HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
I. ročník
DEMOGRAFIE 1. část
DEFINICE POJMU DEMOGRAFIE
(termín je odvozen z řeckého demos - lid a grafein - psáti popisovati)
Předmětem studia demografie je demografická / populační reprodukce, tj. neustálá obnova
populací v důsledku probíhajících procesů rození a umírání.
Objektem demografického studia jsou lidské populace.
Od demografické reprodukce je nutné odlišit demografický / populační vývoj – obsahově širší
pojem, který v sobě zahrnuje také prostorovou mobilitu obyvatelstva (tj. stěhování, migrace), která
výsledek demografického vývoje ovlivňuje tím více, čím menší je územní jednotka. Naopak při
demografickém studiu populace světa jako celku význam prostorové mobility zcela zaniká (často je
zanedbatelný již na úrovni státních celků). Právě zájmem o demografický / populační vývoj
(zahrnutí migrací) a zájmem o rozmístění lidí na Zemi a jeho podmíněnost (vnější faktory,
kauzalita) se od demografie odlišuje geografie obyvatelstva (která jinak s demografií velmi úzce
souvisí).
Je nutné odlišovat termíny obyvatelstvo a (lidská) populace:
obyvatelstvo – soubor lidí žijících v určitém území (stát, kraj, obec),
(lidská) populace – soubor lidí, mezi nimiž dochází k demografické reprodukci.
Obyvatelstvo jednoho státu se může skládat z několika relativně izolovaných populací a naopak
politické hranice mohou rozdělit jednu populaci, tato vymezení však nejsou nezávislá a v historické
době se mění – uvést příklad Československa.
V zájmu vysvětlit vývoj demografických systémů v jeho všestrannosti, se nelze spokojit se studiem
vnitřních složek (struktur) těchto systémů, ale je nutné zkoumat i vnější podmínky jejich existence.
Tyto podmínky je nutné hledat v celé společenské, biologické i geografické sféře života lidských
populací a kritériem jejich „demografičnosti“ (tj. zda mají být zkoumány demografií) je pouze jejich
váha, kterou působí na demografickou reprodukci. Některé faktory se prakticky považují za
demografické (sňatečnost, rozvodovost, sterilita, migrace aj.).
ZDROJE DEMOGRAFICKÝCH DAT A JEJICH DOSTUPNOST
V podstatě lze rozlišit pět typů statistického popisu, které jsou pramenem demografických a
geodemografických dat:
1. Sčítání lidu
celkový proces sběru, uspořádání, zhodnocení, analýzy a publikace demografických,
ekonomických a sociálních údajů, týkajících se v určené době všech osob v zemi nebo v dobře
vymezené části země;
jednotná metodika (od poloviny 19. století), srovnatelnost dat, dlouhé časové řady;
2. Běžná evidence přirozené měny včetně některých jevů zdravotních, právních atd.
matriky - evidence narozených, zemřelých, dále sňatky, rozvody a potraty (přirozený pohyb
obyvatelstva);
3. Běžná evidence migrací
obecní úřady (dříve policie) – evidence vnější a vnitřní migrace (stěhování – musí překročit hranici
obce!)
4. Populační registr
centrální registr občanů – princip registračních lístků, které se zakládají při narození každé osoby
a průběžně se do nich zapisují všechny demografické události (sňatek, narození dítěte, změna
trvalého bydliště, rozvod aj.)
5. Zvláštní šetření,
výběrová šetření (např. mikrocensus) – údaje se zjišťují za reprezentativní vzorek obyvatelstva,
sledování územní a sociální mobility, životní úrovně apod.
šetření populačního klimatu
Český statistický úřad
The World Factbook
Food and Agriculture Organization
The World Bank
United Nations Population Information Network - POPIN
World Health Organization
Geohive statistic
DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ SVĚTA
Ačkoliv je teoreticky možné udržovat populaci v určité velikosti a struktuře, lze konstatovat, že většina
populací se v minulých desetiletích podstatně změnila a vypadá to, že tato tendence bude pokračovat
i v 21. století. Platí to jak
 v případě světa jako celku, jehož celková populace nedávno překročila hranici 6 mld.,
 ale i ve všech velkých světových regionech
 a také ve většině států
Přitom se nemění jen velikost populace, ale rychle se vyvíjí také její struktura (věkové složení,
sociální struktura, etnické složení atd.)
