Zajímavá fyzika
Tomáš Tyc, 2011
Rovnováha, balancování, jízda na kole
1 Rovnováha
Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak vlastně při stání udržujeme rovnováhu. Naše tělo není tuhé těleso,
ale jeho jednotlivé části jsou spolu spojeny dosti volně pomocí kloubů. Určitá tuhost těla je ovšem
potřebná k tomu, abychom vůbec mohli chodit, stát nebo i jen sedět. Tuto tuhost dodává napětí svalů.
Náš mozek neustále monitoruje, zda tělo neztrácí rovnováhu a pokud zjistí, že ano, ihned podnikne
potřebné kroky k nápravě.
Pro rovnováhu při stání je potřeba, aby těžiště těla leželo nad našima nohama. Přesněji řečeno je
třeba, aby svislice spuštěná z těžiště protínala tzv. konvexní obal plochy, kterou se naše nohy dotýkají
země (konvexní obal je tvořen body ležícími na úsečkách, jejichž krajní body leží v místech dotyku
nohou a země, viz obrázek 1). Pokud například stojím a z nějakého důvodu se začnu naklánět dopředu,
automaticky se mi více napnou svaly vzadu na nohou (mj. lýtkové), zatímco svaly na nohou vepředu
se poněkud uvolní. Tím se tělo posune trochu dozadu a já znovu nabudu rovnováhy. Toto udržování
rovnováhy je velmi důmyslné a podílí se na něm různé systémy, přičemž klíčovou roli hraje centrum
rovnováhy ve vnitřním uchu. Lidé, kteří mají toto centrum poškozené, nemohou ani stát.
1.1 Balancování
Představme si nyní situaci, kdy se z nějakého důvodu nakloníme dopředu příliš – natolik, že naše
těžiště už neleží nad konvexním obalem dotyku nohou se zemí, ale před ním (viz obrázek 1). Tím
nás gravitace, za jejíž působiště lze považovat těžiště, začne shazovat a žádné napnutí svalů nepomůže.
Velmi rozumná věc, která v takovém případě zachrání počínající pád, je předsunout nohu dopředu a tím
posunout zmíněný konvexní obal, tak, aby těžiště opět bylo nad ním. To funguje spolehlivě, problém ale
nastane, pokud už není kam udělat krok – jako třeba na kraji útesu nebo při nahýbání se nad pultem
se zajímavým zbožím. V takové situaci se dá udělat jiná věc – jestliže rychle začneme točit rukama
dopředu (tj. ruce jdou vrchem dopředu a spodem dozadu), můžeme počínající pád zastavit. Naopak při
počínajícím pádu dozadu je třeba konat opačný pohyb, tedy kroužit rukama dozadu. Často ani není
třeba opisovat rukama několik kruhů, stačí jimi prudce mávnout v příslušném směru. Jak je vidět z
tohoto popisu, není jedno, kterým směrem rukama točíme; pokud zvolíte nesprávný směr, poletíte k
zemi ještě rychleji než předtím. Zkusme nyní prozkoumat, proč uvedené motání rukama může zastavit
pád. Abychom to pochopili, musíme uvažovat, co se při pohybu děje s rukama a se zbytkem těla.
Uvažujme opět uvedenou situaci: začínáme padat dopředu a ve snaze zastavit pád rychle roztočíme
ruce dopředu. Jestliže chceme ruce roztočit, musíme na ně působit určitou silou. Protože jde ovšem o
kruhový pohyb, který chceme rukám udělit, a nikoli o posuvný, je třeba mluvit o momentu síly spíše
než o síle. Jeden ze základních zákonů mechaniky, třetí Newtonův zákon, říká, že každá akce vyvolává
stejně velkou reakci opačného směru. Jestliže tedy trup působí na ruce, aby je roztočil dopředu (akce),
působí i ruce na trup, a to přesně opačně (reakce). Ruce tedy náš trup „roztáčejí směrem dozadu. A
to je přesně to, co potřebujeme, jestliže padáme dopředu! Pád dopředu je vlastně jakési otáčení vpřed
kolem chodidel. Každá síla, která působí proti tomuto otáčení, tedy pád zpomalí nebo, bude-li dost
velká, dokonce zastaví. A právě síla, kterou naše ruce působí na zbytek těla, má tento charakter a může
tedy náš pád zastavit. Při pádu dozadu je situace stejná, jen všechny síly a momenty působí opačně.
