Interaktivní osnova

Stručná historie evropské integrace:  

• 1951: Pařížská smlouva - vznik ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) jakožto nadstátní organizace regulující výrobu oceli, těžbu uhlí a obchod s oběma komoditami. Platnost smlouvy byla 50 let, v roce 2002 zahrnuto do ES, později EU. ESUO z počátku tvořilo šest zakládajících států, a to Německo, Itálie, Francie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko.
• 1957: Římské smlouvy - vznik dvou organizací: 1) Evropského hospodářského společenství (EHS) - Smlouva o EHS, a 2) EURATOMu (Evropské společenství pro atomovou energii). Zakládající státy byly shodné se zakládajícími státy ESUO (tedy Německo, Itálie, Francie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko).
• EURATOM - smlouva založila mezinárodní organizaci s názvem " Evropské společenství pro atomovou energii", jež má za cíl zejména podpořit jaderný výzkum a jadernou bezpečnost v Evropě. EURATOM existuje doposud. Součástí této MO jsou členské státy EU a její činnost je s Evropskou unií provázána, ale právně se jedná o samostatnou organizaci, která nespadá do pravomoci Evropského parlamentu.
• EHS - byla mezinárodní organizací zřízenou za účelem podpory ekonomické integrace ve všech ostatní oblastech hospodářství než spadali do působnosti ESUO a EURATOMu. Společenství fungovalo nejprve jako celní unie a tzv. společný trh (postupně byly odbourány cla, rušena kvantitativní omezení obchodu a zakázána daňová diskriminace). Pohyb zboží byl doplněn svobodou podnikání, volným pohybem pracovních sil a služeb a uvolněním pohybu kapitálu a plateb. Mluví se o čtyřech základních svobodách (volný pohyb zboží, volný pohyb osob, volný pohyb služeb a  volný pohyb kapitálu). Společný trh byl tzv. Jednotným evropským aktem z roku 1986 postupně přeměněn na vnitřní trh (oproti společnému trhu je zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu).
• 1992/1993: Maastrichtská smlouva: 
• Dosavadní EHS se přejmenovává na Evropské společenství (ES): postupné rozšiřování pravomocí EU vedlo k doplnění dosud probíhající ekonomické integrace integrací politickou. Fakticky mizí společné hranice, je potřeba vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Prohloubení ekonomické integrace si žádá vytvoření společné měny.
• Vedle ES vzniká nový celek - Evropská unie (EU): při svém vzniku nebyla mezinárodní organizací, neboť neměla právní subjektivitu. Fungovala vedle ES, avšak její působnost byla širší - zahrnovala nejen Evropské společenství, ale i další dvě nové oblasti, které společně zastřešovala. V tomto směru se mluví o třech pilířích:
• I. Evropské společenství - nadstátní pilíř (uplatňuje se princip nadstátnosti),
• II. Zahraniční a vnější bezpečnost - mezivládní pilíř (vyžadovala se jednomyslnost),
• III. Vnitřní bezpečnost a justice - mezivládní pilíř (vyžadovala se jednomyslnost).
• 
  
• 
  
• 2007/2009: Lisabonská smlouva (revizní): změnila dosavadní smlouvy tak, že zaniklo Evropské společenství, které se přetavilo do Evropské unie. Ta od Společenství přebala právní subjektivitu a nadstátní charakter (má tedy vlastnosti bývalého ES). Již však neexistuje třípilířová struktura, Evropská unie je jednotná, neboť ve všech oblastech se uplatňuje princip nadstátnosti (bývalý první pilíř zahrnuje dnes i další dva pilíře jako jediný celek). EURATOM existuje nadále jako samostatná organizace.

