MODULARIZACE VÝUKY EVOLUČNÍ A EKOLOGICKÉ BIOLOGIE CZ.1.07/2.2.00/15.0204 PF_72_100_grey_tr ubz_cz_black_transparent FYLOGENEZE A DIVERZITA HUB A PODOBNÝCH ORGANISMŮ (část přednášky Fylogeneze a diverzita rostlin) systém založený na pojetí taxonů v 10. vydání Dictionary of the Fungi (Kirk et al. 2008) s pozdějšími úpravami • SAR - Straminipila: Peronosporomycota • Rhizaria: Plasmodiophorida • Amoebozoa: Mycetozoa • Opisthokonta - Fungi: Chytridiomycota / skupina Zygomycota - Mucoromycota / Glomeromycota / Dikarya - Ascomycota: Taphrinomycotina, Saccharomycotina, Pezizomycotina - pomocné skupiny Deuteromycota a Lichenes - Basidiomycota: Pucciniomycotina, Ustilaginomycotina, Agaricomycotina Pomocné oddělení: DEUTEROMYCOTA (FUNGI IMPERFECTI) není přirozenou taxonomickou jednotkou, je vytvořena pro účely klasifikace hub v anamorfní fázi • různé pojetí šíře této skupiny – buď zahrnuje pouze druhy, u nichž se nevytváří teleomorfa (žijí tedy v mitotické holomorfě - rozmnožují se pouze mitosporami, příp. "přesedlaly" na parasexuální proces) nebo teleomorfa není známa (v přirozených podmínkách nevzniká anebo vzniká, ale zatím nebyla objevena spojitost s danou anamorfou) => po objevení spojitosti s teleomorfou jsou pak takovéto druhy zařazeny do přirozeného systému a z takto pojatého systému Fungi imperfecti vypadnou – anebo (podle mého logičtější pojetí) zahrnuje anamorfy všech druhů, tedy i těch, u kterých teleomorfa známa je (souběžně jsou samozřejmě klasifikovány v přirozeném systému); u většiny těchto druhů je anamorfa převládajícím stadiem, ke tvorbě teleomorfy dochází vzácněji • členění na pomocné třídy, řády, čeledi a rody na základě morfologické podobnosti konidiového stadia (není zde snaha o přirozené uspořádání) • podle vlastností mycelia (přehrádkované, jednojaderné buňky, jednoduché póry v přehrádkách) lze soudit, že Deuteromycota reprezentují převážně anamorfy vřeckatých hub [USEMAP] základním způsobem rozmnožování je tvorba konidií, a to jak přímo na myceliu, tak na konidioforech; konidiofory vyrůstají jednotlivě nebo v konidiomatech (obdoba plodnic) – pyknidách, acervulech, sporodochiích nebo synnematech) synnema_rosellinia-necatrix http://www.ppis.moag.gov.il/ppis /plant_disease_gallery/D_S_W_S /Rosellinia_necatrix_08-9.htm acervulus_mycosphaerella-pini-anamorph-dothiostroma http://www.eppo.org/QUARANTINE/fungi/Mycosphaerella_pini/SCIRPI_images.htm sporodochium_nectria-cinnabarina-anamorph-tubercularia http://www.uoguelph.ca/~gbarron/MISC2003/nectriac.htm pycnidium_mycosphaerella-graminicola http://www.pri.wur.nl/UK/research/research +themes/Interaction+between+plants+pests+and+diseases/photowheat/ Vlevo: pyknida Mycosphaerella graminicola; vlevo dole: acervulus Mycosphaerella pini (anamorfa Dothiostroma); vpravo dole: sporodochium Nectria cinnabarina (anamorfa Tubercularia); vpravo: synnema (= korémie) Rosellinia necatrix. [USEMAP] • ke genetickým kombinacím dochází prostřednictvím parasexuálního procesu: styk dvou haploidních mycelií => vytvoření můstků => jimi přejdou jádra => heterokaryotické mycelium => v něm může dojít ke splývání jader (různých i shodných genotypů) => diploidní jádra => během jejich dělení nastane mitotický crossing-over => tvoří se diploidní mycelium a konidie => haploidizace bez meiozy - v anafázi chromosomy nerovnoměrně rozděleny k pólům => některé haploidní konidie odlišné od rodičovských – tímto procesem je zabezpečena genetická proměnlivost a tím i přizpůsobivost změnám podmínek výskyt: na všech možných biotopech, suchozemských i vodních, zástupci saprotrofní i parazitičtí (většinou fakultativně, ale i obligátně, někteří