V této části kurzu se dozvíte: 

• Jak vznikají mezinárodní smlouvy
  
• Jakými stádii prochází mezinárodní smluva během procesu jejícho vzniku a vstupu v platnost.
  
• Co je to autentifikace textu smlouvy
  
• Jaká je kategorizace smluv pro účely jejich schvalování a jaký je rozdíl mezi prezidentskými, vládními a rezortními smlouvami.
  
• Co je to ratifikace a přístup.
  

Doporučený studijní text: 

Nastudujte si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva stranu 34-42.

Důležité pojmy : 

Sjednání textu smlouvy

Sondáž a expertní jednání

Procedura vzniku mezinárodní smlouvy může být různá v závislosti na jejím druhu a okolnostech jejího sjednání. Standardní procedura však ve většině případů vypadá orientačně tak, jak je popsáno dále a znázorněno v diagramu, který naleznete níže.

Sondáž: jako sondáž je označováno zjišťování stanoviska, resp. zájmu druhé strany o regulaci určitých vztahů. Zainteresované státy musí nejprve dospět k dohodě, že chtějí určitou otázku vůbec regulovat a že pro úpravu určitých vztahů mezi sebou hodlají vytvořit závazná pravidla chování (normy mezinárodního práva), a to právní formou mezinárodní smlouvy.

Mnohostranné smlouvy vznikají zpravidla na půdě mezinárodních organizací. Tam je vyjádřen zájem jednoho či několika států na uzavření smlouvy, a to nejčastěji ve formě předneseného námětu, který je projednán příslušným orgánem organizace. Pokud je tento námět schválen, jsou pro další postup ustaveny pracovní orgány.

Vyjednávání: text návrhu smlouvy vzniká v průběhu vyjednávání. Text dvoustranné smlouvy zpravidla navrhne jedna ze stran a druhá se k němu vyjadřuje. V jednoduchých případech, kdy lze snadno dosáhnout konsensu lze text smlouvy dojednat pouze písemně (diplomatickými nótami). V ostatních případech se konají společná zasedání na expertní úrovni, která se organizují střídavě v obou státech tak dlouho, dokud není text dohodnut.

Expertní jednání: pokud jde o mnohostrannou smlouvu, dochází k expertnímu jedníní na určitém fóru (v rámci mezinárodní organizace), a to v pracovních skupinách, výborech nebo jiných podobných orgánech. Jednání probíhá bez zbytečných formalit, a proto je poměrně pružné. Podkladem pro jednání je návrh textu, který zpracovává ve většině případů organizace, a to její sekretariát nebo orgán k tomu určený. Úkolem expertů je dohodnout návrh textu smlouvy. Tento návrh je poté předložen k případnému dojednání a schválení zástupcům jednajících stran vyšší úrovně. Závěrečné jednání o textu mnohostranných smluv probíhá nejčastěji na diplomatické konferenci na úrovni vládních zástupců.

V České republice koordinuje a zabezpečuje přípravu, sjednávání a vnitrostátní projednávání smluv Ministerstvo zahraničních věcí. Příprava a sjednání každé smlouvy musí tedy být s Ministerstvem zahraničních věcí projednána.

Gestor zabezpečuje vlastní přípravu a projednávání návrhu na sjednání smlouvy. Může jím být ministerstvo nebo jiný orgán státní správy, do jehož působnosti zcela nebo převážně náleží otázky, které mají být mezinárodní smlouvou upraveny.

Přijetí a autentifikace textu

Jednání o textu smlouvy je zakončeno jejím přijetím. Přijetí textu smlouvy znamená fixaci toho, co již bylo dohodnuto, aby diskuse o textu neprobíhaly do nekonečna.

Nejčastější formou přijetí textu droustranné smlouvy je neformální dohoda vyjednavačů o tom, že text byl dohodnut, případně parafování textu smlouvy.

Parafování textu smlouvy spočívá v opatření každé strany výtisku dohodnutého textu iniciálami zástupců obou stran.