Mění se také způsob života (sdružování lidí do domácností) a životní zkušenosti, jimiž lidé
procházejí. Lze říci, že současné životní šance a normy chování se velmi liší od norem platných
v době života předcházejících generací.
Lze proto konstatovat, že svět se v demografickém slova smyslu v současném období velmi
výrazně mění. Proto je důležité a zajímavé přemýšlet jednak o minulém demografickém vývoji a také
o budoucím vývoji populace - např. o tom, jak by mohla vypadat v roce 2050 (2100, 2300, …).
Základní témata, kterými se přednáška zabývá:
 tempo růstu populace světa, jeho prostorové rozložení,
 teoretické koncepty populačního vývoje světa – demografický přechod a druhý demografický
přechod,
 vývoj základních charakteristik populačního vývoje světa v období let 1950 – 2050
(porodnost a plodnost, úmrtnost, přirozený přírůstek, …),
 stárnutí populace.
TEMPO RŮSTU POPULACE SVĚTA, JEHO PROSTOROVÉ ROZLOŽENÍ
Ačkoliv není snadné získat přesná statistická data o velikosti světové populace, můžeme s jistotou
konstatovat, že na Zemi dnes žije více obyvatel než kdykoliv předtím. Celková populace světa
podle odhadů v průběhu roku 1999 překročila hranici 6 mld.:
 první miliarda přitom byla překonána teprve na počátku 19. století (patrně roku 1804),
 druhá miliarda v roce 1927 – délka období 123 let,
 třetí miliarda zabrala pouze 33 let a byla tedy dosažena roku 1960,
 čtvrtá miliarda byla dosažena za dalších 14 let v roce 1974,
 pátá miliarda v roce 1987 (13 let),
 šestá miliarda potom za pouhých 12 let v roce 1999,
 6,5 miliardy – podle odhadů mělo být dosaženo v červenci 2005.
Podle existujících odhadů žilo za celou dobu existence člověka na Zemi zatím asi pouze 100 mld.
osob – i z tohoto pohledu je zřetelná populační nerovnováha, neboť v současnosti zde žije 6 mld. osob
a za celou předchozí dobu se vystřídalo jen 94 mld.
Postupné stále se zrychlující tempo růstu světové populace lze doložit i následujícím tezemi:
V prvním tisíciletí (od Kristova narození až do roku 1000) čítala populace světa cca 300 mil. lidí –
nedošlo k žádnému čistému růstu populace.
Druhé tisíciletí (1000-2000) bylo poté svědkem 20 násobného zvětšení populace (ještě dramatičtěji
může působit konstatování, že za 1900 od Kristova narození na světě přibylo 1,3 mld. lidí a
v posledních 100 letech potom 4,4 mld.!!:
─ v roce 1900 žilo na zemi cca 1,5 mld. obyvatel,
─ v roce 2000 to bylo již přes 6 mld. obyvatel.
Tempo růstu se přitom prudce zvyšovalo i v průběhu 20. století:
10. a 20. léta - růst světové populace činil zhruba 0,5 % ročně,
20., 30. a 40. léta - míra růstu stoupla na zhruba 1,0 %.
50. léta – míra růstu dosáhla 1,8 %,
60. léta – míra růstu kulminovala roční mírou růstu 2,0 % (tomu odpovídá čas potřebný ke
zdvojnásobení velikosti populace jen 35 let (obr. 7.1, s. 186).
(V absolutních hodnotách činil roční nárůst okolo 10 mil. na počátku století, vzrostl na 20 mil. ve 20.
letech, v 50. letech dosáhl 50 mil. a v průběhu 80. let překročil hodnotu 80 mil. - obr. 7.1, s. 186)
V současné době však již existují důkazy, že míra růstu světové populace dosáhla vrcholu a
pomalu klesá:
v 90. letech poklesla na 1,7 %,
v pětiletí 2000-2005 se očekává její pokles až na 1,21 %,
do období 2045-2050 se očekává pokles až na 0,37 %.
