Historie pěší turistiky

Myšlenkový počátek pěší turistiky můžeme najít již v období renesance, například v dílech Francoise Rabelaise, Johna Locka či Jana Amose Komenského, kteří usilovali o zavádění tělesných cvičení v přírodě do škol a vyzdvihovali význam pobytu v přírodě pro přirozený vývoj člověka. Také v období romantismu vzrostl zájem o přírodu, a to nejen v literárním kontextu. Procházky divokou přírodou, odlehlými, tajemnými roklemi a pískovcovými labyrinty dávaly četné podněty pro rozvoj lidské fantazie a touhy po poznání, jedinečnost prožitku. Putování bylo zprvu převážně zálibou šlechticů, učenců a umělců, o čemž svědčí také fakt, že jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl právě romantický básník Karel Hynek Mácha.

K rozvoji turistiky v 19. století napomohl i průmyslový rozvoj společnosti. Jedním z hlavních hybatelů právě se rozvíjející turistiky byla železnice, která umožnila přístup do vysokohorských oblastí či vzdálených míst, kde posléze začaly vznikat turistické ubytovny a hotely. K dalším impulzům patřil rozvoj kartografie, nárůst informačních prostředků a následný vznik organizací a hnutí, které organizovaly pěší výlety a další formy pobytu v přírodě.

V českém prostředí se turistika začala rozvíjet v první polovině 19. století organizovanými výlety uzavřených společností nebo jednotlivců. Významnou roli hrála v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. Například Josef Kajetán Tyl byl horlivým turistou pořádajícím výlety za památkami slavných dob naší minulosti, jako byly hory Říp, Blaník či Radhošť. První českou organizací propagující tělesný pohyb byl Sokol, jehož stanovy uváděly i konání výletů. Cílem Sokola bylo posílit tělesnou i duševní stránku svých členů pro případný střet s nepřítelem, tehdy dominující německojazyčnou populací. Miroslav Tyrš propagoval nácvik soustavného a vytrvalého pochodu a vyzdvihoval i kulturně-poznávací obsah společných výletů. Osobně také napomohl založení samostatné turistické organizace.

Oficiální historie české turistiky se začala psát 11. června 1888, kdy byl založen Klub českých turistů (KČT). Jeho předsedou byl zvolen známý cestovatel, milovník přírody a demokratický veřejný činitel Vojtěch Náprstek. Mezi hlavní aktivity klubu patřila výstavba turistických chat, rozhleden, úprava a značení turistických tras, tvorba turistických map a dalších zařízení pro veřejnost, jako byla např. Petřínská rozhledna. KČT organizoval pravidelné vycházky do okolí měst (zejména slavný byl pražský „kroužek šlapáků“) a pořádaly se i větší výlety do zahraničí (první akcí KČT byla výprava českých turistů na Světovou výstavu do Paříže roku 1889, poté se konaly hromadné výlety do Dalmácie, Černé hory, Tater či výlet několika členů na Island roku 1894). První výlety byly výhradně pěší, poměrně rychle se však rozšířila zimní turistika na lyžích, vodní turistika a v pozdějších letech vysokohorská turistika, krasová turistika, s rozvojem automobilismu pak mototuristika a další formy turistiky.

Zřetelné změny ve formě pěší turistiky nastaly po první světové válce – můžeme hovořit o první vlně bouřlivého rozvoje turistiky, cestování, i odvětví, jemuž dnes říkáme „turistický průmysl“. Do tehdejší „elegantní“ turistiky přibyly prvky života ve válce – pobyt na volném vzduchu, za primitivního ubytování, při tělesné aktivitě, s důrazem na soběstačnost a mnohé praktické činnosti. Turistika se stala častěji vyhledávanou aktivitou ve volném čase, rozšířila se skautská a trampská hnutí. V roce 1918 je KČT přejmenován na Klub československých turistů. Během druhé světové války byla činnost KČT silně omezena, práce na značení cest a objevování nových turisticky zajímavých míst ale neustala. KČT formálně zrušen nebyl. Stal se útočištěm členů rozpuštěného Sokola a Junáka. Zůstal jedním z mála ohnisek národního života. Svou činnost plně obnovil po roce 1945, kdy můžeme mluvit o druhé vlně bouřlivého rozvoje turistiky. Brzy však byl zařazen pod státem kontrolovaný Československý svaz tělesné výchovy. V roce 1990 došlo k obnovení KČT a k jeho dalšímu pestrému vývoji v postkomunistickém státě, ke změnám ve vedení a bohaté činnosti. V dnešních dnech sdružuje okolo čtyřiceti tisíc členů.