1
TT
TT
TT
1
2
3
Obrázek 1: Pro rovnováhu stojícího člověka je rozhodující, zda se těžiště nachází nad konvexním obalem
bodů dotyku nohou a země. Obrázek ukazuje (modře) konvexní obal a tři polohy těžiště při pohledu
shora. Polohy T1 a T2 odpovídají rovnováze, poloha T3 počínajícímu pádu dopředu.
1.2 Provazochodec
Proč si provazochodec při chůzi po laně nese s sebou dlouhou tyč? Důvod úzce souvisí s výše popsaným
balancováním. Když provazochodec cítí, že začíná padat na jednu stranu (pro konkrétnost řekněme,
že doleva), roztočí tyč právě v tomto směru. Podle zákona akce a reakce přitom tyč zatočí artistou
ve směru opačném, tedy právě v tom, kterým to potřebuje, aby zastavil svůj pád – viz obr. 2. Čím
je tyč delší a těžší, tím má větší moment setrvačnosti a stačí ji pro zastavení pádu roztočit méně. Ve
skutečnosti jsou její pohyby nepatrné, sotva postřehnutelné, ale provazochodci tyč značně usnadňuje
udržování rovnováhy.
Místo tyče někdy stačí roztáhnout ruce. Jistě každý jako dítě zkoušel chodit po zábradlí nebo třeba
kmeni nad potokem. A každý také ví, že to jde mnohem snáze s roztaženýma rukama než pokud je
máme podél těla. Ne každý sice ví, co vlastně přesně s roztaženýma rukama dělá, ale to nevadí – mozek
se to to rychle pozorováním naučí a pak už instinktivně ví, co má pro obnovení rovnováhy udělat.
2 Jízda na kole
2.1 Udržení rovnováhy na kole
Skoro každý se někdy podivil nad tím, jak je vůbec možné jet na jízdním kole. Vždyť se kolo při jízdě
dotýká podložky jen na dvou místech, a to přece nemůže stačit k udržení rovnováhy! Aplikujeme-li
úvahu s o konvexním obalem, je zřejmé, že konvexní obal bodů dotyku se zemí je v případě kola jen
velmi úzký (je to téměř jen úsečka) a proto by mělo být téměř nemožné se na kole udržet. A vskutku –
pokud na kole nejedeme, ale budeme stát na místě, pak se po malé chvíli balancování svalíme na jednu
nebo druhou stranu. Pro udržení rovnováhy na kole tedy musí být klíčový pohyb, jízda.
Jestliže cyklista jede po silnici zpočátku v rovnováze (tj. zatím nikam nepadá), je jeho těžiště nad
konvexním obalem, ale tato rovnováha je nestabilní – malá výchylka z rovnovážné polohy dá vzniknout
silovému momentu, který bude výchylku čím dál víc zvětšovat. Je to podobná situace, jako když položíme
kuličku na vrchol větší koule – po krátké chvíli sjede dolů. U cyklisty může vyvolat výchylku z rovnováhy
během jízdy spousta vlivů, ať už se jedná o závany větru, nerovnosti silnice nebo pohyby samotného
cyklisty při šlapání. Pokud by se tedy cyklista nesnažil takové výchylky nijak kompenzovat, po krátké
2
(a)
(b)
(c)
Obrázek 2: (a) Když provazochodec cítí, že začíná padat doleva (z jeho pohledu; z našeho doprava),
začne roztáčet tyč ve stejném směru, jakým padá (b). Reakce tyče roztáčí provazochodce opačným
směrem, což zastaví jeho pád (c).
chvíli by spadl. V tomto není žádný rozdíl mezi jedoucím a stojícím cyklistou. Rozdíl je ale v tom, že
jedoucí cyklista má možnost pád vyrovnat, zatímco stojící nikoliv. Vysvětleme si jak.
