Mikrobiální zoonózy
a sapronózy
Priony a viry
Osnova přednášky 6:
Priony a viry
• Priony
• Arboviry
• Ostatní RNA viry
• DNA viry
PRIONY
Od roku 1986 byla pozorována ve Velké Británii explozivní
epizootie bovinní spongiformní encefalopatie (BSE):
do r. 1997 onemocnělo celkem asi 166 000 kusů skotu.
Nemoc byla podle hlavního klinického příznaku - ztráty
neuromuskulární koordinace - nazvána lidově "nemoc
šílených krav ".
Struktura
prionů
prion PrPc je fyziologický protein
existující v CNS, který se však při
vyvolané změně konformace
(prostorového uspořádání) své
molekuly z převážně α-šroubovicové
struktury na zvýšený podíl βskládaného
listu mění na patogenní
izoformu PrPSc (horní index Sc
znamená scrapie).
Odolnost prionů v prostředí
Molekula patogenní izoformy prionu PrPSc se stává hydrofobní a
rezistentní k rozpadu, dochází proto k akumulaci těchto PrPSc prionů
v CNS vedoucí k postupné destrukci neuronů.
Izoforma prionu má několik dalších naprosto neobvyklých vlastností:
• je zcela neantigenní (protilátky se vůbec nevytvářejí)
• je odolná proti proteázám (proto se akumuluje ve tkáni a
nemetabolizuje)
• odolává vysoké teplotě (není inaktivována po 60 min/ 121oC ani po
1 min/240oC); účinné je autoklávování po dobu 60 minut při 134 ºC
• odolává běžné dezinfekci (formalinem inaktivována až po >28 d.).
Na priony BSE nepůsobí také Persteril, fenol, alkohol, ultrafialové a
mikrovlnné záření. Účinný je pouze neředěný (nebo 1,5x zředěný)
chlornan a 4% NaOH.
Histologie spongiformní encefalopatie
prions (Stanley B. Prusiner 1982: 'proteinaceous infectious particles'),
způsobující vakuolizaci mozkové tkáně
Epidemiologie BSE/vCJD v
Británii
PRIONY jako původci antroponóz
Creutzfeld-Jakobova nemoc (CJD) popsána v letech 1920-21 jako vzácná,
absolutně smrtelná antroponóza s průměrnou incidencí asi 0,4
případu/10 mil. obyvatel, obvykle dědičná
ale také forma přenosná (spradická) např. při transplantaci rohovky nebo
po aplikaci růstového hormonu připraveného z hypofýzy
kuru: podle výzkumů C. Gajduska na Papui-Nové Guinei ještě v 50. letech 20. stol.
bylo kuru infekcí pasážovanou mezi domorodci prostřednictvím kanibalizmu,
zdrojem nákazy byl lidský mozek a cestou nákazy ingesce a skarifikace
zemřelých lidí.
Přehled prionových onemocnění u
člověka a zvířat
ARBOVIRY
Většina původců zoonotických viróz patří mezi RNA viry,
avšak některé zoonózy jsou vyvolávány i herpetickými a
neštovičnými DNA viry.
Početně nejsilnější zastoupení mezi agens virových
zoonóz mají arboviry. Slovo "arbovirus" bylo navrženo
W.C. Reevesem, a doporučeno k používání WHO
v roce 1960. Je akronymem anglického "arthropodborne
virus" (Hammon 1958), tj. virus "přenášený"
("borne" je minulé příčestí slovesa "to bear" = nést,
nosit, přenášet) z členovce (Arthropoda).
Arboviry představují ekologickou, nikoliv taxonomickou
skupinu. Jejich existence v přírodě je podmíněna
replikací v krev-sajících (hematofágních) členovcích a
interakcí mezi těmito členovci a obratlovci.
Distribuce alfa a flavivirů celosvětově
Figure 1. Non-exhaustive alphabetic list of flaviviruses (in red) and alphaviruses (in blue) and their geographical localization.
Flaviviruses: Bagaza virus (BAGV), Bamaga virus (BGV), Banzi virus (BANV), Bouboui virus (BOUV), Dengue virus (DENV), Israel
Turkey meningoencephalomyelitis (ITV), Japanese encephalitis virus (JEV), Jugra virus (JUGV), Kokobera virus (KOKV), Lamni
virus (LAMV), Murray Valley encephalitis virus (MVEV), Nouanamé virus (NOUV), Rabensburg virus (RABV), Saint Louis
encephalitis virus (SLEV), Spondweni virus (SPOV), Tembusu virus (TMUV), T’Ho virus (THOV), Usutu virus (USUV),
Wesselsbron virus (WESSV), West Nile virus (WNV), yellow fever virus (YFV) and Zika virus (ZIKV). Alphaviruses: Barmah forest
virus (BFV), Chikungunya virus (CHIKV), Mayaro virus (MAYV), O’nyong-nyong virus (ONNV), Ross River virus (RRV), Semliki
forest virus (SFV) and Sindbis virus (SINV).
Arboviry: cesty přenosu
1. direct contact
2. inhalation (aerogenic infections)
3. ingestion (food- and water-borne infections)
4. inoculation (e.g., arbovirus diseases)
Arboviruses: NO direct zoonotic transmission
Arboviry podle vektorů
Tick-borne viruses
Mosquito-borne viruses
Sandfly-borne viruses
Biting midge-borne viruses
ARBOVIRY taxonomie
V současné době je celosvětově registrováno téměř 500
arbovirů (International Catalogue of Arboviruses),
příslušejících do 9 čeledí:
Bunyaviridae (52% arbovirů),
Reoviridae (17%),
Flaviviridae (12%),
Rhabdoviridae (10%),
Togaviridae (6%),
Orthomyxoviridae, Poxviridae, Asfarviridae,
Nodaviridae (všechny <1%).
Jen asi 100 arbovirů jsou původci lidského onemocnění.
Arboviry u nás
Středoevropská klíšťová encefalitida (CEE) – nejčastější onemocnění způsobené arboviry
PROTILÁTKY
Sindbis
Eyach
ARBOVIRY diagnostika
spočívá převážně na sérologii, optimálně na vyšetření párových
vzorků krevního séra, odebraných s odstupem 2-3 týdnů; za průkaz
recentní infekce se považuje sérokonverze nebo minimálně
čtyřnásobný vzestup titru protilátek mezi prvním a druhým vzorkem
v ELISA, HIT, KFR, VNT, IF či jiných testech. Je-li k dispozici jediný
vzorek rekonvalescentního séra pacienta, pomůže mnohdy
k odlišení paralelní vyšetření na protilátky IgG a IgM – u recentních
infekcí převažují IgM nad IgG.
Velmi průkazná, avšak obtížná, je izolace viru z krve, likvoru nebo
bioptických vzorků pacienta metodou inokulace sajících myší,
buněčných kultur nebo kuřecích embryí, případně detekce viru ve
tkáni pomocí vysoce specifických imunohistochemických metod.
V poslední době jsou do virologické diagnostiky intenzívně zaváděny
molekulárně-biologické techniky (PCR, RT-PCR, nested (RT)PCR,
real-time PCR, sekvenování nukleotidů v genomu, a další,
které jsou využitelné pro detekci a typizaci většiny známých
patogenů.
ARBOVIRY terapie, prevence
Specifická terapie viróz neexistuje, doporučuje se symptomatická
léčba, klid na lůžku, příjem tekutin, podávání antipyretik; někdy
pomáhá antisérum (specifický imunoglobulin), pokud je podáno
bezprostředně po infekci. U některých virových nákaz však mohou
být relativně účinná analoga nukleotidů, např. ribavirin u RNA virů,
případně acyklovir u některých DNA virů.
Jediným efektivním specifickým opatřením proti virózám je však
očkování, u arbovirových nákaz bohužel omezené jen na nevelký
počet virových infekcí (vakcína: KE, žlutá zimnice, JE, RVF)
Při pobytu v přírodním ohnisku nákazy je vhodným preventivním
opatřením použití repelentů (na oděv i pokožku) proti vektorům, a
účinnou prevencí je samozřejmě také vyhýbání se kontaktu
s vektory (např. v případě komárů sítě v oknech, moskytiéra nad
lůžkem atp.).
Komáry přenášené viry
Mosquito-borne viruses
dospělec
Aedes
Culex
Mansonia
Aedes
Culex
Mansonia
MansoniaAedes a Culex
CulicinaeAnophelinae
vajíčka
larva
kukla
Togaviridae
Alphavirus EEE,WEE,VEE (americké koňské encefalomyelitidy)
Zdroj: ptáci (EEE, WEE; méně VEE), kůň, hlodavci (VEE a EEE),
vačnatci (VEE, EEE: Marmosa aj.), hadi a žáby (WEE). Tažní ptáci
mohou transportovat virus EEE.
Nemoc zvířete: encefalomyelitida koní (východní, západní a
venezuelská) i jiných savců, a bažantů (EEE).
Přenos: komáři Culicinae. Hlavní cykly v přírodě: sylvatický (endemický) a urbánní
(epidemický, synantropní): WEE - Culex tarsalis + ptáci (vrabec domácí u
epidemického cyklu); plazi (hibernace); EEE – Culiseta melanura + ptáci (jako
bridge vektoři působí Ae. sollicitans, Ae. vexans, Coquillettidia perturbans →
člověk); VEE (včetně enzootického subtypu Mucambo) - Culex a Psorophora spp.
(Coquillettidia a Aedes spp. u epidemického cyklu) + hlodavci.
Onemocnění člověka: EEE, WEE, VEE - encefalitida nebo horečka.
Nejvyšší letalita je u EEE (35-75%, oproti 20% u WEE); a časté jsou
trvalé následky (paralýza). Biohazard: BSL-3.
Prevence: vakcíny mono-, bi- i trivalentní, jejich využití je však
omezené (v laboratořích).
Rozšíření: Severní (mimo VEE), Střední a Jižní Amerika.
Cirkulace EEE, WEE, VEE
Alphavirus Sindbis
Synonyma: Ockelbo, Pogosta
Blízký virům amerických koňských encefalitid, patří do antigenní skupiny WEE.
Zdroj: ptáci, méně savci (kosman Callithrix).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh
Přenos: převážně komáři (Culex spp. – např. Cx. univittatus, Cx. pipiens, Cx.
torrentium, Culiseta spp.). Hlavní cyklus v přírodě mezi ornitofilními komáry
(v severní Evropě např. Cx. torrentium) a ptáky.