Absolutní objemy přírůstku zůstávají přesto z hlediska dlouhodobých standardů velmi vysoké (v druhé
polovině 90. let asi 78 mil. osob ročně - obr. 7.1, s. 186.)
Trend bude podle projekcí OSN (výchozí rok 1998) i nadále pokračovat:
v letech 2015-20 klesne míra růstu pravděpodobně pod 1,0 % (téměř přesně sto let poté, co
poprvé tuto hodnotu překročila),
kolem roku 2050 se očekává hodnota jen o málo vyšší než 0,3 % (hodnota nevídaná zhruba od
roku 1750).
(Absolutní přírůstky však budou vzhledem k velké početnosti populace velké, roční přírůstek kolem
roku 2020 bude asi 70 mil. lidí, v období 2045-50 by měl klesnout na necelých 35 miliónů.)
Světová populace tak kolem roku 2050 dosáhne velikosti 9,1 mld., což je téměř o 3 mld. více
než nyní - většina nárůstu proběhne v první čtvrtině 21. století, hranice 8 mld. bude pokořena
v roce 2028.
Projekce však nelze nikdy považovat za zcela přesné, proto se vždy zpracovává několik variant na
základě odhadů plodnosti (i relativně malé odchylky výchozích odhadů mohou po několika
desetiletích vést k velmi podstatným rozdílům):
 střední varianta (odhad poklesu úhrnné plodnosti na 2,1 dítěte na ženu) – 9,1 mld.,
 minimální varianta (úhrnná plodnost o 0,5 vyšší než ve střední variantě) - v roce 2050 na Zemi žije
jen 7,7 mld. lidí,
 maximální varianta (úhrnná plodnost o 0,5 vyšší než ve střední variantě) - v roce 2050 na Zemi
žije 10,6 mld..
Zásadní problém spočívá v tom, že růst počtu obyvatel bude koncentrován do méně
rozvinutých regionů (LDRs – Less Developed Regions):
 v minulém půlstoletí (1950-2000) na ně připadlo plných 89 % celkového přírůstku „nových“ lidí (3,4
mld. osob),
 podle projekce OSN mezi lety 2000-50 se v LDRs odehraje celý přírůstek světové populace,
protože více rozvinuté regiony (MDRs – More Developed Regions) zaznamenají celkový pokles
počtu obyvatel (obr. 7.2, s. 188; tab. 1).
(V rámci LDRs je možné vyčlenit ještě zvlášť skupinu 50 nejméně rozvinutých zemí (Least
Developed Countries – LDCs), jež jsou svědky absolutně největšího nárůstu populace - obr. 7.2,
s. 188).
Vzhledem k použití výše uvedených termínů MDRs, LDRs a LDCs je vhodné zde doplnit jejich územní
vymezení:
MDRs (More Developed Regions) = jde o celou Evropu (včetně území bývalého SSSR), Severní
Ameriku, Austrálii, Nový Zéland a Japonsko;
LDRs (Less Developed Regions) = Afrika, Asie (s výjimkou Japonska), Latinská Amerika a
Karibik, Melanésie, Mikronésie, Polynésie;
LDCs (Least Developed Countries) = jde o skupinu 50 nejchudších států světa, jež jsou zároveň
součástí LDR, jedná se o následující státy:
Afghánistán, Angola, Bangladéš, Benin, Bhútán, Burkina Fasso, Burundi, Kambodža, Cape Verde,
Středoafrická republika, Čad, Komory, Demokratická republika Kongo, Demokratická republika
Timor-Leste, Džibutsko, Rovníková Guinea, Eritrea, Etiopie, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau,
Haiti, Kiribati, Laos, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi, Maledivy, Mali, Mauretánie,
Mozambik, Myanmar, Nepál, Niger, Rwanda, Samoa, Svatý Tomáš, Senegal, Sierra Leone,
Šalamounské ostrovy, Somálsko, Súdán, Togo, Tuvalu, Uganda, Tanzánie, Vanuatu, Jemen,
Zambie.
