Právní úprava rodinného práva obecně

Rodinné právo, rodina a děti jsou chráněny již na ústavní úrovni. Článek 32 Listiny základních práv a svobod ČR stanoví, že "rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena." Tentýž článek stanovuje další základní lidská práva, mimo jiné zaručení zvláštní péče ženy v těhotenství, stejná práva dětí narozených v manželství a mimomanželských, právo rodičů na péči o dítě a jejich výchovu, stejně tak právo dětí na rodičovskou výchovu a dítěte a právo na pomoc státu pro rodiče pečující o děti. Na úrovni zákonné je potřeba zmínit především občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.; ustanovení § 775 až § 975), zákon o registrovaném partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.), zákon o matrikách, jménu a příjmení (zákon č. 301/2000 Sb.) a celou řadu dalších vnitrostátních předpisů, z nichž některé mají návaznost i na prostředí školy. Lze uvést školský zákon (zákon č. 561/2004 Sb.), neboť součástí rodičovské odpovědnosti je výchova a vzdělávání, což zahrnuje i povinnou školní docházku, nebo zákon o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.), ve kterém je zajištěna ochrana práv dětí státem a je zde vymezen okruh dětí, které je potřeba chránit (týrané děti, děti v nebezpečí apod.). Procesní právní úprava je pak obsažena v občanském soudním řadu a v zákoně o zvláštních řízeních soudních. Procesnímu právu zde není věnována pozornost. Nesmíme opomenout také mezinárodní smlouvy, zejména ty lidskoprávní, nejvýznamnější je zřejmě Úmluva o právech dítěte.

Mateřství

Mateřství je základní statusový poměr. Matkou je dle občanského zákoníku žena, která dítě porodila. Pojetí vychází ze zásady římského práva „mater semper certa est“ – matka je vždy jistá. Právní norma je kogentní, tj. nelze si ujednat něco jiného. Porodem se myslí oddělení dítěte od těla matky. Je stanovena povinnost oznámit narození dítěte matričnímu úřadu, což činí poskytovatel zdravotních služeb. Pokud proběhl porod mimo zdravotnické zařízení, pak tak činí lékař, který poskytl při porodu či po porodu zdravotní péči. Jinak má povinnost jeden z rodičů. Lhůta je stanovena na 3 pracovní doby od narození dítěte. Vystaví se rodný list.

Možná je asistovaná reprodukce (tzv. umělé oplodnění). Nejsou v českém právu přípustné anonymní porody (pokud matka neporodí dítě mimo zdravotnické zařízení a následně uloží například do babyboxu). Je možnost jen na utajený porod, kdy žena utají svou totožnost v souvislosti s porodem - podává se pak žádost poskytovali zdravotních služeb, vedou se jen údaje nutné v souvislosti s poskytnutím zdravotnické péče - zapečetěnou obálku s těmito informacemi je možné otevřít jen na základě soudního rozhodnutí. Žena bude právně matkou, ale s ohledem na utajení se dítěti ustanoví opatrovník. Co není dále možné, tak je náhradní mateřství (surrogační), tj. náhradní matka donosí a porodí dítě pro někoho jiného. Tato možnost není českým právem upravena. Legální cesta, jak může získat dítě objednatelský pár od ženy, která dítě donosila a porodila, je osvojení.

Otcovství

Otcovství je základní statusový poměr. Nicméně určení otcovství stojí na třech právních domněnkách založené na pravděpodobnosti. Tyto domněnky jsou vyvratitelné, tj. je možno prokázat opat. Vycházíme z římskoprávní zásady „mater semper certa est, pater incertus“ - matka je vždy jistá, otec nejistý. Určení otcovství má řadu právních následků dítě se stane příbuzným se svými prarodiči, sourozenci atd. Otci vznikne rodičovská odpovědnost. Tři domněnky jsou následující:

1. domněnka otcovství: Otcem je manžel matky, pokud se dítě narodí do manželství. Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného. Je zde tedy jist ochranná doba 300 dnů po zániku manželství - ta neplatí, pokud se žena během této doby znovu provdá. Aby bylo respektováno biologické a sociální rodičovství, lze tuto domněnku "prolomit" tím, že matka, matrikový otec a jiný muž u soudu souhlasně prohlásí před soudem, kdo je otcem. Někdy se tato konverze domněnky první v domněnku druhou nazývá první a půltá domněnka. Muži mohou popřít otcovství u soudu, a to do 6 měsíců, kdy se dozví (či je dána pochybnost), že nejsou otcem, nejpozději do 6 let od narození dítěte, a to u soudu (soud může zmeškání lhůty prominout, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek). Do 6 měsíců od narození dítěte může i matka popřít, že otcem dítěte je její manžel.

2. domněnka otcovství: Tato domněnka se uplatní typicky tam, kde se dítě rodí mimo manželství. Matka a muž, který se chce stát právním otcem jejího dítěte, učiní souhlasné prohlášení - tedy je založena na dohodě mezi matkou a domnělým otcem. Lze tak učinit před soudem či matričním úřadem. Osoby tak mohou učinit i před narozením dítěte, které je počaté. Nezletilí nesvéprávní a zletilí omezení ve svéprávnosti tak činí pouze před soudem. Popření je možné, a to do 6 měsíců ode dne, kdy bylo otcovství takto určeno. Popřít může jak matka, tak otec, pokud je jisté, že určený muž nemůže být otcem.  Soud může i z úřední povinnosti zahájit řízení o popření otcovství, pokud jde o lidská práva a je zřejmý zájem dítěte, například v případě únosu dítěte do ciziny, aby se obešlo mezinárodnímu osvojení atd.

3. domněnka otcovství: Tato domněnka vychází ze soulože v rozhodnou dobu. Je stanoveno, že otcem je muž, který s matkou souložil v době, od které neprošlo od narození dítěte méně jak 160 a více jak 300 dní, ledaže otcovství vylučují závažné okolnosti. Může být uplatněna jak vůči nezletilému, tak i zletilému dítěti. Uplatní se tehdy, pokud se otcovství neurčilo dle první a druhé domněnky. Otcovství určuje soud, a to na návrh matky, muže i dítěte. Může se prokázat i znaleckými posudky (např. DNA).

Práva a povinnosti

„Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak nepřihlíží se k tomu.“ Takto zní zákonné vymezení v ustanovení § 855 občanského zákoníku, které klade důraz na rovnost a vzájemnost. Avšak logicky, ne vše je vzájemné - například jméno a příjmení. Právo dítěti dát jméno náleží jeho rodičům - pokud má dítě oba rodiče, určí jméno dítěti společně na základě dohody. Pokud má jen jednoho rodiče, určí jméno tento rodič. Lze zapsat jakékoliv existující jméno. Podrobnosti stanoví matriční zákon. Pokud jde o příjmení, má dítě příjmení určené při uzavírání manželství svých rodičů pro společné děti manželů. Pokud se dítě nenarodilo do manželství, je příjmením dítěte příjemní jednoho z rodičů. Dívky mohou užívat příjmení v mužském tvaru. Pokud není znám ani jeden rodič (např. dítě v babyboxu), určí příjmení soud - stejně tak, pokud se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou.

Rodičovská odpovědnost

Účelem rodičovské odpovědnosti je realizace rodičovství a ochrana práva a právem chráněných zájmů dítěte. Vzniká rodiči ze zákona narozením dítěte a zaniká dosažením plné svéprávnosti. Plná svéprávnost se nabývá zletilostí (18 let), výjimečně nejdříve od 16 let (uzavření manželství s přivolením soudu, přiznání svéprávnosti soudem). Rodičům také může zaniknout osvojením dítěte. Zákonné trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. Nositelem rodičovské odpovědnosti je každý rodič, ledaže jí byl soudem zbaven. Výkon může být také pozastaven - nezletilému ne plně svéprávnému rodiči a pak rodiči, jehož svéprávnost byla pro tuto oblast omezena. Soud jmenuje v takovém případě dítěti opatrovníka.