Onemocnění člověka: horečka Sindbis (horečka karelská, Ockelbo, Pogosta
ve Fenoskandii) s bolestmi hlavy a kloubů, vyrážkou na hrudníku a
končetinách; bez smrtelných případů, rekonvalescence je však dlouhá
(klouby jsou bolestivé několik měsíců až let; ve Skandinávii uvádějí
artralgie, artritidy a revmatické příznaky u téměř 25% pacientů i 3 roky po
prodělané nákaze). Ve Finsku se epidemie horečky Pogosta opakují téměř
pravidelně v intervalu 7 let, v koincidenci s cykly populační hustoty
tetřevovitých ptáků (Tetraonidae). Poměrně častá jsou onemocnění
v afrických zemích.
Rozšíření: téměř kosmopolitní (mimo Ameriky), v Česku dosud neizolován (na
Slovensku, v Německu a Maďarsku ano).
Sindbis virus - rozšíření
Alphavirus Chikungunya (CHIK),
O'nyong nyong (ONN)
Svahilské „čikunguňa“ znamená „to, co zhrbuje“, zatímco „o ňong ňong“ je
„drtič kloubů“.
Zdroj: savci (divocí primáti, netopýři), člověk.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Přenos: komáři Culicinae (Onemocnění člověka: horečky CHIK / ONN
s náhlým nástupem, silnými bolestmi hlavy, kloubů (velmi silné artralgie),
svalů, erytémem na tvářích a trupu až makulopapulózní vyrážkou, někdy (v
Asii) hemoragie; letalita velmi nízká, bolesti kloubů (revmatizmus) mohou
perzistovat řadu měsíců, někdy i let.
v srpnu a září 2007 propukla vůbec první evropská epidemie (asi 250
případů) horečky chikungunya v severní Itálii (okolí Raveny); "index case"
byl turista z Indie, a lokálním přenašečem byl již dříve do této oblasti
introdukovaný a etablovaný Ae. albopictus.
Biohazard: BSL-3.
Rozšíření: tropická Afrika (CHIK, ONN), Asie (CHIK), nově Karibik, (Itálie).
Cirlulace viru Chikungunya
Chikungunya virus – současná cirkulace ve světě
Alphavirus Mayaro
Zdroj: savci (hlavně opice), ptáci, plazi (Ameiva,
Tropidurus).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Přenos: komáři Culicinae (Haemagogus aj.). Cyklus v
přírodě mezi komáry a opicemi.
Onemocnění člověka: horečka Mayaro s bolestmi hlavy,
kloubů, svalů a vyrážkou; smrtelné případy
nezaznamenány; 20-50% Indiánů v povodí Amazonky
má protilátky.
Biohazard: BSL-3.
Rozšíření: Jižní Amerika.
Mayaro virus - distribuce
Alphavirus Ross River, A. Barmah Forest
Zdroj: savci (vačnatci – např. klokan, kůň, hlodavci).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Přenos: komáři Culex annulirostris, Aedes vigilax (TOP), Ae. tremulus
(TOP)
Onemocnění člověka: epidemická polyartritida, s horečkou, často
s vyrážkou (BF), postižením ledvin (hematurie, glomerulonefritida),
splenomegalií; letalita žádná. Horečka Ross River je nejhojnější
arbovirózou v Austrálii, s průměrnou incidencí asi 5 000 pacientů
ročně Rozšíření: Austrálie, Nová Guinea, Polynésie.
Typický biotop pro cirkulaci viru
Barmah Forest
Flavivirus žluté zimnice (YF)
Kmeny viru žluté zimnice (YF) lze rozdělit podle antigenů na etiopské
a neotropické (Theiler a Downs 1973), a podle sekvenování genu
pro protein E do 3 hlavních genotypů: IA – západoafrický, IB –
jihoamerický, II – východoafrický.
Zdroj: opice (Cebus), jiní tropičtí lesní savci, vačice (Didelphis
marsupialis); člověk (v urbánním cyklu).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (některé opice Nového Světa po
experimentální infekci hynou).
Přenos: komáři - Aedes aegypti (prokázala komise W. Reeda roku
1902) u urbánního cyklu; stromové druhy Haemagogus spp. (v
Brazílii např. H. janthinomys) a Aedes spp. (v Africe např. Ae.
africanus, Ae. simpsoni) u sylvatického cyklu. V urbánním cyklu je
virus přenášen komárem Ae. aegypti z člověka na člověka, zatímco
v cyklu sylvatickém mezi primáty komáry v korunách stromů
pralesního ekosystému (džungle). U sylvatického cyklu YF se
člověk nakazí náhodně (převážně muži exponovaní profesionálně,
lovci atp.). Navíc byl zjištěn TOP u Aedes spp.
Žlutá zimnice
Onemocnění člověka: žlutá zimnice (angl. "yellow fever") – vysoká
horečka se zimnicí (třesem), bolestmi hlavy, zad, zvracením (u
těžkých případů tmavé zvratky s krví), ikterem, albuminurií,
hemoragiemi, nekrózou jater (výrazný hepatotropizmus viru YF) a
ledvinných tubulů, černými zvratky (důsledek krvácení do žaludku),
někdy i encefalitidou, a letalitou 5-40%.
Průměrná roční incidence YF je podle WHO 200 000 případů (30 000
fatálních), z toho 90% připadá na Afriku. Biohazard: BSL-3.
Prevence: vakcína (atenuovaný kmen 17D - Max Theiler) doporučena
pro cestovatele do endemických oblastí.
Rozšíření: tropická Afrika a Amerika (u urbánního typu převážně
přístavy).
Distribuce YFV ve světě
Riziko zavlečení YFV do Asie
Cirkulace YFV
Flavivirus dengue
Vektoři: Aedes aegypti, Ae. albopictus (TOT, také sexuální přenos), jiné Aedes
spp.
Obratlovčí hostitelé: lidé v urbánním cyklu; jiní primáti (opice) - v JV Asii
(sylvatické cykly)
Onemocnění člověka: horečka dengue (DF), obvykle vysoká, 2-vrcholová
s intenzívní bolestí hlavy, bolestmi svalů, kloubů, očí (retroorbitální tlak),
konjunktivitidou, kašlem, ztuhlým krkem a břichem, žloutenkou,
hepatomegalií, vyrážkou, nevolností, nespavostí; rekonvalescence bývá
dlouhá (únava a deprese po několik týdnů).
Závažnější formou je hemoragická horečka dengue (DHF), s petechiálním
krvácením do kůže a vnitřních orgánů) a letalitou 5-20%. DHF se
manifestuje nejčastěji když infekce virem DEN-2 následuje asi 20 let po
infekci virem DEN-1.
Dengue je pandemií tropů (významem srovnatelná s malárií).
Nedávno byly zaznamenány autochtonní případy dengue ve Francii a
Chorvatsku.
DENV rozšíření
celé tropické a subtropické pásmo, převážně však jihovýchodní Asie
(původní areál), Afrika, a Střední i Jižní Amerika, Mexiko a jižní
Texas (2004).
Flavivirus japonské encefalitidy
JE virus je představitelem skupiny JE, do níž náležejí také např. viry
WN, SLE a MVE.
Zdroj: ptáci (rezervoár: koloniální volavkovití, Ardeidae), prase
('amplifier'), kůň, netopýři.
Nemoc zvířete: abort prasat, encefalitida koní (Čína).
Přenos: komáři rodu Culex: Cx. tritaeniorhynchus (rýžová pole - Japonsko,
Čína), skupina Cx. pipiens (Cx. pallens, Cx. quinquefasciatus,), Cx. gelidus
(Malajsko), Cx. vishnui, Cx. pseudovishnui.
Onemocnění člověka: japonská encefalitida - horečka, bolesti hlavy, svalová
ochablost, narušené vědomí, křeče, parézy, poruchy dýchání, a letalita 20-
40%; mnohdy se vyskytují těžké nevratné následky u 30-40% pacientů (u
dětí bývá tento podíl i vyšší). Biohazard: BSL-3.
Prevence: vakcína (inaktivovaná japonská z kmene Nakayama nebo
atenuovaná čínská SA14-14-2).
Cirkulace JEV
JEV - distribuce
vých. a jižní Asie (Japonsko,
Korea, Čína, Indie, Pákistán,
Nepál, Srí Lanka, Indonésie,
Kambodža, Thajsko, Laos,
Vietnam, Nová Guinea). V sev.
Austrálii (stát Queensland) se
virus JE objevil v roce 2005.
Flavivirus encefalitidy Saint Louis
Skupina Japonské encefalitidy.
Zdroj: ptáci (vrabec, holub aj.), netopýři (Tadarida mexicana),
liška.
Nemoc zvířete: většinou inaparentní průběh.
Přenos: komáři rodu Culex (v urbánním cyklu Cx.
quinquefasciatus, v sylvatickém cyklu Cx. tarsalis [TOP],
Cx. nigripalpis, Cx. pipiens
Onemocnění člověka: encefalitida St. Louis se smrtností až
20% (převážně u osob starších 55 let), častěji horečka až
meningitida.
Rozšíření: Severní Amerika, sporadicky Střední (Panama,
Trinidad, Jamajka) a Jižní (Brazílie, Argentina) Amerika.
Cirkulace SLEV
Virus West Nile (WNV)
Sferické obalené viriony c. 50 nm; +ssRNA (11kb)
Čeleď: Flaviviridae
Rod: Flavivirus
'Ekoskupina': komáry-přenosné flaviviry
Antigenní skupina:
Japonská encefalitida
Kramer et al. 2008. Annu. Rev. Entomol., 53 : 61-81
West Nile virus - historie
1937: WNV poprvé izolován – z krve ženy s horečkou v
Ugandě (v oblasti „West Nile“)
1948-1957: Egypt, Izrael – první zaznamenané epidemie ZNH
(stovky případů)
1974: epidemie v jižní Africe – ca. 3,000 případů
1996: Rumunsko (Bukurešť a okolí) >800 nemocných, 50†
1999: Volgograd, Astrachaň, Krasnodar 826 nemocných (40†)
a 2000-05 zde dalších 316 nemocných
1999-2000: Izrael >430 případů (37†)
1999: zános izraelského kmene viru do New Yorku (62
nemocných, z toho 7†)
Onemocnění člověka: západonilská horečka
s faryngitidou, bolestmi hlavy, svalů a kloubů, únavou, nechutenstvím,
někdy konjunktivitida, lymfadenitida, dosti často makulopapulózní
vyrážka na trupu a končetinách se zarudnutím obličeje, a zhruba u
10% pacientů (asi 1% všech infikovaných) encefalitida; letalita 5-
10% (postihuje spíše osoby starší 60 let). Rekonvalescence bývá
dlouhá u dospělých, dlouhodobé následky bývají pozorovány zřídka.
