Interaktivní osnova

Raný novověk Termín raný novověk se rozšířil během druhé poloviny 20. století, především během 60. a 70. let, ve druhé vlně během 90. let. Původně chápán jako časově vymezující periodizační termín v rámci pojmu novověk. Postupně dostává přesahující význam s vnitřním obsahem, má být pojmem charakterizujícím samostatnou dějinnou epochu. Trojí chápání raného novověku v němčině: frühe neuzeit – Frühe Neuzeit – Frühneuzeit. Pojem „dějiny raného novověku“ vymezuje jak historickou epochu, tak i disciplínu, která se jejím zkoumáním zabývá. Chápání raného novověku jako samostatné epochy dokládá i skutečnost, že postupně vznikaly instituty a ústavy specializované na výzkum tohoto období a s ním spojených problémů. Roku 1990 vznikl Institut für die Erforschung der Frühen Neuzeit na Vídeňské univerzitě, mj. jako výraz proměn v historiografii po pádu železné opony. Symbolická definice: Johannes Burckhardt: Raný novověk je ta část novověku, která ještě svou novověkost nechtěla brát vážně Vymezující definice: Naďa Boškovská-Leimgruber: Raný novověk je dějinná epocha vymezená časovým úsekem mezi reformací a francouzskou revolucí. Mezníky: 1. Z hlediska právních systémů: tvoří jednotnou epochu úsek mezi 13. a 18. stoletím (glosátoři a interpretátoři, recepce římského práva). 2. Z hlediska politických dějin: roky 1453 (obsazení Konstantinopole Turky) a 1789 (francouzská revoluce) (někdy také 1740 jako nástup Marie Terezie). 3. Z hlediska dějin civilisace a kultury: obvykle mezníky roky cca. 1500 (resp. 1492) a 1800. Všechny aspekty se zpravidla prolínají a vzájemně provázány, například obsazení Konstantinopole Turky lze chápat nejen v užším slova smyslu jako projev politických, ale také jako projev kulturních dějin. Procesy charakterizující epochu raného novověku: Modernisace. Hierarchisace, sociální disciplinace. Konfesionalisace, reformace a protireformace, problém tolerance pluralisace myšlení, relativisace pravdy. Sekularisace, postátnění společnosti. Dualismus panovníka a stavů. Byrokratisace. Institucionalisace války a míru. Ekonomisace společnosti a státu. Každodennost kultury, kultura slavností, dvorský ceremoniál. Nová globalisace a antikisace kultury. Nová věda, sensualismus a racionalismus. Demografická revoluce. Události určující raný novověk: Renesance (Bruneleschi cca. 1450). Náboženská revolta (Savonarola 1498), reformace (Luther 1517), náboženská tolerance (Erasmus 1516), protireformace (Ignác z Loyoly 1530-1540). Velké zámořské objevy (Kolumbus 1492), nová kartografie (Behaim 1492), evropská expanze (Cortez 1519). Knihtisk (Gutenberg 1450), mediální revoluce (Mercure galant 1525-1619), alfabetisace (knižní veletrhy a veletrhy 1534). Astronomie a nová věda (Koperník 1543). Teorie a praxe absolutní moci (Machiavelli 1513), společenské utopie (Morus 1516). Dominance agrární produkce (chov skotu cca. 1500), ale zároveň vznik manufakturní výroby (manufaktury cca. 1550). Počátky industriální společnosti (Hans Medick: Indistrialisierung vor der Industrialisierung). Literatura: Johannes Burckhardt: Frühe Neuzeit. In: Richard van Dülmen (ed.): Geschichte. Frankfurt/M 1990, s. 364-385. Naďa Boškovska–Leimgruber (ed.): Die Frühe Neuzeit in der Geschichtswissenschaft. Paderborn – München – Wien – Zürich 1997. Ilja Mieck: Europäische Geschichte des Frühen Neuzeit. 6Stuttgart – Berlin – Köln 1970. Karl Vocelka: Das Institut für die Erforschung der Frühen Neuzeit. Gründungsgeschichte, Aufgaben und Zielsetzungen. Frühneuzeit-Info 1, 1990, s. 7-12. - H. E. Bödeker – Ernst Hinrichs (edd.): Alteuropa – Ancien Régime – Frühe Neuzeit. probleme und methode der Forschung. 1991. Rudolf Vierhaus (ed.): Frühe Neuzeit – Frühe Moderne? Forschungen zur Vielschichtigkeit von Übergangsepochen. 1992. Stephan Skalweit: Der Beginn der Neuzeit. Epochengrenze und Epochenbegriff. 1982. Erns Hinrichs: Einführung in die Geschichte der frühen Neuzeit. 1980. Johannes Burckhardt: Frühe Neuzeit. 16.-18. Jahrhundert. 1985 (Grundkurs Geschichte 3). Winfried Schulze: Einführung in die neuere Geschichte. 1987.