To povede k podstatné změně rozložení populace (tab. 1):
 v roce 1950 žila v MDRs téměř jedna třetina všech lidí (32,3 %),
 do roku 2005 jejich podíl klesl na jednu pětinu (18,7 %),
 v roce 2050 se očekává pokles asi na jednu osminu (13,6 %).
(Naopak výrazně poroste podíl LDR a také 50 nejméně rozvinutých zemí, v nichž bude v roce 2050 žít
až 19,1 % světové populace).
Tato nerovnováha je jasně zřetelná také ve změnách rozložení mezi hlavními regiony světa (tab.
2):
 symbolické je „předstižení“ Evropy Afrikou pokud jde o celkovou velikost populace v polovině 90.
let 20. století (v roce 2050 podíl Evropy klesne pravděpodobně na 7,2 %, zatímco Afrika dosáhne
21,3 %),
 Asie zůstane hlavním přispěvatelem, pokud jde o absolutní počty, ovšem i tam dojde ke
zřetelnému omezení tempa růstu.
Na úrovni jednotlivých zemí budou i nadále světové populaci dominovat Čína a Indie, jež
dohromady čítají více než jednu třetinu světové populace.
Počet populačně velkých zemí se však bude zvyšovat:
 v roce 1950 mělo více než 50 mil. obyvatel pouze 8 zemí,
 v roce 1998 počet takových zemí vzrostl na 23,
 v roce 2050 jich pravděpodobně bude již 34.
V roce 2050 také pravděpodobně podle počtu obyvatel Indie předstihne Čínu, nicméně v obou zemích
bude žít kolem 1,5 mld. obyvatel. Tab. 3, 4 a 5 vývoj v této oblasti přibližují konkrétními údaji.
Nápadným rysem nedávné minulosti je také rychlý růst obyvatelstva v zemích s významnou
přítomností muslimů, tj. zemí, jež se rozprostírají od Pákistánu západním směrem až k africkému
atlantickému pobřeží. To je trend, který pravděpodobně v dalším období ještě zesílí - je to dáno
kombinací:
 vysoké úrovně přirozeného přírůstku plynoucího z vysoké míry porodnosti a
 mladé věkové struktury
(data z roku 1988 uvádějí plodnost islámských národů hodnotou 6,0 dětí na ženu, což je třikrát více
než v jiných rozvojových zemích, podíl obyvatel mladších 15 let činí 43 %).
Pro ilustraci: OSN provedla analýzu vývoje počtu obyvatel ve 40 zemích, v nichž roku 1988 muslimové
tvořili nejméně polovinu populace. Populace těchto zemí činila:
 v roce 1950 302 mil. (12 % populace světa),
 do roku 1998 se více než ztrojnásobila na 952 mil. (16 % populace světa),
 podle současných projekcí by v roce 2050 měla dosáhnout 1,869 mld. (21 % světové populace).
Projekce OSN nicméně i pro země islámského světa počítají do roku 2050 s poklesem míry plodnosti
na úroveň čisté reprodukce (2,1 porodů na ženu), v současné době je však velmi obtížné vědět, zda je
to vůbec možné, protože existují doklady (např. z Íránu), že posílení islámského fundamentalismu
slouží jako překážka nebo přinejmenším zpomaluje proces poklesu plodnosti.
Video: V roce 2011 bude na světě 7 miliard lidí
World Population Clock
Česká republika v Evropské unii: demografický pohled
Demografické změny v arabském světě
VÝVOJ PORODNOSTI A ÚMRTNOSTI – KONCEPT DEMOGRAFICKÉHO PŘECHODU A
DRUHÉHO DEMOGRAFICKÉHO PŘECHODU
Demografický přechod
Koncept tzv. demografického přechodu se snaží zevšeobecnit změny růstu počtu obyvatel v čase.