KOMÁŘI
(Culex pipiens)
PTÁCI
(vodní, dravci, pěvci)
KOMÁŘI
(ornitofilní)
PTÁCI
(synantropní)
Cykly WNV
SYLVATICKÝ CYKLUS URBÁNNÍ CYKLUS
KONĚ LIDÉ LIDÉ
PON
- slepý článek -
Vektor
Především ornitofilní komáři (zvláště
Culex spp., ale WNV izolován z ca. 45
spp. ve světě)
zhruba ≤0,1% komárů v endemických
oblastech je infikováno WNV
WNV-kompetentní druhy komárů v Evropě
(experimentálně vnímavé a současně schopné přenosu viru)
Dobrá vektorová kompetence: Cx.theileri, Cx.univittatus,
Cx.modestus, Cx.pipiens, Cx. torrentium
Slabá vektorová kompetence: Ae.vexans, Ae.caspius, …
Netestované druhy: Anopheles spp., Cq.richiardii, aj.
Diseminovaná
infekce
Přenosnost
Cx. modestus 89,2% 38,5%
Cx. pipiens 38,5% 15,8%
Hostitelé
Ptáci: WNV detekován u 317 druhů
krkavcovití (vrány, sojky, straky) a dravci
vykazují vysokou mortalitu (>90%) v Sev.
Americe
Dravci – jestřábi (extrémně citliví)
někteří další ptáci mají vysokou virémii; mnozí
jsou přitom asymptomatičtí
Savci ojediněle
člověk a kůň jsou "slepým článkem"
Obojživelníci, plazi někdy
Příznaky WNV infekce u ptáků
deprese, ataxie
encefalitida, paralýza (např. svěšená
hlava)
myokarditida
někdy nekrotická
hepatitida, splenitida
a pankreatitida
Zános WNV do USA
1999: The Bronx,
New York
CDC
Mortalita ptáků (WNV), březen 2002
Mortalita ptáků (WNV), říjen 2002
Symptomy WNV u koní
Obvykle neuroinvazivní horečnaté
onemocnění: polioencefalomyelitida s
ataxií, parézami, paralýzou (až
tetraplegie).
Smrtnost až 25%.
Vakcíny:
Duvaxyn WNV R Fort Dodge (2003)
Recombitek R Mérial (2010)
WNV onemocnění u koní, březen 2002
WNV nemoc u koní, říjen 2002
Aktivita WNV: USA, 1999-2006
5204
Stovky
1072
119
3000
48
2005
7074
Stovky
1341
100
2539
47
2004
11350
Stovky
4146
264
9862
46
2003
14122
Stovky
9157
284
4156
44
2002
410673334323295Ptáci
úhyn
Stovky245249úhyn/eut.
10867386325Koně
161927zemřelí
4261662162Lidé
4327124U.S.
států
2006200120001999
Přenos WNV na člověka
komářím bodnutím
Méně časté cesty přenosu:
transfúzí krve (USA: 23 případů 2002; 2003:
1,033/6,200,000 t.j. 0,02% vzorků darované krve
bylo infekčních)
transplantací orgánů a tkání (několik případů)
intrauterinní infekce (1 případ)
kojením (několik málo případů).
~80%
Asymptomatic
~20%
“West Nile fever”
<1%
CNS
disease
WNV human infection “iceberg” in 2002
284 fatalities
~ 3300 severe disease
~400,000
asymptomatic
~100,000
mild illness
CDC
Následky WNV infekce
Většina pacientů se uzdraví bez následků; u části
pacientů (zvláště po napadení CNS) mohou
přetrvávat dlouhodobé následky:
ochablost svalstva až ochrnutí (parézy)
velká únavnost
bolesti hlavy
psychické problémy (zmatenost, deprese, snížená
schopnost koncentrace, oslabení paměti).
DAYS POST ONSET
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10-14 to -2 0
IgM
IgG
ELISA
P/NPFU/ml
WN
viremia
250
CNS illness
Virémie a imunitní odpověď u WNV onemocnění
2
20
Serology AssaysVirus Assays
Neutralizing Ab
CDC
Laboratorní diagnóza WNV
Sérologie (krev, mozkomíšní mok): ELISA IgM, IgG
(flavivirové zkřížené reakce !); konfirmační VNT; párové
vzorky sér (sérokonverze, zvýšení titru protilátek)
Izolace viru (Vero buňky, SM)
Detekce virové RNA (RT-PCR)
Detekce virového antigenu (ELISA, IF, imunohistochemie)
Česko - Břeclavsko
1997: WNV-3 izolován ze samice Culex pipiens,
další 2 kmeny 1999 a 2006
2,1% z 619 vyšetřených osob v roce 1997 mělo
specifické protilátky k viru WN
1997 bylo diagnostikováno 5 pacientů se
západonilskou horečkou (2 laboratorně
potvrzené, a 3 velmi pravděpodobné)
2013: WNV-2 molekulárně detegován i izolován
z komára Culex modestus
WNV protilátky u domácích kachen na
jihomoravských rybnících, říjen 1989
(HIT, konfirmace PRNT)
Rybník kachen kachen podíl
vyš. pozit. pozit.
Nesyt 110 32 29,1%
Jaroslavický 111 17 15,3%
Vrkoč 107 12 11,2%
Křížový 109 4 3,7%
Starý 137 0 0,0%
Celkem 574 65 11,3%
Povodeň 1997
okr. Břeclav
SOUTOK
NESYT
Lokalita rybník Nesyt (WNV poz.)
Lokalita „Soutok“ (RABV)
Virologická vyšetření komárů
na Břeclavsku, 1997-2000
(počet komárů / počet vyšetřených směsí)
Aedes vexans 9100/93* 10092/180* Aedes
cinereus 917/16* 97/7 Aedes
jiné druhy 1085/4 244/11 Culex
pipiens 232/4** 3546/56** 1126/16
Culex spp., Culiseta - 80/7 7/1
An. maculipennis s.l. - 295/5 46/2
C e l k e m : 11334/117 14354/266 1179/19
*Ťahyňa virus 6 1 0
**West Nile virus 1 (97-103) 1 (99-222) 0
17.IX. 13.X.
Druh 1997 1999 2000
komára VII-IX VI-X III
Zkřížený PRNT virových kmenů 97-
103 a Eg-101
Imunní sérum: Eg-101 97-103
Eg-101 virus 512 512
97-103 virus 64 512
Kmen 97-103 (Rabensburg) má nižší virulenci než
topotypový kmen Eg-101 WNV. Novorozené myši
i.c.: AST 8-9 d. (vs. 4-6 d. s kmenem Eg-101).
Adultní myši: 97-103 je nepatogenní při i.p. inokulaci
a málo patogenní při i.c. podání (zatímco Eg-101
zabíjí 100% dospělých myší při i.c. inokulaci).
Srovnání nukleotidových a aminokyselinových sekvencí
WNV linie 3 (Rabensburg) s jinými liniemi WNV
Kmen WNV lin.
Podobnost s RABV (%)
Nukleotidy Aminokyseliny
kompletní částečné kompletní částečné
NY99 1a 77 78 90 95
Ro96 1a 77 78 90 95
Eg51 1a 77 78 90 95
Kunjin 1b 75 77 89 94
Sarafend 2 77 78 90 96
Ug37 2 77 78 90 96
Rus98 4 73 77 87 95
JEV – 68 74 75 86
Skupina virů japonské encefalitidy: sekvence nukleotidů
genu kódujícího protein NS5
Bákonyi et al.:
Emerg. Infect. Dis.
11: 225, 2005
97-103 Clade 1a
Clade 1b
Lineage 2
Lineage 3
WNV seroreaktoři (PRNT90)
na Břeclavsku, 1997
Celkem 619 13 2,1%
Osob Osob s Podíl
vyšetřeno protilátkami
Titry protilátek (PRNT50) k virům WN a TBE
u osob séropozitivních na WNV: Břeclavsko, 1997
Osoba Datum WNV WNV TBEV
sex,věk mm/dd Eg-101 97-103 Hypr
f, 35 07/03 512 512 <16
f, 73 07/07 512 256 <16
f, 31 07/15 512 256 16
f, 74 07/22 512 256 8-16
m, 51 07/31 512 256 16
m, 9 08/04 512 256 <8
f, 42 08/06 256 128 <16
m, 71 08/11 256 256 <16
m, 71 08/12 512 256 <16
f, 72 08/14 256 128 <16
f, 9 08/20 256 128 <8
m, 70 09/18 512 256 <16
f, 42 09/24 128 128 <16
4 / 72 osob s průkazným vzestupem titru protilátek
(PRNT50) k WNV v párových vzorcích krve:
Břeclavsko, 1997
Osoba Datum WNV WNV Klinické příznaky
sex,věk Eg-101 97-103
m, 71 11.VII. 8 <8 ne
12.VIII. 512 256
f, 42 19.VIII. <8 <8 ne
24.IX. 128 128
m, 9 22.VII. 64 32 horečka, faryng., bol.hlavy a
4.VIII. 512 256 svalů, nevolnost, únava
f, 9 6.VIII. 64 32 horečka, faryng., bol.hlavy,
20.VIII. 256 128 erytém, lymfaden., nevolnost
Osoba Datum WNV WNV Klinické symptomy
sex,věk Eg-101 97-103
f, 35 3.VII. 512 512 faryngitida
f, 73 7.VII. 512 256 horečka,bol.hlavy,fotofobie
f, 31 15.VII. 512 256 horečka,faryng.,lymfadenit.
m, 51 31.VII. 512 256 ne
f, 42 6.VIII. 256 128 bol.hlavy,myalgie,erytém,
únava, nevolnost,fotofobie,insomnie
m, 71 11.VIII. 256 256 ne
m, 71 12.VIII. 512 256 ne
f, 72 14.VIII. 256 128 ne
m, 70 18.IX. 512 256 ne
PRNT50 titry k WNV a klinické symptomy dalších
séropozitivních osob (bez párových vzorků sér):
Břeclavsko, 1997
Povodeň ve středních Čechách, 2002
WNV skríning u lidí
WNV PRNT seroreaktoři ve středních
Čechách po povodni 2002:
Celkem 497 11* 2,2%*
Osob Osoby s „WNV
vyšetřeno protilátkami" Podíl
* Avšak titry byly nízké, a pozorována zkřížená reakce
s klíšťovou encefalitidou
Úskalí sérologického monitorování
WNV infekcí: zkřížené reakce
Izolace viru West Nile linie 2
na jižní Moravě, 2013-14
Izolace viru West Nile linie 2
na jižní Moravě
32,500 samiček komára Culex modestus
sbíraných v roce 2013 bylo vyšetřeno (650
směsí) s použitím RT-PCR na flaviviry
4 směsi byly pozitivní v PCR na RNA WNV-2
z těchto 4 PCR–pozitivních směsí byl ve 2
případech na SM izolován WNV-2.
