Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza – otázky svědomí 

1. „Zákony a sankce vnější autority se stávají součástí člověka samého a místo pocitu odpovědnosti vůči nečemu vně sebe cítí člověk odpovědnost vůči něčemu uvnitř sebe, vůči svému svědomí. Svědomí je účinnějším regulátorem chování než strach před vnějšími autoritami; ...sobě samému utéci nemůže“115 Víra v Hitlera→ svědomí→ činy podle tohoto svědomí s. 116 Obraz autorit –ideál-aspekt svědomí → imunita vůči všem protichůdným důkazům 116/7 

2. Dobré autoritářské svědomí – pocit blaha, potěšil autoritu, vědomí o priblížení se k autoritě – bezpečnost → poslušnost (118) 

3. Zlé autoritářské svědomí – znelíbení se autoritě, vzdálení se od ní, opuštění je největším trestem → kritika autority je vinou, vzpourou - neposlušností 117- 118 

4. Autorita vyžaduje poddanost nejen kvůli strachu o svou moc ale i z přesvědčení o své morální nadradzenosti - cítit se stejně schopný jako autorita; s. 118 

5. Pociťovat špatné svědomí je prý ctností. Je spíše symptomem strachu z autority, podle autority je to důkazem, že člověk má svědomí, s. 120: Člověk nejen otrokem ale i přísným dozorcem sám sobě (Freud popsal jako destruktivní část nad-já) s. 120 

6. Autoritářské svědomí – se nevyskytuje jenom v autoritářských režimech 121 Neúspěch rodičů → očekávání od dětí → pocity viny dítěte pokud neplní očekávání 122 Uspokojení v zastoupení – rodič projevuje lásku dětem namísto partnera, 123 Bezmoc v životě→ moc nad dítětem 

7. Vina = méněcennost = mrzačení Př: syn se snaží být obchodníkem i když chtěl být hudebníkem, otec zklamaný, že mu to nejde, syn nešťastný, že mu to nejde a ještě se i cítí méněcenný, že je neschopný, přitom mohl být dobrým umělcem; s. 123 

8. Dítě dělá to, co rodič očekává, ten zase přináší očekávání anonymní autority - společnosti - trhu, tam je jasná představa, což je úspěšný jedinec, toto očekává otec od syna ... oba se podvolí anonymní autoritě trhu, s. 123 

9. Pocity viny ze sexuálního života - nástroj společnosti na ovládnutí mladých - ovládnutí stoupá spolu s intenzitou sexuálních impulsů (každý den cítíš vinu, při každém vzrušení) "Když se jednou podaří rodičům (a společnosti, kterou reprezentují) dosáhnout trvalé asociace sexu a viny, pocity viny se vyvíjejí se stejnou trvalostí, s jakou dochází k sexuálním impulsům." S. 124 

10. Proti anonymním autoritám nelze bojovat, 125 

Přirozenou reakcí dítěte je vzpoura proti rodičům, Freudův oidipovský komplex bojuje proti rodičům, aby nemuselo být automatem, chce být plnohodnotnou lidskou bytostí 125 

11. Ti, kteří prohrají, nahrazení autonomie heteronomie, symptomem je špatné svědomí, 126 

12. Humanistické svědomí - reakce naší totální osobnosti na její správnou nebo nesprávnou funkci, nikoliv reakcí na některou z funkcí, ale na totalitu našich schopností, které tvoří naši existenci, posuzuje, jak jako bytosti fungujeme ,126 

Jde o pocit vnitřního souhlasu správnosti - vyvolávají takové myšlenky činy a city, které vedou ke správnému fungování a rozvoji naší (totální) osobnosti, ty, které škodí - špatné svědomí; s. 126 Jde tedy o reakci na sebe sama, hlas abychom žili produktivní, plně a harmonicky ... "abychom se stali tím, čímž potenciálně jsme." 127 

13. Humanistické svědomí - jde o rozvoj sebe, integrity; Autoritářské svědomí - poslušnost, sebeobětování, povinnost, přizpůsobení se; 127 

14. Prekérnost situace – analýzu problematizuje skutečnost, že hlas svědomí u mnohých je tak slabý, že ho ani neslyší a proto podle něj nejednají; 127 Při produktivním životě - silné svědomí; při neproduktivním životě - slabé; → paradox: svědomí selhává tehdy, když ho člověk nejvíce potřebuje; 128 

15. Odpověď na neúčinnost svědomí: náš odpor naslouchat mu a neznalost jak mu naslouchat → musíme být nejdříve schopní naslouchat sobě samým - to je to, co nám v naší kultuře dělá potíže - Je to proto, že neumíme být sami sebou 128 - máme strach před stavem, kdy jsme sami - strach být s osobou tak známou jako i velkou nezná-mou, jak jsme my sami → svědomí ignorujeme 128/129 

