Odborné zázemí tomu všemu, o čem je řeč v tomto předmětu, zajišťuje pedagogika, přesněji řečeno školní pedagogika, respektive didaktika.
Pedagogika se vyskytuje všude tam, kde jeden nabízí pomocnou ruku druhému. Vyrůstá z mezilidské starostlivosti a projevuje se jako pomáhání při práci na člověku, respektive při rozvoji lidskosti. Jejím základním prostředkem je agogia – vedení či provázení, podporování či směrování rozvoje jiných, původně dětí (paidos).
Nad pedagogickou praxí se lidé jistě zamýšleli od pradávna. Výsledky svých úvah, pozorování a zkušeností uložili do lidové moudrosti, v níž jsou pedagogická témata poměrně široce zastoupena. Okřídlené výroky jako – neuč orla létat; komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí; co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel – jsou toho dokladem.
Snahy o zachycení a výklad lidové moudrosti vztahující se k výchově a vzdělávání můžeme považovat za předvědecké stadium pedagogiky – oboru, jenž v dalším vývoji směřuje k rozvinutí do podoby vědní disciplíny. Předpokladem toho je systematizace základních pedagogických kategorií a jejich hlubší (teoretický) výklad. Zásadní přínos v tomto ohledu je u nás připisován J. A. Komenskému. Pedagogika se v jeho době – ale i později, ne však do té míry dnes – rozvíjí jako součást teologie a filozofie. Tento příklon se promítá do pojímání pedagogiky jako hodnotově založené teorie o vedení k dobrému životu.
Souběžně s tím se prosazuje pojímání pedagogiky jakožto vědy přírodní a společenské. To má přibližně dvousetletou historii a vede k zakládání kateder pedagogiky na univerzitách, a to zejména v německy mluvících zemích. První katedra pedagogiky byla založena roku 1779 Ernstem Christianem Trappem na Univerzitě v Halle.
Podněty z psychologie vstřebává pedagogika v pracích J. F. Herbarta a dále potom na přelomu 19. a 20. století, kdy je příklon pedagogiky k experimentální psychologii výrazem její snahy o zvědečtění. V původně duchovědně orientované disciplíně tak posiluje orientace na empirický výzkum, a to mnohdy do té míry, že dochází ke střetu paradigmat (duchovědného vs. empirického/experimentálního).
Po druhé světové válce se u nás pedagogika dostává do područí vládnoucí ideologie a teprve po roce 1989 se pro ni otevírají perspektivy rozvoje v globálním měřítku. V uplynulých třech desetiletích u nás pedagogika vstřebává podněty ze zahraničního vývoje a stává se zajímavým oborem, který přitahuje řadu studentů.
(podle Janík, 2021, s. 100–102)
Dění odehrávající se ve školní výuce není možné vysvětlit bez zřetele k jejímu obsahu. A naopak, obsahu výuky není možné správně porozumět bez jeho začlenění do procesu vyučování a učení a především bez zřetele ke škole jako vzdělávací instituci. Abychom mohli procesu vyučování správně porozumět, je třeba vidět problémy, klást otázky, kriticky analyzovat a hodnotit vlastní i cizí zkušenosti s praktikováním výuky. K tomu nám pomáhá školní pedagogika.
Povaha učiva i charakteristiky škol, žáků a učitelů se ale mohou do značné míry odlišovat. Školní pedagogika si přesto klade za cíl poskytovat soubor obecných poznatků, které učiteli mohou za určitých podmínek pomoci dosáhnout úspěchů v praktické výukové činnosti. Školní pedagogika jako profesní věda pro učitele také může poskytnout oporu při řešení každodenních problémů ve výuce. S přihlédnutím k výše uvedenému vymezujeme školní pedagogiku jako pedagogickou disciplínu, která usiluje o (a) vědeckou reflexi školy jako instituce a organizace, (b) studium kurikula, a (c) objasnění procesů vyučování a učení. Z uvedeného vyplývá, že školní pedagogika zahrnuje poznatky z teorie a praxe školy, teorie a praxe kurikula a teorie a praxe výuky.