Členská základna a postupné rozšiřování (a zúžení): v současné době sdružuje Evropská unie 27 členských států. Proces postupného rozšiřování a zužování lze uvést následovně:

• Zakládající šestice států (1951, resp. 1958): Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.
• 1973: první rozšíření o Spojené království, Irsko a Dánsko.
• 1982: druhé rozšíření o Řecko.
• 1986: třetí rozšíření o Španělsko a Portugalsko.
• 1995: čtvrté rozšíření o Rakousko, Švédsko a Finsko.
• 2004:  velké rozšíření o země střední a východní Evropy - ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Maltu.
• 2007: šesté rozšíření o Rumunsko a Bulharsko.
• 2013: sedmé a dosud poslední rozšíření o Chorvatsko.
• 2020: vystoupení Spojeného království ("Brexit"). V současné době probíhá do konce roku 2020 přechodné období, v jehož rámci se Spojené království nadále účastní mechanismů spolupráce a je vázáno právem EU.

Spojené království je prvním a zároveň jediným členským státem, který dosud z Evropské unie vystoupil. Do té doby se pouze několikrát stalo, že se unijní právo přestalo na určité území vztahovat a uplatňovat se na něm, např. v roce 1962 na území Alžírska (poté, co získalo nezávislost na Francii), či v roce 1985 na území Grónska (jež není nezávislým státem, nýbrž autonomním územím v rámci Dánska).

O vstup do Evropské unie má v současné době zájem několik zemí. Status kandidátské země má Albánie, Černá Hora, Srbsko, Severní Makedonie a Turecko. Potenciálními kandidáty je dále Bosna a Hercegovina a Kosovo. 

O přistoupení dříve usilovalo i Norsko (občané však vstup dvakrát odmítli v referendu) či Island (stáhl přihlášku v roce 2015).

Orgány Evropské unie: 

Základní trojúhelník tvoří Evropská komise (reprezentuje a hájí zájmy EU), Rada EU (reprezentuje a hájí zájmy členských států) a Evropský Parlament (reprezentuje a hájí zájmy občanů EU, představuje demokratický prvek).

• Evropská komise: je výkonným orgánem EU, který je složen z 27 komisařů (1 z každého členského státu), jejichž funkční období trvá 5 let.  V čele stojí předseda Komise (momentálně Ursula von der Leyenová). Komisi vyslovuje důvěru Evropský parlament. Komisaři nejsou zástupci členských států, prosazují výhradně zájmy Unie a jsou na členských státech nezávislí. Úlohou Komise je zejména podporovat obecný zájem EU navrhováním a prosazováním právních předpisů, jakož i prováděním politik a rozpočtu EU. Komise má několik funkci, zejména:
• • iniciativní - předkládá legislativní návrhy, 
  • výkonnou - provádí předpisy, na kterých se usnese Rada EU a Evropský parlament, 
  • kontrolní - kontroluje dodržování předpisů, např. v oblasti hospodářské soutěže
  • rozpočtovou - spolu s Radou a Parlamentem stanoví priority EU v oblasti výdaj, vypracovává roční rozpočty, které předkládá Parlamentu a Radě ke schválení. Taktéž dohlíží na to, jak jsou finanční prostředky vynakládány, a to za pomoci kontrol ze strany Účetního dvora.
  • zastupuje Unii ve vnějších vztazích - sjednává mezinárodní smlouvy a navazuje a udržuje mezinárodní styky.
• Rada EU: orgán, v němž jsou zastoupeny členské státy (na ministerské úrovni).  Zasedání Rady EU se neúčastní vždy stejní zástupci členských států. Rada se schází v 10 různých složeních, z nichž každé odpovídá určité politické oblasti, která má být projednávána. V závislosti na tomto složení pak jednotlivé země vyšlou na zasedání svého ministra, který je za danou oblast odpovědný. Předsednictví se střídá po šesti měsících. Pravomoc Rady je především rozhodovací - účastní se legislativního procesu společně s Evropským parlamentem, přičemž její rozhodnutí mají nejčastěji formu aktů sekundárního práva. Rovněž má pravomoci v oblasti vnějších vztahů (uzavírání mezinárodních smluv). Rada hlasuje podle toho, co pro konkrétní případ stanoví Smlouvy, a to buď jednomyslně, nebo kvalifikovanou většinou se systémem váženého hlasování (pro přijetí musí být alespoň 55 % členských států, jež reprezentují alespoň 65 % obyvatel Evropské unie. K zablokování rozhodnutí je zapotřebí nejméně 4 zemí (které představují alespoň 35 % celkového počtu obyvatel EU). Výjimku představují citlivá témata, jako je např. zahraniční politika či daně: ty vyžadují jednomyslné schválení (všechny státy musí být pro). Procedurální a administrativní otázky vyžadují schválení prostou většinou.
• Evropský parlament:  je přímo volený orgán s legislativní, rozpočtovou a dozorčí pravomocí. První přímé volby se konaly v roce 1979, od té doby vždy po pěti letech, naposledy v roce 2019. Evropský parlament je jednokomorový. Je složen z předem stanoveného počtu poslanců za každou členskou zemi (nyní 705 poslanců), z nichž se následně zvolen předseda EP (momentálně  Roberta Metsolová). Evropskému parlamentu náleží zejména vykonávat následující pravomoci:
  • projednávat a přijímat unijní legislativní akty - společně s Radou EU se účastní legislativního procesu, pokud Smlouvy výslovně neuvádí jiný postup (např. že o nich rozhoduje pouze Rada EU, např. v oblasti harmonizace daní).
  • účastnit se na legislativním procesu, pokud sám nerozhoduje společně s Radou EU - oprávnění konzultovat tam, kde to staví Smlouvy.
  • účastnit se v projednávání rozpočtu Unie,
  • volit předsedu Komise a schvalovat složení Komise (může taktéž hlasovat o návrhu na vyslovení nedůvěry, na základě které by Komise musela odstoupit).
  • vyjadřovat se k peticím předkládaným občany a zahajovat případná šetření
  • projednávat měnovou politiku s Evropskou centrální bankou
  • interpelovat Komisi a Radu EU.

