MASARYKOVA UNIVERZITA, PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE PF_72_100_grey_tr ubz_cz_black_transparent FYLOGENEZE A DIVERZITA HUB A PODOBNÝCH ORGANISMŮ (část přednášky Fylogeneze a diverzita řas a hub) • TSAR - Straminipila: Peronosporomycota / Labyrinthulomycota / Hyphochytriom. - Rhizaria: Plasmodiophorida • Excavata: Acrasida • Amoebozoa: Mycetozoa • Obazoa (Opisthokonta) - Fungi: Microsporidiomycota / Chytridiomycota / Blastocladiomycota / skupina Zygomycota - Mucoromycota, Zoopagomycota, Glomeromycota / Dikarya - Ascomycota: Taphrinomycotina, Saccharomycotina, Pezizomycotina - pomocné skupiny Deuteromycota a Lichenes - Basidiomycota: Pucciniomycotina, Ustilaginomycotina, Agaricomycotina Pomocné oddělení: LICHENES - LIŠEJNÍKY je obtížné přesně definovat, co je lišejník – definice různých autorů se o to pokouší zhruba ve smyslu, že jde o morfologicko-fyziologickou jednotku, ve které je obligátně vázán určitý druh houby (mykobiont) s určitým druhem řasy nebo sinice (fotobiont) mykobiont – houbová složka je u více než 90 % druhů vřeckatá houba, zbytek tvoří houby stopkovýtrusné • problematické je zařazení houby Geosiphon pyriforme (Glomeromycota), tvořící symbiózu se sinicemi, které jsou ve stélce lokalizovány ve vezikulech (nejde tedy o běžný typ lišejníkové stélky) Omphalina-umbellifera Vpravo lichenizovaná Omphalina umbellifera, vlevo nelichenizovaná O. discorosea (kalichovka lužní) Foto Jaroslav Malý, http://www.naturfoto.cz/kalichovka-luzni-fotografie-3676.html Foto Stephen et Sylvia Sharnoff, http://www.lichen.com/bigpix/Oumbellifera.html omphalina-discorosea_kalichovka-luzni • mezi vřeckatými houbami najdeme řadu rodů, čeledí i některé řády pouze s lichenizovanými zástupci – u stopkovýtrusných jde nanejvýš o rody, ale v řadě případů obsahuje jeden rod lichenizované i nelicheni-zované druhy (Omphalina) • druhy hub tvořící lišejníky jsou obvykle specificky lichenizované, neschopné samostatného života fotobiont – fotosyntetizjící složka řasová (v tom případě lze mluvit o fykobiontu) nebo sinicová (cyanobiont) • nejčastějšími fotobionty jsou zelené řasy, po nich sinice a v ojedinělých případech různobrvky a chaluhy • fotobionty lišejníků jsou běžně řasy (Trebouxia aj.) nebo sinice (Nostoc aj.), které se vyskytují jak volně, tak vázané v symbióze s houbou • jeden druh řasy nebo sinice může být fotobiontem mnoha (i systematicky zcela nepříbuzných) lichenizovaných hub • přímý kontakt mezi buňkami jednotlivých složek (ale nemusí k němu dojít) – z hyf mykobionta pronikají haustoria do buněk fotobionta Parmelia-sulcata Parmelia-sulcata_trebouxia Terčovka brázditá (Parmelia sulcata) a buňky rodu Trebouxia ve stélce terčovky (měřítko 20 µm) Foto AJ Silverside, http://www.lichens.lastdragon.org/Parmelia_sulcata.html vztah mykobionta a fykobionta je zjednodušeně označován jako mutualistická (oboustranně prospěšná) symbióza • spojení více mykobiontů s jedním fotobiontem – vznik parasymbiózy (současné symbiózy obou mykobiontů s tím fotobiontem), – "nový" mykobiont může zlikvidovat "starého" (stávajícího) • naopak setkání jednoho mykobionta s více fotobionty => vznik cefalodií - výběžků na povrchu stélky, ve kterých je další fotobiont lokalizován • případ polysymbiózy: s lišejníkem žije v symbióze Azotobacter • ve vztahu myko- a fotobionta nemusí jít vždy o pravou symbiózu – jde i o případy, že houba žije saprotrofně na odumřelých buňkách fotobionta, nebo dochází i k parazitismu z jedné i druhé strany (=> vede k teoriím, že v lišejníku jde obecně o "kontrolovanou" formu parazitismu – čím fylogeneticky starší, tím ustálenější) stavba stélky – podle anatomie rozlišujeme dva typy: • stélka homeomerická – buňky fotobionta a vlákna mykobionta volně rozptýleny mezi