Připojení Zoom:
Kontakt s respondentem, telefonát
Novinář je závislý na kontaktu s lidmi. Kdo se bojí
promluvit s cizím člověkem, má v této profesi těžké začátky. Je proto dobré
uvědomit si, s kým mluvíme a co si přitom můžeme dovolit.
Lidi, které budeme oslovovat, můžeme rozdělit do několika
kategorií:
1) Profesionální mluvčí, lidé, kteří mají určité
množství vědomostí a znalostí, z nichž ale ne vše nám chtějí sdělit. Často nás
kontaktují sami, protože nás potřebují, chtějí, abychom světu sdělili něco z
toho, co ví a znají, ale obvykle nechtějí (nebo nesmí) říct všechno. Tito
profesionálové se s námi chtějí kamarádit, chovají se familiérně, s oblibou
nabízejí tykání. Nesmíme zapomínat, že pracují pro své zaměstnavatele a my jsme
prostředek jejich práce. Musíme se naučit zpochybňovat, ověřovat a doplňovat
vše, co nám řeknou. Pozor na to, jak mluví – třeba policejní mluvčí mají
vlastní newspeak, který je občas potřeba zarazit a požádat je, aby to řekli
trochu lidsky.
2) Experti, lidé, kteří o dané problematice ví
všechno, pro naše potřeby často až moc. Vědci, lékaři, politologové,
programátoři. Musíme si je sami vyhledat a oslovit je - požádat je o jejich expertní názor nebo
vysvětlení nějakého jevu. Většinou nás zahltí informacemi a my musíme umět
odfiltrovat, co je nezbytné pro náš příspěvek a co je jenom podružné (jakkoli
je to zajímavé). Tito lidé občas bývají plaší a nechtějí v médiích vystupovat.
Nicméně když je přesvědčíme jednou a mají s námi dobrou zkušenost (naše podání
jejich výkladu je sice nedostačující, ale nejsou v něm výrazné chyby), rádi s
námi budou spolupracovat i v budoucnu. Někdy mluví příliš odborně a vy je
budete muset zastavit a požádat, aby to řekli trochu jednodušeji,
srozumitelněji.
3) Politici a aktivisté, lidé, kteří potřebují světu
sdělit svou pravdu. Potřebují nás, zahlcují nás informacemi (často zbytečnými),
vyjadřují se k úplně všemu a jsou moc rádi, když se jim sami ozveme a na něco
se zeptáme. Taky se chtějí kamarádit, občas nabízejí tykání (většina si ale
raději udržuje odstup, aby bylo vidět, že jsme jejich nástrojem). Potřebujeme
je, ale u nich víc než u profesionálních mluvčích musíme každou informaci
ověřovat, zpochybňovat a hledat názor protistrany.
4) Normální lidé, kteří dělají nějakou zajímavou práci
– a právě kvůli této práci nás zajímají. Vinaři, architekti, myslivci, herci,
ale sem spadají i starostové malých obcí (tzn. nezkažení manýry vyšší
politiky). Nejvíc oceňují, když s nimi jednáte na rovinu, jako rovní s rovnými.
Obvykle chvíli trvá, než je přemluvíte, aby s vámi natočili rozhovor na dané
téma (obzvlášť fakt, že to potřebujete dnes nebo zítra, je často nemile
zaskočí). Ale pak vás rádi přivítají a vše vylíčí. Nejsou tak obratní ve
vyjadřování jako předchozí kategorie, zato mluví srozumitelně pro všechny.
Obzvlášť ujištění, že „když se to nepovede napoprvé, zkusíme to znovu“, je
většinou příjemně uklidní. Ptáme se jich jenom na to, co souvisí s jejich
oborem. Myslivce se nebudeme ptát na opravy silnic po zimě.
5) Člověk z lidu, se kterým občas budete chtít natočit
anketu nebo svědeckou výpověď. Nečeká, že se ho někdo na něco bude ptát, možná
bude zaskočen, nebude hned vědět, co říct. Často jen mávne a odejde. Zejména u
starších lidí hrozí opačné riziko – rozpovídají se a chtějí vám převyprávět
celý svůj životní příběh. Naučte se nejen lidem vetřít do přízně, aby vám něco
řekli, ale taky se slušně a jemně vysmeknout. Člověka z lidu se ptáme jen na
neexpertní věci. Nezajímá nás jeho názor na politickou situaci ani aktuální
ozbrojené konflikty. Mluví jen k tomu, co se ho přímo týká – život v místě
bydliště, osobní zkušenosti s něčím jemu blízkým, je-li svědkem nehody, poví
nám její podrobnosti.
