Interaktivní osnova

(Zjednodušeně vyjádřeno): vztah obou předpisů je spojen s několika principy (1-4).  Ty se aplikují v závislosti na tom, zda jde o situaci: A) Řešení právního problému obsaženo pouze v ObčZ; B) Řešení právního problému obsaženo v ObčZ i v ZOK

Situace ad A) Řešení právního problému obsaženo pouze v ObčZ

1. SUBSIDIARITA (obecná zásada) 

ZOK je speciálním předpisem vůči občanskému zákoníku. To znamená, že pokud ZOK konkrétní situaci neupravuje, použijí se příslušná ustanovení ObčZ. Princip subsidiarity zajišťuje, že na obchodní korporace se budou aplikovat obecná pravidla občanského práva, pokud ZOK nestanoví jinak.

Příklad: § 136 ObčZ (sídlo právnické osoby)

2. DELEGACE (výjimka) 

Ustanovení ObčZ upravující spolky se aplikuje pouze na základě výslovného odkazu v ZOK.

Příklad: § 428 ZOK (neplatnost usnesení valné hromady)

Situace ad B) Řešení právního problému obsaženo v ObčZ i v ZOK

3. SPECIALITA

V případě rozporu mezi obecnými pravidly ObčZ a specifickou úpravou v ZOK má přednost úprava v ZOK (lex specialis). To znamená, že pokud ZOK upravuje určitou situaci odlišně než ObčZ, uplatní se pravidla stanovená v ZOK.  

Příklad: § 45 ZOK (vady rozhodnutí orgánu obchodní korporace)

4. DOPLŇOVÁNÍ

ZOK často doplňuje a konkretizuje obecná pravidla občanského zákoníku pro potřeby obchodních společností. 

Příklad: § 159 ObčZ (péče řádného hospodáře jako obecné pravidlo) + § 53/1 ZOK (pravidlo podnikatelského úsudku jako rozvinutí pravidlo pro členy statutárních orgánů obchodních korporací) 

Korporace je širší právní pojem, který označuje obecně sdružení osob (fyzických či právnických) za společným účelem, které je nadané právní subjektivitou. Na rozdíl od fundací (sdružení majetku) je korporace založena na personálním substrátu. Korporace může být založena pro různé účely – nejenom podnikatelské, ale též neziskové, jako je tomu např. u spolků nebo obchodních korporací kapitálových založených k nepodnikatelským účelům (např. nemocnice provozovaná jako akciová společnost). 

Obchodní korporace představuje užší kategorii do které zahrnujeme subjekty, které za obchodní korporace považuje zákon o obchodních korporacích. Ten v § 1 odst.  1 stanoví, že obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti a družstva. 

Pojem obchodní společnost je definován pomocí taxativního výčtu v § 1 odst. 2 ZOK. Společnostmi jsou tedy:  veřejná obchodní společnost a komanditní společnost (dále jen „osobní společnost“), společnost s ručením omezeným a akciová společnost (dále jen „kapitálová společnost“) a evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení.

Pojem družstvo je definován v § 1 odst. 3 ZOK. Družstvy jsou družstvo a evropská družstevní společnost.

Lze uzavřít, že každá obchodní korporace je korporací, ale ne každá korporace je obchodní korporací.

Stejně tak platí, že každá obchodní společnost je obchodní korporací, ale ne každá obchodní korporace je obchodní společností. 

Společník společnosti s ručením omezeným (s.r.o.) není automaticky považován za podnikatele jen z toho důvodu, že je společníkem této společnosti. Společník s.r.o. je fyzická nebo právnická osoba, která vlastní obchodní podíl ve společnosti. Jeho hlavní rolí je kapitálová účast ve společnosti, což znamená, že přispívá svým vkladem do základního kapitálu a podílí se na zisku společnosti podle svého podílu. 

Ano může. Podle českého práva není nijak omezeno, aby společníkem v obchodní společnosti byla právnická osoba. Toto platí jak pro společnosti s ručením omezeným (s.r.o.), tak pro akciové společnosti (a.s.), komanditní společnosti (k.s.), veřejné obchodní společnosti (v.o.s.) i družstvo. 

Pokud je právnická osoba společníkem, musí být v obchodních záležitostech společnosti zastoupena fyzickou osobou, která jedná za tuto právnickou osobu. Tato fyzická osoba musí být oprávněna jednat jménem právnické osoby, například na základě plné moci nebo jako statutární orgán (např. jednatel nebo člen představenstva).

Vztah mezi vkladem, podílem na ZK a podílem na hlasovacích a majetkových právech společníka je úzce propojen, ale nemusí být vždy zcela proporční. Vklad společníka vytváří jeho podíl na ZK. Podíl na ZK obvykle určuje výši hlasovacích a majetkových práv, pokud však není v ZPJ dohodnuto jinak.

Příkladem disproporce může být např. vydání podílů (emise akcií) s násobným hlasovacím právem či naopak podílů s oslabeným hlasovacím či majetkovým právem (např. prioritní akcie, podíly s podřízeným podílem na zisku).

Jinými slovy, není vyloučeno, aby společní s menším podílem na ZK měl více kvantifikovatelných (tj. hlasovacích a majetkových) práv (tj. více, než kolik by připadalo na jeho podíl při rovnoměrném rozložení). Stejně tak je přípustné upravit práva v ZPJ tak, že společník s větším podílem na zisku má (ve srovnání s ostatními společníky) menší podíl na kvantifikovatelných právech.