Tímto teoretickým konceptem lze vysvětlit především:
kulminaci populačního růstu světa v druhé polovině 20. století, kdy se v dynamické druhé a třetí
fázi demografického přechodu nacházela většina rozvojových států.
v souvislosti s očekávaným postupným přechodem rozvojových zemí do závěrečné čtvrté fáze se
v první polovině 21. století očekává další pokles tempa růstu světové populace.
V důsledku toho se podle střední varianty populační prognózy OSN očekává, že v roce 2050
bude na světě žít pouze 8,9 mld. obyvatel.
Termín „demografický přechod" vystihuje skutečnost, že je to přechodné období demografických
procesů, které spojuje periody relativně rovnovážného přirozeného pohybu obyvatelstva:
 v počáteční periodě, jež je charakteristická pro agrární (feudální) společnost, se vysoká úroveň
porodnosti spojuje s vysokou úmrtností, z čehož vyplývá nízký přírůstek obyvatelstva,
 vlastní přechod charakterizuje zvýšení přírůstků obyvatelstva v důsledku nerovnoměrného
poklesu úmrtnosti a porodnosti,
 druhá perioda rovnováhy demografických procesů se váže až na industriální vývoj společnosti, v
níž se v důsledku snížení porodnosti i úmrtnosti opět objevuje nízká úroveň přirozeného pohybu
obyvatelstva.
Podrobnější analýza jednotlivých období tohoto vývoje (hlavně na základě jejich průběhu v západní
Evropě, kde již celý cyklus proběhl) umožnila rozdělit celé období demografického přechodu do
několika fází (viz obr. 4):
1. První fáze (high-stationary phase): pro tuto fázi jsou charakteristické:
vysoká míra porodnosti,
vysoká míra úmrtnosti.
V průběhu času sice kolísají hodnoty obou měr, přesto můžeme konstatovat, že větší variabilita je
typická pro úmrtnost – příčiny je možné hledat v důsledku neúrod, hladomorů, válek a epidemií
apod.
Protože populační zisky vzniklé v období nižší úmrtnosti jsou rušeny v obdobích vyšší úmrtnosti –
celkový populační růst je minimální, platí, že populace zůstává na početně nízké avšak kolísající
úrovni.
Tímto způsobem tedy lze vysvětlit populační vývoj v Evropě cca do počátku 19. století a v zemích
kategorie LDR až do počátku století 20.
Státy, které se nacházejí v tomto stádiu, se obvykle vyznačují také následujícími
charakteristikami:
nízké průměrné příjmy na hlavu (jde o nejchudší státy světa),
nízká úroveň gramotnosti,
nízké zastoupení průmyslu (malé podíl průmyslu na HDP),
vysoké míry porodnosti a úmrtnosti, velké rodiny, špatná lékařská péče o malé děti,
nízký stupeň urbanizace,
často jde o země špatně dostupné, odlehlé,
špatná sociální pozice žen.
2. Druhá fáze (early-expanding phase): fáze je charakteristická:
nadále vysokými hodnotami míry porodnosti,
poklesem míry úmrtnosti.
Díky tomu se zvyšuje naděje dožití a populace začíná výrazně početně růst. Pokles úmrtnosti je
dán různými faktory, jejich působení je blíže specifikováno v obr. 5. Ke klíčovým faktorům lze
nicméně zařadit:
rozvoj biologie a lékařských oborů - tyto vědy rozhodující měrou přispěly ke zvládnutí řady
epidemických onemocnění, která způsobovala velmi početné a opakující se ztráty obyvatel
(epidemie),
ve smyslu snižování úmrtnosti v 18. století působil také růst zemědělské produkce (např.
brambory, obilí aj.), což podstatným způsobem zlepšilo úroveň zabezpečení obyvatelstva
potravinami, v mnohých zemích se tímto způsobem podařilo odstranit hrozbu masových
hladomorů (jakožto faktoru, který často zásadním způsobem zvyšoval úmrtnost);
významným způsobem se uplatnilo i zlepšení sanitárních a hygienických podmínek života
obyvatel. Šlo nejen o zlepšení sociální péče, ale zejména o vliv individuální vyspělosti
obyvatelstva v oblasti hygieny.
