Identifikace osob neboli zjištění totožnosti je nepostradatelnou podmínkou každodenního života. Identifikujeme osoby, které jsme dosud nepotkali a které jsou nám cizí. Ve formálním kontextu se k ověření totožnosti takových nám neznámých osob využívají oficiální identifikační dokumenty se jménem, rodným číslem a portrétní fotografií. Jméno, rodné číslo nebo další zahrnuté informace jsou údaje, které jednotlivě (rodné číslo, číslo pasu, číslo občanského průkazu) nebo v kombinaci (adresa, místo narození atd.) jedinečné pro každou osobu, ale sami osobě nedokazují žádnou souvislost s osobou, která dané informace předkládá. Teprve biometrické informace (vnější podoba, otisk prstů ruky, vlastnosti podpisu), kterou je identifikační dokument opatřen, slouží pro srovnání s konkrétní fyzickou osobou. V současnosti je stále nejběžnějším biometrickým ukazatelem totožnosti na oficiálních průkazech totožnosti portrétní fotografie.  

Identifikace osoby v forenzních vědách znamená přiřazení člověka, lidského těla, části těla nebo záznamu o nich konkrétní vytipované osobě definované osobními údaji – jménem, rodným číslem a státní příslušností atd. 

Proces identifikace (ztotožnění) osoby zahrnuje 

1. rozpoznání tělesných znaků (v reálném čase nebo na záznamovém médiu) 
2. jejich standardizovaný (odborný) popis 
3. vyhodnocení s ohledem na jejich unikátnost a výskyt v dané populaci (intra/inter individuální rozdíly, mezi/vnitropopulační četnost apod.)
4. konečná konfrontace (komparativní analýza) rozpoznaných znaků mezi srovnávanými osobami nebo stopami. 

Ve forenzní antropologii je založen na přímých a nepřímých znacích biologické podstaty, které jsou konfrontovány se známými informacemi o vytipované osobě a jejich biologických vlastnostech. Z tohoto pohledu považujeme proces identifikace za proces srovnávací (komparativní), při kterém jsou konfrontovány údaje a dokumentace o osobě. 

"IDENTIFIKOVAT ZNAMENÁ SROVNÁVAT"

Shodu pozorovaných a srovnávaných somatických znaků označujeme jako pozitivní identifikace. Míra shody se pohybuje od ideální totožnosti až po podobnost, která nemá charakter vylučujícího rozporu. V případě, že jeden (unikátní) či více znaků identifikaci vylučují, mluvíme o negativní identifikaci. Možná identifikace neposkytuje jednoznačný závěr o identitě jedince. U nedostatečné identifikace scházejí znaky potřebné k vyslovení toho či onoho závěru. 

Identifikace osob je proces dvoustupňový, který se skládá ze skupinové identifikace a individuální identifikace.

Skupinová identifikace znamená, že jedince lze zařadit pouze do skupiny jedinců se stejným nebo podobným projevem srovnávaných biologických znaků. 

Cílem skupinové identifikace, označované také jako „velká čtyřka“, je určení základního biologického profilu osoby. Biologický profil nebo také demografické zařazení jedince je určeno populační afinitou, dožitým věkem, pohlavím a tělesnými parametry (nejčastěji tělesnou výškou). Znalost těchto základních determinant jedince zužuje okruh vytipovaných (např. pohřešovaných) a usnadňuje navazující proces pozitivní identifikace 

Individuální identifikace, tj. proces individualizace vychází z takových znaků na těle člověka nebo z jejich kombinace, které jsou pro každého jedince unikátní. Unikátní znaky jsou výsledkem individuální ontogeneze a životní trajektorie, drobných fluktuací vývoje a odlišné plasticity pod vlivem působení faktorů prostředí. Dále jsou důsledkem působení patogenů a prodělaných patologických stavů, přítomností anatomických variet, funkcí těla a tělesných částí nebo umělými zásahy do integrity těla (zubní sanace, chirurgické zásahy).