Rodičovská odpovědnost zahrnuje:

• péči o dítě: Jedná se o péči o tělesný, mravní, citový a rozumový vývoj vč. péče o zdraví dítěte. Pro nikoliv běžné zákroky, zákroky do duševní a tělesné integrity dítěte, je potřeba souhlasu obou rodičů nezletilého dítěte. Jen pokud hrozí nebezpečí z prodlení při rozhodování rodičů (typicky "jde dítěti o život"), pak může jeden rodič rozhodnout sám a oznámit to neprodleně druhému rodiči. Při neshodách mezi rodiči rozhodne soud. Do této oblasti spadá i péče o náboženské vyznání dítěte.
• ochrana dítěte: Jedná se o ochranu před „nástrahami“ vnějšího světa – podle vývoje, zralosti, věku či temperamentu.
• osobní styk s dítětem: Soud takový styk může omezit či zakázat, pokud to je v zájmu dítěte.
• správa jmění dítěte: Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat. Pokud nebudou jednat jako řádní hospodáři, mají podle zákona povinnost nahradit dítěti škodu společně a nerozdílně.  Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte, rozhodne na návrh rodiče soud. V některých případech, v zákoně výslovně vyjmenovaných, je schválení soudem nutné - tyto případy jsou uvedeny v ustanovení § 898 občanského zákoníku. Jako příklad lze uvést situaci, ve které dítě nabývá nemovitou věc či podíl na ní, uzavírá dohodu dědiců o výši dědických podílů nebo rozdělení pozůstalosti, odmítá dědictví, uzavírá smlouvu týkající se jeho bydlení na dobu delší než tři roky nebo na dobu trvající i po nabytí zletilosti dítětem či smlouvu úvěrovou. Některá pravidla stanovují speciální zákony, např. zákon o stavebním spoření a státní podpoře. Relativně nově je v občanském zákoníku upraveno vymáhání dluhů dítěte (nezletilého, který není plně svéprávný) - pak lze dluhy vymoci pouze z majetku, který nezletilý nabyl před nabytím plné svéprávnosti, a majetku, který nabyl právním jednáním vztahujícím se výlučně k majetku nabytému před nabytím plné svéprávnosti. Za peněžitý dluh dítěte, který vznikl z právního jednání učiněného před nabytím plné svéprávnosti, ručí rodič, který za dítě jednal nebo mu k právnímu jednání udělil souhlas. K ujednání, kterým se zavázal k plnění smluvní pokuty nezletilý, který v době ujednání nedovršil patnácti let, se nepřihlíží. - tj. jakoby se nezavázal k plnění smluvní pokuty.
• výchova dítěte: Dítě je povinno dbát svých rodičů. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Tělesné tresty jsou vyloučeny - dovozuje se z povinnosti chránit osobnost dítěte, zdraví, lidskou důstojnost a duševní/tělesnou integritu. 
  
• vzdělání dítěte: O vzdělání či výkonu práce rozhodují rodiče dítěte, nicméně musí vždy vzít v úvahu názor dítěte (participační práva dítěte, viz níže). Pokud se rodiče nedohodnou, rozhodne soud. 
• určení místa bydliště dítěte: Nutná je dohoda rodičů, pokud dohoda není možná, lze se obrátit na soud.
• zastupování dítěte: Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé. Při právních jednáních je tedy zastoupení ze zákona. Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich. Nezletilí mají částečnou svéprávnost dle jejich rozumová a volní vyspělosti - zde mohou samostatně jednat. Pokud se rodiče nedohodnou, který z nich dítě zastoupí při právním jednání, rozhodne o tom soud na návrh rodiče. Při hrozbě střetu zájmů mezi rodičem a dítětem se jmenuje kolizní opatrovník (např. při rozvodu manželů a úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu). 