Pokud bychom se zeptali, kam školní pedagogika patří v širším disciplinární rámci, mohli bychom říci, že patří mezi vědy o výchově a vzdělávání, jak to vyjadřuje níže uvedené schéma (Obrázek 1). Jak je patrné, vědy o výchově a vzdělávání zahrnují vedle samotné pedagogiky zejména filosofii výchovy, sociologii výchovy a pedagogickou psychologii.
Pedagogika se dále rozčleňuje především na obecnou pedagogiku, historiografickou pedagogiku a srovnávací pedagogiku. Školní pedagogika je pedagogika zaměřená na určité výchovné a vzdělávací prostředí, jímž je škola. Vedle školní pedagogiky existuje i pedagogika mimoškolní.
Školní pedagogikou je do jisté míry i předškolní pedagogika, a to v tom ohledu, kdy se zaměřuje na institucionalizovanou výchovu např. v mateřské škole. Jestliže je školní pedagogika pedagogikou výchovně-vzdělávacích prostředí typu „škola“, lze rozlišit pedagogiku preprimární/mateřské (školy), pedagogiku primární (školy), pedagogiku sekundární (školy) apod.
Obrázek 1. Vědy o výchově.
Dodnes nebyl vyřešen spor o to, má-li být pedagogika spíše normativní disciplínou a určovat, k jakým cílům by měly výchova a vzdělávání směřovat, nebo vědou výzkumně popisnou.
Normativní pedagogika často předepisuje, jak by měla výuka vypadat, případně se soustředí na systematizování pedagogických kategorií a pojmů. Způsob jejího výkladu je spíše doporučující až normativní, méně často vysvětlující a zdůvodňující (ve vazbě na teorii). Klade si např. otázky týkající se (ideálních) cílů a obsahů vzdělávání a prostředků vedoucích k jejich dosažení. Je abstraktní – pracuje se převážně s pojmy širokého významu (funkce školy, didaktické principy/zásady, výukové metody/formy apod.) s nespecifikovanou vazbou na učitelovo didaktické myšlení a jednání. Toto pojetí pedagogiky se poté jeví jako málo relevantní pro praxi.
Proti normativnímu pojetí pedagogiky se často staví pojetí popisné a vysvětlující pedagogiky. Ta je založena převážně na znalosti každodenní praxe a usiluje o vysvětlování toho, proč něco ve výuce funguje a něco nefunguje, a za jakých podmínek. Je častěji zakotvená do konkrétních obsahů jednotlivých oborů a do konkrétních výukových situací. Toto pojetí často zachycuje problémy, se kterými se učitel potýká a navrhuje jejich výzkumně ověřené řešení. Pojetí didaktiky jako empirické vědy má ovšem svá úskalí. Je v něm například patrný odklon od duchovědných principů a otázek směřujících ke vzdělávacímu potenciálu problematiky lidských hodnot, kultury a života.
Obě pojetí pedagogiky ve své vyhraněné podobě školní pedagogice neprospívají. Pokud se zřekneme pokusu o zkoumání jevů odehrávajících se ve školní výuce, případně odhalování jejich vzájemných souvislostí, nebylo by možné hovořit o školní pedagogice jako o vědecky založené disciplíně. Existují ale otázky hodnocení a norem, které věda se svými prostředky není s to zodpovědět. Přitom právě řešení těchto otázek je pro lidstvo velmi naléhavé. Na druhou stranu čistě vědecko-výzkumný přístup odmítající cokoliv, co nebylo přesně a objektivně zjištěno, případně kvantifikováno, by školní pedagogiku vedl k odklonu od hledání cílů, k nimž by mělo vyučování směřovat. Z uvedených důvodů je žádoucí zdůraznit u popisně vysvětlujících výzkumů jejich informační a kontrolní roli vůči výzkumům normativně zaměřeným.