Text mnohostranných smluv bývá příjmán na mezinárodní diplomatické konferenci na základě hlasování.

Přijetí textu smlouvy nemá žádné právní následky, pokud jde o závaznost smlouvy jako takové!

Od přijetí textu smlouvy je třeba odlišovat autentifikaci. Autentifikace vyjadřuje nejen následnou neměnnost textu smlouvy, ale také jeho správnost a výlučnou oficiálnost. Pouze autentifikovaný text smlouvy je považován za autentický (původní), a tedy oficiální a směrodatný. Úkonem, kterým se text autentifikuje bývá jeho parafování, podpis nebo podpis ad referendum (tj. s výhradou dodatečného schválení).

U dvoustranných smluv většinou přijetí a autentifikace textu splývají, neboť každý z uvedených úkonů může mít obojí význam.

U mnohostranných smluv sjednávaných na diplomatické konferenci je autentifikace textu provedena parafování, podipisem nebo podpisem ad referendum závěrečného aktu konference obsahujícího text smlouvy.

V České republikace po skončení expertních jednání vypracuje gestor návrh na sjednání smlouvy, který se předkládá ke schválení vládě. Pokud jde o resortní smlouvu, schvaluje ji příslušný člen vlády po dohodě s minstrem zahraničních věcí. V žádném předpisu není výslovně stanoveno, kdo schvaluje návrh na sjednání prezidentské smlouvy, nicméně měla by to být alespoň vláda. Parlament schvaluje až smlouvu dojednanou, nikoli její návrh. O prezidentovi se v této souvislosti předpisy rovněž nezmiňují, avšak k podpisu prezidentské smlouvy je třeba zmocnění prezidenta. 

Schvalování smluv

Vnitrostátní procedura schvalování smluv

Tato část textu se se věnuje proceduře schvalování vnitrostátními orgány již sjednaných smluv, tedy proceduře, jejímž vyvrcholením je vyjádření definitivního souhlasu státu být vázán smlouvou navenek, který má za následek právní závaznost smlouvy. Nejprve je potřeba provést kategorizaci smluv podle úrovně jejich sjednání.

Kategorizace smluv podle Ústavy ČR pro účely schvalování

Klasifikace smluv podle české Ústavy má zásadní význam pro vnitrostátní proceduru jejich sjednávání. Úroveň vyjádřená v názvu smlouvy není právně relevantní (např. Smlouva mezi vládou ČR a vládou Rumunska o podpoře a vzájemné ochraně invstic je z hlediska českého práva smlovou prezidentskou). 

Prezidentské smlouvy

Prezidentské smlouvy podléhají schválení Parlamentu. Vláda sice rozhoduje o podpisu prezidentské smlouvy, avšak definitivní souhlas se smlouvou navenek dává po schválení smlouvy Parlamentem prezident republiky, a to formou ratifikace nebo přístupu.

Prezidentskými smlouvami jsou smlouvy uvedené v článku 49 Ústavy ČR nebo ty, kde si prezident jejich sjednání s chválení vyhradil, i když nespadají do rámce článku 49.

Podle článku 49 Ústavy vyžadují vždy souhlas parlamentu smlouvy

a) upravující práva a povinnosti osob (tj. jednotlivců),

b) spojenecné, mírové a jiné politické,

c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci

d) hospodářské, jsou-li všeobecné povahy a

e) týkající se dalších věcí, jejichž vnitrostátní úprava je vyhrazena zákonu.

Vládní smlouvy

Vládní smlouvy sjednává vláda, která je rovněž schvaluje usnesením (tj. vnitrostátně). Definitivní souhlas se smlouvou (v měřítku mezinárodním) opět uděluje vláda, resp. její člen (na příklad podpisem smlouvy), případně ministerstvo zahraničních věcí (notifikací vnitrostátního schválení druhé smluvní straně).