dokonce hyperparazité), i významné patogenní houby systém se zdaleka nemusí krýt v pojetí rodů a druhů se systémem přirozeným, v němž jsou klasifikovány teleomorfy (1 teleomorfní rod může mít druhy ve více anamorfních a naopak <= dáno tím, že jeden teleomorfní rod i druh může tvořit více typů konidií a naopak různé teleomorfní rody tvoří konidie, příp. konidiomata stejného typu) historicky byl systém založen na morfologii konidií (dnes již ustupuje do pozadí), v současnosti preferováno členění podle tvorby mycelia a konidiomat [USEMAP] ascochyta-fabae_pyknida B. Tivoli, http://www.inra.fr/hyp3/images/6030092.jpg Ascochyta fabae (Pleosporales), průřez pyknidou Phoma-trachelii_pyknidy Foto: Magnus Gammelgaard, http://www.plante-doktor.dk/phoma.htm Phoma trachelii (Pleosporales), pyknidy Botrytis Joëlle Dupont, http://www.mnhn.fr/microchampignons/joelle.html Fusarium http://www.globalcyran.com/usmicro/newimages/Fusarium.jpg Botrytis, konidiofor s konidiemi Fusarium, vícebuněčné makrokonidie „Zďovitá“ konidie Alternaria tenuissima a klíčení Alternaria alternata (Dothideom., Pleosporales) z pěti buněk současně (čas. odstup 1 hodina) [USEMAP] [USEMAP] Rhizoctonia sp. http://www.botany.hawaii.edu/faculty/wong/Bot201/Deuteromycota/rhizoc2.jpg rhizoctonia_mycelia-sterilia Sclerotium-rolfsii_mycelia-sterilia Sclerotium rolfsii http://www.botany.hawaii.edu/faculty/wong/Bot201/Deuteromycota/Sclerotium_rolfsii1.jpg Lepraria-incana Vpravo nahoře: Lepraria incana Foto J. K. Lindsey, http://www.commanster.eu/commanster/Mushrooms/Lichens/Lichens/Lepraria.incana.html cryptococcus-neoformans Cryptococcus neoformans, kvasinkovité stadium stopkovýtrusné houby z rodu Filobasidiella http://www.bio.tamu.edu /USERS/xlin/research1.html [USEMAP] [USEMAP] [USEMAP] Pomocné oddělení: LICHENES - LIŠEJNÍKY je obtížné přesně definovat, co je lišejník – definice různých autorů se o to pokouší zhruba ve smyslu, že jde o morfologicko-fyziologickou jednotku, ve které je obligátně vázán určitý druh houby (mykobiont) s určitým druhem řasy nebo sinice (fotobiont) mykobiont – houbová složka je u více než 90 % druhů vřeckatá houba, zbytek tvoří houby stopkovýtrusné • problematické je zařazení houby Geosiphon pyriforme (Glomeromycota), tvořící symbiózu se sinicemi, které jsou však ve stélce lokalizovány ve vezikulech (nejde tedy o běžný typ lišejníkové stélky) Omphalina-umbellifera Vpravo lichenizovaná Omphalina umbellifera, vlevo nelichenizovaná O. discorosea (kalichovka lužní) Foto Jaroslav Malý, http://www.naturfoto.cz/kalichovka-luzni-fotografie-3676.html Foto Stephen et Sylvia Sharnoff, http://www.lichen.com/bigpix/Oumbellifera.html omphalina-discorosea_kalichovka-luzni • mezi vřeckatými houbami najdeme řadu rodů, čeledí i některé řády pouze s lichenizovanými zástupci – u stopkovýtrusných jde nanejvýš o rody, ale v řadě případů obsahuje jeden rod lichenizované i nelicheni-zované druhy (Omphalina s. l.) • druhy hub tvořící lišejníky jsou obvykle specificky lichenizované, neschopné samostatného života [USEMAP] fotobiont – fotosyntetizjící složka řasová (v tom případě lze mluvit o fykobiontu) nebo sinicová (cyanobiont) • nejčastějšími fotobionty jsou zelené řasy, po nich sinice a v ojedinělých případech různobrvky a chaluhy • fotobionty lišejníků jsou běžně řasy (Trebouxia aj.) nebo sinice (Nostoc aj.), které se vyskytují jak volně, tak vázané v symbióze s houbou • jeden druh řasy nebo sinice může být fotobiontem mnoha (i systematicky zcela nepříbuzných) lichenizovaných hub • přímý kontakt mezi buňkami jednotlivých složek (ale nemusí k němu dojít) – z hyf mykobionta pronikají haustoria