To je v současnosti nejsevernější známý výskyt
linie WNV-2 v Evropě.
(Rudolf et al. 2014: Euro-Surveill. 19, no.31: 2-5)
Flavivirus encefalitidy Murray Valley
Zdroj: ptáci (zvláště vodní); (lichokopytníci).
Nemoc zvířete: většinou inaparentní průběh, někdy
encefalitida.
Přenos: komáři (hlavně Culex annulirostris). V přírodě
virus MVE koluje mezi mokřadními ptáky (brodiví,
volavkovití) a ornitofilními komáry.
Onemocnění člověka: australská encefalitida (MVE), s
letalitou 20-60% a následky (paralýza končetin,
mentální poškození). Velké epidemie 1917-25 (>180
případů, 68% letalita), 1950-51, 1956, 1971, 1974.
Objevuje se nejčastěji po vydatných deštích
následovaných extrémním suchem.
Rozšíření: severní Austrálie, Nová Guinea.
Flavivirus Rocio
Zdroj: ptáci (pěvci).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Přenos: komáři Psorophora spp.
Onemocnění člověka: encefalitida Rocio s
neurologickými i psychickými následky, a
letalitou asi 15 (5-30) %. Rozšíření: Jižní
Amerika (Brazílie).
Orthobunyavirus Ťahyňa, a další viry
skupiny California
Virus kalifornské encefalitidy (CE), LaCrosse (LAC),
Snowshoe hare (SSH), Ťahyňa (TAH, s africkým subtypem
Lumbo), Inkoo (INK), Jamestown Canyon (JC) a několik
dalších.
Zdroj: zajícovití, hlodavci (Tamias, Spermophilus, Sciurus;
Dicrostonyx), ježek, jelenci (JC).
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Přenos: komáři rodů Aedes a Culiseta (rezervoár). TAH: Ae.
vexans (TOP), Ae. caspius, Ae. cinereus, Ae. cantans aj.;
LAC: Ae. triseriatus (TOP).
Historie objevu viru Ťahyňa
1958, BÁRDOŠ a DANIELOVÁ izolovali tento bunyavirus z
komárů Aedes spp.
na východním Slovensku
(první komáry přenosný
virus izolovaný v Evropě).
1960, BÁRDOŠ, SLUKA:
TAHV je původcem letních
chřipkovitých onemocnění
na jižní Moravě
(„valtická horečka“)
Cirkulace viru Ťahyňa v přírodním
ohnisku valtické horečky
kukla
KOMÁR
AEDES VEXANS
samice
larva
vajíčka
TOP
ZAJÍCI
HLODAVCI amplifikace
AEDES VEXANS
samec
TSP
TSP TOP
sex. přenos
ČLOVĚK
Biotop TAHV na jižní Moravě
Pro cirkulaci TAHV (PON)
je charakteristický
ekosystém periodicky
zaplavovaného lužního
lesa s mozaikou luk.
Ťahyňa virus – rozšíření v Evropě
TAHV
Onemocnění člověka: chřipkovitý průběh (valtická horečka),
s bolestmi hlavy, svalů, vyčerpaností, faryngitidou, konjunktivitidou,
nevolností, střevními potížemi, někdy i meningitidou až encefalitidou
(kalifornská encefalitida: CE, LAC), častěji u dětí (JC však
choroboplodnější pro dospělé); onemocnění může být u dětí
výjimečně i smrtelné (LAC); v USA jsou viry této skupiny nejčastější
příčinou arbovirových encefalitid.
Onemocnění se objevuje převážně koncem léta a začátkem podzimu,
v době zvýšené populační hustoty komářích vektorů.
Rozšíření: Eurasie (TAH, INK), Afrika (TAH), Severní Amerika (CE,
LAC, SSH, JC). V Česku se vyskytuje virus TAH především na jižní
Moravě, méně v jižních a středních (Polabí) Čechách a na
Ostravsku.
TAHV u obyvatel v endemické oblasti
Na Moravě a Slovensku (ale
také např. v evropském Rusku)
byly popsány desítky až stovky
případů valtické horečky;
v oblasti PON má protilátky
většina obyvatelstva starších
věkových skupin. Mnohé
případy nejsou bez
sérologického vyšetření
správně diagnostikovány a
bývají označeny jako letní
'status febrilis'.
Prevalence of Tahyna virus antibodies, S. Moravia
0
20
40
60
80
100
120
0-9 10-19 20-29 30-39 40-49 50-59 60-69 ≥70
Human age groups (years)
%seropositive
1976 1997
Orthobunyavirus Batai
Synonyma: Čalovo, Olyka, Chittoor
Historie: virus Čalovo izolovali Bárdoš a Čupková na jižním Slovensku.
Zdroj: dobytek, prase domácí, (ptáci).
Nemoc zvířete: většinou inaparentní průběh, příznaky u kozy a ovce.
Přenos: zoofilní komáři rodu Anopheles (A. maculipennis s.l., A.
barbirostris aj.), méně Aedes a Culex spp. (Cx. gelidus).
Onemocnění člověka: chřipkovité, s horečkou, malátností, a
nechutenstvím (incidence je nízká).
Rozšíření: Evropa (v Česku na jižní Moravě, dále Slovensko,
Rakousko, Maďarsko aj.), Asie (Malajsko, Indie), střední Afrika.
Batai virus – rozšíření v Evropě
Phlebovirus horečky Rift Valley (RVF)
Zdroj: přežvýkavci (ovce, koza, skot, velbloud) - viremie až 1010/ml
(!), hlodavci.
Nemoc zvířete: ovce a kozy, méně často skot - enzootie nekrotické
hepatitidy, zmetání, teratogenita, hynutí mláďat (až 90% jehňat)
ale i dospělých (až 50% ovcí); velké ekonomické ztráty: např. v
jižní Africe 1950 uhynulo asi 100 000 ovcí, a 500 000 bahnic
abortovalo.
Přenos: komáři Aedes spp. (TOP) (Ae. caballus, Ae. lineatopennis),
Culex theileri, Cx. pipiens (Egypt), Cx. quinquefasciatus, Cx.
poicilipes (Mauretánie), Ae. caspius, méně (během epizootií)
pakomárci Culicoides, flebotomové (kmen Zinga viru RVF) a jiný
bodavý hmyz; kontaktem (řezníci, veterináři aj. – vysoká viremie
u nemocných zvířat), aerogenní (např. laboratorní infekce),
alimentární (syrové mléko), iatrogenní (transfuze krve, injekce).
RVF
Onemocnění člověka: horečka údolí Rift, bifázická, prudké bolesti
hlavy, kloubů, světloplachost, poruchy vidění, retinitida, nekrózy
jater, trombózy, někdy hemoragie (krvácení z nosu) a encefalitida,
občas smrtelná (letalita do 3%).
Prevence: vakcína (inaktivovaná).
Rozšíření: Afrika (Keňa, jižní Afrika, Súdán, Egypt, Zimbabwe,
Mozambik, Zambie, Senegal, Nigérie, Burkina Faso, Mauretánie),
Arabský poloostrov.
Cirkulace RVFV
RVF biotopy
RVF - rozšíření
RVF – patologie u zvířat
Orthobunyavirus Oropouche
Zdroj: savci (lenochodi, opice Callithrix spp., člověk), ptáci
Nemoc zvířete: inaparentní průběh
Přenos: komáři, pakomárci
Onemocnění člověka: horečka Oropouche – horečka, bolesti
hlavy, svalů a kloubů, průjem, zvracení, konjunktivitida,
světloplachost, vyrážka, leukopenie; letalita ani následky
nezaznamenány.
V Jižní Americe je odhadováno od r. 1961 celkem asi 500 000
případů (27 epidemií), po dengue nejčastější arbovirová
infekce na tomto kontinentu.
Rozšíření: Jižní Amerika - nejvíce Amazonie
Oropouche virus - cirkulace
Viry přenášené klíšťaty
Tick-borne viruses
Flavivirus klíšťové encefalitidy (CEE, LI,
RSSE)
4 subtypy viru KE: LI; západní (CEE); turecké encefalitidy ovcí (TSE); a
východní, s genotypy RSSE (uralo-sibiřský) a Dálně-Východní
(kmen Sofjin). V Severní Americe se vyskytuje příbuzný virus
Powassan.
Zdroj: drobní lesní savci, zvláště hlodavci (Apodemus, Myodes, méně
Microtus; u viru Powassan Peromyscus, Tamiasciurus, Marmota),
hmyzožravci (ježek), zajícovití a kunovité šelmy (Powassan), koza
(CEE) a ovce (LI), někteří lesní ptáci, a kur rousný (Lagopus
scoticus) u LI.
Nemoc zvířete: obvykle inaparentní průběh, výjimečně encefalitida
(jehně, kůzle, pes, kur rousný).
Přenos: klíšťaty (rezervoár - TOP), zvláště Ixodes ricinus (CEE, LI), I.
persulcatus (RSSE); alimentární (syrové mléko koz a ovcí, ovčí sýr:
1951 Rožňava: asi 500 pacientů, inhalační (laboratorní infekce).
Klíšťová encefalitida – přenos klíšťaty
larvy
IXODES RICINUS
nymfy
IXODES RICINUS samice
IXODES RICINUS
vajíčka
IXODES RICINUS
PTÁCI
STŘEDNÍ
SAVCI
VELCÍ
SAVCI
INF.
MLÉKO DOMÁCÍ
PŘEŽVÝKAVCI
ČLOVĚK
TSP
TSP TOP
TOP
DROBNÍ
SAVCI
Klíšťová encefalitida
Onemocnění člověka: obvykle s bifázickým průběhem: v 1.fázi horečka,
chřipkovité příznaky (silná bolest hlavy, myalgie, artralgie), někdy
konjunktivitida; po období zdánlivého uzdravení následuje za 4-7 dní 2.fáze,
s postižením CNS (meningoencefalitida, ataxie), fotofobií (světloplachostí),
závratěmi, parézami hlavových nervů a končetin; letalita od 1% (CEE, LI) do
20-30% (RSSE); rekonvalescence dlouhá, častá neurologická rezidua,
někdy parézy.
Incidence: průměr vyšší v letech 1990-2000 - 497 (s rozptylem 193-744).
V roce 2006 incidence KE v ČR poprvé překonala hranici 1000 pacientů.
