Generalizace vybraných
prvků 2
Milan KONEČNÝ, Zdeněk
STACHOŇ
GÚ, PřF MUNI
Brno
Generalizace reliéfu
 Reliéf – patří k nejdůležitějším prvkům
 Důležitý pro hodnocení jak fyzických i
sociálně-ekonomických jevů.
 Každý typ reliéfu má své
charakteristické rysy a zvláštnosti
Generalizace reliéfu
 Snaha kartografa – věrné a
nezkreslené vyjádření trojrozměrný
reliéf v rovině mapy.
 (Nejobtížnější ze všech prvků mapy)
 Různé požadavky v různém měřítku
Reliéf na Topografických
mapách:
 Musí co nejvíce odpovídat
současnému stavu.
 Musí co nejlépe vyjádřit hlavní
geomorfologické charakteristiky.
 Vyjadřovat výškové poměry území.
 Poskytovat plastický prostorový vjem.
 Nesmí potlačovat znázornění dalších
prvků.
Znázornění reliéfu
vrstevnicemi
 Vrstevnice – základní zobrazovací způsob
na topografických i všeobecně
geografických mapách.
 (často doplněné kótami)
 Teoreticky propracováno, prakticky ověřeno
 Podrobnost – udává ekvidistance vrstevnic
 (ani v největším měřítku není možné
znázornit mikrotvary zemského povrchu)
Znázornění reliéfu
vrstevnicemi
 Doplnění vrstevnic a kót – zvláštní
značky
 (rokle, strže, skály, terasy, krasové
jevy a další tvary obtížně vyjádřitelné
vrstevnicemi)
Konstantní ekvidistance
vrstevnic
 Ekvidistance na mapách není volena
náhodně.
 Musí zabezpečit znázornění reliéfu s
takovou podrobností jakou vyžaduje účel
mapy.
 Mělo by být možné znázornit svah o sklonu
45o, aniž by se vrstevnice slily. (při
minimální síle čáry 0,1 mm a mezerou 0,1
mm)
Konstantní ekvidistance
vrstevnic
 Při požadavku vyjádření úhlu 45o
(tg α = 1) pak minimální výška vrstvy v bude
dána vztahem
Kde M je měřítko mapy
Základní vrstevnice na top.
mapách
Vrstevnice
 Horské oblasti:
1. větší interval (např. na mapě 1:50K –
20m)
2. Vypuštění základních vrstevnic na
svazích s limitujícím úhlem
Vrstevnice
 Nížiny:
 Pro podrobné znázornění reliéfu se
využije doplňujících vrstevnic. (ale
mělo by jít o tvary pro dané území
charakteristické, které by se při
běžném vrstevnicovém kroku
nezobrazily)
Všeobecně- geografické mapy
 Volby výškových vrstev vychází z rozboru
hypsografické křivky (v pravoúhlém
souřadnicovém systému vyneseme na osu
úseček vedle sebe plochy výškových vrstev
a jejich koncových bodech krajní hodnoty
výškových stupňů – a spojíme).
 Rozborem inflexních bodů můžeme určit
vrstevnice charakteristické pro dané území
Světová hypsografická křivka
Generalizace vrstevnic
 2 stránky
1. Kvantitativní (výškové poměry)
2. Kvalitativní (typické charakteristiky daného
reliéfu)
 Rozdíl – v každé mapě souvislost a
kompaktnost reliéfu zůstává bez ohledu na
M. (je spojitý nebo není vyjádřen)
Generalizace vrstevnic
 Výběr vrstevnic (zvětšování
ekvidistance)
 Zevšeobecňování průběhu vrstevnic,
které na mapě zůstanou
Generalizace vrstevnic
 Ovlivněna:
 Minimálními rozměry uzavřených
obrysů
 Změnou polohy vrstevnice proti
podkladu
 Souvislostí terénních tvarů
Generalizace vrstevnic
 Společná generalizace vrstevnic:
 (vyžaduje, aby byly sladěny souvislosti
uvnitř jednoho svahu i orografického
celku)
 1 vrstevnice – představa o výšce
 Představa o reliéfu – více vrstevnic ve
vzájemné souvislosti
Silnice
Výškové kóty
 Především správný výběr
(charakteristických terénních
dominant, vrcholy, údolí, sedla,
průsmyky, prolákliny, dále u
významných vodních ploch, soutoky
řek, křižovatky komunikací, důležitá
sídla atd..)