do buněk fotobionta Parmelia-sulcata Parmelia-sulcata_trebouxia Terčovka brázditá (Parmelia sulcata) a buňky rodu Trebouxia ve stélce terčovky (měřítko 20 µm) Foto AJ Silverside, http://www.lichens.lastdragon.org/Parmelia_sulcata.html [USEMAP] vztah mykobionta a fotobionta je zjednodušeně označován jako mutualistická (oboustranně prospěšná) symbióza • spojení více mykobiontů s jedním fotobiontem může vést ke vzniku parasymbiózy (současné symbiózy obou mykobiontů s tím fotobiontem), ale také může "nový" mykobiont zlikvidovat "starého" (stávajícího) – naopak setkání jednoho mykobionta s více fotobionty => vznik cefalodií - výběžků na povrchu stélky, ve kterých je další fotobiont lokalizován – případ polysymbiózy: s lišejníkem žije v symbióze Azotobacter • ve vztahu myko- a fotobionta nemusí jít vždy o pravou symbiózu – jde i o případy, že houba žije saprotrofně na odumřelých buňkách fotobionta, nebo dochází i k parazitismu z jedné i druhé strany (=> vede k teoriím, že v lišejníku jde obecně o "kontrolovanou" formu parazitismu – čím fylogeneticky starší, tím ustálenější) stavba stélky – podle anatomie rozlišujeme dva typy: • stélka homeomerická – buňky fotobionta a vlákna mykobionta volně rozptýleny mezi sebou; tyto lišejníky mívají stélku rosolovité konzistence (pod tento typ lze zařadit i vláknité lišejníky – vlákno fotobionta obklopené hyfami mykobionta) – tvar homeomerických stélek určuje spíše fotobiont, zatímco tvar heteromerických stélek určuje mykobiont algal-cells+fungus-hyphae http://www.backyardnature.net/lichens.htm [USEMAP] • stélka heteromerická – diferencovaná na jednotlivé vrstvy: – svrchní kůru tvoří pevné izodiametrické buňky mykobionta (mechanická ochrana, omezení výparu), – ve vrstvě gonidiové jsou buňky fotobionta, mezi nimi řídce hyfy (pronikají do buněk haustorii nebo ne), – vrstva dřeňová obsahuje rozvolněná vlákna mykobionta, – případně je u některých vytvořena spodní kůra stejné stavby jako svrchní (v ní bývají vytvořeny "otvory", jimiž proniká dřeňová vrstva na podklad – tzv. cyfely – slouží pro čerpání vody a živin; je-li namísto "otvorů" spodní kůra přerušena, mluvíme o pseudocyfelách); ze spodní kůry mohou vybíhat do substrátu rhiziny (obdoba kořínků) stavba_stelky_a_plodnic_lisejnik thallus_foliose-lichen_cross-section http://research.kahaku.go.jp/botany/chii-e/02/index.html [USEMAP] dělení typů stélek podle morfologie: podle morfologie dělíme vlastně jen heteromerické stélky; homeomerické jsou rosolovité (díky slizu cyanobionta), vláknité nebo tzv. leprariové (práškovité, rozpadavé – anamorfní stadium) • stélka korovitá je celou svou plochou přirostlá (nebo vrostlá) na substrát, obvykle chybí spodní kůra • stélka lupenitá je taktéž roz- ložená do plochy, ale k podkladu přirůstá jen některými místy, část zlaločnatělé stélky může od podkladu odstávat; na spodní straně stélky bývají vytvořeny rhiziny – "kořenující" svazky hyf vrůstající do substrátu crustose-ts foliose-ts leprose-ts Leprariová, korovitá a lupenitá stélka na příčném řezu http://www.earthlife.net/lichens/lichen.html 21_korovita 22_lupenita [USEMAP] • stélka keříčkovitá je v kontaktu se substrátem jen svojí "bází", je vystoupavá nebo naopak visící ("vousatá" u epifytických druhů), je charakteristická radiální stavbou (na řezu tvoří vrstvy korová, gonidiová a dřeňová soustředné kruhy, nejsou "nad sebou" jako u ploše rozložených stélek) • přechodným typem je stélka dimorfická – část stélky je lupenitá (thallus horizontalis) a část keříčkovitě vystoupavá (thallus verticalis) keříčkovité, válcovité nebo pohárkovité útvary - podecia – na svém vrcholu nesou plodnice (např. u dutohlávek) fruticose-ts Příčný řez svislou částí keříčkovité stélky http://www.earthlife.net/lichens/lichen.html 25_kerickovita Foto Pavel Hošek, http://www.vesmir.kav.cas.cz/Madagaskar 23_dimorficka 24_podetium-apoth Vpravo keříčkovitá stélka, uprostřed dimorfická, vlevo podecia dutohlávky R. Moore, W. D. Clark, K. R. Stern & D. Vodopich: Botany, 1995 (2x). [USEMAP] rozmnožování: pohlavní rozmnožování je pouze záležitostí mykobionta – v případě rozmnožo-vání askosporami (resp. bazidiosporami) je pak odkázán na opětovné "setkání" se svým fotobiontem; některé druhy proto tvoří tzv. hymeniální gonidie – buňky řas, které pronikají do thecia (hymenia) plodnic a šíří se spolu se sporami 12_heteromer-apoth společné šíření obou složek zajišťuje rozmnožování nepohlavní • nejjednodušším typem je fragmentace stélky a růst nových stélek z úlomků Průřez apotheciem vystupujícím z povrchu heteromerické stélky Zdroj: R. Moore, W. D. Clark, K. R. Stern & D. Vodopich: Botany. - Wm. C. Brown Publ., 1995. [USEMAP] soredia_lichen_diagram • o něco složitější typ představují soredie – částečky stélky tvořící se na povrchu, obsahující buňky fotobionta propletené hyfami houby => jejich odlomení od stélky vede k šíření – soredie se tvoří buď nahodile na povrchu stélky, nebo na určitých okrajových částech zvaných sorály • odvozeným typem rozmnožovacích útvarů jsou isidie - válcovité výrůstky z povrchu stélky, v nichž je zachována heteromerická stavba všech tří vrstev => taktéž šíření jejich odlomením – bývají odlišovány též fylidie (lupenitá obdoba isidií) a schizidie (odtržení povrchu stélky s fotobiontem) 32_isidia_xanthoparmelia_australasica soredia_physcia-grisea Nahoře: schéma uvolňování soredií z povrchu stélky http://biology.unm.edu/ccouncil/Biology_203/Summaries/Fungi.htm Dole: soredie Physcia grisea http://www.biology.ed.ac.uk/research/groups/jdeacon/microbes/lichen.htm Isidie Xanthoparmelia australasica http://www.anbg.gov.au/cryptogams/underworld/panel-4/index.html [USEMAP] ekologicko-fyziologická charakteristika: autotrofní organismy; spojení houby a řasy/sinice umožňuje těmto organismům růst na místech, kde by se samotné jednotlivé složky "nechytly" - fotosyntéza umožňuje život na anorganickém substrátu, mykobiont zprostředkovává čerpání vody, živin a ochranu proti výparu (růst na extrémně suchých stanovištích - až 62 týdnů bez vody), příp. kompetiční výhody příjem CO2 zajišťuje fotobiont, příjem O2 a nitrátů obě složky (cyanobionti, příp. symbiotický Azotobacter též atmosférický dusík) lišejníky vrůstají hyfami po celé ploše do substrátu (kámen, půda, u epifytických lišejníků povrch rostlin, nejčastěji kůra), případně kontakt se substrátem zajišťují rhiziny růst je oproti jiným organismům pomalý (roky, i desítky let, nejstarší korovité stélky odhadem 4500 let) hromadění radioaktivních látek ve stélkách – možnost sledování zamoření oblastí jejich výskytu produkce "lišejníkových látek" - mohou sloužit jako zásobní látky, působit antibioticky (proti bakteriím i jiným houbám) i odpuzovat býložravce, ale klidně být i prostým "odpadem" metabolismu některé druhy produkují jedovaté látky (deriváty kyseliny vulpinové) působící na nervovou soustavu (používány ve Skandinávii k hubení vlků) výskyt: od rovníku k pólům, na nejrůznějších stanovištích (extrém v Antarktidě – zcela uvnitř kamenů) kvůli svému pomalému růstu nejsou kompetičně silné, rostou hlavně na stanovištích, kde jiné organismy růst nemohou – zde jsou často prvotním sukcesním stadiem, jejich odumřelé stélky tvoří první organickou složku půdy tvořící se na čistě minerálním podkladu využití: vzácně jako