Didaktika se vedle pedagogiky uplatňuje všude tam, kde má docházet k plodnému setkávání žáků a učitelů s obsahem. Pomáhání se v případě didaktiky projevuje jako zprostředkování. Učitelé se snaží to, co je zde k učení, žákům zpřístupnit, přiblížit, znázornit. Úhrnem jsou tyto snahy označovány jako didaskein – vyučování nebo didaktika. Didaktika se vyvíjela v širším rámci pedagogiky, a to zaměřením pozornosti na vyučování a učení – typicky ve škole.
Zformování učitelské profese dalo vzniknout didaktice jako profesní disciplíně s akademickým ukotvením. Znamená to, že učitelé by měli v didaktice nacházet hlubší (akademickou) oporu pro své pedagogické jednání. Didaktika je přitom víc než jen pouhý souhrn možností pedagogického jednání. Zahrnuje také hlubší teoretické souvislosti tohoto jednání a umožňuje je vysvětlovat a zdůvodňovat. Didaktika je tudíž také víc než metodika. Toho si ostatně všímal již zmiňovaný Komenský.
Ten upozorňoval na to, že potřeba didaktiky vzniká všude tam, kde se nastolí otázka po vztahu vědění a toho, kdo je chce zvládnout. Uvádět do vztahu vědění a lidi – to je myšlenka, která se ozývá v Komenského „učit všechny všemu všestranně“. Komenského didaktika je teorií tří silně provázaných aspektů: docere (vyučovat) – discere (učit se) – scire (vědění). Propojením těchto tří aspektů jsou vymezeny obecné zákonitosti potřebné k vytvoření metodiky. Tou je u Komenského například jeho metoda výuku jazyků.
Z přechozího rovněž víme, že učitelství je ukotveno do oborů. Znamená to, že učitel je učitelem něčeho, a nikoliv ničeho či čehokoliv. Na základě této myšlenky se podařilo rozvinout oborové didaktiky jako profesní disciplíny učitelů konkrétních vyučovacích předmětů ve škole. Oborové didaktiky fungují jako zprostředkující instance mezi obory (vědními, uměleckými, technickými apod.) a jim odpovídajícími vyučovacími předměty. Učitel je v tomto ohledu představitelem oboru, který zprostředkovává žákům – vytváří tím předpoklady pro zachování a rozvinutí oborů v budoucnosti.
Zatímco cílem školní pedagogiky je objasňování obecně platných pedagogických termínů, zákonitostí a principů, které se klenou nad jednotlivými obory školního vzdělávání, cílem oborové didaktiky je zabývat se procesy vyučování a učení s ohledem na jejich oborovou příslušnost a specifičnost (např. didaktika matematiky).
Má-li být praktikování pedagogiky a didaktiky účinné a efektivní, je nezbytná profesní příprava a průběžné vyhodnocování toho, jak se v praxi daří. K tomu slouží zkoumání, respektive reflektování zaměřené na problémy praxe včetně jejich teoretického zázemí. Přitom se uplatňuje pedagogika a didaktika jako věda.
Lze shrnout, že pedagogika, stejně jako didaktika, je současně praxí, profesí i vědou. Znamená to, že pedagogiku a didaktiku lze „dělat“ neboli „praktikovat“, a to jak laicky (např. v rodině), tak profesionálně (např. ve škole). Vzhledem k vysoké společenské závažnosti je praktikování pedagogiky a didaktiky v širokém záběru delegováno na speciální instituci zvanou škola, v níž je svěřováno do rukou profesionálně připravených odborníků – pedagogů/učitelů. Právě o to jde v přístupu tzv. živé didaktiky – didactica viva.
