Podpora sebereflexe a spolupráce

Do textu jsou vkládány otevřené (spíše výjimečně také uzavřené) otázky. Využívá se také sdílených dokumentů a diskusních fór. Pro splnění základních úkolů (esejí apod.) je využívána odevzdávárna.

Ověřování vědomostí a metody hodnocení

Součástí celku jsou otázky. Ověření znalostí z celku je dále součástí testu a kvízu. Hodnocení trestů je prováděno v rámci bodování.

Komunikace s vyučujícím a mezi studenty

Komunikace je vedena při osobních setkáních (výuka, konzultace), dále emailovou komunikací na adresu hurych@fsps.muni.cz. Další komunikace určená i pro studenty je možná prostřednictvím diskusního fóra.

Úvod

Tělo a pohyb, to jsou dvě zásadní témata, jichž se filosofie chápe odedávna a dává jejich zkoumání jiný rozměr, než například lékařské vědy, biofyzika, biochemie a jiné disciplíny založené na přírodovědní bázi.

Dříve než se budeme věnovat filosofickému přístupu k dané problematice, můžeme si provést jakýsi vstup do tématu, který je založen na průniku různých přístupů (myšleno průniku přírodních a společenských věd).

V koncepci již zmíněné sociokulturní kinantropologie byla tomuto přístupu věnována samostatná lekce nazvaná Fyzická, psychická a sociální dimenze lidského pohybu a tělesných cvičení. Samozřejmě primárně je pro nás v daném kontextu nejzajímavější dimenze fyzická. Zde bylo prezentováno a diskutováno několik podtémat:

• tělesná zdatnost, motorické schopnosti, pohybové nadání
• možnosti ovlivnění fyzických dimenzí (přípustnost použitých prostředků)
• hranice lidských možností

O této problematice, typické např. pro antropomotorický přístup, bylo diskutováno v širším kontextu. Jedním z úhlů pohledu (např. pokud jde o společenské dopady) byl vývoj fylogenetický a ontogenetický, rozčlenění dispozic na vrozené a získané (či permanentní a proměnlivé), vztah mezi motorickými schopnostmi a schopností motorického učení apod. Zde je možno nalézt mnoho konkrétních příkladů z praxe, tím se postupná abstrakce problematiky stává pro čtenáře přijatelnější a snáze ji přijímají.

Tělo a korporalita – soma, sarx a pexis

Pokud se chceme na problematiku tělesnosti podívat filosofickým pohledem, mohli bychom začít od prací Anny Hogenové, které patří i v mezinárodním prostředí k těm velmi respektovaným.

O odvěkém souboji dualismu a holismu, tedy o chápání tělesného a duševního jako dvou separovaných sfér, či o jejich neoddělitelnosti, bylo v historii napsáno mnoho.
Anna Hogenová uvádí:

„…tělesné schéma není předmětem, je podmětem možných předmětů, tělesné schéma je pouze sdíleno, každá snaha o jeho předmětné uchopení rozbíjí možnost našeho pohybu. O každé pozadí, celek, počátek se proto musí pečovat v otázkách, a to ať jde o duši (Epimeleia) nebo o tělo (Technai)“ (Hogenová, 1997).

V dalším textu pak autorka dodává:
„K tělu vlastnímu patří i tělo druhého (Alter Ego) i tělesnost věcí. To vše se nachází v nepřetržité interakci a neustálém dotyku. Rozumět tělu tedy znamená uchopit i ‚netělo‘“ (Hogenová, 1998).

V několika pracích vydaných zejména v angličtině se pak autorka věnuje antickému chápání tělesnosti, které vychází ze tří konceptů těla. Jedná se o tělo jako soma, jako sarx a jako pexis.

Rozdíly jsou zde celkem dobře pochopitelné. Tělo na pozadí plochy je tělem ve smyslu "Soma" (tedy somatotypu, tvaru a formy). Tělo na pozadí časové posloupnosti, postupnosti (sukcesivity), je tělem ve smyslu "Sarx" (tělo vyplněné jednotlivými orgány s jejich funkcemi, které se realizují v čase). Toto tělo patří lékařům a vědcům. Soma i Sarx jsou těla předmětná, jedno se ukazuje na pozadí prostorové plochy, druhé na pozadí proudu časové následnosti (Hogenová, 2009).