Vládní smlouvy nevyžadují souhlas Parlamentu podle článku 49 Ústavy a jejich sjednání si prezident republiky nevyhradil zvláštním rozhodnutím. Vládní smlouvy svým významem přesahují rámec působnosti jednoho rezortu, tj. ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy, v jehož čele stojí člen vlády. Tím se liší o rezortních smluv, které tento rámec nepřesahují.

Rezortní smlouvy 

Pro rezortní smlouvy platí to, co je výše uvedeno o vládních smlouvách, avšak s tím rozdílem, že rezortní smlouvy svým významem nepřesahují rámec působnosti jednoho rezortu (tj. ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy, v jehož čele stojí člen vlády), a také s tím rozdílem, že namísto vlády jedná její člen. Ten však může sjednat smlouvu jen s předchozím souhlasem vlády. Tento souhlas se ovšem týká sjednání jako takového, tedy přenesení prezidentovy pravomoci, nikoliv výsledků jednání a obsahu smlouvy, které souhlasu vlády nepodléhají. Resortní smlouvy sjednávají jednotlivá ministerstva a příslušný ministr je také podepisuje. Dalšího souhlasu k platnosti není třeba.

Vyjádření definitivního souhlasu se smlouvou po jejím vnitrostátním schválení

Přijetí textu smlouvy neznamená ovšem přijetí závazku být smlouvou vázán. Přijatý a autentifikovaný text je pro strany závazný pouze v tom smyslu, že již nemůže být měněn ani doplňován. Pravidla chování v přijatém a autentifikovaném textu nejsou zatím závaznou normou. To se stane až povyjádření definitivního souhlasu státu být vázán smlouvou a následném vstupu smlouvy v platnost.

Definitivní souhlas státu se smlouvou je souhlas, který je dostatečný pro to, aby na jeho základě smlouva vstoupila pro tento stát v platnost. Může být vyjádřen různým způsobem ratifikací, schválením, přistoupením k ní nebo i jinak (například výměnou listin tvořící smlouvu ve zjednodušené formě).

Smlouva témež vždy sama pro sebe stanoví formu vyjádření tohoto souhlasu. Nejčasteji jí bývá podpis nebo ratifikace.

Podpis se uplatňuje u smluv méně významných, sjedávaných na úrovni vládní nebo resortní.

U významnějších smluv (zpravidla prezidentských) je zapotřebí dalšího aktu ze strany smluvníc států, a to ratifikace nebo přístupu. Mnohostranné smlouvy se podepisují buď při sjednání (tedy přímo na diplomatické konferenci po přijetí textu smlouvy hlasováním) nebo později u depizitáře. Většina významných smluv bývá otevřena k podpisu jen po omezenou dobu a někdy jen pro státy, které se účastnily jednání. Státy, které smlouvu za uvedených okolností nepodepíší, se mohou stát smluvní stanou otevřené smlovy přístupem, který nahrazuje nejen podpis, ale i ratifikaci, a to se stejnými právními účinky.

Pojem ratifikace se používá ve dvojím smyslu:

- ve vnitrostátním a mezinárodním. z hlediska vnitrostátního je ratifikace smlouvy úkonem, kterým prezident republiky potvrzuje smlouvu po jejím schválení Parlamentem. Ratifikaci prezidentem podléhají smlouvy prezidentské, které byly sjednány z jeho plné moci, tedy smlouvy, které vyžadují souhlas Parlamantu nebo ty, jejichž sjednání si prezident republiky vyhradi. Vnitrostátní raditifikace spočívá ve vystavení ratifikační listiny a jejím podpisu prezidentem republiky. Až potud nemá ratifikace mezinárodní účinky. Ty nastávají teprve při dalším postupu, který již zasahuje navenek.