sebou; tyto lišejníky mívají stélku rosolovité konzistence (pod tento typ lze zařadit i vláknité lišejníky – vlákno fotobionta obklopené hyfami mykobionta) – tvar homeomerických stélek určuje spíše fotobiont, zatímco tvar heteromerických stélek určuje mykobiont algal-cells+fungus-hyphae http://www.backyardnature.net/lichens.htm • stélka heteromerická – diferencovaná na jednotlivé vrstvy: – svrchní kůru tvoří pevné izodiametrické buňky mykobionta (mechanická ochrana, omezení výparu), – ve vrstvě gonidiové jsou buňky fotobionta, mezi nimi řídce hyfy (pronikají do buněk haustorii nebo ne), – vrstva dřeňová obsahuje rozvolněná vlákna mykobionta, – případně je u některých vytvořena spodní kůra stejné stavby jako svrchní (v ní bývají vytvořeny "otvory", jimiž proniká dřeňová vrstva na podklad – tzv. cyfely – slouží pro čerpání vody a živin; je-li namísto "otvorů" spodní kůra přerušena, mluvíme o pseudocyfelách) – ze spodní kůry mohou vybíhat do substrátu rhiziny (obdoba kořínků) stavba_stelky_a_plodnic_lisejnik thallus_foliose-lichen_cross-section http://research.kahaku.go.jp/botany/chii-e/02/index.html dělení typů stélek podle morfologie: podle morfologie dělíme vlastně jen heteromerické stélky; homeomerické jsou rosolovité (díky slizu cyanobionta), vláknité nebo tzv. leprariové (práškovité, rozpadavé – anamorfní stadium) • stélka korovitá je celou svou plochou přirostlá (nebo vrostlá) na substrát, obvykle chybí spodní kůra • stélka lupenitá je taktéž roz- ložená do plochy, ale k podkladu přirůstá jen některými místy, část zlaločnatělé stélky může od podkladu odstávat; na spodní straně stélky bývají vytvořeny rhiziny – "kořenující" svazky hyf vrůstající do substrátu crustose-ts foliose-ts leprose-ts Leprariová, korovitá a lupenitá stélka na příčném řezu http://www.earthlife.net/lichens/lichen.html 21_korovita 22_lupenita • stélka keříčkovitá je v kontaktu se substrátem jen svojí "bází", je vystoupavá nebo naopak visící ("vousatá" u epifytických druhů), je charakteristická radiální stavbou (na řezu tvoří vrstvy korová, gonidiová a dřeňová soustředné kruhy, nejsou "nad sebou" jako u ploše rozložených stélek) • přechodným typem je stélka dimorfická – část stélky je lupenitá (thallus horizontalis) a část keříčkovitě vystoupavá (thallus verticalis) keříčkovité, válcovité nebo pohárkovité útvary - podecia – na svém vrcholu nesou plodnice (např. u dutohlávek) fruticose-ts Příčný řez svislou částí keříčkovité stélky http://www.earthlife.net/lichens/lichen.html 25_kerickovita Foto Pavel Hošek, http://www.vesmir.kav.cas.cz/Madagaskar 23_dimorficka 24_podetium-apoth Vpravo keříčkovitá stélka, uprostřed dimorfická, vlevo podecia dutohlávky R. Moore, W. D. Clark, K. R. Stern & D. Vodopich: Botany, 1995 (2x). rozmnožování: pohlavní rozmnožování je pouze záležitostí mykobionta – v případě rozmnožování askosporami (resp. bazidiosporami) je pak odkázán na opětovné "setkání" se svým fotobiontem – některé druhy proto tvoří tzv. hymeniální gonidie – buňky řas, které pronikají do thecia (hymenia) plodnic a šíří se spolu se sporami 12_heteromer-apoth společné šíření obou složek zajišťuje rozmnožování nepohlavní • nejjednodušším typem je fragmentace stélky a růst nových stélek z úlomků Průřez apotheciem vystupujícím z povrchu heteromerické stélky Zdroj: R. Moore, W. D. Clark, K. R. Stern & D. Vodopich: Botany. - Wm. C. Brown Publ., 1995. soredia_lichen_diagram • o něco složitější typ představují soredie – částečky stélky tvořící se na povrchu, obsahující buňky fotobionta propletené hyfami houby => jejich odlomení od stélky vede k šíření – soredie se tvoří buď nahodile na povrchu stélky, nebo na určitých okrajových částech zvaných sorály • odvozeným typem rozmnožovacích útvarů jsou isidie - válcovité výrůstky