Hlavní CZ oblasti s PON CEE: okolí Čes. Krumlova, střední Povltaví,
Posázaví, okolí přehrad Lipenské, Vranovské, Brněnské a Sečské,
Plzeňsko a Bruntálsko – v nich bývá 0,5-3% klíšťat viroforních.
Diagnostika: sérologie (ELISA, HIT, KFR, VNT), průkaz IgM v časné fázi nebo
sérokonverze u párových vzorků krve; méně často izolace viru z krve či
mozkomíšního moku na buněčných kulturách nebo na myších, detekce viru
pomocí RT-PCR. Biohazard: pro viry CEE a RSSE BSL-4, při vakcinaci
personálu postačuje BSL-3. Pro ostatní subtypy viru: BSL-3.
Prevence: vakcína (inaktivovaná: "FSME-Immun" Immuno/Baxter; "Encepur"
Behring), specifický gamaglobulin (účinný pouze při aplikaci ihned po
infekci); repelenty proti klíšťatům (např. Biolit P sprej).
Rozšíření: Eurasie (LI, CEE: západní a střední Evropa; RSSE: evropské a
asijské Rusko, Pobaltí, Finsko)
PON: KE
Cvilín Kníničská
přehrada
Vranovská
přehrada
Pöls
Incidence KE v ČR, Rakousku, Polsku
a na Slovensku
PON: RSSE
Kirsino u Petrohradu
Sibiř – Dálný Východ
Louping ill virus - rozšíření
Historie louping-ill (LI)
Onemocnění známo již v 19. století
1930, POOL, BROWNLEE and WILSON izolace LIV z
mozku ovce a objasnění etiologie onemocnění inokulací
zdravé ovce
1932, MacLEOD, GORDON: přenos klíštětem I. ricinus
1935, vakcinace ovcí proti LIV (formalizovaná vakcína
kontaminovaná scrapií, a rozšíření prionového
onemocnění ve Velké Británii)
LIV ekosystém: Scottish heathland
Flavivirus omské hemoragické horečky (OHF) a
F. horečky kjasanurského pralesa (KFD)
Oba viry patří ke komplexu KE.
Zdroj: hlodavci (ondatra – import na Sibiř 1928 z Kanady), hryzec, žáby
a ještěrky u OHF
opice, krysy, netopýři a hmyzožravci (Suncus murinus) u KFD
v Saudské Arábii (virus Alkhurma, blízce příbuzný viru KFD –
homologie genotypu 89%) pravděpodobně ovce a kozy.
Nemoc zvířete: epizootie s hynutím ondater (OHF) nebo primátů (KFD).
Přenos: klíšťata Dermacentor reticulatus u OHF, Haemaphysalis
spinigera u KFD (rezervoár - TOP prokázán); alimentární (syrové
mléko koz a ovcí, kontaminovaná voda); přímým kontaktem – lovci
ondater (OHF); u viru Alkhurma pravděpodobně Ornithodoros.
Onemocnění člověka: hemoragické horečky omská/kjasanurská –
horečka, bolesti hlavy, končetin, erytém obličeje, faryngitida,
encefalitida (20% případů), hepatitida, hemoragie, s letalitou 1-25%;
dlouhá rekonvalescence.
Rozšíření: západní Sibiř - regiony Omsk, Novosibirsk, Kurgan a Tjumeň
(OHF), Indie a západní Čína (KFD) a Saudská Arábie (ALK).
Cirkulace OHFV
Cirkulace KFDV
Reoviridae: Coltivirus koloradské
klíšťové horečky
Viriony sférické (60-80 nm), obsahují 12 segmentů dsRNA o celkové velikosti 21
kbp
Zdroj: hlodavci
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (teratogenita u myši).
Přenos: klíšťata (Dermacentor andersoni); iatrogenní - transfuzí krve (perzistentní
viremie až 120 dní, s virem lokalizovaným v erytrocytech a snadno
izolovatelným).
Onemocnění člověka: koloradská klíšťová horečka (angl. "Colorado tick fever",
CTF) - obvykle bifázická, s bolestmi hlavy, svalů a kloubů, konjunktivitidou,
světloplachostí, někdy orchitidou a afekcí CNS (zvláště u dětí), vyrážka
přechodná, vyskytuje se méně často (oproti rickettsiální RMSF, u 5-10%
pacientů), vzácněji myoperikarditida, pneumonie, hepatitida; leukopenie. Letalita
nízká rekonvalescence však dlouhá (únavnost, letargie).
Diagnostika: sérologie (IgM ELISA, IF, VNT); virus lze detekovat od 5. dne nemoci
po velmi dlouhou dobu v erytrocytech (izolace na sajících myších, IF, PCR) –
specifikum.
Rozšíření: Severní Amerika (PON ve Skalistých horách – USA, Kanada, nejčastěji
v nadm. výškách 1200-3000 m).
CTFV – ekologie, rozšíření,
vektor
Reoviridae: Orbivirus Tribeč,
Kemerovo
Na rozdíl od koltivirů mají orbiviry skupiny Kemerovo jen 10 segmentů
dsRNA o celkové velikosti 19 kbp
Synonyma viru Tribeč: Lipovník, Koliba, Cvilín, Brezová (subtyp),
Mirča, Charagyš
Zdroj: ptáci (špaček, pěnkava), hlodavci, koza
Nemoc zvířete: inaparentní průběh
Přenos: klíšťata Ixodes ricinus, I. persulcatus
Onemocnění člověka: horečka, někdy meningitida
Rozšíření: Eurasie (v ČR izolován kmen Cvilín viru Tribeč), severní
Afrika
Tribeč virus - rozšíření
Biotop viru Tribeč: Slovensko
Bunyavirus Bhanja
Synonymum: virus Palma.
Patří pravděpodobně do rodu Phlebovirus.
Zdroj: ovce, kozy, skot; ježek.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (avšak CNS afekce u kůzlat, jehňat,
někdy i telat).
Přenos: klíšťaty sekce Metastriata (Haemaphysalis intermedia, v
Evropě H. punctata, Dermacentor marginatus).
Onemocnění člověka: horečka, někdy spojená s meningoencefalitidou.
Rozšíření: Afrika, Asie, jižní Evropa, jihovýchodní Slovensko.
Bhanja virus – rozšíření v Evropě
Bhanja virus biotop: Fondi - Campodimele
Biotop viru Bhanja: Achtopol (A), Brač (B)
Biotop viru Bhanja: Slovenský Kras
Nairovirus krymsko-konžské
hemoragické horečky (CCHF)
Zdroj: zajícovití, ježci, drobní savci, skot, kůň, koza, ovce. Existuje
možnost roznosu infikovaných klíšťat tažnými ptáky
Nemoc zvířete: inaparentní průběh
Přenos: klíšťaty sekce Metastriata - Hyalomma marginatum, H.
detritum, Dermacentor marginatus aj. (rezervoár - TOP), často i
kontaktem (ošetřování pacientů, práce na jatkách a stříhání ovcí).
Profesionalita: chovatelé dobytka, řezníci na jatkách, zdravotníci,
laboratorní infekce (aerosol)
Onemocnění člověka: krymsko-konžská hemoragická horečka –
silná bolest hlavy, šíje, zad a svalů, vyrážka a petechie na trupu,
konjunktivitida, bolesti břicha, zvracení, světloplachost,
hepatomegalie, hepatitida, změny nálady, krvácení ze sliznic, střev
a ledvin, někdy krvácení do mozku a selhání jater, hemoragický šok.
Zvýšené hodnoty transamináz, leukopenie, trombocytopenie a
koagulopatie. Dlouhá rekonvalescence. Letalita 5-30% (u
nozokomiálních nákaz však až 50%). Riziko: BSL-4 !
Vektor: Hyalomma marginatum
,
CCHV – cirkulace, ekologie
CCHF rozšíření
CCHF
Diagnostika: RT-PCR, průkaz protilátek nebo antigenu (ELISA, IF),
izolace viru (extrémní biohazard: jen laboratoře BSL-4).
Terapie: v časné fázi (pokud brzy diagnostikováno) ribavirin, imunní
sérum.
Prevence: vakcína (bulharské provenience).
Rozšíření: Afrika, Arabský poloostrov, Přední a střední Asie, Čína,
Balkán (Albánie, Kosovo), Černomoří (Bulharsko, jižní Rusko,
Turecko).
Thogotovirus Thogoto, Dhori
Viriony sférické, 80-120 nm, obalené, obsahují ss(–)RNA v 6 (Thogoto)
nebo 7 (Dhori) segmentech o celkové velkosti 10 kbp, a 1 povrchový
glykoprotein
Zdroj: skot, velbloud
Nemoc zvířete: inaparentní průběh
Přenos: klíšťaty sekce Metastriata (Rhipicephalus, Amblyomma)
Onemocnění člověka: horečnaté onemocnění někdy těžšího průběhu.
Rozšíření: Afrika, Středozemí (Sicílie, Portugalsko), Asie, jižní Rusko.
Viry přenášené flebotomy
Sandfly-borne viruses
Phlebovirus horečky papatači: SFN,
SFS, Toscana
Sandfly fever Naples (SFN), Sandfly fever Sicilian (SFS).
Zdroj: člověk.
Přenos: flebotomové (Phlebotomus spp. – rezervoár, TOP).
Onemocnění člověka: horečka papatači o délce 2-4 dny, s malátností,
bolestmi hlavy a kloubů, světloplachostí, retrobulbárním tlakem v
očích, a silným pocením; neletální. U viru Toscana relativně často i
meningitida, jen sporadicky spojená s encefalitidou.
Rozšíření: Středomoří (Itálie, Španělsko, jižní Francie), Tunisko,
Černomoří (Krym), střední a jižní Asie. Toscana virus se vyskytuje v
Itálii, Španělsku, Portugalsku, jižní Francii, méně Řecku, Dalmácii,
Turecku, Egyptě a na Kypru. Běžné nákazy rekreantů ve
Středozemí, a časté importy do západní i severní (Skandinávie)
Evropy. Také řada našich rekreantů a turistů do Středozemí
(jadranské pobřeží aj.) onemocní horečkou papatači, tyto nákazy
však unikají diagnostické pozornosti a nejsou hlášeny.
Ukázka biotopu flebotomů
(Monte Argentario)
Phlebotomus perniciosus – 1st TOSV isolation
Viry Sandfly fever-Naples, Sandfly
fever-Sicilian, a Toscana
Rhabdoviridae: Vesiculovirus
Vesiculovirus komplexu vezikulární stomatitidy
Zdroj: lichokopytníci, skot, prase, divocí savci.
Nemoc zvířete: vezikulární stomatitida skotu, koní.
