Interaktivní osnova

Cílem kurzu je seznámit studenty s dialektologií jakožto specifickou lingvistickou disciplínou, s předmětem jejího zájmu, s metodami nářečního výzkumu, se způsobem zpracování výsledků takových výzkumů a s publikačními výstupy (nářeční atlasy). Studenti budou též seznámeni s historií dialektologie a s tzv. jazykovým zeměpisem. První třetina cyklu přednášek je zakončena stručným přehledem nářečního rozvrstvení českého jazyka a odbornou exkurzí na pracoviště dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, které sídlí v Brně.

Další dvě třetiny přednáškového cyklu je věnována přehledu nářeční situace na prostoru slovinského, srbochorvatského, makedonského a bulharského jazyka. Studenti budou seznámeni se strukturou a nejdůležitějšími identifikačními znaky jednotlivých nářečí výše uvedených jihoslovanských jazyků, dále s problematikou formování chorvatského, bosenského, srbského a černohorského spisovného (standardního) jazyka na základě novoštokavského nářečí východohercegovského, resp. s problematikou bulharsko-makedonského jazykového prostoru.

Kurz si klade tyto cíle:

1. Seznámit studenty magisterského studia jihoslovanských filologií (a přirozeně i dalších zájemců, kteří si kurz zapíší jako volitelný) s dialektologií jako velmi osobitou lingvistickou disciplínou;

2. Představit nejprve v hrubých rysech nářeční situaci českého jazykového prostoru, aby se poté posluchači lépe orientovali ve složité situaci jihoslovanské;

3. Poté účastníkům kurzu přiblížit nářečí jednotlivých jihoslovanských jazyků.

Jihoslovanská nářečí vytvářejí tzv. nářeční kontinuum, což znamená, že mezní nářečí jednotlivých jihoslovanských jazyků jsou vzájemně srozumitelná - tak tvoří kajkavská nářečí na S a SZ Chorvatska plynulý přechod mezi srbochorvatštinou a slovinštinou a torlacká nářečí na J a JV Srbska plynulý přechod mezi srbochorvatštinou a makedonštinou, resp. bulharštinou; stejně tak existuje plynulý přechod mezi nářečími Bulharska a Makedonie.

V centru pozornosti bude především složitá situace v rámci samotné srbochorvatštiny, na jejímž prostoru byly po roce 1989 postupně vyhlášeny čtyři úřední jazyky (srbský, chorvatský, bosenský a černohorský), jejichž hranice působnosti v podstatě nijak nekopírují nářeční hranice, takže velkou část nářečí tzv. centrálního jihoslovanského diasystému (jak se srbochorvatskému jazykovému prostoru také říká) sdílí vždy minimálně dvě národní společenství.