Raný novověk Termín raný novověk se rozšířil během druhé poloviny 20. století, především během 60. a 70. let, ve druhé vlně během 90. let. Původně chápán jako časově vymezující periodizační termín v rámci pojmu novověk. Postupně dostává přesahující význam s vnitřním obsahem, má být pojmem charakterizujícím samostatnou dějinnou epochu. Trojí chápání raného novověku v němčině: frühe neuzeit – Frühe Neuzeit – Frühneuzeit. Pojem „dějiny raného novověku“ vymezuje jak historickou epochu, tak i disciplínu, která se jejím zkoumáním zabývá. Chápání raného novověku jako samostatné epochy dokládá i skutečnost, že postupně vznikaly instituty a ústavy specializované na výzkum tohoto období a s ním spojených problémů. Roku 1990 vznikl Institut für die Erforschung der Frühen Neuzeit na Vídeňské univerzitě, mj. jako výraz proměn v historiografii po pádu železné opony. Symbolická definice: Johannes Burckhardt: Raný novověk je ta část novověku, která ještě svou novověkost nechtěla brát vážně Vymezující definice: Naďa Boškovská-Leimgruber: Raný novověk je dějinná epocha vymezená časovým úsekem mezi reformací a francouzskou revolucí. Mezníky: 1. Z hlediska právních systémů: tvoří jednotnou epochu úsek mezi 13. a 18. stoletím (glosátoři a interpretátoři, recepce římského práva). 2. Z hlediska politických dějin: roky 1453 (obsazení Konstantinopole Turky) a 1789 (francouzská revoluce) (někdy také 1740 jako nástup Marie Terezie). 3. Z hlediska dějin civilisace a kultury: obvykle mezníky roky cca. 1500 (resp. 1492) a 1800. Všechny aspekty se zpravidla prolínají a vzájemně provázány, například obsazení Konstantinopole Turky lze chápat nejen v užším slova smyslu jako projev politických, ale také jako projev kulturních dějin.
Francouzský historik Fernand Braudel v období po roce 1945 poukázal na skutečnost, že pro dějinyx lidské společnosti (nejen raného novověku) hraje důležitou roli geografický aspekt. Ve své knize La méditerranée se soustředil na zásadní dějinou roli středomořské oblasti. Jak je patrné například z prací historiků, kteří se zabývali kontakty císaře Karla IV. s ranými italskými humanisty (Petrarca, Cola di Rienzo), v době, kdy ve střední Evropě ještě panoval středověk, v Itálii již můžeme hovořit o rozkvětu renesanční společnosti. Hřebeny Alp jako by tedy tvořili civilizační hranici. Pro období pozdního středověkku a raného novověk je tedy podstatná oboustranná komunikacer, poznávání a kulturní transfer.
Zámořské objevy Zámořské cesty v raném novověku / Předpoklady vzniku cest Hledají se nové cesty pro obchod s východem, evropské země se rozvíjely rychleji a potřebovaly odbytiště. Stále větší výroba spotřebovává velké množství surovin i drahých kovů, kterých začíná být nedostatek a musí se dovážet, technický rozvoj loďařského průmyslu, stavěly se dokonalejší lodě, které byly větší a snáze ovladatelné-namísto kormidelního vesla se začalo používat zavěšeného kormidla a kormidelního kola. Byl vylepšen systém plachtoví, používalo se více stěžňů. Objevují se nové typy lodí – karavela a koga. Přesnější orientaci umožňoval kompas, astroláb, astronomické tabulky. Důsledky zámořských objevů: Vlivem dovozu drahých kovů do Evropy pokles hodnoty peněz. To vyvolalo růst cen. Přesouvají se centra obchodu z Itálie a pobřeží Baltu. Roste význam nových přístavů, zvláště v Nizozemí (Amsterodam), Anglii (Londýn) a na francouzském pobřeží. Ze zámořských objevů značně zbohatlo Španělsko, bohatství bylo použito pro hýřivý život dvora a stavbu nákladných staveb. V době zámořských objevů se výrazně mění názor na svět, vznikají nové mapy, popisy kolonizovaných území. Evropa byla obohacena o mnoho kulturních plodin (např. kukuřici, brambory, tabák) značně stoupla efektivita evropského zemědělství a umožnila další demografický rozvoj. Došlo k rozvoji nových technologií a způsobů obchodu. Zámořské objevy odstartovaly hospodářský růst mnoha zemí. Součastně došlo k obohacení kultur. Negativní událostí byla španělské kolonizační politika v Jižní Americe,které zcela zničila předkolumbovské civilizace.