Tyto orgány jsou poté doplněny dalšími:

• Evropská rada (pozor, neplést s radou EU - viz výše, ani s Radou Evropy, která je samostatnou mezinárodní organizací!): často označovaná jako evropský summit. Jde o nejvyšší politický orgán, jež je tvořen hlavami států a předsedů vlád členských zemí. Přísluší ji usnášet se na koncepčních otázkách rozvoje Evropské unie. Zejména mezi její kompetence patří:
• Rozhodovat o celkovém směřování EU a politických prioritách. Neschvaluje však právní předpisy.
• Zabývat se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, které nelze vyřešit na nižších úrovních mezivládní spolupráce (např. rozšíření členské základny, zavedení jednotné měny euro, atd.). Tyto koncepční návrhy, jež jsou následně určeny institucím EU k dalšímu rozpracování, přijímá jednomyslně.
• Udává směr společné zahraniční a bezpečností politiky EU s ohledem na strategické zájmy a důsledky.
• Nominovat a jmenovat kandidáty do významných funkcí v rámci orgánů EU, např. na pozice v Evropské centrální bance a předsedy Evropské komisi.

                   Rada se obvykle schází 4krát ročně (její předseda však může svolat zvláštní zasedání, je-li třeba projednat                                   naléhavé otázky). Zpravidla rozhoduje na základě konsensu – v některých případech  je ale                                                             vyžadována jednomyslnost nebo kvalifikovaná většina

