Donděte k nám, poseďte, co máte v kapci pojezte a možete ít dom! - říkávali tetička Kubánka, ale už podávali na stůl misu koláčků a vařili kafé. Taká dobrá duša to byla. Uhostili aj z mála - ale od srdca! Šak nadarmo neměli nad futrama pověšený malovaný obrázek z říkáním Host do domu - Bůh do domu. A dobře sa u tetky Kubaňovéj posedělo a chutno pojedlo, lebo izba byla dycky čisťučká jak kaplička. Duchny na lůžkách bilučké jak snih,narovnané až do stropu, svatých obrázků plná zeď a kachle sa na peci enom ligotaly. Vedle kukačkových hodin nad šifonérem visala foltegrafija nebožčíka starého Kubáně, za rámem byly nastrkané metále z Bosny a Hercegoviny a nekeré aj z Netálije. Šak už je to dvanást roků, co sú tetka vdovú a hospodářijú s cérú Poluškú.
Tetka zrovna utírali prach ze skleněného příklopu na Panence Mariji Hostýnskéj a zalévali muškáty za vyšívanýma firhaňkama, dyž učuli vrznut dvérca. Vyšli do síně a v ústrety sa ím derú z velikú řečú žebrácká Frgálka, známá klebetnica a dohazovačka, kerá si namlúváním přivydělávali, a hnedkaj začali mlet:
Pámbu ťa pozdrav, dušo moja, dobréj pohody a ščestí do vašeho domu přeju. Ida kolem, zastavujú sa, lebo ně už nohy ne-slúžíjú a ten gycht ňa trápí, že ledvá lezu. Tož jak žijete obě dvě — v bázni boží? Ste zdravé? A co dobytek — neutrpěly ste úhony? Takých dobrých ludí, jak ste vy, mosí potkat enem požehnání...
Pámbu daj aj vám tetičko všecko dobré
, — skočili tetka Kubánka Frgálce do řeči, lebo čekali s otevřítú hubu, aby také mohli neco řéct. Šak pote dál na trochu řeči a sednite si!
Ledvá fjertúškem utřeli lavu, Frgálka si z hlasitým stonáním sedli a roztřasenýma rukama převázali suk na šátku.
Pámbu v tú chvílu najisto rozhrábl obláčky a podívat sa důle, jaký kšeft mu zasej tá stará mrcha Frgálka dohazuje.
Mczitýmco Kubánka podávali na stůl vdolky a volali na Polušku, aby uvařila kafé, řečnovali Frgálka dál, lebo hubu unavenú neměli:
Ale děvčico, nedělaj si se mnú vydání! Dyť já chudera nebohá ti to nemožu nikdá oplatit...
— ale už si vzali ten najvěčí vdolek a cpali sa jak Prajz, aj dyž při tem řeč nezastavili:
Nále bóženku, ty si, Terezko, čím dál mlačí a fešnější — aj vdat by sas ešče mohla — néni dobře, abys ostala sama
— huhňali tetka přes buchtu. Šak Poluška sa ti už také brzo vdá a co potem budeš v téj chalupě enem tak... Sak ně totkaj říkali vdovec Lízačka, že sa ím lúbíš a že by jako tento...
Tetka Kubánka sa začervenali jak družka a pravili:
Ná, tetičko, co vás vede — já, stará roba — ale dite — tak růženec a né chlapa! Já už to dožijú sama. Takého jak nebožčík Jura už nenandu a darmo sa zlobit z jakýmsi...
Vtem už Poluška donesla kafé a Frgálka, kerá zhltli poslední kúsek vdolka, až ím ohryzek poskočil, spustili:
Nále Poluško, dyť ty si děvčica jak brúsek - chutná a lúbná jak kfítko - enem krév a mléko! No včil sa už nedivím, že sa o tebe šohajé bijú! No a vdávat sa nebudeš? Ženicha bych pro tebe měla — a jakého! Šecky by ti záviděly! Šohaj urostený jak linda, pracovitý a bohatý, do hospody nechodí, karty nehraje — no co ti mám vyprávjat? Ščestí bys udělala veliké — enem co je pravda!
Poluška sa zatočila jak pérečko ve větře a ze smíchem vykřikla:
Tetičko, nechcú nikeho! Už mám chlapca, pěkného jak
obrázek — Janečka Vrbového! Je chudobný, ale má mňa rád a jak! — dybyste věděli! A červená jak růžička vyběhla z izby.
A aby Frgálce dokázala, jak má srdénko rozezpívané, bylo čut ze dvora pěsničku:
Okolo Hradišča voděnka teče,
ide k nám šohajek, cosi ně nese;
nese ně lásku svázaná v šátku,
milovala sem ťa, zlatý obrázku...
Frgálka sa zašklebili a zamrčali:
Cóóó, takú žebrotu? Ty si ale hlúpá roba! Taký lunt je to a u muziky čut enem jeho, jak vyřváňá! Co poledačem — ná Terezo, přeca jí nenecháš zkazit život!?
Kubánka enom pokrčili ramenama a pravili:
Ná, co bych jí bránila — šak vdávat sa bude ona, né já! A dyž sa majú rádi, tož pámbu ščestí přinese. A pracovití sú obá — tož co?
Tetka dojedli a dyž sa Kubánka nedívali, strčili ešče dva vdolky do sukně a z napučenú hubu zamračená jak čert sa spánem-bohem vyšúrali z izby.
A protože nepochodili, tož začali dělat dobrú pohodu. Po dědině roznášali o tetce Kubaňovéj, že sa slézajú s tým olezeným vdovčiskem Lízačkú, a šli aj k Vrbom, kde pomluvili Polušku, že vyprávjá o Janečkovi, že takú žebrotu do chalupy nechce a že ho má enom tak — na chvílu...
Šak byste byli hlúpí, abyste si s takú lúzú neco začínali. Taká hladká pýcha je to a špina na vás hledí ze všeckých kútů. A jak je lakomá tá ohava Kubaňova — darmo mluvit — nos mezi očima by si užrala!
A na odchodu mezi dvércama ešče vyhodili poslední trumf: A pro Janečka mám děvčicu z gruntu a né takú žebrotu!!!
Ten deň večer už Janeček za Poluškú nedošel...
Dyž Janeček nedošel ani druhého dňa, začali Kubánka pátrat po přičíně. Dlúho hledat nemoseli, enom co sa zavrtěli po dědině, věděli všecko. Dyž zistili, kdo to peklo udělal, vyřváňali po chalupě, jak dyby ich břed chytil. Poluška bědovala a naříkala tak bolestno, že jí mohlo srdénko puknút. Do zpěvu už jí nebylo...
Klidňúčká nátura tetky Kubánky sa změnila v uragán, kerý Frgálku tak roztočil, že sa zastavily až u súdu.
Protože si trochu divočéj vyměnily názory - dostali Frgálka tři dni podmínečně a Kubánka sto korun na sirotky.
No a dyž sa všecko porovnalo, došel Janeček zasej a chystala sa svajba. Ale svadební matka Kubanka udělali v izbě menší změnu: zdělali malovaný obrázek nad futrama a dali tam nový:
Host do domu - čagan do ruky!
