Kdo to byl?

Pocházel z rodiny univerzitního profesora římského práva na české univerzitě v Praze. V Praze se
rovněž narodil a to 20.prosince 1880. Měl čtyři sourozence a všichni byli vychováváni v
demokratickém prostředí - jeho otec byl český vlastenec a přítel Tomáše G. Masaryka. Absolvoval
elitní české akademické gymnázium, kde projevoval nevšední zájem o fyziku a matematiku. Na této
škole mimochodem učil i známý spisovatel Zikmund Winter a k jeho spolužákům patřil i Karel Čapek
nebo Jan Masaryk. Ve školním roce 1909 začal studovat chemii, fyziku a matematiku na filozofické
fakultě pražské univerzity. Tehdy se přírodní vědy přednášely jen v rámci filozofie, což mu
nestačilo, a proto po roce odešel do Londýna. Tam se mohl na University College specializovat na
disciplíny fyzikální chemie. K jeho nejoblíbenějším patřily přednášky profesora Williama Ramseye,
nositele Nobelovy ceny z roku 1904 za objev vzácných plynů ve vzduchu a jejich zařazení v
periodické soustavě prvků. V roce 1913 složil bakalářské zkoušky a zůstal zde ještě rok jako
výzkumný asistent Ramseyova následovníka, kterým byl neméně významný profesor F. G. Donnan. A právě
pod jeho vedením se český chemik poprvé setkal s elektrochemií, která mu v budoucím životě přinesla
zasloužený úspěch. Také se stala hlavní náplní jeho dizertační doktorské práce se zaměřením na
elektrochemii hliníku, na které začal pracovat ještě v Londýně. V létě 1914 navštívil rodiče, "ale
to už se rychle stahovaly černé mraky a slibný start na vědeckovýzkumné dráze byl přibrzděn."
(citace) Vypukla první světová válka. Cesta zpět do Londýna se uzavřela. Ale vědec s diplomem
bakaláře věd z Londýnské univerzity měl přece jen trochu štěstí. I když kvůli své nedobré fyzické
kondici nemusel narukovat přímo do armády, přesto byl zařazen do zařízení pod vojenskou správou.
Jednalo se ale o vojenský špitál, kde střídavě pracoval v lékárně a u rentgenu. Po večerech a při
každé volné chvilce intenzivně studoval. Když skončila válka, složil v Praze doktorát z filozofie a
vzápětí znovu odjel do Londýna. "Svůj studijní pobyt úspěšně ukončil „velkým doktorátem“. Prvním
místem, kde jednatřicetiletý vědec začal pracovat, byl Ústav analytické chemie Karlovy univerzity v
Praze a to v roce 1921. A opět měl štěstí. Nastoupil totiž jako asistent u profesora Bohuslava
Braunera, vynikajícího českého chemika. Poskytoval mu nejlepší možné podmínky k rozvoji, zejména v
novém oboru, který se jmenuje elektrochemie. Neuplynul ani rok a z asistenta na VŠ se stal vůbec
první profesor fyzikální chemie na české Karlově univerzitě. Když jako mladému asistentovi jednou
navrhli, aby se zabýval jevy povrchového napětí rtuti, nechal rtuť odkapávat ze skleněné trubičky s
velmi malým vnitřním průřezem. A protože takové měření, respektive vážení kapek, představovalo pro
mladého badatele nesmírně nudnou metodu, rozhodl se pro vylepšení postupu. Zkusil měřit elektrický
proud, který byl mezi rtutí v trubičce a rtutí, která se nacházela na dně nádoby. Skleněná trubička
ústila do roztoku, kterým již procházel stejnosměrný proud. Zavedl tak metodu, která může podstatně
napomoci sledovat nepatrná kvanta rozličných látek rozpuštěných ve vodě a navíc i zjišťovat jejich
poměrné zastoupení. Jeho zápal pro vědeckovýzkumnou práci byl tak velký, že když se v roce 1926
oženil, odjel se svou manželkou Marií na svatební cestu na pařížskou Sorbonnu, která se protáhla na
půl roku. Šlo samozřejmě o studijní pobyt, při kterém porovnávali polarografii se spektrální
analýzou. Právě v této slavné instituci se setkal s jinou vášnivou badatelkou Marií Curieovou.
S ženou vychovali dvě děti – dceru Jitku a syna Michaela. Ve volné chvilce miloval fotbal a hru na
klavír.

V polovině třicátých let, když byl v rozpuku sil, se zdálo že se jeho dobré jméno podstatně rozšíří
po celém světě. Svědčilo o tom pozvání k přednáškovému turné po Spojených státech, kde na téma
polarografie přednášel na několika amerických univerzitách během roku 1933. V následujícím roce ho
pozvali do Moskvy, kde vystupoval na vědecké konferenci konané při příležitosti 100. výročí
narození vynikajícího ruského chemika Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva. Avšak brzy byl jeho
mezinárodní rozlet zastaven. Nacisté obsadili republiku, začala druhá světová válka a došlo k
uzavření českých vysokých škol, mohl však pracovat u německého profesora Johanna Böhma.

Akademik v prosinci 1959 oslavil své devětašedesáté narozeniny a nejlepší dárek, který mohl dostat,
bylo udělení Nobelovy ceny za chemii, kterou si osobně ve Stockholmu.
Po Nobelově ceně následovaly další pocty a další uznání a čestná členství v řadě světových
vědeckých institucí od Německé akademie věd v Berlíně až po Americkou akademii věd a umění v
Bostonu. Rok po jejím udělení byl Heyrovský podruhé vyznamenán Řádem republiky. Zemřel na
Velikonoční pondělí 27. Března 1967. Bylo mu sedmasedmdesát let.

Byl prvním Čechem, který dostal Nobelovu cenu a to za chemii, za objev polarografické metody a
jejího využití v analytické chemii.