- ratifikace v mezinárodním smyslu se u mnohostanné smlouvy provádí uložením ratifikačních listin u depozitáře, což je smlouvou určená vláda některého státu, případně mezinárodní organizace. U dvoustranných smluv se ratifikační listiny vyměňují mezi oběma stranami. Obě formy tohoto aktu mají slavnostní charakter a sepisuje se o nich protokol. Totéž platí o přístupu a jeho listinách (týká se jen smluv mnohostanných).

Přístup: Přístupem se stává stranou otevřené mnohostranné smlouvy stát, který ji původně nepodepsal. Přístup má stejné právní účinky jako podpis s následnou ratifikací. Prakticky se provádí jako ratifikace, tj. uložením listiny o přístupu u depozitáře. O listině o přístupu platí totéž, co bylo řečeno s listině ratifikační. Přístup k mnohostranné vládní dohodě se označuje jako adheze.

Z hlediska vnitrostátního dává konečný souhlas se smlovou orgán, jemuž sjednání smlouvy podle Ústavy a jiných právních předpisů přísluší. Až teprve poté, co je mezinárodní smlouva vnitrostátně schválena, je možno přikročit k vyjádření definitivního souhlasu se smlouvou navenek. Teprve na základě tohoto mezinárodního aktu smlouva vstoupí pro tento stát v platnost a vzniknout tak jeho závazky a oprávnění.

Vstup smlouvy v platnost

Vstup smlouvy v platnost (rozumí se podle mezinárodního práva) je podmíněn vyjádřením definitivního souhlasu smluvních států se smlouvou. Nejde však o dvě stránky téhož jevu. Tento souhlas státu je totiž často pouze jednou z podmínek platnosti smlouvy pro daný stát, byť zcela nezbytnou. Mezi úkonem vyjadřujícím definitivní souhlas státu se smlouvou a jejím vstupem v platnost zpravidla uběhne určité časové období. Vzácností nejsou případy, kdy smlouva nevstoupí v platnost nikdy.

Smlouva vstupuje v platnost způsobem a dnem určeným v jejích ustanoveních nebo dohodou států účastnících se jednání. Nejběžnější způsoby vstupu v platnost jsou tyto:

a) Smlouva vstupuje v platnost ihned - přímo úkonem vyjadřujícím konečný souhlas státu, tedy podpisem nebo ratifikací.

b) Smlouva vstoupí v platnost po uplynutí určité doby po tomto úkonu (legisvakance), aby měly smluvní státy čas na provedení nezbytných opatření, které jsou třeba pro zajištění provádění smlouvy od prvého dne její platnosti (např. vnitrostátní vyhlášení smlouvy). Příkladem zde může být toto ustanovení: "Tato úmluva vstoupí v platnost pro každý stát ... šedesátým dnem po uložení ratifikační listiny" (článek 27 Úmluvy o doručování v cizině soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních).

c) Smlouva vstupuje v platnost poté, co jsou splněny další stanovené podmínky (na příklad u dvoustranných smluv vzájemná notifikace vnitrostátního schválení). U mnohostranných smluv se rozlišuje platnost subjektivní a objektivní. Subjektivní platnost je platností mnohostranné smlouvy ve vztahu k určitému státu - smlouva platí pro tento stát. K tomu, aby na základě příslušného úkonu (ratifikace, přístupu apod.) smlouva pro daný stát vstoupila v platnost (subjektivní), je ovšem třeba její platnosti objektivní. Tak se označuje platnost mnohostranné smlouvy jako takové. Většina mnohostranných smluv vyžaduje ke své objektivní platnosti ratifikaci nebo jiný obdobný úkon ze strany určitého minimálního počtu států. Dokud není tohoto počtu dosaženo, smlouva nenabyla objektivní platnosti a nemůže tudíž nabýt ani platnosti subjektivní pro státy, které ji zatím ratifikovaly.

V konečném důsledku to znamená, že v takovém případě ratifikace nebo jiná forma definitivního souhlasu státu se smlouvou nemá bezprostředně za následek vstup smlouvy pro daný stát v platnost, pokud smlouva dosud nenabyla platnosti objektivní.

d) U smluv jiných než otevřených nastává vstup v platnost pro nový stát až poté, co je o tom rozhodnuto (nejčastěji přijetím do mezinárodní organizace).