Přenos: perkutánní, konjunktivou, aerogenní, hematofágními
dvoukřídlími (komáry, flebotomy [Lutzomyia trapidoi: TOP u VSI],
pakomárci, ovády, muchničkami). U muchniček byl pokusně
prokázán neviremický přenos VSV při sousání.
Onemocnění člověka: vezikulární stomatitida - krátkodobé chřipkovité
onemocnění (bolesti svalů, někdy s vezikulami v ústní a nosní
dutině).
Diagnostika: izolace na buněčné kultury, IF, sérologie (ELISA, IF, VNT).
Biohazard: BSL-3.
Rozšíření: Amerika.
VSV: vezikulární stomatitida koně
Hantaviry Hantaan, Dobrava,
Puumala, Seoul, Sin Nombre, Andes
Délka RNA hantavirů je 12 kbp. Název prototypového viru je odvozen
od řeky Hantaan v Koreji. Virus Saaremaa je velmi blízký viru
Dobrava (syn. Belgrade). Počet známých hantavirů dosahuje 25, ale
některé z nich (např. Tula, vyskytující se běžně i v Česku) jsou pro
člověka prakticky nepatogenní.
Zdroj: hlodavci (rodent-borne) - v Eurasii Apodemus agrarius
(Hantaan, Dobrava-2), A. flavicollis (Dobrava-1), A. ponticus
(Dobrava-3), A. peninsulae (Amur), Myodes glareolus (Puumala),
Microtus arvalis (Tula), Rattus rattus a R. norvegicus (Seoul), v
Americe Peromyscus maniculatus (Sin Nombre), P. leucopus (New
York čili Shelter Island virus), Oligoryzomys longicaudatus (Andes),
Sigmodon hispidus (Black Creek Canal), Oryzomys palustris
(Bayou) aj. Hlodavci jsou nejen hostitelem hantavirů ale současně i
rezervoárem vzhledem k jejich perzistentní infekci a dlouhodobému
vylučování agens slinou, močí a trusem.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh.
Geografické rozšíření hantavirů
Starého a Nového světa
Hantaviry
Přenos: aerogenní (infekční moč, trus a sliny hlodavců), kontaktem,
alimentární.
Onemocnění člověka:
hemoragická horečka s renálním syndromem (HFRS: Hantaan, Dobrava;
ve Skandinávii, Belgii a Německu mírnější forma, nephropathia epidemica:
Puumala: jen ve Švédsku ročně 200-600 případů NE, v roce 2007 však
>1 000 případů) – horečka, bolesti hlavy a v zádech, nechutenství,
zvracení, edém a petechie v ústní dutině a obličeji, později hemoragie
gastrointestinálního a urogenitálního traktu, proteinurie, hematurie, selhání
ledvin, s letalitou 5% (v Asii vyšší); poprvé v Koreji 1934 (korejská
hemoragická horečka);
hantavirový plicní syndrom (HPS, virus Sin Nombre) v USA - vysoká
horečka, zimnice, bolesti hlavy, svalů a kloubů, průjem, nevolnost, pocení,
trombocytopenie, pneumonie (výrazný edém plic), s letalitou 45
Diagnostika: sérologie (ELISA, IF), RT-PCR.
Rozšíření: Eurasie (HFRS), Severní a Jižní Amerika (HPS).
Humánní případy HPS v USA
Lyssavirus
Je známo 15 genotypů, z toho 7 patogenních pro člověka.
Lyssavirus s.s. (RABV, virus vztekliny).
Mokola virus (MOKV, z afrických hlodavců, bělozubek, a koček) –
pravděpodobně patogenní pro člověka.
Duvenhage virus (DUVV, z netopýra Miniopterus) – výjimečně smrt člověka
(jižní Afrika 2006).
EBLV-1 ('European bat lyssavirus type 1': netopýr Eptesicus serotinus, E.
isabellinus).
EBLV-2 ('European bat lyssavirus type 2': netopýři Myotis spp.).
ABLV ('Australian bat lyssavirus') – patogenní pro člověka.
Irkut (IRKV) virus: netopýr (Murina leucogaster), patogenní pro člověka.
Další genotyp viru vztekliny byl izolován z kosmana bělovousého (Callithrix
jacchus) chovaného v Brazílii, který v letech 1991-98 způsobil celkem 8
smrtelných onemocnění člověka.
Lyssa
Zdroj: psovité a jiné šelmy (RABV: liška, pes, šakal, mýval, skunk);
netopýři, upíři Desmodus rotundus a jiné druhy; jiní savci, kočka
4,3%, člověk 0,1% (23 případů: první pacient většinou infikován od
psa, 8x transplantát rohovky).
V Africe, Asii a Jižní Americe jako zdroj nákazy převažuje pes (angl.
"dog rabies": podíl 75% i více), následován domácími přežvýkavci a
člověkem, zatímco v Sev. Americe obdobně jako v Evropě divoká
zvěř (76,5%).
Lyssa
Podle zdroje nákazy je rozlišována:
(1) urbánní vzteklina (angl."urban [canine] rabies": hlavním zdrojem
jsou toulaví psi, angl. "stray dogs"), převažující v Asii, Africe a Jižní
Americe, s mortalitou 11-83 lidských případů na 1000 případů
vztekliny u zvířat;
(2) sylvatická vzteklina (angl. "sylvatic [wildlife] rabies": hlavním
zdrojem je divoká zvěř), převažující v Evropě a Sev. Americe, s
mortalitou 1 (0,3-0,5) lidských případů na 1000 případů vztekliny u
zvířat.
Nemoc zvířete: vzteklina (lyssa, 'rabies') - paralýza, projevy agresivity (i
u netopýrů).
Lyssa
Přenos: perkutánní - kousnutím (slinou), poraněním, po transplantaci
rohovky (8 případů), jater a ledvin (2 případy Německo ex Indie);
Onemocnění člověka: vzteklina ('rabies') - encefalomyelitida s
excitací, aerofobií (pacient nesnáší závan vzduchu přes obličej),
hydrofobií a paralýzou končící smrtí při plném vědomí (letalita
100%). Dlouhá inkubační doba, 10 dní až 6 měsíců.
Podle WHO každoročně na světě 40-100 tisíc úmrtí lidí na vzteklinu
(nejvíce v Asii: např. v Indii 20 000 případů ročně)
Lyssa (diagnostika, terapie, prevence)
Diagnostika: anamnéza (kousnutí zvířetem); sledování odchyceného
atakujícího zvířete po dobu 5-10 dní veterinářem nebo jeho
postmortální vyšetření (otiskové a histologické preparáty mozku a
slinných žláz - detekce antigenu metodu IF, Negriho tělíska, i.c.
inokulace myši); u pacienta IF test otiskových preparátů rohovky,
sliznic a bioptických vzorků; izolace (myš). Biohazard: BSL-3.
Terapie: postexpoziční profylaxe (PEP) je imunizací několika dávkami
vakcíny v kombinaci s podáním antiséra (antirabický koňský
imunoglobulin). 10-denní veterinární karanténa u suspektních
domácích zvířat.
Prevence: vakcinace exponovaných osob (virus pomnožen na lidských
diploidních buněčných kulturách); povinná imunizace domácích psů;
redukce lišek. Dříve byla redukce rezervoárových zvířat (lišek)
prováděna jejich usmrcením odstřelem, odchytem do pastí a
plynováním nor. Moderní kontrola vztekliny divokých zvířat se
provádí orální návnadovou vakcinou.
Lyssa - rozšíření
Rozšíření: kosmopolitní mimo Velkou Británii (zde uplatňují již od roku
1886 přísnou až 6-měsíční karanténu pro import psovitých a
kočkovitých šelem), Irsko, Island, Japonsko, Austrálii, Nový Zéland a
některé další ostrovy).
Arenavirus lymfocytární
choriomeningitidy
Zdroj: některé druhy hlodavců divokých (Apodemus flavicollis, Myodes
glareolus, Microtus arvalis) hlavně dospělí samci) i chovaných (Mus
musculus, Mesocricetus auratus) jsou rezervoárem nákazy (kongenitální
infekce s celoživotním nosičstvím a vylučováním viru slinou, defekací a
urinací; vertikální přenos mezi hlodavci).
Nemoc zvířete: LCM - jen u adultních myší (u mladých hlodavců se po infekci
vytváří stav celoživotní imunotolerance a perzistentní infekce).
Přenos: kontaktem, perkutánní (kousnutím), aerogenní, alimentární (potrava).
Onemocnění člověka: lymfocytární choriomeningitida (LCM)- chřipkovitá
aseptická meningitida nebo jen horečka (obvykle dvoufázová) s bolestí
hlavy, rýmou, bronchitidou, světloplachostí; u těhotných abort nebo
malformace plodu (hydrocefalus, chorioretinitida); letalita asi 1%,
rekonvalescence dlouhodobá. Popisovány profesionální infekce (chovatelé
hlodavců).
Rozšíření: kosmopolitní.
Arenavirus Lassa
Zdroj: krysa mnohobradavková (Mastomys natalensis: viremie, exkrece močí),
méně jiní hlodavci; člověk.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (nosičství - rezervoár).
Přenos: kontaktem, alimentární (odchyt a konzumace krys Mastomys),
aerogenní; vysoká kontagiozita - přenos i na ošetřující perzonál (krev,
exkrety).
Nemoc člověka: hemoragická horečka Lassa s faryngitidou, lymfadenitidou,
bolestmi hlavy, svalů, kloubů, břicha, průjmy, zvracením, hemoragiemi
(krvácení do střev aj.), edémem obličeje a šíje, šuměním v uších až
hluchotou, hypovolemií, a letalitou 10-50%, u těžkých případů až 70%.
Epidemie v tropické Africe (Nigérie, Sierra Leone)
Občas importované případy onemocnění u turistů a jiných osob vracejících se
z endemických oblastí.
Biohazard: BSL-4 !
Terapie: ribavirin (snížení letality na 5-10%); imunní sérum.
Rozšíření: západní a střední Afrika.
Arenavirus Junin, Machupo
Zdroj: hlodavci Calomys spp., Mus domesticus (Junin) - chronická infekce s
perzistentní viremií, exkrecí viru močí, slinou a trusem.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh (morče hyne).
Přenos: alimentární, kontaktem (perkutánní), aerogenní (u zemědělců);
mimořádné riziko laboratorní nákazy aerosolem (biohazard BSL-4).
Onemocnění člověka: hemoragická horečka argentinská (Junin) a bolívijská
(Machupo) - vysoká teplota, bolesti hlavy, břicha, končetin, konjunktivitida,
erytém na hlavě a hrudi, petechiální krvácení v dutině ústní,
gastrointestinálním a urogenitálním traktu, na trupu, neurologické poruchy
(třesy), hypovolemický šok, s letalitou 10-30%, a velmi dlouhou
rekonvalescencí.