• Soudní dvůr EU: soudní orgán Evropské unie, jemuž přísluší tři základní funkce: 1) řešit spory (zejména mezi EU a členskými státy, členskými státy navzájem a mezi EU a jednotlivci), 2) funkce ústavního (správního) soudu, 3) zajištění jednotného výkladu a jednotné aplikace práv EU národními soudy.  Soudní dvůr EU se skládá ze Soudního dvora (aktuálně se skládá 27 soudců, 1 z každého členského státu) a Tribunál (54 soudů, 2 z každého členského státu). Mezi kompetence Soudního dvora spadá zejména:
  •  výklad unijního práva (řízení o předběžné otázce)
  •  vymáhání práva a povinností po členských státech (žaloba pro nesplnění povinnosti)
  •  zrušení právního předpisu (žaloba na neplatnost)
  •  zajištění toho, že orgány EU nebudou nečinné (žaloba na nečinnost) 
  •  postihy orgánů EU (žaloby o náhradu škody). 
• Tribunál  rozhoduje o žalobách na neplatnost podaných jednotlivci, podniky a v některých případech vládami států EU. V praxi to znamená, že tento soud projednává především případy v oblasti hospodářské soutěže, státní pomoci, obchodu, zemědělství a ochranných známek. Do roku 2016 existoval i Soud pro veřejnou službu, který řešil pracovněprávní spory. Tato agenda následně přešla na Tribunál.

Primární právo

Prvotní pramen základních pravidel, na kterých EU spočívá. Patří sem A) zřizovací smlouvy = mezinárodní smlouvy sjednané členskými státy, kterými jsou:

• 1951/1952: Smlouva o zřízení ESUO, platnost skončila v roce 2002
• 1957/1958: Smlouva o zřízení EHS
• 1957/1958: Smlouva o zřízení EUROATOMu
• 1965/1967: Slučovací smlouva (revizní)
• 1986/1987: Jednotný evropský akt (revizní)
• 1992/1993: Maastrichtská smlouva o Evropské unii
• 1997/1999: Amsterdamská smlouva (revizní)
• 2000/2003: Smlouva z Nice (revizní)
• 2007/2009: Lisabonská smlouva (revizní)

V současné době je úprava zřizovacích smluv obsažena ve trojici smluv (původní zřizovací smlouvy ve znění revizních smluv):

1. Smlouva o Evropské unii, odkaz zde,
2. Smlouva o fungování Evropské unie, odkaz zde, společně jako "Smlouvy", a
3. Smlouva o EUROATOMu.

Vedle zřizovacích smluv se do primárního práva dále řadí B) smlouvy rozpočtové, C) smlouvy o přístupu nových členů (např. České republiky), a D) Listina základních práv Evropské unie.

Změna primárního práva: jelikož nejsou tyto smlouvy obyčejnými mezinárodními smlouvami, není jejich změna možná pouhým souhlasným projevem vůle smluvních stran jako tomu je v mezinárodním právu, nýbrž se vyžaduje zvláštní procedura, zahrnující rozhodnutí Rady EU o svolání mezivládní konference. Jen tato konference může přijmout změny, které musí být jednomyslně přijaty všemi členskými státy a následně musí být všemi členskými státy revizní smlouva ratifikována. 

Pouze v některých stanovených případech předvídají Smlouvy zjednodušenou změnu primárního práva (bez svolání mezivládní konference, při předvídaných změnách ve způsobu hlasování v Radě EU dokonce i bez ratifikace).

Sekundární právo EU

Jde o legislativní a nelegislativní akty přijímané orgány Unie (tedy nikoli členskými státy!) , jež jsou vydávány na základě zřizovacích smluv. Jsou jimi:

1. nařízení (regulations): závazný akt normativní povahy. Nařízení jsou obecně závazná jak na úrovni EU, tak na úrovni jednotlivých členských států. Pokud není výslovně stanoveno jinak, jsou závazná ve všech členských státech. Mohou přímo zavazovat jak členské státy, tak jejich vnitrostátní subjekty práva (tj. jednotlivce - fyzické a právnické osoby). Pro právo EU je tím, čím je pro vnitrostátní právo zákon. Používají se tam, kde je potřeba vytvořit přímou unijní právní úpravu určité otázky relativně nezávislou na vnitrostátním právu členských států - jde o unifikovanou právní úpravu závaznou pro všechny členské státy a jejich jednotlivce = smyslem je tedy unifikace. Typická např. v oblasti soutěžního práva EU, kde je nutné mít jednotná pravidla.
2. směrnice (directives): nemá obecnou závaznost ve vztahu k jednotlivcům, oproti nařízením zavazuje jen členské státy . Směrnice typicky předepisuje výsledek, jehož má být dosaženo, členském státu však ponechává, jak tohoto výsledku dosáhne (jakou formu a metodu zvolí). Směrnice vždy obsahuje lhůtu, ve které ji musí členský stát provést (transponovat a implementovat) do vnitrostátního práva - tedy zapracovat do vnitrostátních právních předpisů. Smyslem přijímání směrnic je tedy sbližování obsahu vnitrostátních právních předpisů členských států = harmonizace. Oproti nařízení tak nevytváří autonomní unijní úpravu, ale vede k tomu, že vnitrostátní právní předpisy musí zajišťovat určitý standard, který směrnice stanoví.  Typickými oblastmi, v nichž se směrnice uplatňují, je např. ochrana spotřebitele (tj. směrnice stanovuje určité aspekty úpravy na ochranu spotřebitelů, ty však v souladu se směrnicí každý stát stanoví ve svém občanském zákoníku či jiném příslušném vnitrostátním právním předpise). Obecně platí, že pokud určitou záležitost postačí upravit ve formě směrnice, nikoliv nařízení, měla by být zvolena jako forma směrnice (v praxi nedodržováno). Pokud není směrnice řádně (úplně a správně) a včas transponována do vnitrostátního práva, mohou nastat tyto důsledky: 1) stát porušuje unijní právo a může být postižen (blíže viz lekce č. 10), 2) jednotlivec se může vůči státu neprovedené směrnice dovolat (přímý účinek, z jeho pohledu získává směrnice vlastnost nařízení), 3) vnitrostátní předpis může být potřeba vykládat ve smyslu neprovedené směrnice (nepřímý účinek), 4) odpovědnost státu za škodu, která jednotlivci řádným či včasným neprovedením vznikne.
3. rozhodnutí (decisions): individuální akt zavazující pouze subjekty, kterým je adresován. Adresátem mohou být členské státy, orgány Unie i jednotlivci. Jde například o rozhodnutí Komise v oblasti ochrany hospodářské soutěže, rozhodnutí Soudního dvora. Vedle toho existují i rozhodnutí s normativním dopadem (které se podobají našim vyhláškám, např. rozhodnutí Rady EU o zřízení Tribunálu v rámci Soudního dvora EU).
4. doporučení (recommendations): nejsou právně závazná, mají pouze pomocnou roli, jejich nerespektování nelze právně sankcionovat.
5. stanoviska (opinions): právně nezávazná stejně jako doporučení.

Nejdůležitějšími akty sekundárního práva EU, kterým je v rámci tohoto kurzu potřeba dobře porozumět (a pochopit jejich odlišnosti), jsou nařízení a směrnice.

Vůči jednotlivcům se až na úplné výjimky (přímý účinek v v některých případech řádného a včasného neprovedení směrnice) přímo vztahuje pouze nařízení. Směrnice zavazuje členské státy, které mají povinnost jednotlivé standardy vůči jednotlivcům zprostředkovat svým vnitrostátním právem (který obsahově uvedenou do souladu s příslušnou směrnicí).

Přijímání směrnic a nařízení: legislativní akty jsou přijímány příslušnými orgány Unie v legislativním procesu. Pravomoci orgánů EU k vydávání aktů sekundárního práva jsou obsažena v jednotlivých konkrétních ustanoveních Smlouvy o fungování Evropské unie, kde je vždy specifikována procedura jeho přijetí.

