Šli po cestě, až uviděli vykukovat mezi stromy doškové střechy
rozlehlé usedlosti s hospodářskými budovami. Červíkovi, jako Tlapkovi z Pařezova a většina obyvatel Blat, bydleli v domech; Červíkův
statek byl důkladně vybudován z cihel a obehnán vysokou zdí. Ve
zdi se k cestě otvírala široká dřevěná vrata.
Když se přiblížili, propukl zuřivý štěkot a lání a bylo slyšet mocný hlas: „Chňape! Tesáku! Vlku! Do toho, kluci!“
Frodo a Sam strnuli, ale Pipin popošel několik kroků. Vrata se
otevřela a tři velikánští psi se vyřítili na cestu a hnali se k pocestným
se zuřivým štěkotem. Pipina si ani nevšimli; Sam se však tiskl ke zdi,
zatímco ho dva psi připomínající vlky podezíravě očichávali a vrčeli,
kdykoli se pohnul. Největší a nejdivočejší ze všech se postavil před
Froda, ježil se a vrčel.
Ve vratech se teď objevil podsaditý hobit s kulatou červenou tváří. „Holá, holá! Copak jste zač a co byste chtěli?“ ptal se.
„Dobré odpoledne, pane Červíku,“ řekl Pipin.
Sedlák si ho prohlédl důkladněji. „Ale to je přece mladý pan Pipin — totiž chci říct pan Peregrin Bral!“ vykřikl a zamračení roztálo
v úsměv. „Už jsem vás tu v kraji dlouho neviděl. Máte štěstí, že vás
znám. Zrovna jsem se rozhodl poštvat psy na každého cizího člověka. Dneska se tu dějí nějaké divné věci. To víte, sem občas přijdou
všelijaký lidi. Jsme moc blízko Řeky,“ potřásl hlavou. „Ale tak cizokrajnýho chlápka jsem ještě neviděl. Podruhé přes můj pozemek bez
dovolení neprojde, pokud tomu budu moct zabránit.“
„O kom to mluvíte?“ zeptal se Pipin.
„Vy jste ho neviděli?“ řekl sedlák. „Není to dlouho, co tudy projel směrem k silnici. Byl to divnej chlápek a dával divný otázky. Ale
třeba zajdete dovnitř a tam si povíme, co je novýho, ve větším pohodlí. Mám naražené docela dobré pivo, kdybyste měl vy a vaši přátelé chuť, pane Brale.“
Bylo zřejmé, že jim sedlák poví víc, když se mu podřídí, a tak
všichni pozvání přijali. „A co psi?“ zeptal se Frodo s obavou.
Sedlák se rozesmál. „Neublíží vám — dokud jim to nenařídím.
Sem, Chňape! Tesáku, k noze!“ křikl. „K noze, Vlku!“ K Frodově a
Samově ulehčení psi odešli a nechali je být.
Pipin představoval sedlákovi druhé dva. „Pan Frodo Pytlík,“ řekl.
„Asi se na něho nepamatujete, ale bydlíval v Brandově.“ Při jménu
Pytlík sebou sedlák trhl a ostře na Froda pohlédl. Frodo měl na okamžik dojem, že v něm procitla vzpomínka na houby a že ho dá vyhnat psy. Sedlák Červík ho však uchopil za paži.
„Tak tohle je nejdivnější ze všeho!“ zvolal. „Pan Pytlík, říkáte?
Pojďte dovnitř. Musíme si promluvit.“
Vešli do sedlákovy kuchyně a usedli u širokého krbu. Paní Červíkova přinesla pivo ve velikém džbánu a nalila do čtyř pořádných
korbelů. Byla to dobrá várka a Pipin se cítil víc než odškodněn za to,
že přišel o „Zlaté bidýlko“. Sam usrkával pivo pochybovačně. Měl
přirozenou nedůvěru k obyvatelům jiných částí Kraje a také neměl
chuť se honem bratříčkovat s někým, kdo ztloukl jeho pána, i když
hodně dávno.
Po několika poznámkách o počasí a o zemědělských vyhlídkách
(jež nebyly horší než obvykle) postavil sedlák Červík korbel a podíval se na jednoho po druhém.
„A teď, pane Peregrine,“ řekl, „odkudpak a kampak? Šli jste mě
navštívit? Jestli ano, tak jste prošli kolem mých vrat a já vás neviděl.“
„To ani ne,“ odpověděl Pipin. „Abych pravdu řekl, když už jste to
uhodl, přišli jsme cestou z druhé strany: přešli jsme vám přes pole.
Ale bylo to čirou náhodou. Zabloudili jsme v lesích hned u Lesan,
protože jsme se chtěli dostat k Přívozu zkratkou.“
„Jestli jste spěchali, silnice by vám byla posloužila líp,“ řekl sedlák. „Ale to mi hlavu nedělá. Vy mi po pozemku chodit můžete, kdy
vás napadne, pane Peregrine. A vy taky, pane Pytlíku — i když asi
ještě pořád máte rád houby.“ Zasmál se. „Jistě, poznal jsem to jméno.
Pamatuju časy, kdy mladý Frodo Pytlík byl jeden z nejhorších uličníků v celém Rádovsku. Ale nemyslel jsem na houby. Slyšel jsem
jméno Pytlík zrovna předtím, než jste se objevili. Co myslíte, že se
mě ptal ten divnej chlápek?“