Zkusme si nejprve představit cyklistu, který jede po rovné cestě a je v rovnováze, a vtom náhle
pootočí řídítka doleva. Co se asi stane? Cyklista by se měl připravit na nepříjemný pád. Při pootočení
řídítek se totiž přední kolo začne pohybovat doleva, zatímco cyklista pokračuje setrvačností v původním
směru. Kolo pod ním tedy vlastně uhne na stranu a cyklista pak přirozeně padá na stranu opačnou,
tedy doprava. Vidíme tedy, že pootočením řídítek na jednu stranu je možné jízdu v rovnováze přeměnit
v pád na stranu opačnou. Dá se proto očekávat, že popsaný efekt je možné využít naopak k vyrovnání
pádu.
Dejme tomu, že cyklista se snaží jet rovně a být v rovnováze, ale z nějakého důvodu začne padat
například na levou stranu. Pak mu pomůže, když pootočí řídítka poněkud doleva. Jak jsme viděli,
při jízdě v rovnováze by takové pootočení řídítky vedlo k pádu doprava. Jestliže ale cyklista už padá
doleva, dojde naopak k vykompenzování jeho pádu a znovuobnovení rovnováhy. Samozřejmě je ale třeba
pootočit s řídítky citlivě a o správný úhel, protože jinak by mohlo dojít buď k pádu doprava (při příliš
velkém pootočení) nebo by zůstalo u pádu doleva (při příliš malém pootočení). Velký problém nastane,
jestliže pády není z nějakého důvodu možné kompenzovat. Pokud třeba vjedeme do tramvajové koleje,
není možné řídítky pootočit a posunout tak přední kolo do strany. Pak téměř určitě spadneme a dobrá
rada tedy zní – vyhýbejte se kolejím za každou cenu a přejíždějte je pod co největším úhlem, jinak si
natlučete nos!
Při vyrovnávání pádu na danou stranu natočením řídítek na stejnou stranu se uplatňují dva mechanismy.
Prvním je to, že pootočením řídítek se začne posunovat konvexní obal, druhým pak to, že
při pohledu z neinerciální soustavy spojené s cyklistou se při natočení řídítek a následném pohybu po
kružnici objevuje odstředivá síla, která kompenzuje efekt gravitační síly a tím zabraňuje pádu.
3
Jízda na kole je tak neustálou sérií drobných (nedokončených) pádů na jednu nebo na druhou stranu
a jejich vyrovnávání. Můžeme se o tom přesvědčit třeba tak, že budeme pozorovat, jak se řídítka při jízdě
neustále nepravidelně pohybují sem a tam, nebo také prohlédnutím stopy, kterou za sebou nechává kolo
po projetí kaluží. Stopa není ani zdaleka rovná, ale nepravidelně se klikatí. Kdyby k pádům nedocházelo,
byla by stopa přímá.
Je zajímavé, že jízdě na kole je třeba se naučit a že člověk, který ještě nikdy nejel, nebude zpočátku
schopen ujet ani pět metrů. Chce to určitý cvik, než se naučí rozpoznávat ztrátu rovnováhy a nutnost
jejího kompenzování řídítky i to, jak silně je třeba řídítky pootočit. Vím to sám z vlastní zkušenosti –
trvalo mi asi hodinu, než jsme byl schopen na kole obstojně jet.
Za zmínku ještě stojí následující věc: představme si, že jedeme na kole a potřebujeme náhle změnit
směr jízdy, tj. zatočit, třeba proto, že jsme na poslední chvíli spatřili překážku, které je třeba se vyhnout.
Co uděláme? Pokud bychom hned otočili řídítka na tu stranu, ze které chceme překážku objet (řekněme
nalevo), setrvačností by se tělo pohybovalo dál v původním směru a do překážky bychom narazili.
