North Atlantic Oscillation Index (NAOI) – rozdíl normovaného (průměr dělený směrodatnou odchylkou) přízemního tlaku vzduchu mezi Lisabonem (Azorská výše) a Stykkisholmurem (Islandská níže) – kladné NAOI: intenzivní západní cirkulace v Evropě 4.4 VŠEOBECNÁ CIRKULACE NA ZEMI 4.4.1 Tropická zóna konvergence (TZK) a monzunová cirkulace • TZK se meridionálně posunuje během roku • v oblasti Asie je zimní sibiřská anticyklona vystřídána letní iránskou níží, což má vliv na vznik monzunů 4.4.2 Subtropické pásmo vysokého tlaku vzduchu • na jižní polokouli nad oceány tři velké oblasti vysokého tlaku vzduchu po celý rok, v červenci další nad Austrálií (ochlazení pevniny) • na severní polokouli dvě velké anticyklony nad oceány – Azorská nad Atlantským a Havajská nad Tichým oceánem, zesilují od ledna k červenci a posunují se více k severu • východní část anticyklon sušší (intenzivnější subsidence), západní vlhčí (slabší subsidence, vzduch putující nad oceány se sytí vlhkostí) 4.4.3 Proudění a tlak ve vyšších šířkách • výrazné rozdíly v rozložení pevnin a oceánů na obou polokoulích ovlivňují tvorbu tlakových center • na severní polokouli v zimě nad pevninou Sibiřská a Kanadská anticyklona (chladný vzduch k jihu), nad oceány Islandská a Aleutská níže spíše jako oblasti v průměru nižšího tlaku vzduchu • na severní polokouli v létě nižší tlak na kontinentech, výrazná Asijská níže, Azorská a Havajská výše • na jižní polokouli díky výrazné anticykloně nad Antarktidou, obklopené pásmem nižšího tlaku, výrazná západní cirkulace 4.5 VŠEOBECNÁ CIRKULACE VE VYŠŠÍCH VRSTVÁCH ATMOSFÉRY • proudění ve vyšších vrstvách troposféry: a) západní větry od asi 25º z.š. k pólům, kde vytváří cirkumpolární cirkulaci kolem polárních níží b) tropické pásmo vysokého tlaku vzduchu mezi 15-20º s.š. a j.š. c) východní větry mezi oběma tropickými pásy vysokého tlaku 4.5.1 Rossbyho vlny • vlny vznikající v západním výškovém proudění na severní polokouli na styku chladného polárního a teplého tropického vzduchu hlavně v zimních měsících (nejsilnější cirkulace): a) počáteční stadium – jet-stream a západní proudění severně od průměrné pozice – silné západní větry – slabá meridionální výměna b) přechodná stadia – proudění se rozšiřuje, roste jeho rychlost, zvlnění s rostoucí amplitudou c) koncové stadium – komplexní narušení a buněčná fragmentace proudění – hluboké studené deprese v nižších šířkách a hluboké teplé blokující anticyklony ve vyšších šířkách mírného pásu • fragmentace obvykle začíná na východě a šíří se na západ asi o 60º délky za týden 4.5.2 „Jet streamy“ (trysková proudění) • jet stream – úzké zóny ve vyšších vrstvách atmosféry, kde proudění dosahuje velmi vysoké rychlosti (při velkých teplotních gradientech), maximální rychlost klesá od centra k okrajům: – polární jet stream – 35-65º z.š. obou polokoulí mezi chladným polárním a teplým tropickým vzduchem (okraj Rossbyho vln) ve výšce 10-12 km s rychlostmi 350-450 km.h-1 – subtropický jet stream – při tropopauze nad Hadleyho buňkou (teplotní kontrast na okraji buňky) s rychlostmi 345-395 km.h-1 – tropický jet stream – směřuje z východu na západ, jen v létě, omezen na jihovýchodní Asii, Indii a Afriku 4.5.3 Cirkulace ve vertikálním řezu