Výlety, které jsou součástí tohoto projektu, jsou situovány do brněnského okolí, proto chceme přiblížit historii pěší turistiky v Brně. V roce 1894 byla v městě Brně založena první česká turistická organizace – odbor Klubu českých turistů. Až do roku 1902 byla jedinou českou turistickou organizací v Brně. I za doby, kdy v Brně byla převážná část obyvatel německá, se udržel odbor pěší turistiky, který sdružoval turistické členy a nadšence. Kromě objevování nových turistických tras v okolí Brna, jejich značení, tvorby podrobných map či organizace turistických výletů a jiných akcí, se brněnský odbor za finanční pomoci ústředí Klubu českých turistů pustil např. do stavby turistické chaty na Macoše. Chata zvaná „Útulna“ byla slavnostně odevzdána turistické veřejnosti 25. 8. 1895, avšak počátkem 20. století vyhořela. Vzhledem k tomu, že se tehdy Moravskému krasu říkalo také „Moravské Švýcarsko", nově postavená Útulna vznikla ve stylu švýcarské chaty. Chata Macocha byla v roce 1996 zrekonstruována a modernizována.

Turistika pro zdraví a kondici

Chůze je jednou ze základních lidských lokomočních činností. V poslední době je však velmi opomíjená. Dříve byla fyzická aktivita součástí každodenních činností. Člověk ušel i několik kilometrů denně. V naší společnosti sice dochází ke zvyšování požadavků na duševní činnost, ale také k omezování přirozené pohybové aktivity člověka. Současný styl života většiny populace nutně vyžaduje určitou protiváhu ve formě aktivního odpočinku a návratu k přírodě.

Pěší turistika je nejjednodušší formou aerobního cvičení. Nevyžaduje žádné speciální vybavení ani dovednosti. Tuto činnost můžete v podstatě vykonávat kdekoliv a kdykoliv. Turistika využívá přirozený lidský pohyb, který fyzicky zatěžuje celý organismus, a zlepšuje tak zdraví a fyzickou kondici.

Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je zdraví „stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody, který se nesestává jen z absence nemoci nebo vady“. Pěší turistika rozvíjí všechny zmíněné složky. Pohyb na čistém vzduchu, v přírodě a s přáteli či novými lidmi působí pozitivně jak na fyzickou, tak i duševní a sociální stránku člověka. Po pohybové zátěži se člověk cítí uvolněně, je výkonnější, vyrovnanější a snižuje se jeho citlivost na každodenní stres. Při aktivitách ve skupině navazuje člověk nové sociální kontakty, rozvíjí svou sociální inteligenci a snadněji identifikuje vlastní roli ve společnosti.

Zdravotní aspekty pěší turistiky stejně jako aerobní aktivity všeobecně jsou řazeny mezi jedny ze základních prvků prevence civilizačních nemocí, zejména pak srdečně-cévních onemocnění, cukrovky II. typu a nadváhy. Aerobní aktivity (prováděné po delší časový interval, se střední intenzitou zátěže a za dostatečného přísunu kyslíku) vedou k ekonomizaci srdeční aktivity, poklesu krevního tlaku, zvýšení efektivity transportního systému kyslíku do tkání a zlepšení metabolismu cukrů a tuků. Jsou také ideálním způsobem pro odbourávání nadbytečného tělesného tuku, musí být však doprovázeny také změnou životního stylu a stravovacích návyků. Pěší turistika významně posiluje pohybový aparát, zejména pak dolní končetiny. Při Nordic walkingu dochází také k zapojení horních končetin, čímž se z chůze stává komplexní stimul celého organismu. Každému většímu pěšímu výletu by však měl předcházet úvodní strečink, podobně by se neměl vynechávat strečink závěrečný. Správně provedený strečink připravuje organismus na zátěž a urychluje regeneraci namáhaných částí těla. Dovoluje cítit se i druhý den po náročném výletu svěže a s chutí vyrazit na další túru.