Na tomto místě je vhodné připomenout, že vnitrostátní schválení smlouvy (ústavními orgány státu) samo o sobě zásadně nemá mezinárodně právní účinky a vstup v platnost smlouvy na ně nemůže být vázán. Schválení smlouvy Parlamentem, vládou nebo příslušným ministrem není vyjádřením definitivního souhlasu státu být smlouvou vázán, které by mělo za následek vstup smlouvy v platnost. Nemá totiž mezinárodní účinky, s výjimkou případu, kdy by tak smlouva sama stanovila. Takové případy se vyskytují jen velmi vzácně, neboť jsou důsledkem chybného postupu: vázat vstup smlouvy v platnost na vnitrostátní akt schválení je neobyčejně nepraktické, neboť datum tohoto aktu, které je pro vstup v platnost rozhodující, nemůže být druhé straně známo, ježto nejde o akt směrovaný navenek. Příkladem takové problematické smlouvy je Smlouva mezi ČR a SR o úpravě režimu a o spolupráci na společných státních hranicích (sdělení č. 234/1993 Sb.).

Vstup smlouvy v platnost lze naproti tomu velmi dobře vázat na vzájemnou notifikaci tohoto vnitrostátního schválení mezi oběma smluvními stranami, neboť tato notifikace již je (oproti schválení samotnému) mezinárodním aktem. Použití tohoto způsobu vyjádření definitivního souhlasu se smlouvou je v československé a české smluvní praxi velmi časté, a to u smluv vládních.

U dvoustranných smluv musí být samozřejmě notifikace vzájemná a jako taková uvedená ve smlouvě. Hrubou chybou je vázat vstup smlouvy v platnost na notifikaci pouze jedné strany, a to i v případě, kdy druhá strana notifikaci provedla již při podpisu smlouvy. Tento trapný faux pas se stal při sjednávání Rámcové dohody o finanční spolupráci mezi ČR a Evropskou investiční bankou ze dne 18. února 1993 (sdělení č. 250/1994 Sb.).

Platnost a účinnost mezinárdní smlouvy

Platnou je obecně právní norma, při jejíž tvorbě byly splněny všechny předepsané náležitosti, a která se stává součástí právního systému, v němž vzniká. To platí i o mezinárodních smlouvách. Účinnost naproti tomu znamená časovou působnost normy, tedy dobu, po kterou má být platná norma používána.

 V případě mezinárodních smluv není pojem účinnosti příliš praktický, neboť účinnost spadá zpravidla vjedno s platností.

 U dvoustranných smluv, které mají vstoupit v platnost na základě ratifikace, může mezi podpisem a ratifikací uplynout dosti dlouhá doba, neboť ratifikace vyžaduje zpravidla souhlasu parlamentů obou smluvních stran. Mají-li obě smluvní strany zájem na tom, aby smlouva byla uvedena v život co nejdříve, mohou se dohodnout, že budou smlouvu provádět ještě před tím, než vstoupí v platnost. Jedná se skutečně jen o provádění smlouvy, nikoli o její předběžnou platnost.

Prozatimní provádění smlouvy.

Dohoda smluvních stran o prozatímním (předběžném) provádění smlouvy je zpravidla obsažena v závěrečných ustanoveních smlouvy samé, avšak nic nebrání tomu, aby se o něm strany dohodly i jinak.

Prozatímní provádění smlouvy se v praxi omezuje na smlouvy dvoustranné.

V posledních dvaceti letech se tento institut stal zcela běžným a je velmi oblíben i českou smluvní praxí, zejména v relaci se Slovenskou republikou.