Výškové kóty
 Hustota se řídí členitostí reliéfu
 (topog. mapy – 5-20 bodů na 1 dm2
mapy, všeobecně geografické –
většinou nižší)
 Žádný morfologický celek by neměl
zůstat bez kót
Generalizace terénní kostry
 Převedení reliéfu na hrany (údolnice,
hřbetnice)
 Generalizace hran
 Zpětná rekonstrukce vrstevnice
Další znázornění reliéfu
 Perspektivní kresba (hlavně staré
mapy – kopečková metoda)
 Metoda šrafování (pravé nepravé
šrafy) – nevýhoda : pracnost a nižší
čitelnost mapy)
MAPOVNA GÚ
 Moravika
 (1627)
Fabriciova mapa Moravy z roku
1569, vydání z roku 1575 a 1625
Kreslířské šrafy
Kreslířské šrafy jsou nejstarším použitím šraf.
Nemají geometrickou hodnotu, jsou
schematickým zachycením sklonových
poměrů krajiny. Mají různou délku, mohou být
zakřivené i přímé. Na mírných svazích jsou
delší a řidší, naopak v místech prudšího
spádu kratší a hustší.
Tato šrafa se často lišila od dnešní i tím, že se
její čáry křížily. Proto se kreslířským šrafám
někdy říká křížové. Pomocí kreslířských šraf
byl zobrazen výškopis prvního vojenského
mapování.
Krajinné šrafy
Krajinné šrafy se používají na mapách malých
měřítek.
Zobrazují pouze velmi generalizované terénní tvary,
nepotlačují tak polohopis a popis mapy.
Sklonové šrafy
Sklonové (svahové) šrafy jsou prvními skutečnými
šrafami.
Sklon topografické plochy je udáván poměrem síly
černé čáry k bílým mezerám mezi nimi.
Sklonové šrafy vyjadřují strmost jak svojí tloušťkou,
tak i délkou.
Matematický základ sklonových šraf položil roku
1799 saský kartograf J. G. Lehmann.
Lehmann vycházel z poznatku, že čím je plocha
strmější, tím je méně osvětlena a tudíž temnější.
Vychází se z předpokladu, že sluneční paprsky
dopadají svisle na terén. Užívá se vzorec
Stín/ Světlo = šířka šrafy /šířka mezery = α /45 − α
podle kterého vodorovné plochy v mapě zůstanou
bílé, gradace zastínění potom postupuje úměrně
sklonům svahu až do maximální hodnoty 45°.[2]
Sklony nad 45° jsou v přírodě celkem řídké, proto
byla stupnice Lehmannem omezena na tuto hodnotu.
V Lehmannově stupnici, která určuje poměr černé
a bílé plochy dle sklonu, je již reliéf se sklonem
nad 45°zcela černý.
V této tónovací metodě se hřbetnice a jejich
vodorovné okolí jeví díky svislému osvitu jako bílé
plochy.
U topografických map různých států je možno se
setkat s řadou modifikací sklonových šraf.
Sklonové šrafy podle upravené (rozšířené)
Lehmannovy stupnice byly užity na mapách II. a
III. Vojenského mapování.
Počet šraf v délkové jednotce byl konstantní –
25 šraf/cm, jejich délka nejvýše 4 mm. Vyrytí
šrafur pro jeden mapový list trvalo až čtyři roky.[2]
Stínové šrafy
Stínové šrafy - další typ pravých šraf.
Jde o kombinaci metody stínování se sklonovými
šrafami. Poprvé byly použity roku 1836 G. H.
Doufourem, který vystihl, že
strmost svahu je již dána délkou šraf, a že ji není
nutné zdůrazňovat ještě tloušťkou.
Bylo tedy možno využít proměnlivé tloušťky šraf
jako prostředku k vytvoření plastického dojmu
podle principu šikmého severozápadního
osvětlení.[1]
Tónování, stínování
 Čím příkřejší svah tím temnější stín
Horské šrafy
Horské šrafy patří mezi nepravé šrafy.
Často jsou konstruovány pouze na základě
orografického schématu. Jsou zakreslovány v
řadách tak, aby alespoň zjednodušeně
znázorňovaly lokální vyvýšeniny, horská
pásma a zaříznutá údolí.
Nejčastěji jsou používány v mapách malých
měřítek, kde tvoří doplněk barevných vrstev a
stínování.
Topografické šrafy
Topografické šrafy jsou obdobné jako šrafy
technické.
Jsou specifické tvarem klínku, kdy základny
leží na terénní hraně a vzájemně se dotýkají.
Jsou používány ke znázorňování terénních
stupňů a rýh.
Přírodní útvary jsou zobrazeny hnědě,
antropogenní černě. Jsou používány většinou
jen v topografických mapách
Šikmé řezy reliéfem
Barevná hypsometrie
 Čím tmavší tím vyšší
 Čím vyšší tím světlejší
 Průkopník – prof. K. Kořistka
3D modely