Renesance a antika V renesančním umění se prolíná přijímaní z minulosti (imitace předloh. obnovení klasických forem) s nově vytvářeným (renesanční individualismus, modernita). Do každého díla tvořeného na základě antických vzorů přidávána dobová funkce a konvence a také individuální tvůrčí invence a kreativita. Burke hovoří o neotrockém přejímání starého. Mezi umění řazena také námořní navigace, technika nebo tkalcovství. Propojení výtvarného umění s literaturou, která podobně navazovala na antické vzory a předlohy. V architektuře přejímání klasických tvarů, bezprostředním čerpáním z díla Vitruvia a také studiem zachovaných fragmentů antického umění. Studium antické teoretické literatury: Zachovávání klasických sloupových řádů a vitruviánských principů při kompozici lidského těla. Studium antických památek: Dokonce i florentští a severoitalští architekti a umělci (Filippo Brunelleschi, Donato Bramante, Andrea Palladio) jezdili studovat antické památky do Říma: Pantheon, Kolosseum, Konstantinův vítězný oblouk, Marcellovo divadlo). Studium antických vykopávek Neronova paláce a Hadriánovy vily. Budování renesančních staveb a tvorba uměleckých děl podle antických vzorů: Na základě klasických proporcí potom budovány renesanční stavby. Např. Bruneleschi: Kostel San Lorenzo, San Spirito, Kaple Pazziů ve Florencii (sloupy, oblouky a proporce podle antických staveb), Bramante: Tempieto v Římě (kruhový půdorys se sloupovím podle zachovaných antických chrámů v Římě), Palladio: Villa Foscari u Vicenzy (portikus podle římského Pantheonu). Nálezům antických soch se ale alespoň částečně přizpůsobovalo také malířství a sochařství. V malířství a reliéfní plastice např. Pierro della Francesca: Portrét vévody Frederika de Montefeltro z Urbina a Leon Battista Alberti: Autoportrét (podle portrétů římských císařů z profilu na římských mincích); v sochařství Donatello: David a Michelangelo Buonarroti: Bacchus (podle nalezené antické sochy Laokonta). některá umělecká díla v malířství tvořena jako rekonstrukce nezachovaných antických děl, podle popisu zachovaném v antických textech. Např. Sandro Boticelli: Pomluva. Literatura: Peter Burke: Die Renaissance. Berlin, 4Wagenbach 1996. Především kapitola (Originální vydání: Peter Burke: The Renaissance. London 1987.) Johan Huizinga: Das Problem der Renaissance. Renaissance und Realismus. Tübingen 1953. - Hans Ernst Gombrich: Die Kunst der Renaissance. 1-4. Stuttgart 1985-1986. André Chastel: Le Myth de la Renaissance. 1420-1620. Geneve 1969. Hubertus Günther: Das Studium der antiken Architektur in den Zeichnungen der Hochrenaissance. Tübingen 1988.