Míra reakce organismu na fyzickou zátěž je odlišná u každého jedince, a to v závislosti na jeho trénovanosti a dosavadním zdravotním stavu. Trénovaný organismus reaguje na zátěž menšími funkčními změnami – např. nedochází k tak prudkému nárůstu srdeční frekvence a srdečního tlaku, tělo se začíná rychleji potit zásluhou efektivnějšího systému ochlazování organismu. Lidský organismus je schopný se na fyzickou zátěž postupně adaptovat, míra adaptace organismu je však přímo úměrná síle, délce a frekvenci podnětů. Tedy: Jak často sportovat, jak intenzivně a jak dlouho? Obecně platí, že pro zlepšení fyzické kondice by se člověk měl aktivně pohybovat alespoň 40 minut 2–3x týdně s intenzitou zpočátku 60–70 % tepového maxima a po několika týdnech tréninku 70–80 % tepového maxima. (Laické určení tepového maxima se určuje podle vzorce 220 minus počet roků věku u mužů a 226 minus počet roků věku u žen. Pro přesné určení je potřeba navštívit sportovního lékaře či specializované lékařské zařízení provádějící zátěžové testy.)

Pro turistické nováčky, kteří teprve objevují krásy volného pohybu po světě, je však důležité aktivně chodit na procházky a výlety, nebo jednoduše vystoupit z dopravního prostředku o několik zastávek dříve, a postupem času zvyšovat tempo či vzdálenost. Veškerá tělesná zátěž by však měla odpovídat zdravotnímu stavu jedince. V případě závažnějších zdravotních omezení je vhodné intenzitu a délku fyzické zátěže konzultovat s ošetřujícím lékařem.

Pravidla pohybu v přírodě

Příroda je společným bohatstvím a měla by sloužit všem lidem k jejich rekreaci, turistickému a sportovnímu vyžití. Tak jako na pozemních komunikacích existují pravidla silničního provozu, která se řídí platnými zákony a vyhláškami a jsou kontrolována policií, je třeba definovat i pravidla pohybu v přírodě a pravidla její ochrany. I tato pravidla by měla mít oporu v příslušných právních normách a jejich dodržování by mělo být kontrolováno.

V přírodě se pohybujte tak, abyste ji nepoškodili, a zároveň i ohleduplně k jiným návštěvníkům.
Délku a náročnost tras volte úměrně svému věku, zdravotnímu stavu, fyzické zdatnosti a terénním a povětrnostním podmínkám
Turistickou výstroj a vybavení mějte vždy v dobrém stavu a takovou, aby odpovídala druhu pohybu, terénním a povětrnostním podmínkám.
Dbejte na svoji osobní bezpečnost (přilba, brýle, krémy s UV filtrem), mějte vždy při sobě základní potřeby pro poskytnutí první pomoci i dostatečné množství tekutin a jídla.
Ke svému pohybu v přírodě využívejte přednostně vyznačené trasy pro Vámi zvolený druh přesunu, na značených trasách jiného přesunu respektujte absolutní přednost tohoto přesunu před ostatními. Na nevyznačených trasách má vždy přednost ten zranitelnější (sjíždějící lyžař před pěším, pěší před cyklistou apod .).
Nikdy nevcházejte nebo nevjíždějte na trasy nebo jejich úseky, které jsou pro Vámi používaný druh přesunu zakázány.
Dodržujte pravidla pro provozování daného druhu přesunu (pěší, lyže, cyklo), pravidla ochrany přírody, pravidla silničního provozu na pozemních komunikacích i další pravidla, platná pro pohyb v daném území
I v případě, že není zakázána chůze v souběhu s lyžařskou trasou, nechoďte nikdy v lyžařských stopách ani v pásu 0,5 m na každé straně od nich.
V úsecích, kde pěší značená trasa vede v souběhu s vyznačenou cyklotrasou, se pohybujte v pravé polovině cesty tak, aby Vás cyklisté mohli vlevo předjet nebo minout.
Na ostatních pěších značených trasách, kde není zakázán provoz cyklistů, umožněte cyklistům, aby Vás pomalou jízdou mohli předjet nebo minout.
Máte-li s sebou psa, musí být na soubězích pěší a cyklistické značené trasy a na soubězích pěší a lyžařské značené trasy držen na vodítku, a to tak, aby neohrožoval projíždějící cyklisty nebo lyžaře.

Právní systém České republiky upravuje pravidla pobytu v přírodě v zákoně č.114/1992 Sb, jehož účelem je přispívat k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, ochraně rozmanitosti forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Dle odstavce § 63 má každý člověk právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy.

Chování v lese a vstup do lesů přímo upravuje zákon č. 298/95 Sb. o lesích (lesní zákon), podle kterého má každý právo na vstup do lesa na vlastní nebezpečí. V lese je povoleno sbírat lesní plody a suchou na zemi ležící klest pro vlastní potřebu. Mimo jiné je zakázáno zakládat oheň a organizované nebo hromadné sportovní akce musí být včas oznámeny příslušnému orgánu státní správy lesů. Volný pobyt, táboření či stanování je povoleno pouze na vyhrazených místech nebo místech, která schválí místní orgány, instituce a odbor životního prostředí příslušného kraje.