Prezentace textu a jazyk smlouvy

Smlouvy dvoustranné

Dvoustranné smlouvy se vyhotovují ve dvou verzích, tzv. alternátech. V textu českého alternátu je vždy Česká republika, resp. adjektivum "český" uváděno na prvním místě a označení druhé smluvní strany na místě druhém. Totéž platí o podpisech - za českou stranu je podpis umístěn napravo, za druhou stranu nalevo. V alternátu druhé strany je vše naopak. Originál českého alternátu zůstane po podpisu české straně, zatímco druhé straně zůstane originál alternátu jejího.

Dvoustranné smlouvy se sjednávají zpravidla ve dvou jazycích (tedy jazycích obou smluvních stran), řidčeji v jazyce jediném nebo naopak ve více než dvou. Jsou-li jazyky dva, v obou se vyhotovuje každý z obou alternátů, takže text smlouvy se vlastně podpisuje čtyřikrát. Oba jazyky jsou rovnocenné, což bývá v závěrečné klauzuli vyjádřeno tímto standartním textem: "Dáno v [Praze] dne [8. prosince 1996] ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a [španělském], přičemž obě znění mají stejnou platnost." Znamená to, že obě jazyková znění jsou autentická, tedy rozhodující.

 Je-li možno předpokládat, že výklad smlouvy v obou jazycích nebude identický nebo jde-li o jazyky navzájem diametrálně odlišné a těžko porovnatelné, mohou strany zvolit pro vypracování textu smlouvy ještě třetí jazyk, zpravidla světový, který je oběma dobře znám a který se hodí za jazyk rozhodný v případě rozdílného výkladu. Takový byl postup na příklad u bezvízové dohody mezi ČSSR a Laoskou lidově demokratickou republikou ze dne 1. srpna 1978 (č. 129/1978 Sb.), jejíž závěrečná klauzule (článek 10) zní: "V případě rozdílného výkladu českého a laoského textu bude rozhodný francouzský text."

U smluv upravujících otázky spíše technického charakteru se z důvodu účelnosti může výjimečně použít jediného jazyka, a to takového, který není jazykem žádné ze smluvních stran. Na příklad Rámcová dohoda o finanční spolupráci mezi ČR a Evropskou investiční bankou ze dne 18. února 1993 (sdělení č. 250/1994 Sb.) byla sjednána jen v angličtině.

Smlouvy mnohostranné

U mnohostranných smluv se nepoužívají alternáty. Označení smluvních stran v textu je uvedeno v pořadí daném určitým objektivním kritériem. Nejčastěji jím bývá abecední pořádek v jazyce příslušné verze.

Oproti dvoustranným nebývají mnohostranné smlouvy sjednávány v jazycích všech smluvních stran. Jejich součástí pak ovšem musí být i dohoda o tom, ve kterých jazycích bude příslušná smlouva sjednána a podepsána. Zpravidla to bývají jazyky světové, a to nejméně dva. Záleží na fóru, na němž smlouva vzniká. Tak na příklad Haagské unifikační úmluvy z oblasti mezinárodního práva soukromého jsou sjednávány v angličtině a ve francouzštině. Naproti tomu smlouvy vznikající v systému OSN jsou sjednávány a podpisovány v angličtině, francouzštině, ruštině, španělštině, čínštině a arabštině. Všechna tato znění jsou autentická.

 I u mnohostranných smluv je možno řešit eventuální konflikt výkladů jednotlivých jazykových verzi preventivně, a to prohlášením jednoho z jazyků smlouvy za jazyk rozhodný pro výklad. Autentický charakter ostatních verzí tím ovšem není dotčen.

