Samostatný foném f dříve v praslovanštině a pračeštině neexistoval, což naznačují přejímky z nejstarších období z němčiny.[1] V těchto přejímkách se za f typicky používaly jiné příbuzné labiály, které se ve staroslověnštině vyskytovaly (například: něm. fasant > bažant; něm. biscof > biskup). Ve třináctém století, v době, kdy se v jazyce velmi prosazovala asimilace znělosti, se foném f  stával poziční neznělou variantou w. Na jeho vznik mělo vliv také extrémní působení němčiny v některých oblastech.