3. Třetí fáze (late-expanding phase): fáze se vyznačuje:
ustálením míry úmrtnosti na nízké úrovni,
poklesem míry porodnosti.
V důsledku toho se zpomaluje populační růst. Pokles porodnosti souvisí s komplexem podmínek,
velký vliv má zejména nástup urbánně-industriální společnosti, v níž ekonomické náklady spojené
s výchovou a vzděláváním dětí vedou ke zmenšení velikosti rodiny. V tomto procesu hrají
důležitou roli také techniky kontroly a regulace porodnosti usnadňující plánování rodiny
(antikoncepce apod.). Jistý význam mají také následující faktory:
téměř všechny narozené děti přežijí a dožijí se dospělosti,
zákaz dětské práce vede k omezení ekonomických benefitů rodin s větším počtem dětí.
K možným příčinám poklesu porodnosti lze počítat např. následující teorie:
stupeň urbanizace (urbanizační teorie): teze - na venkově jsou nižší náklady na výchovu
dětí, děti se využívaly jako pracovní síla (pomocné práce), naopak ve městě je výchova dětí
náročnější, rozšiřování rodiny brání i stísněné bytové prostory atd. => populace s vyšším
podílem městského obyvatelstva mají méně dětí;
vliv ekonomických podmínek (teorie životní úrovně): teze – země nepříliš ekonomicky
rozvinuté mají obecně vysokou úroveň porodnosti, naopak ekonomicky rozvinuté země
s vysokou životní úrovní se vyznačují nízkou porodností, často se setkáváme i se zúženou
reprodukcí; vztahy jsou však podstatně složitější (někdy se hovoří např. o emancipační teorii
apod.);
vliv tradic;
vliv náboženství;
teorie preventivních prostředků – znalost a používání antikoncepčních prostředků (v
poslední době vliv značného rozšíření hormonální antikoncepce) – ale pozor do značné míry
se týká pouze ekonomicky rozvinutějších zemí, projevuje se významná souvislost se sociální
strukturací, roli hraje prostorová strukturace (metropole × venkov) apod.;
vliv má i uplatňování pronatalitních × antinatalitních opatření (politiky).
4. Čtvrtá fáze (low-stationary phase): období, v němž se míry porodnosti i úmrtnosti ustálí na
nízké úrovni. V důsledku toho dojde k velikostní stabilizaci populace (stacionární populace). Na
zachování nízké úrovně porodnosti a malých rodin mají vliv zejména sociální, institucionální a
ekonomické faktory.
Od první fáze (high-stationary phase) se toto období liší tím, že více variabilní je míra porodnosti.
Skutečnost je zapříčiněna vlivem různých hospodářských a sociálních krizí – viz zářezy ve
věkové pyramidě české populace.
Proces demografického přechodu probíhá ve světě diferencovaně, někdy bývají rozlišovány tři typy
tohoto procesu (obr. 51, Mládek J. s. 133):
 francouzský typ - v tomto případě současně se snižováním úmrtnosti klesá i porodnost,
důsledkem je poměrně malý přirozený přírůstek a pomalý růst celkového počtu obyvatel;
 anglický typ je charakterizován trvalým poklesem úmrtnosti a zachováním dost vysoké úrovně
porodnosti, která však v následujícím období prudce klesne. Přirozený přírůstek v tomto typu je
dost velký a rychle roste i počet obyvatel dané populace;
 japonsko-mexický typ - se snižováním úmrtnosti je spojen růst porodnosti, její pokles nastává
až později. Důsledkem je velmi vysoký přirozený přírůstek a celkově rychlý růst počtu obyvatel.
Proces demografického přechodu je potřeba zasadit do širšího kontextu sociálních změn. Vedle
změny demografických měr dochází také ke změnám:
věkové struktury,
struktury zaměstnanosti,
rozložení populace v prostoru atd.