Vzhledem k tomu, že český jazyk nebývá jazykem mnohostranných smluv, je třeba si uvědomit, že české znění smlouvy, která nebyla v českém jazyce podepsána, není autentické (a nemůže se takovým ani stát). Český text vyhlašovaný ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv je jen překladem, který není textem autentickým, a tedy ani rozhodným pro výklad. Navíc české překlady některých smluv publikované ve Sbírce zákonů jsou nekvalitní (zejména terminologicky nedůsledné) a někdy dokonce obsahují věcné chyby. Je to způsobeno tím, že za překlady textů smluv podle směrnice sice odpovídá gestor smlouvy, avšak výsledek překladatelské práce není nikým kontrolován a po vyhlášení vadného překladu není provedena oprava. Příkladem mimořádně špatného překladu je již zmíněná Rámcová dohoda o finanční spolupráci mezi ČR a Evropskou investiční bankou ze dne 18. února 1993 (sdělení č. 250/1994 Sb.).

Technické zajištění právního života smlouvy

Depozitáři smluv

 Ratifikační listiny nebo listiny o přístupu se u mnohostranných smluv nevyměňují, ale ukládají na jednom místě, a to u depozitáře, tedy instituce určené zpravidla přímo smlouvou.

Depozitářem může být:

1. vláda některého ze signatárních států,

2. mezinárodní organizace,

3. hlavní výkonný funkcionář této organizace (např. Generální tajemník OSN).

 U zvlášť významných politických smluv se určuje depozitářů první skupiny více, např. vlády tří signatárních států. V rámci vlády bývá vlastním výkonem této funkce pověřeno ministerstvo zahraničních věcí.

U depozitáře je uložen originál smlouvy, jakož i každá listina ratifikační či o přístupu, která mu je doručena. Depozitář zasílá signatárním státům ověřené kopie smlouvy a informuje je o všech skutečnostech, které se smlouvy týkají (o uložení každé listiny, o výhradách, prohlášeních, o vstupu smlouvy v platnost apod.). Musí si počínat nanejvýš pečlivě a nestranně.

Výhrady k mezinárodním smlouvám

Výhrada

Pojem výhrady

Při sjednávání mnohostranných smluv se často stává, že státu, který si přeje stát se smluvní stranou, nevyhovuje určité ustanovení, které ve smlouvě nemá zásadní charakter. Institut výhrady ke smlouvě takovým státům za určitých podmínek umožňuje stát se stranou smlouvy, avšak s vyloučením právních účinků nepřijatelného ustanovení nikoli obecně, ale pro tento stát, resp. pro jeho vztahy s jinými smluvními stranami. Smyslem přípustnosti výhrad je snaha o umožnění co nejširšímu okruhu států stát se smluvními stranami zejména mnohostranných pravotvorných smluv.

Výhradou rozumíme jednostranné prohlášení státu směřující k vyloučení závaznosti určitých ustanovení smlouvy pro tento stát, tedy ke změně právních následků těchto ustanovení. Vídeňská úmluva definuje výhradu jako jednostranné prohlášení jakkoliv formulované nebo označené, učiněné státem při podpisu, ratifikaci, přijetí nebo schválení smlouvy, nebo při přístupu k ní, jímž se zamýšlí vyloučit nebo pozměnit právní účinek určitých ustanovení smlouvy při jejich použití vůči tomuto státu.

Výhrada je vlastně podmínkou k udělení souhlasu tohoto státu se smlouvou. Z toho vyplývá, že výhrady v tomto pojetí nejsou možné u smluv dvoustranných, kde uplatnění výhrady je vlastně prezentování jiného stanoviska, které, není-li akceptováno druhou stranou, znemožňuje dohodu o smlouvě.

V dnešní smluvní praxi jsou výhrady k mnohostranným smlouvám zcela obvyklým jevem.

Přípustnost výhrady

Výhradu lze činit jen při podpisu, ratifikaci a jiných podobných úkonech, jimiž je vyjadřován definitivní souhlas státu se smlouvou. Znamená to, že výhradu nelze učinit dodatečně, tedy poté, co byl tento souhlas vyjádřen. Obligatorní je písemná forma výhrady, kterou je třeba notifikovat ostatním smluvním stranám, resp. státům, které se mohou stát stranami smlouvy (účastníkům diplomatické konference, na níž byla smlouva sjednána, státům, které smlouvu podepsaly apod.).

