Rozsah poškození kostní tkáně mechanismem střely se odvíjí od typu střelné zbraně (ráže, hmotnost střely) a rychlosti, jakou má střela při kontaktu s kostí. Míra poškození kostí závisí také na vlastnosti, typu a hustotě kostní tkáně. Perforace a perforačním poranění způsobí na kostře dva otvory, vstřelový otvor při průchodu dovnitř a výstřelový otvor při průchodu ven z těla. Nastane-li situace, kdy střela vnikne do těla a zůstane uvnitř, hovoříme o penetraci nebo penetračním poranění.

Nejčastějším místem střelného poranění kostry člověka je lebka. Otvory po vstupu a výstupu střely na lebce jsou odlišitelné velikostí i tvarem. 

Vstřelový otvor je menších rozměrů a obvykle pravidelného kulatého tvaru. Na vnitřní straně kosti lze pozorovat odloupnutí vnitřní vrstvy kompaktní kosti (vnitřní beveling). To platí v případech, kdy je střela vedená kolmo na povrch kosti. Pokud projektil vstupuje do kosti pod úhlem, mění se tvar otvoru na elipsovitý a může dojít k odlomení částí vnějších lamel kosti, čímž otvor získá tvar klíčové dírky (keyhole). Tento typ zranění vzniká nejčastěji, pokud střela směřuje jako tečna nebo je vedena pod velmi malým úhlem vůči povrchu kosti. Použití tlumiče nebo ochranného materiálu či předmětu může způsobit atypický vzhled otvoru. Obecně platí, že velikost vstřelového otvoru odpovídá minimálnímu rozměru střely. 

Výstřelový otvor je obvykle větší a často nepravidelného tvaru. Na vnější straně kosti lze pozorovat odloupnutí vnější vrstvy kompaktní kosti (vnější beveling).

Vstřel obvykle způsobí 1) radiální a 2) koncentrické fraktury plochých kostí lebky. Radiální fraktury způsobené vstřelem jsou obvykle delší a početnější než u výstřelu. Jejich vznik a šíření je mnohdy rychlejší než samotná střela. 

Puppeho pravidlo říká, že průběh fraktur se nikdy nekříží. Pokud nově vytvořený zlom kosti narazí na již vytvořenou frakturu, změní směr nebo se zastaví. Toto pravidlo se využívá při rekonstrukcích posloupnosti opakovaných střel. 

Vedle poranění kostí přímým průchodem střely dochází také k vzniku sekundárních nebo nepřímých fraktur kostí. Vznikají v důsledku přenosu energie do sousedních kostí (shockwaves) a objevují se v místech biomechanického oslabení lebky, např. symfýza mandibuly, horní okraj alveolárního oblouku, mediální stěna očnice, sutura frontozygomatica apod.

Střelné poranění na kostech postkraniálního skeletu jsou méně specifická než střelná poranění lebky. Menší kosti se mohou nárazem střely úplně rozpadnout. Zranění na distálních koncích dlouhých kostí představují obvykle čisté průstřely, zatímco poškození těl se projevuje jako tříštivá zlomenina s typickým rozbíháním lomů do kříže (butterfly effect).