Didactica viva je konkrétní didaktickou koncepcí, která je rozvíjena v zájmu oživení didaktiky. Reaguje na nové poznatky pedagogických, psychologických a didaktických výzkumů a pokouší se je zhodnotit pro školní praxi. je adresována učitelům – reflektivním praktikům, kteří chtějí hluboce (tzn. na úrovni teorie) porozumět praxi a na tomto základě ji zlepšovat. Je
rozvíjena pro učitele a s učiteli přesvědčenými o tom, že jakožto profesionálové si nemohou vystačit s recepty a nezasvěceným nadšeneckým přístupem, a proto mají zapotřebí celoživotně rozvíjet své profesní dispozice (např. diagnostické a reflektivní kompetence, profesní vidění).
Začínající i zkušený učitel si může v praxi pokládat poměrně závažné otázky: Jaké výukové strategie jsou nejlepší? Proč po nás během učitelského studia vyžadovali znalost metod, které v mé výuce vůbec nefungují? Co dělám špatně? Co je lepší? Aby žáky učení bavilo, nebo aby měli výsledky?
Odpovědi na výše uvedené otázky je možné hledat s využitím různých způsobů argumentace, které jsou nejčastěji založeny na tradici, autoritě a intuici.
Pokud učitelé argumentují na základě tradice, opakovaně něčemu věří proto, že se za pravdu někdy považuje to, co je často opakováno. Tato pravda může být neustále opakována a tvrzena nehledě na to, že již dávno byla prokázána její neplatnost. Proto učitelé často zaměňují běžnou praxi za nejlepší praxi.
Další možností je argumentace na základě autority. Toto pojetí vychází z odvolávání se na pevně vymezené názory odborných pedagogů a dalších lidí, považovaných v dané oblasti za autority. Také zde ovšem mohou vzniknout pochybnosti o pravdivosti tvrzení autorit.
Třetím přístupem je argumentace na základě intuice. Předpokládá se, že intuice je ve shodě s rozumem, ale často jde přímo proti naší každodenní zkušenosti. Prostřednictvím intuice není ovšem možné najít řešení určitého problému, případně racionálně vysvětlit jeho příčinu.
Moderní pedagogika se proti výše uvedeným způsobům argumentace vymezuje a navrhuje upřednostňovat argumentaci založenou na poznatcích vědy a výzkumu (tzv. evidence-based přístup). Nejnovější poznatky pedagogické vědy a výzkumu jsou jednoduše přístupné například na www stránkách odborných časopisů (např. Komenský) – webová prezentace časopisu Komenský je k dispozici zde: http://www.ped.muni.cz/komensky/
Pedagogika založená na důkazech (evidence-based pedagogika) vychází z předpokladu, že je třeba nejprve znát všechny dostupné důkazy, aby učitelé mohli v praxi činit jasná rozhodnutí. Toto pojetí pedagogiky doporučuje, že je třeba se stále dívat kriticky na své vlastní pedagogické činnosti ve světle výzkumů. To umožní učitelům získat informace nejen o tom, co funguje, ale také proč to funguje. Často jde o to, že je třeba znát faktory, které hrají roli právě v konkrétním případě – s ohledem na osobnostní charakteristiky učitele a vlastnosti žáků a prostředí, kde vyučujete.
Evidence-based přístup umožňuje zodpovědět například následující otázky:
Jak didakticky konstruovat obsah do učebních úloh pro žáky?
Jak se utváří obsah-význam prostřednictvím činnosti a komunikace žáků v učebních úlohách?
Jaké poznávací překážky žáci řeší a jaké typické či specifické chyby dělají?
Jak u žáků podporovat poznávací a učební procesy?
Jak konstruovat adaptivní učební prostředí?
Skoro všichni uznávají, že výchova vyžaduje trpělivost;
někteří se domnívají, že je k ní třeba vrozené schopnosti a dovednosti, tj. návyku;
jen zcela málo lidí došlo k přesvědčení, že kromě trpělivosti,
vrozené schopnosti a návyku jsou nutné také zvláštní vědomosti,
ačkoli by je všechny o tom mohly přesvědčit naše četné pedagogické omyly.
