Všichni nějak komunikujeme, neustále, i když jsme zrovna jen sami se sebou. Naše projevy něco vyjdařují. Ostatní jim přisuzují nějaký význam a ten může být značně odlišný od toho, jaký jim přisuzujeme my.. Komunikace v sobě zahrnuje zajímavý paradox, a to, že není možné nekomunikovat. I mlčení v určité situaci ( např. v kontaktu s někým) může být velmi výmluvným sdělením. I nereagování je způsobem reakce. A může mít různé významy, často velice rozdílné.

Komunikace je jednou z nejpřirozenějších aktivit. Není záležitostí, která se týká výhradně lidí. Jen je u lidí díky řeči a myšlení složitější. Zároveň je základní podmínkou mezilidských vztahů. Bez této schopnosti, kdyby člověk vůbec nekomunikoval s okolím, nedával najevo své potřeby, přání, by lidský jedinec snad ani nepřežil. Je nástrojem k porozumění, ale někdy slouží i právě opačně.

Mezi jednáním a myšlením existuje nějaká spojitost. Za mimořádně důležité považuji toto propojení si uvědomovat. Je potřeba rozlišovat, co vnímám (vidím, slyším) od svojí vlastní interpretace toho vnímaného, která vychází z vlastní subjektivity příjemce sdělení a může vyvolat celou řadu zkreslení a nedorozumění, konfliktů.

Nereagujeme totiž přímo podle toho, co bezprostředně vnímáme (vidíme a slyšíme), ale podle toho, co si o tom vnímaném myslíme. Jaký význam tomu vnímanému a pociťovanému přisuzujeme.