z povrchu stélky, v nichž je zachována heteromerická stavba všech tří vrstev => taktéž šíření jejich odlomením – bývají odlišovány též fylidie (lupenitá obdoba isidií) a schizidie (odtržení povrchu stélky s fotobiontem) 32_isidia_xanthoparmelia_australasica soredia_physcia-grisea Nahoře: schéma uvolňování soredií z povrchu stélky http://biology.unm.edu/ccouncil/Biology_203/Summaries/Fungi.htm Dole: soredie Physcia grisea http://www.biology.ed.ac.uk/research/groups/jdeacon/microbes/lichen.htm Isidie Xanthoparmelia australasica http://www.anbg.gov.au/cryptogams/underworld/panel-4/index.html výskyt: od rovníku k pólům, na nejrůznějších stanovištích (extrém v Antarktidě – zcela uvnitř kamenů) kvůli svému pomalému růstu (desítky let, nejstarší korovité stélky odhadem 4500 let) nejsou kompetičně silné, rostou hlavně na stanovištích, kde jiné organismy růst nemohou – zde jsou často prvotním sukcesním stadiem, jejich odumřelé stélky tvoří první organickou složku půdy tvořící se na čistě minerálním podkladu • produkce "lišejníkových látek" - mohou sloužit jako zásobní látky, působit antibioticky (proti bakteriím i jiným houbám) i odpuzovat býložravce, ale klidně být i prostým "odpadem" metabolismu • některé druhy produkují jedovaté látky působící na nervovou soustavu (deriváty kyseliny vulpinové, používány ve Skandinávii k hubení vlků) využití: vzácně jako potrava ("mana" - Lecanora esculenta), spíše jako krmivo, potrava pro zvěř • některé druhy využívány v lidovém lékařství (Lobaria pulmonaria), při výrobě barviv, v parfumerii aj. • řada druhů slouží jako dobré indikátory čistoty ovzduší • hromadění radioaktivních látek ve stélkách – možnost sledování zamoření oblastí jejich výskytu systém: dnes jsou řazeny do systému hub podle svého mykobionta • v rámci vřeckatých hub některé řády obsahují jen lichenizované houby • lichenizované stopkovýtrusné houby nalezneme jen mezi houbami rouškatými Třída: LECANOROMYCETES (pokračování přehledu pododd. Pezizomycotina) podtřída Lecanoromycetidae obsahuje několik řádů lichenizovaných hub, vzniklých rozštěpením velkého řádu Lecanorales (v širším pojetí je i dnes možno následující řády shrnout do tohoto) řád Peltigerales – typickými zástupci jsou lupenité lišejníky rodu Peltigera (hávnatka, viz foto na další straně) – patří sem též rod Collema (huspeník) tvořící slizovitou homeomerickou stélku, ve které jsou promísena vlákna houby a buňky fotobionta (Nostoc) řád Lecanorales – početný řád (přes 5800 druhů) lichenizovaných hub (zahrnuje asi polovinu druhů lišejníků) • různé typy stélek i fotobionti, plodnice apothecia s askohymeniálním vývojem, parafýzy někdy vytvářejí epithecium • vřecka tlustostěnná, tzv. lekanorový typ (něco mezi uni- a bitunikátními vřecky – otevírání vřecka je dvoustupňové, ale nedojde k vyhřeznutí vnitřní vrstvy mimo vnější vrstvu) lecanoromycetes_Collema-coccophorum Huspeník Collema coccophorum http://www.lichen.com/bigpix/Ccoccophorum.html – běžné rody s lupenitou stélkou (heteromerická stélka s dorziventrálním uspořá-dáním vrstev): Parmelia, Hypogymnia (česky oboje terčovka), Lobaria (důlkatec) – stélku lupenitě-keříčkovitou (bohatě větvenou, ale též s dorziventrální stavbou vrstev) mají Cetraria (pukléřka), Pseudevernia, Evernia (větvičník) lecanoromycetes_hypogymnia-physodes Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) Foto Jiří Bohdal, http://www.naturephoto-cz.eu/hypogymnia-physodes-picture-1610.html lecanoromycetes_havnatka-psi Vpravo dole: Hávnatka psí (Peltigera canina) http://www.mezistromy.cz/cz/fotogalerie/byliny lecanoromycetes_pseudevernia-furfuracea Větvičník otrubičný (Pseudevernia furfuracea) Foto Stephen Sharnoff, http://www.sharnoffphotos.com /lichensF/pseudevernia_furfuracea.html