Osvícenský racionalismus spojený s kriticismem a romantický historismus, tedy nové pojetí či vztah k minulosti, představovaly základní stavební kameny moderní historické vědy, spočívající především v kritickém zkoumání pramenů.
Po druhé světové válce se sociální a hospodářské dějiny staly dominantním paradigmatem, nejprestižnějším trendem historické vědy. Inspirovány především marxismem, metodami sociologie a ekonomie se přednostně zaměřovaly na společenské struktury a kvantifikovatelné jevy.
Postmoderna představuje jediné výukové téma, jež není explicitně věnováno dějepisectví. Všímá si však myšlenkového klimatu, které myšlení o historii výrazně ovlivnilo.
Únor 1948 znamenal rovněž pro dějepisectví zásadní diskontinuitu a přinesl dosud bezprecedentní ideologický tlak, který po uvolnění v 60. letech znovu zesílil za normalizace. Vedle poplatných prací však i v tomto období vznikala pozoruhodná díla tvořící pevnou součást kánonu české historiografie.