Konstantin Dmitrijevič Ušinskij
Stává se, že pedagogika či didaktika leckoho osloví do té míry, že se jí začne věnovat intenzivněji, třeba i profesionálně. Zájem o tyto obory lze vysvětlit tím, že se týkají čehosi nám známého a představitelného. Čehosi, co každý tak trochu děláme a tu a tam se nám to i daří. Potvrzujeme si to, když jsme například úspěšní při snahách někomu něco vysvětlit, někoho v něčem podpořit, někoho něčemu naučit a podobně.
Pro výkon určité profese je žádoucí mít a dále rozvíjet určité předpoklady. Je dobré, když uchazeči o přípravu na pedagogické profese vykazují zájem o práci s dětmi a o obor své aprobace, dobré intelektuální předpoklady a vyjadřovací schopnosti, připravenost ke kontaktu s lidmi a otevřenost vůči podnětům zvenčí, psychickou stabilitu a schopnost sebekontroly, empatii a přirozenou autoritu. Tyto předpoklady si mohou během studia a výkonu profese dále rozvíjet, a díky tomu jsou schopni svoji profesi provozovat dlouhodobě a ve spokojenosti. A to je důležité.
Pedagogiku lze provozovat takříkajíc rekreačně (vést skauty, trénovat amatérské sportovce), či profesionálně (vyučovat ve škole, realizovat pedagogický výzkum). Pro to první je absolutorium studia pedagogiky žádoucí, pro to druhé nezbytné. Ano, pedagogiku lze, respektive je třeba studovat. Příležitostí je k tomu celá řada. Na středních školách lze studovat obory předškolní a/nebo mimoškolní pedagogika či vychovatelství, na vysokých školách lze pedagogiku studovat jako obor, a to jak v bakalářském, tak především v magisterském studiu.
Vedle toho v mnoha různých podobách stojí pedagogika v základu přípravy na pedagogické profese od učitelství pro mateřské, základní a střední školy přes speciální a sociální pedagogiku a andragogiku až po lektorství cizích jazyků nebo sportovní trenérství. V případě učitelských oborů jde o pedagogiku pro učitele. Ta je dána výběrem témat, jejichž zvládnutí má (budoucím) učitelům pomoci vyznat se v tom, co v praxi dělají. Pedagogikou pro učitele je mnohdy takzvaná školní pedagogika, která zahrnuje témata týkající se školy, kurikula a vyučování a učení – tedy jako tato knížka. Školní pedagogika je vedle studia aprobačních oborů a jejich didaktik klíčovou součástí učitelského vzdělávání.
Dalších oborů, které jsou s pedagogikou spojeny, je celá řada, posuďte sami: speciální/inkluzivní pedagogika (zaměřená na pomoc lidem se specifickými vzdělávacími potřebami), sociální pedagogika (zaměřená na pomoc osobám ze znevýhodněného prostředí), pedagogika volného času (zaměřená na výchovnou či vzdělávací práci s lidmi v čase mimo školu), andragogika (zaměřená na vzdělávání dospělých) a mnohé další.
(podle Janík, 2021, s. 107–109)
Pedagogika a didaktika a spolu s nimi i výchova a vzdělávání a také škola, kurikulum, vyučování a učení úzce souvisejí s tím, jaký způsob či styl života je veden ve společnosti. Pedagogika a didaktika by tudíž měly předmět svého zájmu studovat v souvislostech stylu života, jehož proměny jsou podle všeho opět na pořadu dne.
Společnost se globalizuje, mění se povaha lidské práce, narůstá vliv informačních technologií, mění se pojetí pracovního a volného času, prodlužuje se délka lidského života, lidé se učí fungovat v zavirovaném prostředí a tak dále. To vše je důvodem k opětovnému a novému promýšlení pedagogiky a didaktiky.