lecanoromycetes_xanthoria-parietina Terčník zední (Xanthoria parietina) http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=464151&gal=photo – Cladonia (dutohlávka) – druhy s lupenitou vegetativní stélkou a vzhůru trčícími podecii, nesoucími apothecia – čistě keříčkovité (s radiálním uspořádáním vrstev) jsou druhy rodů Usnea (provazovka), Alectoria (vousatec) – oboje epifyté, stélky visí z větví řád Rhizocarpales: Rhizocarpon (mapovník), řád Lecideales: Lecidea (šálečka) – k substrátu zcela přirostlé korovité lišejníky Vlevo nahoře: Dutohlávka Cladonia diversa Foto Carl Farmer, http://www.nature-diary.co.uk/2007-05-26.htm Vlevo: Provazovka Usnea florida Foto J. R. Crellin, http://www.floralimages.co.uk/pusneaflori.htm Vpravo: Mapovník Rhizocarpon sp. http://www.flickr.com /photos/laajala/485461821/ lecanoromycetes_cladonia-diversa lecanoromycetes_usnea_florida lecanoromycetes_rhizocarpon-sp řád Teloschistales – lišejníky různých typů stélek, – Physcia (terčovník), Xanthoria (terčník) - běžné lupenité typy s apothecii – Caliciaceae - plodnice nejčastěji stopkatá apothecia vyrůstající ze stromat; vřecka v theciu nebo v dutině, za zralosti se jejich stěna rozpadá a tvoří se sporami práškovitou hmotu - mazaedium, roznášené větrem podtřída Ostropomycetidae řád Ostropales – převážně saprotrofní lichenizované i nelichenizované houby s korovitou stélkou, plodnice různých typů, vřecka unitunikátní – Graphis (čárnička) tvoří čárkovitá hysterothecia prorážející skrz borku stromů dnes v samostatném řádu Baeomycetales je rod Baeomyces (malohubka) s drobnými apothecii rostoucími ze stélky na povrchu půdy lecanoromycetes_graphis-scripta Vlevo: Čárnička psaná (Graphis scripta) Vpravo: Malohubka růžová (Baeomyces roseus) lecanoromycetes_baeomyces http://www.britishlichens.co.uk/species/Dibaeis%20baeomyces%20small.jpg http://www.britishlichens.co.uk/species/Graphis%20scripta%20small.jpg Pomocné oddělení: DEUTEROMYCOTA (FUNGI IMPERFECTI) není přirozenou taxonomickou jednotkou (členění na pomocné třídy, řády, čeledi a rody se zdaleka nemusí krýt v pojetí rodů a druhů s přirozeným systémem), je vytvořena pro účely klasifikace hub v anamorfní fázi • různé pojetí šíře této skupiny – zahrnuje pouze druhy, u nichž se nevytváří teleomorfa (žijí tedy v mitotické holomorfě - rozmnožují se pouze mitosporami, příp. "přesedlaly" na parasexuální proces) nebo teleomorfa není známa (v přirozených podmínkách nevzniká anebo vzniká, ale zatím nebyla objevena spojitost s danou anamorfou) – zahrnuje anamorfy všech druhů, tedy i těch, u kterých teleomorfa známa je (souběžně jsou klasifikovány v přirozeném systému); u většiny těchto druhů je anamorfa převládajícím stadiem, ke tvorbě teleomorfy dochází vzácněji • podle vlastností mycelia (přehrádkované mycelium, jednojaderné buňky, jednoduché póry v přehrádkách) Deuteromycota reprezentují převážně anamorfy vřeckatých hub (potvrzeno i molekulárně) • výskyt: na všech možných biotopech, suchozemských i vodních, zástupci saprotrofní i parazitičtí (většinou fakultativně, ale i obligátně, někteří dokonce hyperparazité), i významné patogenní houby • systém byl historicky založen na morfologii konidií (dnes již ustupuje do pozadí), v současnosti preferováno členění podle tvorby mycelia a konidiomat • základním způsobem rozmnožování je tvorba konidií, a to jak přímo na myceliu, tak na konidioforech • konidiofory vyrůstají jednotlivě nebo v konidiomatech (obdoba plodnic) – pyknidách, acervulech, sporodochiích nebo synnematech) synnema_rosellinia-necatrix http://www.ppis.moag.gov.il/ppis /plant_disease_gallery/D_S_W_S /Rosellinia_necatrix_08-9.htm acervulus_mycosphaerella-pini-anamorph-dothiostroma http://www.eppo.org/QUARANTINE/fungi/Mycosphaerella_pini/SCIRPI_images.htm