Tyto změny mohou být dobře demonstrovány na příkladu švédské populace, jednak díky unikátním
dlouhým řadám záznamů začínajících v roce 1750 a jednak díky její malé „narušenosti“ vlivy jako jsou
války, epidemie apod. – viz údaje v tab. 6.
Prostorový průběh demografického přechodu:
demografický přechod proběhl nejdříve v Evropě, kde se v průběhu 19. století prostorově šířil ze
zemí západní Evropy do severní, jižní a východní Evropy,
dále proběhl v oblastech zasažených výraznými kolonizačními vlnami evropského
vystěhovalectví (tzn. v severní Americe a v Austrálii) – zde lze jeho průběh časově zařadit do
doby přelomu 19. a 20. století,
ve zbytku světa probíhal postupně až po druhé světové válce, tzn. v druhé polovině 20. století
příčina kulminace tempa populačního růstu.
Naprostá většina zemí světa je dnes v konečné čtvrté fázi demografického přechodu ( příčina
předpokládaného poklesu tempa populačního růstu v první polovině 21. století)-výjimky:
 východní Afrika zůstává zřetelně v první etapě (hrubá míra úmrtnosti přesahuje 15 ‰ a také
hrubá míra porodnosti překračuje 30 ‰),
 střední a západní Afrika leží těsně u hranic mezi první a druhou etapou,
 ostatní Oceánie (Melanésie, Mikronésie a Polynésie dohromady) se nachází na hranici vstupu do
třetí etapy.
Kritika teorie demografického přechodu
Problém spočívá v tom, že často se některé tendence demografického vývoje zaznamenané v Evropě
mechanicky přenášejí na vývoj v ostatních částech světa. Demografické procesy těchto zemí však
mají specifické podmínky a znaky:
 demografický přechod v nich nastupuje za mnohem vyšší porodnosti a úmrtnosti než tomu bylo v
předindustriálních evropských zemích;
 úmrtnost se v důsledku implantace některých faktorů a podmínek snižuje v nepoměrně kratším
období, což způsobuje extrémně vysoké populační přírůstky - termín "populační exploze";
 navíc úvodní fáze demografického přechodu probíhají ve srovnání s Evropou mnohem rychleji,
což vede k tomu, že se zde nestačí transformovat ostatní složky společenského vývoje
(zabezpečení potravin, vzdělání, kulturní vyspělost obyvatelstva, struktura ekonomiky, urbanizace
aj.).
Z tohoto důvodů lze předpokládat určité nepřesnosti populačních prognóz OSN.
Protože přednesená charakteristika procesu demografického přechodu a jeho fázování bylo
sestaveno na základě dosavadních poznatků z vývoje převážně v evropských zemích, lze
předpokládat, že současný a budoucí vývoj demografických procesů hlavně v Africe, Asii a Latinské
Americe přinese nové poznatky o vývoji populací v odlišných podmínkách (stav hospodářství,
přeměna agrární struktury společnosti na průmyslovou, rozvoj nevýrobních aktivit, uplatňování
lidských práv, práva žen, růst vzdělanosti, růst životní úrovně, …) a teorie demografického
přechodu bude muset být do jisté míry modifikována.
Další kritika teorie demografického přechodu:
model nezohledňuje vliv migrací - ten přitom může být zejména v menších územních jednotkách
značný, např. přistěhují-li se do nějakého území mladí migranti, může to vést k významnému
zvýšení přirozeného přírůstku;
ne všechny západoevropské země a některé jiné regiony světa se před rokem 1750 vyznačovaly
nízkým tempem růstu populace, už v období od poloviny 15. do počátku 17. století byl
zaznamenán poměrně rychlý populační růst;
změny ve druhé fázi (early-expanding phase) nemohou být připisovány pouze industrializaci a
urbanizaci společnosti, předmětem diskusí je váha vlivu lékařských zlepšení před rokem 1900,
diskutuje se o tom, jestli na pokles úmrtnosti nemělo větší vliv zlepšení výživy a zvýšení příjmů.