Na území České republiky se rozlišují tři kategorie chráněných území s různou úrovní ochrany proti vlivům činnosti člověka, které omezují aktivity člověka na svém území. Nejvyšší status chránění mají Národní parky (NP). Druhou skupinu tvoří Chráněné krajinné oblasti (CHKO), Národní přírodní rezervace (NPřR), Přírodní rezervace (PR), Národní přírodní památky (NPP), Přírodní památky (PP). Zbytek ve třetí skupině tvoří krajina bez zvýšených omezení pro pohyb a pobyt člověka. Na všech územích se zvýšenou ochranou je dán rozsah možných aktivit Návštěvním řádem, který má pro jednotlivá území specifické přizpůsobení vycházející z místních podmínek a potřeb.

Značení turistických tras

Pěší trasy jsou na území České republiky značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pruhů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Červená značí dálkovou nebo hřebenovou trasu, modrá významnější trasu, zelená místní trasu a žlutá krátkou trasu nebo spojovací cestu. Oba krajní pruhy jsou bílé a mají za úkol značku více zviditelnit. Celá pásová značka tvoří čtverec o rozměrech 10 x 10 cm.

Značení turistických tras obvykle začíná u železničních či autobusových zastávek. Značky jsou umísťovány na pevných objektech jako jsou budovy, ploty, sloupy, stromy a jiné. Interval mezi značkami nebývá delší než 250 m.

V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci se pásová značka doplňuje na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce či k jinému zajímavému objektu. Naučné stezky se značí pásovými i místními značkami nebo speciálními značkami naučné stezky.

Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř. jeho nadmořskou výšku, směrovky informují o kilometrových vzdálenostech k dalším cílům na trase.

Turistické značení KČT (zdroj www.kct.cz), kliknutím zvětšíte

Území České republiky a Slovenska je protkáno jednou z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení pro pěší turistiku. První turistická značená cesta byla na území českých zemí vyznačena už 11. května 1889 Klubem českých turistů (KČT). Z iniciativy KČT na našem území postupně vznikaly i další trasy, a to až do konce třicátých let dvacátého století. Po roce 1954 bylo značení, zanedbané během válečných a poválečných let, svěřeno do péče státem kontrolovaného Svazu turistiky Československého svazu tělesné výchovy (ST ČSTV). V té době byl systém malovaných značek doplněn směrovkami a vývěsnými mapami. Po roce 1989 převzal péči nad turistickými trasami opět KČT, který jejich údržbu považuje za jednu ze svých hlavních aktivit. Po roce 1989 byla rovněž rozšířena síť turistických tras do dříve nepřístupných pohraničních oblastí, sousedících s Rakouskem a Německem.

Značení je dlouhodobě udržováno prostřednictvím dobrovolníků a jeho vysokou úroveň pomáhají dodržet standardizované technické normy. Neoprávněné poškozování, odstraňování, zakrývání nebo pozměňování turistických značek je podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, přestupkem proti veřejnému pořádku.

Vybavení pro pěší turistiku

Obuv

Obuv na pěší turistiku by měla být pohodlná, dostatečně široká a kvalitní. Pata by měla být odpružená, noha by v botě měla dobře sedět a nikde netlačit. Obuv má být vyrobena z prodyšných materiálů, ale neměla by propouštět vodu.

Trekingové pohorky – lehká kotníková obuv vhodná pro jednodušší terén a méně až středně náročnou turistiku a outdoorové aktivity, kde je kladen důraz na rychlost pohybu. Tato obuv bývá vyrobena z kombinace kůže a textilu. Hmotnost mezi 0,9–1,7 kg.
Pohorky – pevná, vysoká obuv pro turistiku v terénu, se zátěží, pro vícedenní akce a náročnější turisty. Nejlépe celokožená obuv, která je více odolná proti vlhkosti a uzpůsobená pro náročnější terénní podmínky. Vhodné pro pěší i vysokohorskou turistiku po celý rok, tedy i na sněhu a ledu. Nejvíce využívaná. Hmotnost mezi 1,5–2,2 kg.

Před delšími výlety je vhodné novou obuv nejdříve několikrát použít na kratší vycházky. Bota se přizpůsobí tvaru nohy a nezpůsobí při delším používání puchýře či oděrky.