potrava ("mana" - Lecanora esculenta), spíše jako krmivo, potrava pro zvěř některé druhy využívány v lidovém lékařství (Lobaria pulmonaria), při výrobě barviv, v parfumerii aj. řada druhů slouží jako dobré indikátory čistoty ovzduší systém: dnes jsou lichenizované houby řazeny do systému hub podle svého mykobionta • v rámci vřeckatých hub některé řády obsahují jen lichenizované houby (Lecanorales, Verrucariales a pár dalších), jiné obsahují některé lichenizované zástupce (Ostropales aj.) • lichenizované stopkovýtrusné houby nalezneme jen mezi houbami rouškatými (z pododdělení Agaricomycotina) v čeledích Thelephoraceae, Corticiaceae, Clavariaceae a Tricholomataceae [USEMAP] Třída: LECANOROMYCETES (pokračování přehledu pododd. Pezizomycotina) obsahuje několik řádů lichenizovaných hub, zde je zmíněn nejvýznamnější Lecanorales v širším pojetí (pro účely redukované přednášky jsou sem vřazeni též zástupci dalších řádů lichenizovaných vřeckatých hub) řád Lecanorales – početný řád (přes 5800 druhů) lichenizovaných hub (zahrnuje asi polovinu druhů lišejníků) • různé typy stélek i fotobionti, plodnice apothecia s askohymeniálním vývojem, parafýzy někdy vytvářejí epithecium vřecka tlustostěnná, tzv. lekanorový typ (něco mezi uni- a bitunikátními vřecky – otevírání vřecka je dvoustupňové, ale nedojde k vyhřeznutí vnitřní vrstvy mimo vnější) • spor je ve vřecku 2-8 (i víc), jsou jedno- i vícebuněčné – Collema (huspeník) – slizovitá homeo- merická stélka, promísena vlákna houby a buňky fotobionta (Nostoc) lecanoromycetes_Collema-coccophorum Huspeník Collema coccophorum http://www.lichen.com/bigpix/Ccoccophorum.html [USEMAP] [USEMAP] – běžné rody s lupenitou stélkou: Parmelia, Hypogymnia (česky oboje terčovka), Physcia (terčovník), Xanthoria (terčník), Peltigera (hávnatka), Lobaria (důlkatec), Umbilicaria (pupkovka) – přirostlá k substrátu jen v jednom místě – stélku lupenitě-keříčkovitou mají Cetraria (pukléřka), Pseudevernia, Evernia (větvičník) C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_hypogymnia-physodes.jpg Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) Foto Jiří Bohdal, http://www.naturephoto-cz.eu/hypogymnia-physodes-picture-1610.html C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_havnatka-psi.jpg Vpravo dole: Hávnatka psí (Peltigera canina) http://www.mezistromy.cz/cz/fotogalerie/byliny C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_pseudevernia-furfuracea.j pg Větvičník otrubičný (Pseudevernia furfuracea) Foto Stephen Sharnoff, http://www.sharnoffphotos.com /lichensF/pseudevernia_furfuracea.html C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_xanthoria-parietina.jpg Terčník zední (Xanthoria parietina) http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=464151&gal=photo [USEMAP] – Cladonia (dutohlávka) – druhy s lupenitým základem stélky a vzhůru trčícími podecii, nesoucími apothecia – čistě keříčkovité jsou druhy rodů Usnea (provazovka), Alectoria (vousatec) – oboje epifyté, stélky visí z větví – k substrátu zcela přirostlé korovité lišejníky – Rhizocarpon (mapovník), Lecidea (šálečka) Vlevo nahoře: Dutohlávka Cladonia diversa Foto Carl Farmer, http://www.nature-diary.co.uk/2007-05-26.htm Vlevo dole: Provazovka Usnea florida Foto J. R. Crellin, http://www.floralimages.co.uk/pusneaflori.htm Mapovník Rhizocarpon sp. http://www.flickr.com /photos/laajala/485461821/ C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_cladonia-diversa.jpg C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_usnea_florida.jpg C:\user\Houba\Škola-obrázky\nizsi_rostliny\pezizomycotina\lecanoromycetes_rhizocarpon-sp.jpg [USEMAP]