Druhý demografický přechod
Poměrně nová myšlenka tzv. druhého demografického přechodu (publikována byla poprvé v roce
1986 - Lesthaeghe a van de Kaa), měla primárně sloužit k vysvětlení dramatického poklesu
plodnosti v Evropě od poloviny 60. let – jde tedy o pokus teoreticky vysvětlit příčiny dalšího poklesu
plodnosti a dalších demografických jevů v MDR.
Její myšlenkový základ však jde ještě dále a týká se obecně úvah o velikosti rodiny, teorie
argumentuje tím, že v současnosti stojíme na počátku nové éry v demografické historii. Nový režim je
přitom, zdá se, spojen s kompletní změnou postojů a norem, jež může být označena jako posun od
„altruismu“ k „individualismu“:
první demografický přechod byl zaměřen na rodinu a potomstvo a v jeho rámci šlo především o
zajištění vysokého životního standardu a zabezpečení dobrých životních šancí příští generace –
altruismus (děti byly chápány jako výraz úspěšnosti rodiny),
druhý přechod, zdá se, zdůrazňuje práva a životní naplnění jednotlivců (individualismus - rodiče
se sami snaží o svoji osobní individuální úspěšnost ve společenském postavení a děti jim v tomto
smyslu mohou připadat jako omezující činitel či dokonce jako překážka).
Významné změny spojované s druhým demografickým přechodem:
radikální proměna postavení ženy ve společnosti - ženy mají dnes daleko větší svobodu a šanci
zvolit si vlastní uplatnění, v minulosti byla tato možnost v důsledku vysoké plodnosti omezena;
tato skutečnost se kombinuje s:
- emancipací žen v oblasti vyššího vzdělání, pracovního trhu a finanční nezávislosti,
- vývojem jednoduše použitelné a spolehlivé antikoncepce,
- novými postoji k potratům.
v důsledku toho se zvýšila různorodost způsobů a uspořádání života a snížila se atraktivnost
modelu tradiční domácnosti (růst četnosti rozvodů, nesezdaných soužití, lidí bez partnerského
vztahu, stejnopohlavní vztahy atd.).
z hlediska dlouhodobého demografického vývoje je však nejdůležitější zvýšení podílu
bezdětných žen a odklad těhotenství a rození dětí do vyššího reprodukčního věku ženy.
Druhý demografický přechod je dosud územně omezen pouze na oblast Evropy, kde již v současné
době výrazně ovlivňuje většinu demografických charakteristik.
Odpověď na otázku, jestli se bude prostorově šířit i do dalších částí světa, není jednoduchá, je stálým
předmětem diskusí a polemik mezi demografy. Konstatovat však lze s poměrně velkou jistotou, že
uplatnění tohoto procesu v méně rozvinutých regionech je naprosto nepravděpodobné.
Demografický přechod a Evropa
Demografie.info
The Demographic Transition in Eastern Europe
Video: The Demographic Transition Model
Diskusní otázky
V jaké fázi demografického přechodu se nachází Česká republika?
V jakém období docházelo v České republice k největším populačním přírůstkům (desetiletí)?
K jakému typu demografického přechodu (francouzký, anglický…) odpovídá průběh
demografického přechodu v České republice?
Jmenujete alespoň tři aktuální politická témata v České republice, které mají přímou vazbu na
demografický vývoj obyvatel.
S jakými socio-kulturními podmínkami společnosti se pojí nástup prvního demografického
přechodu?
Jaký je Váš názor na maximální trvale udržitelnou velikost světové populace?
Pokuste se domyslet, co by se ve vašich všednodenních aktivitách změnilo, kdyby se
najednou skokem světová populace zvýšila na 9 mld.
Použitá literatura
Hagget. P. 2001. Geography. A Global Synthesis.
Daniels. Human Geography.
McBride. P. J. 1996. Human Geography. Systems, Patterns and Change. Thomas Nelson and
Sons Ltd.
Mládek. J. 1992. Základy geografie obyvateľstva. SPN Bratislava.