Fascinující je, že s oběma těmito obory přichází přímo i zprostředkovaně do styku každý z nás, a k tomu poměrně často. Veškerá pedagogika a didaktika by se proto měla rozvíjet v nejlepším zájmu dítěte, společnosti a kultury. Koneckonců všechny ty vymoženosti typu škola, kurikulum, výchova, vzdělávání, vyučování, učení, učitelé a tak dále jsou zde kvůli dítěti/člověku a jeho rozvoji. V tomto smyslu je třeba chápat závazek: vše pro výchovu.
Pedagogika je o vedení, didaktika o zprostředkování. Pedagogika a didaktika je praxí – profesí – vědou. Pedagogika a didaktika stojí v základu pedagogických profesí.
Školní pedagogiku vymezujeme jako pedagogickou disciplínu, která zahrnuje poznatky: (a) z teorie a praxe školy, (b) teorie a praxe kurikula a (c) teorie a praxe výuky.
Dodnes nebyl vyřešen spor o to, má-li být pedagogika spíše normativní disciplínou a určovat, k jakým cílům by výchovy a vzdělávání měly směřovat, nebo vědou výzkumně popisnou a vysvětlující.
Vymezení pojmu oborová didaktika není doposud ustálené. Jeho výklady se pohybují v rozmezí od poměrně úzce pojímané metodiky (pravidla správného vyučování určitým oborovým obsahům) až po komplexní pojetí oborové didaktiky jako aplikované vědy založené na výzkumu.
Moderní pedagogika se vymezuje proti pojetí praxe založené na tradici, autoritě a intuici. Navrhuje řešit problémy praxe s oporou o poznatky vědy a výzkumu (tzv. evidence-based přístup).
Mezi studenty a učiteli jsou velmi oblíbené nejrůznější návody na didaktické ztvárnění vybraného učiva ve výuce (tzv. kuchařky). Řada odborníků se domnívá, že úkolem školní pedagogiky není poskytovat učitelům prosté rady a návody, jak úspěšně zprostředkovat učivo ve výuce. Studium učitelství by dle jejich názoru mělo být vysoce náročné a zároveň organizováno tak, aby žádný jeho absolvent kuchařky nepotřeboval. Jaký je váš názor na tzv. kuchařky?
Upřednostňujete pedagogiku normativní nebo pedagogiku popisnou? Nebo je vám sympatická zlatá střední cesta? Zdůvodněte, které z uvedených pojetí pedagogiky je vám nejbližší.
Často je možné setkat se s názorem, že školní pedagogika je disciplínou, kterou učitel k ničemu nepotřebuje. Jde totiž o to, že učitel zpravidla vyučuje určitý předmět své aprobace, přičemž využívá především poznatky příslušné oborové didaktiky a obecnější aspekty své profese v každodenní praxi zpravidla neřeší. Pokuste se zdůvodnit, v čem spočívá přínos školní pedagogiky pro studenty učitelství i učitele působící v praxi.
Jaké protiargumenty byste použili, kdybyste byli konfrontováni s námitkou, že učitelství není plnohodnotná a vědecky založená profese, neboť je primárně založeno na tradici, autoritě a intuici?
O přínosech evidence-based pedagogiky jsme pojednali ve výkladovém textu. Evidence-based pedagogika nicméně bývá také terčem kritiky, která často míří z řad zastánců normativního pojetí pedagogiky. Pokuste se jmenovat některé nedostatky a problémy evidence-based pedagogiky, na které zastánci normativní didaktiky mohou upozorňovat.
Janík, T. (2021). Vše pro výchovu. Lekce z pedagogiky. Brno: Masarykova univerzita.
Janíková, M. et al. (2009). Základy školní pedagogiky. Brno: Paido.
Mareš, J. (2009). Edukace založená na důkazech: Inspirace pro pedagogický výzkum i školní praxi. Pedagogika, 59(3), 232–258. Dostupné z http://pages.pedf.cuni.cz/pedagogika/?p=1012&lang=cs
Didactica viva (Živá didaktika) dostupné z: http://didacticaviva.ped.muni.cz/