16. Špatné humanistické svědomí: Jde však vlastně o strach ze smrti a stárnutí - ze špatně prožitého života 129 Neproduktivní člověk však upadá ve své celé osobnosti, když odumře jeho fyzická síla, která byla hlavní hybnou silou jeho aktivity. Úpadek osobnosti ve stáří je symptomem: je Důkazem, že nežil produktivně. "130 - Strach před zestárnutím je reakcí svědomí na sebemrzačení. 130 

Erich Fromm: Člověk a psychoanalýza. Aurora, Praha 199 

Lesňák: ďalších 20 rokov zneuznania Rómov v Čechách a na Slovensku (2013) 

0. Taylor svoju etiku autenticity zakladá čiastočne na Herderovej myšlienke, podstatou ktorej je, že každý človek je strojcom svojej vlastnej miery. Tento princíp originality prenáša Herder z jednotlivca na celé skupiny, národy  – každý národ má svoju originalitu...má niečo jedinečné. Čo túto originalitu, prirodzený model prejavu obmedzuje, je konformita. (Taylor, 2001, s. 46 - 47).

1. Vlastná identifikácia sa deje pomocou neustáleho vnútorného dialógu, podporovaného i dialógom vonkajším. (Taylor, 2001, s. 48 - 49). Ak vonkajším dialógom nazveme protirómske protesty, stavanie múrov, prisúdenie identity „neprispôsobiví“ a „nevzdelaní“, getoizáciu spoločnosti a vnútorným dialógom nazveme pohŕdanie sebou samým (ako dôsledok zneuznania kultúry), vytvára sa identita „my“ a „oni“. Dve oddelené skupiny, ktoré  sú si navzájom cudzie, nerozumejú si, majú odlišné hodnotové a normatívne rámce.  Ak k tomu pridáme neúmerné politické zastúpenie, resp. nemožnosť jeho dosiahnutia (kvôli nejednotnosti, ale i kvôli nízkej vzdelanosti, ktorá v podstate neumožňuje sa v politike presadiť), natíska sa nám otázka – môžeme ešte hovoriť o štáte spoločnom? Ak by som bol Rómom, bolo by možné, že by moja odpoveď bola negatívna – tento štát by bol pre mňa cudzím. Preto „jeho“ pravidlá by nemuseli byť „našimi“  pravidlami, jeho hodnoty „našimi“ hodnotami, demokracia by sa zdala byť len prázdnou deklaráciou. Platí to i mimo formálnych pravidiel. Vzniká dvojitá morálka – vzťah k „našim“ a k „cudzím.“ Boli by sme pokrytcami, ak by sme nepovedali, že to platí i opačne – veď kategóriu druhoradých občanov v štáte svojím laxným postojom uznávame.

2. Na prvom mieste je potrebné podotknúť, že protestujúci nie sú jednoliatym kolektívom - jedná sa o jedincov, ktorí protestujú buď kvôli názoru alebo kvôli negatívnym skúsenostiam, prípadne chcú na problém upozorniť. Všetci však získavajú spoločnú nálepku „protirómski aktivisti“ (či už kvôli tomu, že ich tak označia médiá, oponenti, alebo organizátori sami, a pod.) Identita týchto ľudí, ktorí ešte nemajú rasistický názor, sa na základe tohto označenia môže meniť – so svojou nálepkou sa môžu stotožniť, môžu ju prijať (pri svojom zdôvodnení a obhajobe svojej účasti na proteste – pri presviedčaní iných o svojich dôvodoch presvedčia i sami seba). V dave sa teda vyskytujú i ľudia, ktorí sa necítia bezpečne – žijú v oblastiach, kde sa stretávajú s chudobou, nevzdelanosťou a s tým i často prichádzajúcou drobnou kriminalitou. Tieto znaky sa žiaľ často spájajú práve v rómskej menšine, ktorá sa z tohoto bludného kruhu nešťastia nedokáže a ani nemá ako vymaniť. Ak sa k týmto charakteristikám pridá nedôvera menšiny voči väčšine (kvôli zneuznaniu),odcudzenosť prejavujúca sa na „my“ a „oni“, dvojitá morálka, nepochopenie kultúrnych prejavov – spomínaný nerasisticky zmýšľajúci občan si tieto znaky spojí a identifikuje sa s novou nálepkou (mnohí samozrejme ešte pred protestami). Táto nálepka rasistu už tak nebolí, pretože počtom získava na sile. O masovosti týchto protestov a o prítomnosti „obyčajných“ ľudí naviac informujú médiá, čím sa protirómske protesty nielen stávajú populárnymi, ale hlavne bežnými - „normálnymi“. Pre „váhavých“ umožňuje masovosť protestov na jednej strane vyjadriť svoj názor verejne, na druhej strane im dav zabezpečuje anonymitu. Každopádne – protesty posúvajú mentálne hranice – to, čo bolo predtým z dôvodu politickej korektnosti verejným tajomstvom a bolo možné o tom hovoriť len doma v obývačke alebo pri pive, je možné dnes vyjadriť verejne.   