Abychom mohli dobře zatočit, je třeba se i s kolem naklonit na levou stranu. Jak se ale máme naklonit,
když je málo času a my jedeme rovně? Odpověď je jednoduchá: pootočme řídítka na chviličku na pravou
stranu. Jak jsme viděli, způsobí to pád na levou stranu, který právě potřebujeme! Pak už můžeme řídítky
otočit doleva, čímž pád zastavíme, vykroužíme zatáčku a vyhneme se překážce. Tohoto způsobu zahájení
zatáčky využívají motocyklisté při závodech, kde se střídají rovinky se zatáčkami. Těsně před zatáčkou
závodník pootočí řídítka na opačnou stranu, než kam jde zatáčka. To mu dá správný náklon do zatáčky,
protože motocykl po ním trošku „uhne , a náklon pak jezdec využije k pěknému vykroužení zatáčky.
Někdy se říká, že za stabilitu jízdy na kole může efekt kola jakožto setrvačníku. Roztočené kolo má
totiž tendenci držet si směr své osy a změně směru osy se brání docela velkými silami (to bude jedním z
témat Zajímavé fyziky příští rok). Proto by se zdálo, že člověk nespadne z kola prostě proto, že se kola
brání změně polohy ze svislé (při rovné jízdě) na šikmou (při pádu). Ve skutečnosti ale setrvačníkový
efekt sám nestačí na stabilizaci jízdy a jeho vliv je při jízdě na kole není příliš významný. Můžeme se
o tom přesvědčit vjetím do již zmiňované tramvajové koleje, kdy efekt setrvačníku zůstává, ale přitom
rovnováhu nejsme schopni udržet. Efekt setrvačníku spíše pomáhá při jízdě bez držení, kdy nám natočí
řídítka ve správném směru, když se nakloníme do zatáčky.
2.2 Síly při brzdění a rozjíždění
Kde vlastně působí síla na kolo při brzdění? Jde o statickou třecí sílu mezi silnicí a kolem, která působí
směrem dozadu v bodech dotyku silnice a brzděného kola. A jak je tomu se silou, která kolo s cyklistou
urychluje, když se rozjíždíme? Pro někoho je to možná překvapivé, ale i zde je to třecí síla – tření mezi
silnicí a zadním kolem. Pokud tomu nevěříte, zkuste se s kolem (nebo s autem) rozjet po ledě, kde je
tření malé.
Uvedená třecí síla je většinou statická, protože kolo se po silnici nesmýká, ale odvaluje, takže nespotřebovává
žádnou práci.
2.3 Účinnost přední a zadní brzdy
Je brzdění přední a zadní brzdou na kole stejně účinné? Abychom to zjistili, uvažujme, jaké působí síly
na soustavu kolo+cyklista. Než cyklista začne brzdit, působí na něj především gravitační síla a dále
tlakové síly podložky na kola F1, F2, viz obrázek 3. Velikost těchto tlakových sil je dána podmínkami
nulovosti výsledné síly a výsledného momentu sil na cyklistu.
Jakmile cyklista začne brzdit, přidávají se navíc třecí síly působící v bodech dotyku kol se zemí a
směřující dozadu. Přitom musí zůstat zachován nulový výsledný moment sil (aby se cyklista nezačal
4
T
F1
F2
T
F1
F2
(a) (b)
Obrázek 3: Vnější síly působící na soustavu kolo+cyklista (a) pokud cyklista nebrzdí a (b) při brzdění.
Třecí síly jsou vyznačeny zeleně. Aby byl nulový výsledný moment sil vzhledem k těžišti, musí při
brzdění klesnout síla F2 a vrůst síla F1.
točit). Protože třecí síly mají nenulový moment vzhledem k těžišti (tento moment jakoby chtěl cyklistu
překlopit dopředu), musí se změnit velikosti sil F1, F2 tak, že F1 vzroste a F2 klesne. Vidíme tedy, že
přední kolo je při brzdění přitlačováno k zemi více než zadní a z tohoto důvodu je i brzdění přední
brzdou účinnější. Pokud ale přední brzdou brzdíme příliš, bude síla F2 klesat až k nule a zadní kolo se
začne nadzvedávat ze země, cyklista dokonce může přeletět přes řídítka.
5