Terapie: imunní sérum, ribavirin.
Biohazard: BSL-4 !
Prevence: vakcína (Junin).
Rozšíření: Jižní Amerika (Argentina, Bolívie).
Ebolavirus
Rod s několika samostatnými viry, dříve považovanými za genotypy: Zaire
(EBOV, 1976), Súdán (SUDV, 1976), Tai Forest (TAFV, 1994, Cote
d'Ivoire), Bundibugyo (BDBV, 2007 Uganda) a pro člověka nepatogenní
Reston (RESTN, 1989: z opic Macaca fascicularis importovaných z Filipín
do USA).
Zdroj: primáti včetně člověka, kaloni. Rezervoárem nákazy jsou netopýři a
kaloni (viremie u některých druhů – Tadarida condylura, T. pumila,
Epomophorus wahlbergi – trvala v pokuse až 21 dní, Rousettus
amplexicaudatus). Virus přežívá v kadaverech a na předmětech až 7 dní!
Nemoc zvířete: často inaparentní (mimo šimpanze – až 50% smrtnost), ale
experimentální infekce opic mnohdy fatální.
Přenos: kontaktem (slina, krev a exkrety primátů, netopýrů a kaloňů),
iatrogenní (injekce, transfuze), méně aerogenně; vysoká kontagiozita –
běžné jsou i nozokomiální infekce.
Biohazard: BSL-4 !
Ebola virus - ekologie
EBOV
Onemocnění člověka: hemoragická horečka Ebola, jedno z nejfatálnějších
onemocnění, se silnými bolestmi hlavy, svalů, kříže, hrdla a břicha, průjmy,
nevolností, nechutenstvím, škytáním, extrémní únavou a slabostí, vyrážkou
po celém těle, neurologickými poruchami, konjunktivitidou, leukopenií,
trombocytopenií, hemoragiemi, krvavou stolicí i krvavými zvratky, kachexií,
hypovolemickým šokem a renálním selháním, s obličejem výrazu masky, a
letalitou 50-80%; rekonvalescence dlouhodobá. Virus Ebola účinně blokuje
tvorbu interferonu hostitele.
2014-15, největší epidemie horečky Ebola v dějinách (Libérie, Sierra Leone,
Guinea): 27500 případů (11200 pacientů zemřelo).
EBOV
Diagnostika: izolace viru z krve nebo jiných tělních tekutin
na Vero buňkách či morčatech (extrémní biohazard:
BSL-4), elektronová mikroskopie, průkaz IgM v krvi.
Terapie: neexistuje, ribavirin neúčinný.
Rozšíření: tropická Afrika (Kongo, Gabon, Súdán, Zair,
Uganda, Pobřeží Slonoviny, Sierra Leone, Guinea,
Kamerun, JAR); Filipíny (Reston).
Marburgvirus (MBGV)
Zdroj: opice (kočkodan Cercopithecus aethiops), kaloni; člověk.
Rezervoárem jsou kaloni (2007 Gabon: detekce RNA viru u 1,4% z
283 kaloňů Rousettus aegyptiacus, a IgG protilátky u 11% jedinců).
Nemoc zvířete: často inaparentní (mimo šimpanze – až 50% smrtnost),
ale experimentální infekce opic mnohdy fatální.
Přenos: kontaktem (slina, krev a exkrety primátů), iatrogenní (injekce,
transfuze), méně aerogenní; vysoká kontagiozita - i nozokomiální a
laboratorní infekce.
Biohazard: BSL-4.
PON MBGV: Rousettus aegyptiacus
MBGV
Onemocnění člověka: hemoragická horečka Marburg, jedno
z nejfatálnějších onemocnění, se zimnicí, silnými bolestmi hlavy,
svalů, hrdla a břicha, průjmy, extrémní únavou, vyrážkou,
neurologickými poruchami, konjunktivitidou, leukopenií,
trombocytopenií, hemoragiemi, krvácením z nosu, uší a očí, krvavou
stolicí i krvavými zvratky, kachexií, hepatitidou, hypovolemickým
šokem a renálním selháním, s obličejem výrazu masky, letalitou 50-
90%.
Diagnostika: izolace viru z krve nebo jiných tělních tekutin na Vero
buňkách či morčatech (extrémní biohazard: BSL-4), elektronová
mikroskopie, RT-PCR; průkaz IgM v krvi.
Terapie: neexistuje, ribavirin neúčinný.
Rozšíření: tropická Afrika (Uganda); sekundárně jinde (zános
transportem primátů).
Influenza A virion
Virion diameter c.100 μm
Influenza A virus
Genom: 8 ss-RNA segmentů
Povrchové glykoproteiny: 16 HA, 9 N
Antigenníc variabilita: drift (bodové mutace) 
epidemie
shift (výměna 1 či více povrcových antigenů:
reassortanti)  pandemie
Přírodní rezervoár virů chřipky – divocí vodní
ptáci (tažní)
Přírodní rezervoár chřipky A
= volně žijící vodní ptáci 2 řádů:
Vrubozobí (Anseriformes)
Dlouhokřídlí (Charadriiformes)
(- s podřády Bahňáci a Racci)
souhrnně byl u těchto 2 řádů prokázán
výskyt všech známých antigenních typů:
H1 až H16, a N1 až N9
Přirození hostitelé
subtypů viru chřipky A
(Nicholson et al. 2003)
Zoonotická influenza
Zdroj: člověk; u zoonózy prase, kůň a drůbež; vodní vrubozobé ptactvo,
racci a bahňáci jsou přitom hlavním přírodním rezervoárem virů
chřipky A. Někteří volně žijící tažní vrubozobí (labutě, husy, kachny)
se mohou podílet na dálkovém šíření HPAI virů.
Nemoc zvířete: inaparentní (většina vodních ptáků) nebo horečka,
sinusitida, bronchopneumonie, edém tváře a krku, cyanóza (např.
"fowl plague" slepic u HPAI ["highly pathogenic avian influenza"]
subtypů H5 a H7, s letalitou 70-100%; někdy onemocní i
suchozemští a vodní savci).
Přenos: aerogenní (kapénková infekce), konjunktivou, kontaktem. U
HPAI viru H5N1je nejvyšší riziko přenosu na člověka při zpracování
drůbeže (porážka, stahování peří, porcování syrového masa), a na
asijských tržnicích ("animal markets") s živou drůbeží, pokud je
infikována.
Ptačí chřipka: HPAI vs. LPAI
HPAI – subtypy H5 a H7
= „highly pathogenic avian influenza“
- systémové onemocnění
LPAI – jiné subtypy, včetně H5 a H7
= „low pathogenic avian influenza“
- lokalizovaná infekce zažívacího, méně často
dýchacího traktu, obvykle bezpříznaká
HPAI klinické projevy
HPAI, January 2006
HPAI v Dunajské deltě, říjen 2005
–––
–––––––––
H5N1, leden až červen 2007
První případ HPAI H5N1 v Česku:
labuť v Hluboké n.Vlt., 27. březen 2006
Summary of the H5N1 spread chronology (as
of 31 January 2006)
Since 1996: HPAI H5N1 virus circulates in SE. Asia
Since late 2003: circulation greatly activated in that area
April-May 2005: Qinghai + Xinjiang provinces, N.China
July 2005: Novosibirsk region, Asian Russia
July to August 2005: Kazakhstan, Tibet, Mongolia
August 2005: Altai, Kurgan, Omsk, Tyumen regions, Asian Russia, and
Chelyabinsk region in southern Ural (at the limits of Europe)
October 2005: Turkey, Romania, Croatia, European Russia, Crimea
November 2005: Kuwait
January 2006: Cyprus, Iraq, Saudi Arabia
HPAI risk for humans:
live poultry markets
T. Uyeki (CDC)
Origin of pandemic influenza
(Nicholson et al. 2003)
Pig as a
"mixing vessel"
_______
Influenza
Diagnostika: kultivace v kuřecích embryích, na buněčných kulturách,
průkaz antigenu nebo RNA v odebraném materiálu, sérologie (HIT).
Terapie: antivirotika amantadin, rimantadin, zanamivir, oseltamivir
(Tamiflu) pro zmírnění symptomů.
Prevence: vakcína (lidská; drůbeží), likvidace infikovaných zvířecích
chovů.
Rozšíření: kosmopolitní.
Henipavirus Hendra
Viriony sférické nebo pleomorfní, asi 150 nm, 1 molekula ss(–)RNA o
velikosti 15 kbp. Dosti blízký morbilliviru psinky (Paramyxoviridae).
Zdroj: kůň; kaloni (Pteropus spp. - rezervoár).
Nemoc zvířete: kaloni bez příznaků: u koní horečka s
bronchopneumonií, tachykardií, vaskulitidou, lymfadenitidou,
hemoragií, encefalitidou, a letalitou 65%; onemocnění známo od r.
1994, kdy onemocnělo 23 koní (16 uhynulo) na 3 místech
Queenslandu, z toho 13 v Hendře (předměstí Brisbane). 2008-09
Brisbane a okolí: uhynulo 9 koní. 2014 Filipíny – několik koní.
Přenos: kontaktem a aerogenně.
Onemocnění člověka: postižen respirační trakt (hemoragický edém
plic), bolesti hlavy a svalů, encefalitida; 1994 popsány 3 případy (2
smrtelné) u majitelů nemocných koní z Hendry a Mackay, 2008-09
Brisbane a okolí: další 2 smrtelné případy (veterinář, ošetřovatel).
Sporadický výskyt.
Rozšíření: Austrálie (Queensland), Filipíny.
Nipah
Hendra
Henipavirus Nipah
Antigenně blízký viru Hendra, rozdíl v sekvencích nukleotidů genomu je 10-
20%.
Zdroj: prase (kočka, pes, člověk); rezervoár kaloni (Pteropus spp.)- virus byl
izolován z jejich guana v Thajsku, Kambodži, Indonésii a Vietnamu,
protilátky zjištěny až u 30% kaloňů).
Nemoc zvířete: u viru Nipah 'štěkavá nemoc prasat' (angl. "barking pig
disease") s horečkou, bronchopneumonií, sekrecí hlenu s krví z dutiny
nosní a ústní; často encefalitida, parézy zadních končetin a smrt. Kaloni
jsou bezpříznakými nosiči. Experimentální infekce: fatální pneumonie u
koně, kočky, psa a morčete.