 3. Zhrňme si: na jednej strane máme extrémnu pravicu, popri nich máme občanov, ktorí protestujú proti svojmu zlému sociálnemu postaveniu (žijú v lokalitách chudoby a kriminality, kde sa necítia bezpečne, pričom sa tieto znaky často spájajú v rómskej menšine kvôli problémom, ktoré sme popísali vyššie) – títo sa väčšinou stávajú protiromskými „my“ nevedome alebo z omylu alebo kvôli nesprávnemu zjednodušeniu; na tretej strane máme rómsku menšinu, ktorá v zdrvujúcej väčšine žije v extrémnej chudobe a nevie sa z nej vymaniť, naviac nemá dôvod byť k väčšine, od ktorej má zneuznanie, vyslovene priateľská. Protestujúci by teda nemali protestovať proti Rómom, ale proti podmienkam, do ktorých je rómska menšina odsúdená, tieto je potrebné zmeniť. Na to, aby sme ich mohli zmeniť, potrebujeme porozumieť, v čom je jadro problému – a tým je zneuznanie, rozdelenie na „my“ a „oni“ a dôsledky, ktoré z toho vyplývajú 

4. Na to, aby toto zneuznanie a rozdelenie na „my“ a „oni“ prestalo, potrebujeme pochopiť, že nie sú (Rómovia) cudzorodým prvkom – sú tu doma – veď tu žijú po stáročia. Zneuznanie môže prestať, ak uznáme problémy marginalizovanej skupiny a ak uznáme jej kultúru za nám rovnú. Susan Wolfová považuje za dôležité, aby sme sa s cudzou kultúrou mohli stretnúť - bez toho bude vždy cudzia. Ale ako, keď sú naše knižnice, učebnice i kurikulá vlastne segregované? O akých rómskych autoroch na literatúre  sme sa učili? Nájdeme okrem „našich“ rozprávok v knižnici aj rómske? Koľkokrát sa v „našich“ dejinách stretneme  s rómskou menšinou? Registrovanie kultúry znamená jej existenciu a uznanie – a znamená jej prítomnosť. Pokus o uznanie tu však odkrýva ešte jeden problém, a síce uznanie týchto kultúrnych odkazov vydavateľmi, knihovníkmi či učiteľmi, ktorí ich pri výbere nemusia vôbec do tlače, knižnice či do kurikula zaradiť. (Wolfová, 2001, s. 97 - 98)  

5.  Spomenuté javy, ktorých sme dnes svedkami - zneuznanie rómskej menšiny a jej dôsledky, zjednodušujúci extrémny prístup, pokračujúca getoizácia spoločnosti, obrovská korupcia a nefunkčnosť štátu, eskalácia napätia (rasizmus na internete pripomínajúci rasizmus v novinách pred druhou svetovou vojnou) a násilie (útoky na rómsku menšinu - sériové vraždy v Maďarsku, či podpaľačstvo domov v Čechách, pochody extrémistov s mačetami apod.) žiaľ nedávajú veľký priestor k pozitívnemu hodnoteniu takmer štvrťstoročnej histórie našich republík, práve naopak. Je viac ako jasné, že dnes sa už nemôžeme spoliehať na náš výkon moci, ku ktorému pristúpime raz za štyri roky – je potrebné pristupovať k týmto  problémom aktívnejšie. A to nielen kvôli nám samým. Pripomeňme pre tento účel známy Hegelov výrok o výchove: „Na dotaz jednoho otce na nejlepší způsob, jak mravně vychovat svého syna, odpovědel pythagorejec: když z něho učiníš občana státu s dobrými zákony.“ (Hegel, 1992, s. 194) Za dvadsať rokov samostatnosti ČR a SR vyrástla celá jedna generácia - opýtajme sa, v akých zákonoch táto generácia rástla? Čo je ich výsledkom? Rozdelenie na skupiny „my „a „oni“? Akú mravnú výbavu táto generácia obdržala? Výbavu dvojitej morálky? Akú našu aktivitu videla táto generácia pri hľadaní odpovedí a riešení tohto problému? Ako sa naša nečinnosť odrazila na ich identite?

 TAYLOR, C. 2001. Politika uznání. In Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia – nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR. 2001. s. 41-90. ISBN 80-7007-161-3. 

 WOLFOVÁ, S. 2001. Komentář. In Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha: Filosofia – nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR. 2001. s. 91-102.