sporodochium_nectria-cinnabarina-anamorph-tubercularia http://www.uoguelph.ca/~gbarron/MISC2003/nectriac.htm pycnidium_mycosphaerella-graminicola http://www.pri.wur.nl/UK/research/research +themes/Interaction+between+plants+pests+and+diseases/photowheat/ Vlevo: pyknida Mycosphaerella graminicola; vlevo dole: acervulus Mycosphaerella pini (anamorfa Dothiostroma); vpravo dole: sporodochium Nectria cinnabarina (anamorfa Tubercularia); vpravo: synnema (= korémie) Rosellinia necatrix. Pomocná třída: BLASTOMYCETES • nesporogenní (imperfektní) kvasinky • zahrnuje kvasinkovitá stadia vřeckatých i stopkovýtrusných hub • stélka jednobuněčná (max. pučivé pseudomycelium, vzácně tvoří i vláknité mycelium) • rozmnožování tvorbou blastospor, vzácně arthrospor • primárně saprotrofové, některé druhy fakultativně parazitické • patogenní zástupci, působící onemocnění od dermatomykóz po vážné choroby celého organismu - Cryptococcus, Candida albicans • Rhodotorula - kvasinkovitá stadia snětí, Torulopsis - zřejmě anamorfy pravých kvasinek cryptococcus-neoformans Cryptococcus neoformans, kvasinkovité stadium stopkovýtrusné houby z rodu Filobasidiella (Tremellomycetes) http://www.bio.tamu.edu/USERS/xlin/research1.html Pomocná třída: COELOMYCETES • myceliální houby, větš. anamorfy vřeckatých hub, tvoří uzavřená konidiomata • konidie se tvoří z konidiogenních buněk – v ohraničených útvarech - acervulech – v uzavřených lahvicovitých pyknidách – ve zploštělých ložiscích pod epidermis • mohou se vytvářet i stromatické útvary, do nichž jsou pyknidy zanořeny • třída zahrnuje saprotrofy (Phoma) i mnohé fytopatologicky významné druhy (Septoria, Ascochyta aj.) ascochyta-fabae_pyknida B. Tivoli, http://www.inra.fr/hyp3/images/6030092.jpg Ascochyta fabae (Pleosporales), průřez pyknidou Phoma-trachelii_pyknidy Foto: Magnus Gammelgaard, http://www.plante-doktor.dk/phoma.htm Phoma trachelii (Pleosporales), pyknidy Pomocná třída: HYPHOMYCETES • nejpočetnější skupina imperfektních hub, též většinou anamorfy vřeckatých • myceliální houby, saprotrofové i parazité • netvoří uzavřená konidiomata, konidie vznikají – přímo na myceliu nebo na volných konidioforech – na konidioforech pospojovaných v korémie = synnemata – na konidioforech sdružených v ložiscích = sporodochiích • často se tvoří tlustostěnné chlamydospory • většina druhů má známy teleomorfy, které již byly zmíněny v systému oddělení Ascomycota - Aspergillus, Penicillium, Paecilomyces (Eurotiales), Graphium (Ophiostomatales), Oidium (Erysiphales), Monilia, Botrytis (Helotiales), Tubercularia, Fusarium (Hypocreales), Cladosporium, Cercospora (Capnodiales) Botrytis Joëlle Dupont, http://www.mnhn.fr/microchampignons/joelle.html Fusarium http://www.globalcyran.com/usmicro/newimages/Fusarium.jpg Botrytis, konidiofor s konidiemi Fusarium, vícebuněčné makrokonidie „Zďovitá“ konidie Alternaria tenuissima a klíčení Alternaria alternata (Dothideom., Pleosporales) z pěti buněk současně (čas. odstup 1 hodina) • pomocný řád Agonomycetales (bývalá Mycelia sterilia) – myceliální houby bez fruktifikačního stadia • druhy šířící se pouze vegetativně (netvoří ani konidie, jen fragmenty stélky; některé též pletivné útvary, sloužící k šíření i přežívání) • rod Sclerotium zahrnuje sklerociové typy, Rhizomorpha rhizomorfy, Rhizoctonia je široký rod stopkovýtrusných hub, Lepraria je anamorfní stdium lišejníků Rhizoctonia sp. http://www.botany.hawaii.edu/faculty/wong/Bot201/Deuteromycota/rhizoc2.jpg rhizoctonia_mycelia-sterilia Sclerotium-rolfsii_mycelia-sterilia Sclerotium rolfsii http://www.botany.hawaii.edu/faculty/wong/Bot201/Deuteromycota/Sclerotium_rolfsii1.jpg Lepraria-incana Lepraria incana Foto J. K. Lindsey, http://www.commanster.eu/commanster/Mushrooms/Lichens/Lichens/Lepraria.incana.html