sběr a zpracování mykologického materiálu
pro účely determinace a archivace sbíráme (pokud možno)
reprezentativní materiál
– celé plodnice (i s bazí třeně – důležité znaky!), ideálně v počtu 3-5
sběr a zpracování mykologického materiálu
© G. Mueller
pro účely determinace a archivace sbíráme (pokud možno)
reprezentativní materiál
– mladé i dospělé plodnice v čerstvém stavu (nikoliv oschlé, rozbředlé,
tlející, přestárlé či přemrzlé plodnice);
sběr a zpracování mykologického materiálu
malé a křehké plodnice umístit zvlášť do krabiček (rybářské potřeby/na
drobné nářadí – „organizér“, filmovky)
větší plodnice do alobalu (papírové sáčky lze použít jen u neslizkých a
nelepkavých plodnic) a ty do koše nebo do krabic (plech, plast)
(také lze krabice vystlat mechem a plodnice vložit volně přímo do něj)
plodnice by neměly vyschnout, zmrznout, pomačkat se či zapařit
!!! nebalit více druhů dohromady (míchají se výtrusy, kolekce mohou být
zaměněny)
sběr a zpracování mykologického materiálu
označit jednotlivé sběry (třeba i jen provizorním) číslem (nejlépe
tužkou psaným; fixa či propiska se vlhkostí rozpíjí)
sběr a zpracování mykologického materiálu
Již v terénu zapíšeme:
topografické údaje – lokalizace (dnes GPS, souřadnice s příslušnou
přesností, ale i slovní popis lokality)
ekologické údaje
• okolní dřeviny (zejména mykorizní druhy – okruh ca 10–20 m)
• substrát (u druhů rostoucích na dřevě je optimální přiložit jeho
kousek k případnému pozdějšímu mikroskopickému ověření)
sběr a zpracování mykologického materiálu
velmi vhodné digitální foto – dokumentace samotného nálezu a
případně i biotopu
© Jan Běťák
po návratu z terénu (neurčujeme-li rovnou, a někdy i tak) je třeba pořídit
co nejpodrobnější popis
některé znaky mohou již po několika hodinách mizet (zejména u drobných
hub) – těm věnujeme přednostní pozornost; v optimálním případě je
zaznamenáváme již v terénu:
• vůně (v různých místech povrchu plodnice může být různá)
• ojínění (povrch klobouku, třeň)
• hygrofánnost klobouku
• slizkost nebo lepkavost povrchu (klobouk, třeň)
• zbarvení a charakter vela
• barva lupenů v mládí (může se měnit dozráváním výtrusů)
sběr a zpracování mykologického materiálu
zbarvení celé plodnice pokud možno pozorovat na
denním světle (nebo s využitím světelného zdroje se
spektrálním složením podobným dennímu světlu)
sledujeme i barvu a barevné změny dužniny na řezu,
příp. povrchu plodnic po otlačení
sběr a zpracování mykologického materiálu
lze využít i kodifikovaných barevných stupnic – chromotaxií
Ridgway R. (1912): Color Standards and Color Nomenclature. – Washington, D.C., published
privately (by the author). 43 pp + 53 color pls.
Kornerup A. et Wanscher J.H. (1967): Methuen
Handbook of Colour. Second edition. Methuen
Co., London. 243 pp + 30 two-page color plates.
(1440 barev)
Küppers H (2003): Du Mont’s Farbenatlas.
(5500 barev)
Munsell soil color charts, 1988 (205 barev)
Küppers 2003
Kornerup et Wanscher 1978
sběr a zpracování mykologického materiálu
chuť (ochutnávaný kousek vyplivnout!) a
vůně povrchu a na řezu
přítomnost vela (ohledat mladé plodnice!)
morfologický popis – ideální kresba nebo
fotografie
pozor na barevné podání (vyvážení bílé
barvy)
sběr a zpracování mykologického materiálu
výtrusný prach – několik hodin nebo nejlépe přes noc nechat klobouk
položený na bílém papíře nebo na podložním sklíčku
vhodné přiložit k položce (měření spor + barva v.p.)
sběr a zpracování mykologického materiálu
k přesnému měření spor (a zhruba i k hodnocení
barvy) lze použít i výtrusný prach ulpělý na třeni,
povrchu sousedících klobouků apod.
konzervace a uchovávání mykologického materiálu
postup:
- větší houby rozkrojit na kusy do 2 cm tloušťky (lépe schnou a vejdou
se do sušičky)
- usušit zcela do sucha (pozor u masitějších druhů a chorošů!), pak lze
krátce vystavit vyšší vzdušné vlhkosti (plodnice poněkud „zvláční“)
- uložit do novin či igelitových sáčků se zipem a do herbářové obálky
- uchovávat v suchu!
u drobných plodnic je variantou sušení pomocí silikagelu:
- v uzavřené krabičce v papírových sáčcích
sušení
v sušičce (průmyslová či klasická kuchyňská
sušička na ovoce) nebo na zdroji tepla (topení)
při teplotě max. 50 °C, ideálně 30-40 °C
konzervace a uchovávání mykologického materiálu
etiketa:
• jméno houby
•lokalita, stanoviště
• datum sběru a jméno sběratele
výhody: skladnost, trvanlivost, snadná příprava
nevýhody: změna tvaru a barvy plodnic
 používáno zejména pro vědecké sbírky
sušení
sušené položky náchylné k poškození plísněmi (při zvlhnutí) a především
hmyzem (brouci, moli) – zvláště citlivé jsou některé jednoleté choroše
(Trametes), lošákovité houby, holubinky a ryzce, některé hřiby aj.
 nutná dezinsekce!!! (alespoň 1x ročně, poprvé hned po usušení):
- hluboké podmrazení – několik dní při teplotě -30°C a nižší
- plynování – PH3, CS2 (silně jedovaté), příp. tablety proti hmyzu
(paradichlorbenzen – „Invet“; menší sbírky)
ideální kombinace obou metod
konzervace a uchovávání mykologického materiálu
konzervace v tekutinách
- základem většiny dříve používaných
roztoků formaldehyd, ledová kyselina
octová, glycerol a etanol
- dnes na bázi etanolu
- několik dní máčet v roztoku, pak umístit
do skleněného nebo PE válce
konzervace a uchovávání mykologického materiálu
 používáno zejména dříve pro expoziční účely, dnes minimálně
výhody:
- plodnice zachovávají tvar
nevýhody:
- náročné na prostor
- náchylné na poškození
- změna barev
- tekutiny nutno doplňovat © Petr Horák cesonline.cz
kryosikace (lyofilizace)
sušení za velmi nízkého tlaku a teploty (~ve
vakuu, proto někdy vakuové vymrazování)
voda sublimuje z ledu a nepoškozuje tak buňky
konzervace a uchovávání mykologického materiálu
nevýhody:
- velké počáteční náklady
- prostorová náročnost
- nutnost udržovat v suchém
prostředí (materiál snadno znovu
vlhne)
 užíváno dosti zřídka
muzeumcb.cz
výhoda:
- výborně zachována barva a zejména tvar plodnic