Vhodné jsou ponožky s měkkým došlapem, které přesahují okraj boty o několik centimetrů. Předejde se tak shrnování ponožky. Na trhu jsou nyní ponožky s vlákny odvádějícími vlhkost od nohy do horního lemu, což pomůže vytvořit lepší pohodu uvnitř boty.

Oblečení

Oblečení pro pohyb ve volné přírodě s proměnlivými podmínkami by mělo být vyrobeno z funkčních materiálů. Vhodná je skladba oblečení ze dvou a více vrstev, které je možné dle počasí obléct nebo svléct. Zejména platí, že oblečení musí být pohodlné.

První vrstva oblečení se obléká přímo na tělo, tedy spodní prádlo, ponožky. Funkcí první vrstvy je odvádět pot, proto by se mělo jednat o přiléhavé oblečení, které však není těsné a neomezuje v pohybu. Nemělo by to také být bavlněné spodní prádlo, které pot naopak zadržuje, a ten následně studí.

Druhá vrstva, kterou tvoří trika, mikiny a kalhoty, by měla být lehká, prodyšná a rychleschnoucí. Obecně se nechodí v první nebo ve třetí vrstvě, proto je druhá vrstva považována za vrstvu civilní.

Následné vrstvy kromě toho, že odvádějí pot, také zajišťují tepelný komfort a tepelně izolují. Vhodné jsou fleecové nebo softshellové bundy. Materiál je lehký, tvarově stálý a ven odvádí pouze vlhkost. Dobře schne, ale není odolný proti větru.

Poslední vrstva by měla ochránit před nepříjemnými výkyvy počasí, jako jsou vítr, déšť či sníh. Sem patří větrovky a bundy ze speciálních materiálů (Windstopper, Windbloc, aj.). V nejzazším případě gumové pláštěnky, jejichž nevýhodou je, že nepropustí vlhkost od těla ven. V případě deště je však dobré řídit se zásadou „lepší něco, než nic“.

Batoh

Batoh je neodmyslitelnou součástí vybavení každého turisty. Rozlišují se typy batohů podle různých kritérií, která však nejsou závazná ani nijak přesně vymezena. Záleží vždy na uvážení turisty a typu aktivity, který hodlá provozovat.

Batohy dělíme podle objemu na:

Malé batohy s objemem do 30 litrů – jsou určené pro méně náročné výlety, jednodenní vycházky, jednoduchou víkendovou turistiku či denní používání. Jedná se o městské batohy určené pro každodenní život (oproti turistickým batohům mají množství kapes na dokumenty, tužky či jiné drobnosti), dále pak cyklistické batohy, které jsou specifické svými doplňky (upevňovací systém na přilbu, reflexní nášivky, integrovaná pláštěnka přes batoh, kapsa a vývod na vodní rezervoár, lehký zádový systém dobře odvádějící vlhkost, lehký bederní pás). Pro pěší turisty jsou nejvhodnější turistické batohy s univerzálním použitím pro všechny aktivity v přírodě. Jedná se o jedno- nebo dvoukomorové batohy s pokročilejším zádovým systémem vyrobeným např. ze síťoviny pro lepší odvod vlhkosti. Tento typ batohů má po stranách kapsy na vybavení, kompresní popruhy a nastavitelný bederní pás.
Střední batohy s objemem 30–50 litrů – určené pro náročnější víkendové až týdenní akce, kde je nutné přibalit další vybavení jako je např. stan a spacák. Do této kategorie spadají lezecké a speciální batohy splňující všechny kritéria náročného používání při všech horských aktivitách. Jedná se o jedno- nebo dvoukomorové batohy s pevnými zády, tvarovanými ramenními popruhy, popruhy na upínání materiálu a vybavení, stavitelné víko, kompresní popruhy, anatomický tvar. Větší objem batohů jde ruku v ruce s větší zátěží, kterou nese turista na zádech. Proto je kladen větší důraz na kvalitní nosný systém, který musí vyhovovat individuálním požadavkům a nesmí omezovat komfort.
Velké batohy s objemem 50–75 litrů – určené pro vícedenní náročnější akce mimo civilizaci, pro zimní akce či expedice, kdy je nutné nosit více než 25 kg. Do této kategorie spadají expediční batohy s nastavitelnými zády, tvarovaným bederním pásem, tvarovanými popruhy. Vnitřní prostor bývá rozdělen na dvě části, součástí batohu jsou integrované postranní kapsy nebo možnost nastavení přídavných kapes, stavitelné víko se dvěmi kapsami či vnitřní kapsa na hydrosystém.