V jednom článku otištěném v Canadian Law Review se píše, že snad žádná oblast platného práva neprošla v minulém století tak turbulentním vývojem jako ochrana soukromí. Na takovém prohlášení není samo o sobě nic zajímavého, ale pozoruhodné je, že článek vyšel v prvním čísle tohoto časopisu, tj. v roce 1901. A "minulým stoletím" zde tedy bylo myšleno století devatenácté. Z toho plyne, že turbulence okolo ochrany soukromí trvají v právu už dobrých dvě stě let.

Ani po tak dlouhé době není dokonce ani samotná otázka, co lze vlastně považovat za obsahovou podstatu pojmu soukromí, v právu postavena zcela jasně. A přestože se může zdát, že soukromí je předmětem celé řady soudních případů, ve skutečnosti se s ochranou soukromí bez dalšího setkáváme jen velmi zřídka. Když Daniel Solove a Paul Schwarz sestavovali první vydání své učebnice informačního soukromí, hledali případ, kterým by podobně, jako to děláme v našem kursu, mohl ilustrovat podstatu právního fenoménu soukromí. Hledali věc, kde by předmětem sporu nebyla otázka ochrany cti nebo dobré pověsti (ty jsou s ochranou soukromí často spojeny), ale kde by šlo právě a jen o to, co označuje pojem 'right to be let alone'. Ani v USA, kde je k dispozici rozsáhlá judikatura na kdeco, ani nemohli najít téměř žádný takový případ. Použili tedy případ Sidis, o němž si stručně řekneme i na semináři (případ není obecně důležitý a poslouží nám jen k ilustraci problému samostatně chápaného soukromí).

Ani v Evropě nenacházíme mnoho případů, na nichž by bylo možno vyložit podstatu soukromí. Většinou jde, podobně jako v USA, o případy, kde se ochrana soukromí kombinuje s ochranou dobré pověsti, majetku apod. Výjimkou byl v tomto směru nedávný případ Lloyd proti Google. Soud v něm posuzoval otázku, zda újmou, kterou je třeba kompenzovat formou finančního zadostiučinění, může být prostý zásah do soukromí v tom smyslu, že data o člověku jsou zpracovávána bez jeho vědomí. Jiná újma nebo riziko v tomto případě nebyly prokázány. Google v jiném řízení sice dostal pokutu za nezákonné zpracování osobních údajů, ale soudy různých stupňů se v tomto případu nemohly shodnout na tom, zda se žalobcům, lidově řečeno, vlastně vůbec stalo něco špatného, za co by si zasloužili finanční satisfakci.

Mezi ochranou soukromí a ochranou osobních údajů existuje několik podstatných rozdílů. K jejich demonstraci můžeme kromě případu Lloyd proti Google výše použít klasického případu Bodil Lindqvist. Šlo v něm o katechetku, která ve volném čase spravovala web jedné švédské farnosti. Na webu byly informace o ní a jejích osmnácti kolezích z farnosti, včetně jejich úplného jména, případně jen jejich jména křestního. B. Lindqvist dále lehce humornou formou popsala funkce zastávané jejími kolegy a jejich záliby. V několika případech byl zmíněn i jejich rodinný stav, telefonní číslo a další informace. Krom toho zde uvedla, že jedna z jejích kolegyň se zranila na noze a čerpá částečné volno z důvodu nemoci. Bodil Lindqvist své kolegy neinformovala o existenci těchto stránek, neopatřila si jejich souhlas ani své počínání neohlásila Datainspektion (veřejnoprávní instituce na ochranu údajů předávaných elektronickou cestou). Jakmile se dozvěděla, že někteří z jejích kolegů stránky neschvalují, tyto stránky odstranila.

Na semináři si na tomto případu vysvětlíme, že ochrana osobních údajů nemusí souviset s ochranou soukromí a může i ve srovnání s ochranou soukromí plnit jiné funkce a účely. Bodil Lindqvist totiž byla v tomto případě postižena pokutou i přes to, že nikomu z farnosti nebyla způsobena publikací jejích dat na webu žádná individuální újma.

Pokud nám vyjde čas, podíváme se ještě na mediálně známý případ Maxe Mosleyho. Ten byl zachycen na choulostivém videu, kterak se, oděn do nacistické uniformy, oddává sexuálním radovánkám ve společnosti několika prostitutek. Video zveřejnil dnes již neexistující bulvární list News of the World na svém webu. Mosley se pak žalobou domáhal finančního zadostiučinění a rovněž odstranění videa z webových stránek deníku. Anglický soud mu sice zadostiučinění přiznal, nárok na odstranění videa z webu však zamítnul s poukazem na skutečnost, že by odstranění videa z jednoho místa stejně nevedlo k nápravě – video se totiž již mezitím živelně rozšířilo po celém internetu. Soudce k tomu v odůvodnění doslova uvedl  (překlad RP): „…dospěl jsem k závěru, že předmětný materiál je tak široce dostupný, že by příkaz k jeho odstranění ve smyslu návrhu vedl jen k nepatrnému rozdílu oproti současné situaci. Někdo by tento závěr mohl brát tak, že pan Mosley už nemá žádná oprávněná očekávání ohledně soukromí ve vztahu k předmětnému veřejně známému materiálu nebo, i pokud by snad taková očekávání měl, že tím, že tento materiál v takovém rozsahu vstoupil do veřejné sféry, prakticky nezůstává nic, co by právo mělo chránit. Přehrada v tomto případě prostě praskla. Dospěl jsem, byť s určitými výhradami, k závěru, že přestože je předmětný materiál protiprávní a ponižující, a přestože zde není ani žádný legitimní veřejný zájem na jeho dalším zveřejnění, že vydat v tomto okamžiku příkaz proti žalovanému by představovalo jen zbytečné gesto. Každý, kdo má o to zájem, se k záznamu může jednoduše dostat a není tak důvod zakazovat News of The World dále ukazovat, co už je nyní všem k dispozici .“

Na toto rozhodnutí reagoval Mosley podáním k Evropskému soudu pro lidská práva. Argumentoval v něm však už nikoli proti závěrům High Court ohledně praktické nesmyslnosti odstraňovacího nároku ale proti absenci institutu, který by ochránil poškozené. Takovým institutem by v podobných případech dle Mosleyho názoru měla být povinnost upozornit poškozeného ještě před tím, než dojde k publikaci příslušného materiálu. Rozhodnutí, kterým Evropský soud pro lidská práva Mosleyho nárok zamítnul, tak de facto nejen potvrdilo pragmatickou rezignaci na efektivní informační restrikci, ale též konstatovalo nemožnost obrany preventivním institutem.

Mosleyho případ ilustruje celou řadu konceptů a problémů ochrany soukromí včetně práva na zapomnění a práva na účinnou soudní ochranu. Také se dotýká provokativní otázky, zda právo na soukromí, je-li pojímáno prostřednictvím individuálních nároků, nelze chápat jako právo pro bohaté...