Styl učení
Styl učení žáka můžeme pojmenovat jako postupy při učení, které jedinec používá v určitém období života ve většině situací pedagogického typu. Je to způsob učení, který jedinec preferuje při osvojování určitého učiva. Učební styl bývá vymezován jako způsob, postup při učení, který se u každého učícího se jedince liší kvalitou, strukturou, pružností i způsobem aplikace. Vzniká na vrozeném základě, tj. úzce souvisí se stylem kognitivním, a rozvíjí se působením vnějších i vnitřních podmínek. Nejvýrazněji se projevuje při zvládání učebních úkolů během školní docházky, přičemž nesouvisí s obsahem učiva (tzn. žák jej užívá při učení různým typům učiva).
Podle Maňáka, Janíka a Švece však závisí na charakteru učiva, předmětu: „Představuje komplexní proměnnou, která je ovlivněna individualitou žáka, učivem a požadavky (učitele). Má tyto charakteristiky:
Je do určité míry vrozený, je ovlivněn motivací žáka k učení; závisí na charakteru učiva (předmětu); je ovlivněn požadavky učitele na žákovo učení a e jej měnit prostřednictvím vlivu učitele, žákovy sebereflexe.
PRŮCHA,J.; WALTEROVÁ,E.; MAREŠ,J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001. Str. 235-236. ISBN 80-7178-579-2.
MAŃÁK,J.;JANÍK,T.; ŠVEC,V. Kurikulum v současné škole. Brno : Paido, 2008. Str. 66. ISBN 978-80-7315-175-1.