Dítě má tzv. participační práva. Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Pokud jde o výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství, soud určí, který z rodičů bude o dítě pečovat, opět zváží zájem dítěte. Zákon preferuje dohodu rodičů, nicméně v konečném důsledku rozhoduje soud, a to právě i tehdy, pokud k dohodě nedojde. Soud zohlední vazbu jak k rodičům, tak i sourozencům, prarodičům apod. Pokud dojde k podstatné změně poměrů, soud může dohodu rodičů změnit. Péče o nezletilé ne plně svéprávné dítě po rozvodu může mít trojí podobu:

• individuální osobní péče - dítě je svěřeno do péče matky nebo otce; druhý rodič má stále ale rodičovskou odpovědnost (mění se jen její výkon), má vyživovací povinnost
• střídavá osobní péče -  péče nemusí být rovnoměrná – mohou být různě dlouhé intervaly, je nutno dbát na potřeby a přání dítěte
  
• společná osobní péče -  společná rovnoměrná péče obou rodičů (nemusí jít nutně půl na půl, ale jde o rovnoměrnou kvalitu osobní péče).

Vyživovací povinnost k dětem

Vyživovací povinnost (výživné) nesouvisí s rodičovskou odpovědností, není jeho součástí. Vzniká ze zákona, případně rozhodnutím soudu. Základní myšlenkou je, aby dítě mělo právo na stejnou životní úroveň jako jeho rodiče. Tomuto hledisku předchází odůvodněné potřeby dítěte vč. tvorby úspor. Mezi předpoklady vyživovací povinnosti patří:

• neschopnost dítěte se samostatně živit - dítě musí být ve stavu odkázanosti 
• rodiče (povinní k vyživovací povinnosti) musí mít majetek, schopnosti a možnosti, aby plnili tuto povinnost
• soulad s dobrými mravy - nesmí jít o zjevné zneužití práva
  

Rozsah vyživovací povinnosti není dán, není stanoveno minimální ani maximální výživné. Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo v roce 2010 doporučující tabulku (není tedy závazná) s rozmezím pro stanovení výše výživného, děleného dle věku.

• 0-5 let: 11-15 % z příjmu připadá na výživné
• 6-9 let: 13-17 % z příjmu připadá na výživné
• 18 let a více: 19-25 % z příjmu připadá na výživné

Vyživovací povinnost zaniká v podstatě až smrtí či osvojením, tedy když zanikne vazba rodič-dítě. Není vázána na zletilost ani jiný věk dítěte. Jinak zaniká (relativně) tím, když nejsou plněny výše uvedené předpoklady - typicky když dítě je schopno se samostatně živit.

Povinnost dětí vůči rodičům

Již výše bylo uvedeno, že práva a povinnosti jsou vzájemná a dlouhodobá. Dítě má povinnost pomoci, podpory a ohledu na důstojnost. Má povinnost se podřídit výchovným opatřením. Má také povinnost péče o chod rodinné domácnosti. Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací, popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby. Tato povinnost dítěte zaniká zároveň s poskytováním výživy rodičů dítěti. Děti mají také vyživovací povinnost k rodičům (i ta je vzájemná) - dítě má zajistit rodičům ze zákona slušnou výživu, pokud rodiče nejsou schopni se samostatně živit; dítě musí mít možnosti, schopnosti a majetek, aby mohl tuto povinnost plnit; musí jít o soulad s dobrými mravy.

Pro úplnost výkladu doplníme, že vyživovací povinnost může přejít na předky rodičů (je to vzájemné, subsidiarita). Tj. prarodiče vůči vnukům, vnuci vůči prarodičům. Vzájemná vyživovací povinnost není mezi sourozenci, není mezi dítětem a nevlastním rodičem (zde je jen podílení se na péči o dítě a jeho výchově).