Samotný legislativní postup je dvojího druhu:

• řádný: návrh předkládá Komise a spolurozhoduje o něm Rada EU a Evropský parlament. Rada EU rozhoduje zpravidla kvalifikovanou většinou (pro přijetí musí být alespoň 55 % států, které reprezentují alespoň 65 % obyvatel). Řádný legislativní postup může probíhat až ve třech čteních:
  • 1. čtení - návrh nejdříve projednává Evropský parlament, který může návrh buď přijmout nebo pozměnit. Poté návrh projednává Rada, která může rozhodnout, že postoj Parlamentu akceptuje (v takovém případě je legislativní akt přijat) nebo může postoj Parlamentu pozměnit (návrh je pak vrácen Parlamentu k druhému čtení).
  • 2. čtení - Evropský parlament posoudí postoj Rady a poté jej buď schválí (akt je přijat), odmítne (akt nevstoupí v platnost a celý postup je ukončen) nebo předloží pozměňovací návrhy a návrh postoupí Radě k druhému čtení. Rada posoudí postoj Parlamentu buď schválí všechny pozměňovací návrhy Parlamentu (akt je přijat), neschválí všechny pozměňovací návrhy (je svolán dohodovací výbor).
  • Dohodovací výbor - se svolává, pokud Rada neschválí všechny změny navrhované Parlamentem v druhém čtení. Je složen ze stejného počtu poslanců Parlamentu a zástupců Rady. Jeho úkolem je dohodnout se na znění návrhu, které bude přijatelné pro oba orgány. Pokud se výbor nedohodne na společném návrhu, legislativní akt není přijat a postup je ukončen. Pokud se dohodne na společném návrhu, návrh je postoupen Parlamentu a Radě k třetímu čtení.
  • 3. čtení - Evropský parlament posoudí společný návrh. Může návrh odmítnout nebo nepřijmout rozhodnutí (návrh není přijat a postup je ukončen) nebo schválit (pokud tak učiní i Rada, legislativní akt je přijat). Parlament schvaluje společný návrh prostou většinou odevzdaných hlasů. Rada schvaluje společný návrh kvalifikovanou většinou.
• zvláštní:  Rada je fakticky jediným normotvůrcem. Evropský parlament musí s legislativním návrhem vyjádřit svůj souhlas nebo musí být konzultován. Vždy specifikován v příslušném ustanovení (často se liší tím, že o přijetí rozhoduje např. pouze Rada EU, příp. že se v ní vyžaduje jednomyslnost). Příkladem může být přijímání harmonizačních směrnic ve věci nepřímých daní na základě čl. 113 Smlouvy o fungování EU, kdy na návrh Komise rozhoduje Rada EU sama (tj. bez Evropského parlamentu), a to jednomyslně. Evropský parlament a Hospodářský a sociální výbor jsou pouze konzultovány.

Nelegislativní akty přijímá jen orgán EU, který je k tomu zmocněn, a to bez legislativní procedury. Příkladem mohou být Komisí přijímané prováděcí předpisy, či nařízení přijatá v přenesené pravomoci (na základě výslovného zmocnění, např. v oblasti hospodářské soutěže). 

Judikatura SDEU jako pramen práva EU

Je pramenem práva, zejm. ta rozhodnutí, která vyplňují mezery v unijním právu. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění jednotlivých ustanovení unijního práva, dohlíží nad jednotností výkladu a aplikace ve všech členských státech, jakož i nad tím, aby tento výklad odpovídal duchu EU a evropské integrace. Jeho pravomoci z něj činí významný prvek evropského práva jak při jeho prosazování, tak i při interpretaci práv a povinností vyplývajících z jednotlivých pramenů práva ES. Ačkoli neexistuje výslovné stanovení závaznosti rozsudků SDEU pro budoucí rozhodování ostatních soudů, přesto působí jednotlivé rozsudky silou své přesvědčivosti na soudní praxi ve všech členských státech Unie, protože naznačují, jak bude ESD rozhodovat v obdobných případech, předložených mu v budoucnu. V odůvodněních k jednotlivým rozsudkům ESD také představuje a vysvětluje své názory a stanoviska na některé fundamentální otázky evropské integrace a tím výrazným způsobem ovlivňuje právní stránku celé věci.