Druhá polovina 8é.let 20. století dovolila ostřejší společenskou kritiku, která se projevila jak v námětech realizovaných snímků, tak v jejich žánrovém označení. 

Prvním českým nezávislým filmem byla Pavučina s tematikou drogové závislosti. Natočil ji v roce 1982 kritik Zdenek Zaoral jako amatérský celovečerní film, materiál byl pak o čtyři roky později ve zlínském studiu dokončen a překopírován na 35mm formát.

Mladý režisér Miloš Zábranský nadchl kritiku filmem Dům pro dva (1987), jehož křesťanský podtext vedl k odkladu distribuční premiéry. V první polovině 80. let  natáčí Vít Olmer komedie Co je vám, doktore a Jako jed a komorní drama se sociálním podtextem Antonyho šance, následuje Bony a klid (1987) tematizující dobový fenomén veksláctví. Do této skupiny lze řadit i Kleinovo Vážení přátelé, ano, Kachyňův film Kam pánové, kam jdete nebo Smyczkův snímek Sedm hladových, ad. 

K provokativnímu povídkovému manifestu Pražská pětka (1988) se pod režijním vedením Tomáše Vorla spojilo několik pražských experimentálních divadel oné doby. Tuto tendenci můžeme najít také ve druhé polovině 70.let s filmy jako Balada pro banditu (podle představení divadla Husa na provázku) či Poslední leč (1981, r. Vladimír Sís). Režisérka Irena Pavlásková debutovala obrazem panovačného ženského charakteru, parazitujícího na mravní slabosti svého okolí Čas sluhů (1989).

Přečtěte si:

• KOLÁŘ, Pavel - PULLMAN, Michal. Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny a Ústav pro studium totalitních režimů, 2017.