6) Děti, které jsou vlastně podkategorií člověka z
lidu. S dětmi opatrně. Chtějí se předvádět a mnohem víc než dospělí odpovídají
tak, jak si myslí, že by jejich okolí chtělo, aby odpovídaly. Dětí se už vůbec
neptáme na nic hlubokého. Jen na to, o čem zrovna točíme: co by chtěly pod
stromeček, jestli mají psa, jestli ve škole svačí a obědvají. Při natáčení s
dětmi pozor na naši povýšenost – tykáme jim, ale mluvíme s nimi jako se sobě
rovnými, nenaznačujeme jim, jaká je správná odpověď na naši otázku. Taky to
znamená, že když s nimi mluvíme, snížíme se na jejich úroveň: dřepneme si,
klekneme nebo sedneme.
Telefonáty
První kontakt s respondentem bývá většinou po telefonu. Pokud se nesetkáváte na místě, kde se něco stalo, a proto tam všichni jste, snažíte se respondenty nejdřív domluvit na konkrétní čas a místo. Začněme tedy tím, jak s lidmi mluvit po telefonu.
Předně je důležité mluvit na rovinu. Nedopouštíte-li se nějaké hlubší investigativy, při které nejdřív chcete subjekt otestovat a nahrát si to, abyste ho později mohli s touto nahrávkou konfrontovat, začíná každý váš telefonát slušným pozdravem a představením, včetně toho, pro které médium pracujete. Následuje představení toho, proč danému člověku voláte – natáčíte o určitém tématu, které stručně vylíčíte, a našli jste si ho/ji, protože se k tomu vyjadřuje na internetu. Nebo o tom napsal/a knihu. Nebo ho/ji někdo doporučil. Takže pokud by neměl/a nic proti, mohli byste si o tom chvíli po telefonu popovídat? Měl/a by na vás pár minut?
To je důležitá fáze vaší práce. Potřebujete zjistit, co vám respondent vůbec bude říkat. Třeba zjistíte, že o daném tématu zase tolik neví. Nebo bude pořád dokola opakovat jedinou myšlenku. Nebo (a to se stává častěji, než by si většina z nás chtěla připustit) dané věci rozumíte míň, než si myslíte – zkrátka věc je komplikovanější. To poslední, co chcete, je přijet za respondentem a zjistit, že všechno je jinak. Ptejte se už po telefonu.
Když už všechno víte, přichází kritická chvíle, kdy se toho ubožáka na druhé straně signálu potřebujete zeptat, jestli by vám totéž dnes odpoledne nebo zítra řekl/a na kameru (nebo diktafon). Osvědčuje se tato strategie: pochválit respondenta za získané informace („to zní dobře, vidíte, to jsem ani nevěděla, jak moc je to zajímavé“), poprosit o rozhovor („mohli bychom se za vámi teda stavit? Že byste nám to řekla v podstatě úplně stejně jako teď po telefonu, akorát si to potřebujeme natočit“) a omluvit se za to, že je to tak narychlo („ideální by to bylo ještě dneska odpoledne. Je to trochu narychlo, já vím, to se omlouvám, ale ono to tak nějak vyvstalo na ranní poradě...“).
Pár tipů pro nezkušené telefonist(k)y:
- Po telefonu je poznat, když se usmíváte. Dělejte to, samozřejmě pokud někoho neusvědčujete z korupce nebo opisování.
- Když si nejste jistí tím, co chcete říct, sesumírujte si to nejdřív v hlavě. Nekoktejte respondentovi do ucha.
- Mějte s lidmi trpělivost, nečekejte, že vám vždycky napoprvé zvednou telefon a že na vás okamžitě budou mít čas.
- Volejte dostatečně v předstihu.
- Když vás odmítnou, požádejte o radu, na koho se obrátit.
- Když neodmítnou, řekněte jim rovnou všechno – pokud od nich budete potřebovat nejen něco říct, ale i něco ukázat, je fér, aby to věděli dopředu a mohli se nachystat.
- Na závěr jim každopádně zase popřejte krásný den a ujistěte je, že se na ně budete těšit.