Německá reformace: pluralita myšlení, diskuse jako metoda poznání světa Martin Luther Život: Martin Luther (10. 11. 1483 Eisleben – 18. 2. 1546 Eisleben). Církevní reformátor, zakladatel německého protestantismu, reprezentant vysoké šlechty a bohatého měšťanstva. Významný německý spisovatel 1. polovině 16. století. Syn horníka, který využil rozvoje horního a hutního podnikání. Studoval v Erfurtu a roku 1505 tam vstoupil do augustiniánského řádu. Pokračoval v teologických studiích a stal se profesorem filozofie a teologie ve Wittenbergu (1512). Studium se soustřeďovalo na biblistiku, především na Pavlovy listy Římanům, na mystiky a na pozdně antické reformy církve. Z toho plynul Lutherův nový pohled na křesťanství. Zabýval se učením o vykoupení hříchů a vztahem mezi vírou a zbožností. Kritizoval panství papeže a duchovních nad vírou. Dne 31. 10. 1517 formuloval 95 tezí proti síle odpustků, tím začala reformace. jeho krok směřoval k odstranění dogmatických předpokladů kontroly společnosti a lidského svědomí ze strany katolického kleru. Proti nároku mna moc uplatňovaným církví a propojení církve s dobovým státem. Na říšském sněmu ve Wormsu odmítl vzít zpět své učení. Jeho zeměpán kurfiřt Fridrich III. ho pak před císařskými orgány ukryl na hradě Wartburgu. Roku 1525 odsoudil radikální vystoupení Thomase Müntzera a německou selskou válku. Po roce 1525 vedl lutherskou církev k podpoře teritoriálních knížat a bohatých měst. Postavil se i proti Zwinglimu, s kterým ho rozdělovalo odlišné učení o Poslední večeři. Dílo: Překlad Bible do němčiny, ve kterém navázal na činnost Erasma Rotterdamského (Nový zákon z řečtiny 1522, Starý zákon z hebrejštiny 1534). Ještě během jeho života na 400 různých vydání. Sestavení nového katechismu (1529). jeho jazyk se stal základem pro spisovnou němčinu. Vytvoření nového německého liturgického zpěvníku a liturgického pořádku. Založeno na lidové písni. V písních mnohdy obsažen spor s katolickou církví, ale také myšlenky o jednotě víry: Aus tiefer Not ich schrei zu Dir (1517-1524), Wir glauben all an einem Gott (1524), Ein feste Burg ist unser Gott (1529), Vom Himmel hoch (1535). Byl autorem nejrůznějších polemických spisů a traktátů. Odmítnutí papežství a humanismu (proti papeži Lvu X.). Tato díla rozšiřována letáky. An der christlichen Adel deutscher Nation (1520), Von Kaufhandel und Wucher (1524). Překlády a přebásňování bajek: Etliche Fabeln aus Esopo (1530, 2. vyd. posmrtně 1550). Literatura: Lilje, Hanns: Martin Luther. 19. Aufl. Reinbek bei Hamburk: Rowohlt, 1996. Herbert Greiner-Mai – Horst Hartmann: Luther, Martin. In: Günther Gurst – Siegfried Hoyer – Ernst Ullmann – Christa Zimmermann (edd.): Lexikon der Renaissance. Leipzig 1989, s. 430-431. Molnár, Amedeo: Na rozhraní věků. Praha 1985. (Luther, Zwingli, Kalvín) - Martin Luthers Werke. Kritische Gesamtausgabe. Bd. 1-62. Weimar 1883-1983.
Obrysy dějin pojmu Pro pochopení současné diskuse o absolutismu je nutno si v základních dimenzích přiblížit dějiny tohoto pojmu. Ty nejsou vždy zcela totožné s dějinami jeho obsahu a naopak jsou klasickými „Begriffsgeschichte“. Zjistíme, že zmiňovaná diskuse o oprávněnosti pojmu „absolutismus“, jeho obsahu i interpretaci ve skutečnosti trvá stejně dlouho, jako existuje tento pojem sám. Na rozdílné výchozí pozice i interpretační metody při užívání pojmu „absolutismus“, které v daném okamžiku byly uplatňovány především mimo „rankovský“ německý prostor, upozornil Walter Hubatsch v předmluvě ke sborníku Absolutismus, jenž vyšel roku 1973 s cílem shrnout nejdůležitější stati, které se od poloviny 19. století problematikou tohoto pojmu zabývaly.
Evropské státy doby absolutismu obvykle nebývaly konstituovány na vydání psaného ústavního zákona moderního typu. Jistou výjimku tvoří Dánský královský zákon z roku 1665. Ten je ve své preambule sui generis krátkou teoretickou statí o charakteru státu a moci, je v ní obsaženo zdůvodněný ústavních změn v království. Paragrafoivá část potom obsahuje charakteristiky jednotlivých součástí panovnické moci.
Absolutistický panovník bývá obvykle považován za ztělesnění, resp. personifikaci absolutistického státu. To ovšem neznamená, že se o svou nedělí. Sledované období je nepochybně zároveň dobou byrokratizace, institucionalizace a racionalizace státní správy. Na druhu stranu jde o období, pro nějž je typická panovnická reprezentace a ceremonializace. Seminární dílna se bde zabývat oficiální panovnickým portrétem, vizuální apoteózou panovníka a náboženským kultem jako prostředkem prezentace panovnické moci.