Toto vědecké uchopení však není jedinou možností přístupu k tělu. Hogenová zdůrazňuje možnost další:
„Ale my máme od dob Poseidónových ještě jedno tělo – Pexis, je to tělo pomocí kterého tělesníme, žijeme. Toto tělo není dáno představou, jde o tělo nepředmětné! Jde o tělo nezprostředkované představou, jež existuje jen tělesněním. A to nás zajímá především! Pexis není jen látkové tělo, patří k němu i duše, a to způsobem podstatným, Pexis je totiž tělo jednoduché, nikoli dvojité, nikoli cartesiánské. Jak pociťujeme toto tělo? Jako pramen, zdroj (Urquell), ohnisko životního vzmachu (impetus), jako prostou jednoduchost“ (Hogenová, 2007, p. 9).

Zdroj: http://www.historywiz.com

Pexis je subjektivním tělem, je sledováno jako fenomén. Z fenomenologického úhlu pohledu je spojení těla a okolí založeno na intencionalitě. Hogenová chápe sportovní výkon jako určitou formu manipulace. V souvislosti s Heideggerovou analýzou lidského bytí hovoří o klíčovém pojmu Dasein (Bytí - zde) a jako jeden z rysů neautentického bytí uvádí Machenschaft (manipulativní dominanci), která provází lidské bytí ve všech sférách, v některých však vystupuje výrazně do popředí (například u výkonnostního sportu (Hogenová, 2009).

„Tělo – Pexis není tělo předmětné, ale dá se pochopit skrz fenomenologii vnímání. Základním pojmem vnímání je počitek a ten nikdy není jen odraz objektivní reality do subjektivního vědomí, jak nás to učili ve škole a učí se to tak dodnes. Počitek je punktuální náraz, ale také způsob, jakým nás tento náraz afikuje. Vidím, či slyším předmět jedině, když se mi vyrýsuje na pozadí. Počitek mohu pochopit jako počitek něčeho, jedině když se mi spojí s pozadím, které je již mým vlastním výtěžkem“ (Hogenová, 2007, p. 10).

Tělo by tedy nemělo být pouhým nástrojem a nemělo by podléhat bezvýhradné instrumentalizaci, již pozitivistické přístupy většinou považují za samozřejmou.

Různé dimenze pohybu v kontextu tělesnosti

Holismus, dualismus a lidský pohyb

Holistický přístup k člověku v oblasti po­hybové znamená přede­vším
„odmítnutí kultivace lidského pohybu jako pěstování pouhé postavy, jako body building, jako bezduché opaková­ní tělesných cviků bez jakéhokoliv hlubšího smyslu“ (Jirásek, 2005, p. 89).

Širší souvislosti každého lid­ského jednání oproti tomu vyžadují propojenost tělesného, duševního, duchovního a so­ciálního.

„Ne gladiátorská jednostrannost, ale olympijská všestrannost může být (velmi zjednodušujícím) krédem holistického pří­stupu k lidskému pohybu. Každý pohyb, každé tělesné cvičení má nejenom tělesný rozměr, ale také rozměr duševní, duchovní a sociální“ (Jirásek, 2005, p. 89).

V tomto chápání není pohybová kultura kulturou tělesnou. Zde právě nacházíme jeden ze zajímavých rozdílů mezi pojmy „pohybová kultura“ a „tělesná kultura“. V tomto ohledu je ovšem spojení tělesná kultura chápána jako „somatická“ kultura a jedná se tedy o jiné uchopení termínu, než nám prezentuje Hodaň (viz část 2).

Pohybovou kulturu (v Jiráskově interpretaci tohoto pojmu) můžeme chápat jako způsob kultivace člověka prostřednictvím pohybu.

Tělo má i svůj sociální rozměr. Ten se projevuje v různých kulturách. Tělo bývá chápáno jako systém symbolů. V tomto systému se tělo stává prostředkem sociální komunikace. Zejména u přírodních kultur nacházíme přirozené propojení pohybu (tance, rituální obřady) s lidským tělem (tetování, masky, zdobení těla, válečné barvy).

Různé chápání významu lidského těla v různém kulturním prostředí

Různé přístupy k chápání lid­ského těla (i jeho dílčích částí) charakterizují způsoby uvažování typické pro různé kulturní oblasti. Hlava tak bývá považována za sídlo rozumu, srdce za centrum citu či některých osobnostních vlastností (lásky, pravdy, morálky). Pohlavní orgány v některých kulturách představují zhmotnění hříchu a neřesti, nohy mohou být symbolem přízemnosti.

Velkou roli zde hraje přístup společnosti či skupiny k vnější jinakosti (barva pleti, pohlaví, různá zdravotní postižení či tělesné anomálie). Každá společnost si také vytváří své idoly, můžeme říci ideály krásy, které v historickém a místopisném průřezu vykazují značnou proměnlivost (od Věstonické Venuše přes antické hrdiny k metrosexuálům).