Přenos: kontaktem, aerogenně (vysoká kontagiozita; na rozdíl od viru Hendra
je tento henipavirus vylučován močí a kašláním infikovaných zvířat) i
perorálně (pití syrové šťávy datlových palem). Profesionalita: řezníci
(Singapur). 2007 poprvé dokumentován mezilidský (nozokomiální) přenos
(Bangladéš).
Horečka Nipah
Onemocnění člověka: horečka, bolest hlavy, bronchopneumonie,
vaskulitida a trombózy, snížené vědomí, encefalitida, s letalitou
40%. Epidemie: poprvé 1998-99 Malajsko 265 případů (41%
smrtelných); 2001-10 Bangladéš 4 epidemie s celkem 150 případy a
32-80% smrtností.
Prevence: likvidace chovů prasat zasažených epizootií (1999 v
Malajsku muselo být utraceno 900 000 kusů z 900 farem).
Rozšíření: Malajsko, Singapur (1999 importem prasat z Malajska),
Thajsko, Kambodža, Vietnam, jižní Čína, Indonésie, Bangladéš,
Indie. Příbuzné viry se však vyskytují dle sérologických přehledů i na
Madagaskaru.
Cirkulace Nipah viru
Coronavirus SARS
Čeleď Coronaviridae; Viriony sférické až oválné (120-160
nm), obalené, s molekulou ss(+)RNA velikosti 28-31 kbp.
Zdroj: oviječi (Paguma larvata), psíci (Nyctereutes
procyonoides), jezevci (Melogale moschata) a jiné šelmy
na trzích s živou zvěří; člověk (mezilidský přenos běžný);
rezervoárem mohou být netopýři (izolace blízce
příbuzných koronavirů: Rhinolophus spp., Miniopterus
magnater, Pipistrellus spp.).
Nemoc zvířete: asymptomatická infekce.
Přenos: kontaktem a aerosolem. Virus má značnou
tenacitu, vydrží až týden ve vyschlém stavu na povrchu
předmětů anebo ve stolici.
SARS
Onemocnění člověka: syndrom akutního respiračního selhá
ní ("severe acute respiratory syndrome", SARS), který
postihuje rovněž intestinální trakt. Během epidemie, jež
začala v Číně v listopadu 2002 (provincie Guangdong),
přeskočila do Hongkongu (hotel Metropol aj.) a dalších
lokalit, přerůstaje v pandemii, onemocnělo do května
2003 celkem 20 791 lidí (9 662 z toho smrtelně) ve 30
zemích 5 kontinentů.
Diagnostika: RT-PCR.
Rozšíření: Čína, následně Hongkong, Tchaj-wan,
Singapur, a leteckým importem také Vietnam, Kanada
(Toronto), USA a dalších 22 zemí.
Coronavirus MERS
Zdroj: velbloudi; rezervoárem mohou být netopýři a kaloni
(velbloudi).
Nemoc zvířete: většinou asymptomatická infekce, nebo
rhinitida u velbloudů.
Přenos: kontaktem a aerosolem.
Onemocnění člověka: syndrom Blízkovýchodního
respiračního selhání ("Middle-East respiratory
syndrome", MERS). Během epidemie, jež začala na
Arabském poloostrově v roce 2012, onemocnělo do
listopadu 2014 celkem 938 lidí (373 z toho smrtelně).
Diagnostika: RT-PCR.
Rozšíření: Arabský poloostrov.
Hepevirus hepatitidy E
Čeleď Hepeviridae; viriony sférické (30 nm), neobalené, a s 1 malou
molekulou ss(+)RNA o velikosti 7 kbp; 4 uznané genotypy: antroponotické 1
a 2 (výskyt v „endemických“ oblastech s nedostatečnou hygienou),
zoonotické 3 a 4.
Zdroj: prase domácí i divoké (rezervoár), jelen, srnec; dále pravděpodobně
hlodavci (potkan, krysa), mořské plody; člověk.
Nemoc zvířete: inaparentní anebo gastroenteritida.
Přenos: alimentární ("food-borne" a "water-borne"), např. nedovařená vepřová
(srnčí, jelení) játra a klobásy.
Onemocnění člověka: hepatitida E - silná únava, gastroenteritida a akutní
hepatitida (zvýšené hladiny ALT a AST, nebezpečí cirrhózy). Nebezpečná
pro těhotné ženy (riziko při infekci ve 3. trimestru). Např. Maďarsko 2001-06
uvádí 116 případů, v ČR je hlášeno v EPIDATu průměrně 162 případů
ročně v letech 2009-14 (vzrůstající tendence). Sezonalita lidské hepatitidy E
ve střední Evropě (maximum onemocnění v zimních měsících) má zřejmě
souvislost s tradičními zabijačkami.
Diagnostika: izolace na buněčných kulturách, IF, PCR; sérologie - VNT, ELISA
(IgM anti-HEV).
Rozšíření: pravděpodobně kosmopolitní, doposud prokázáno Japonsko, Čína,
Korea, Indonésie, Francie, Velká Británie, Španělsko, Holandsko, Česko,
Maďarsko, Itálie, Řecko, USA a Afrika.
Akutní virová hepatitida E v ČR 1997–2013
EPIDAT
Distribuce genotypů VHE
Lentivirus HIV-1, HIV-2
Retroviridae
Zdroj: člověk. HIV-1 ("human immunodeficiency virus") vznikl ze SIV
("simian immunodeficiency virus") šimpanze (Pan troglodytes
troglodytes - rezervoár), a HIV-2 vznikl ze SIV mangabeje (Cercocebus
torquatus), prapůvod těchto virů je tedy zoonotický, spojený s
překonáním mezidruhové bariéry.
Nemoc zvířete: snížená imunita s průběhem mírnějším než AIDS člověka.
Přenos: jako zoonóza původně kontaktem s krví zabitých primátů (angl.
"cut-hunter hypothesis", "bushmeat"); jako antroponóza cestou
sexuální, inokulativní (krví), transfuzí krve, transplantací orgánů a
vertikální přenos z matky na dítě.
Onemocnění člověka: AIDS ("acquired immune deficiency syndrome") –
první případy před r. 1959 (Kongo – protilátky), postupně pandemie:
v roce 2001 bylo infikováno HIV anebo nemocných AIDS celkem 40
milionů lidí, z toho 28 milionů v subsaharské Africe a 8 milionů
v jihovýchodní Asii; téhož roku zemřelo na světě na AIDS 3 miliony lidí.
Herpesvirus simiae (opičí B virus)
Zdroj: opice Starého světa (rezervoár Macaca spp., hlavně M. mulatta: vylučují
slinou a jinými sekrety). Nověji řazen do rodu Simplexvirus.
Nemoc zvířete: inaparentní průběh nebo stomatitida (malé vezikuly na jazyku a
sliznici), vzácně encefalomyelitida.
Přenos: kontaktem - perkutánně (kousnutím, škrábnutím), aerogenní; nejčastěji
po stresu vyvolaném transportem zvířat; známy i laboratorní infekce při práci
s kulturami opičích buněk (profesionální nákaza).
Onemocnění člověka: opičí herpes (herpes simiae) - vezikuly, lymfadenitida,
těžká encefalomyelitida s letalitou 80%; Doposud bylo celosvětově
zaznamenáno celkem 40 případů.
Diagnostika: viz předešlý. Biohazard: BSL-3.
Terapie: acyklovir (Zovirax).
Rozšíření: jihovýchodní Asie; sekundárně jiné oblasti transportem opic.
Orthopoxvirus simiae
Zdroj: opice Starého světa, hlodavci (africké veverky a krysy), i někteří
jiní divocí savci.
Nemoc zvířete: neštovice.
Přenos: kontaktem se zvířaty (z člověka na člověka poměrně vzácně –
ale po r. 1995 vzrůst podílu sekundárních infekcí).
Onemocnění člověka: opičí neštovice (angl. "monkeypox", podobné
pravým neštovicím lidským) s horečkou, potivostí, bolestmi hlavy,
svalů a zad, extrémní únavou, vyrážkou a lymfadenitidou; letalita je
až 10% (uvádí se i 4-33%). Od r. 1970 (kdy popsány jako lidské
onemocnění)
Zajímavý je případ zánosu nákazy s hlodavci několika rodů (např.
Cricetomys, Graphiurus) z Ghany do státu Wisconsin v USA roku
2003 a jejího kontaktního přenosu na chované americké psouny
prériové, který následně vedl k onemocnění 35 osob (z toho 12
veterinářů a několik prodavačů těchto zvířat).
Opičí neštovice
Diagnostika (platí i pro další poxvirové infekce): klinika, histopatologie,
elektronová mikroskopie, IF a izolace (kuřecí embrya, buněčné
kultury Vero, LLC-MK2) z kožních lézí, sérologie (HIT, ELISA,
RDPA).
Terapie: cidofovir.
Prevence: vakcína proti neštovicím.
Rozšíření: tropické lesy střední a západní Afriky (Zair, Kongo,
Kamerun, Ghana, Gabon), jihovýchodní Asie.
Orthopoxvirus bovis (virus kravských
neštovic)
Pasážováním tohoto viru vznikl O. officinalis, virus vakcinie [lat. vacca = kráva],
používaný k očkování (vakcinaci) proti variole, tj. lidským neštovicím (vytváří
samozřejmě imunitu i proti kravským neštovicím). [Tento virus se užívá také k
sestrojení rekombinantních vakcín, např. proti vzteklině k orální vakcinaci lišek].
Zdroj: skot, velbloud; králík; potkan (Holandsko 2002) a jiní hlodavci
(rezervoár).
Nemoc zvířete: kravské neštovice, variola vaccina (angl. "cowpox").
Přenos: přímým kontaktem; ojediněle aerogenní a alimentární.
Onemocnění člověka: kravské neštovice - kožní pupence (papuly), puchýře
(pustuly) a lymfatické změny na rukou, léze na očních víčkách (Holandsko
2002); výjimečně i generalizované onemocnění.
Rozšíření: kosmopolitní (v Evropě např. Německo, Francie, Itálie, Velká
Británie, Rusko).
Tanapoxvirus
Viriony 200×300 nm, velikost DNA je 145 kbp. Nově řazen do rodu
Yatapoxvirus.
Zdroj: opice (snad i jiná divoká nebo domácí zvířata).
Nemoc zvířete: pupence na líci.
Přenos: komáři (Mansonia) - mechanicky.
Onemocnění člověka: horečka s bolestmi hlavy a 1-2 kožními
puchýřovitými lézemi po dobu až 6 týdnů.
Diagnostika: elektronová mikroskopie a izolace z kožních lézí.
Rozšíření: tropická Afrika (Keňa).