Výklad mezinárodních smluv.

Účelem výkladu mezinárodní smlouvy je zjistit skutečný smysl jejího textu. Mezinárodní smlouvy interpretují pouze

a) smluvní strany,

b) jiné subjekty jimi pověřené (zejména orgány rozhodující spory).

 Spory o výklad jednotlivých ustanovení smlouvy, zejména dvoustranné, mohou být velmi těžko řešitelné. Proto někdy smluvní strany zejména dvoustranných smluv uzavírají vedle smlouvy samotné ještě dohodu o výkladu některých ustanovení, a to převážně zjednodušenou formou (výměnou dopisů nebo nót).

Vídeňská úmluva upravuje interpretaci smluv v článcích 31 až 33. Tato kodifikace se všeobecně považuje za velmi zdařilou, neboť vychází z původní obyčejové úpravy, kterou konkretizuje a činí komplexnější. Tato úprava je v pravém slova smyslu normativní, což jednoznačně vyplývá ze slov "smlouva musí být vykládána". Postupy jí předepsané jsou tedy závazné; nejde o nějaké pouhé vodítko či nezávaznou pomůcku.

Článek 31 obsahuje obecné pravidlo výkladu. Toto pravidlo především slučuje výklad smlouvy v dobré víře s několika hledisky výkladu: jazykovým (resp. gramatickým) (v souladu s obvyklým významem dávaným výrazům ve smlouvě), systematickým (v jejich souvislosti) a teleologickým (s přihlédnutím k cíli a účelu smlouvy). Souvislostí se rozumí celá smlouva samotná, jakož i jakákoli dohoda nebo jiný dokument vztahující se ke smlouvě. Velmi důležitá a užitečná je pro výklad zejména preambule smlouvy. Kromě toho musí být vzaty v úvahu

a) pozdější dohody týkající se výkladu nebo provádění smlouvy,

b) následná praxe při provádění smlouvy, která založila dohodu stran týkající se výkladu smlouvy,

c) jakékoli pravidlo mezinárodního práva použitelné mezi stranami.

Z hlediska jazykového (gramatického) výkladu zvláštní význam (na rozdíl od obvyklého významu) se musí dát výrazu ve smlouvě v případě, kdy to strany zamýšlely.

Je vidět, že Vídeňská úmluva dokázala eliminovat spory o prioritě jednotlivých druhů výkladu tím, že zavedla jedno obecné pravidlo kombinující všechny uvedené metody. Za rozhodující považuje text smlouvy, nikoli úmysl stran. Znamená to, že interpretací se hledá pravý smysl daného textu a nehledá se mimo tento text úmysl účastníků.

Článek 32 upravuje dodatečné interpretační prostředky. Příkladmo zde uvádí přípravné práce a okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena. V praxi je právě toto jeden z nejúčinnějších a nejpoužívanějších prostředků, selže-li postup interpretace textu podle článku 31. Významným pramenem pro zjištění úmyslu stran jsou záznamy z jednání o smlouvě, zejména protokoly z pracovních jednání i diplomatické konference. Zde je možno často najít spolehlivé vodítko pro určení obsahu použitých pojmů nebo formulací.

Dodatečné prostředky výkladu se používají zejména tam, kde je význam výrazu po aplikaci článku 31 stále dvojsmyslný nebo nejasný nebo kde výklad vede k výsledku zřejmě nesmyslnému nebo nerozumnému.

Článek 33 Vídeňské úmluvy stanoví pravidla pro výklad různých jazykových verzí smlouvy. O tomto problému je pojednáno podrobněji v kapitole o jazyku smlouvy.

I u mezinárodních smluv existuje obdoba legálního výkladu. Je zcela běžným jevem, že úvodní ustanovení dvoustranných, ale zejména mnohostranných smluv obsahují definice důležitých používaných pojmů, aby byly interpretační problémy omezeny na minimum.

Nelze-li sladit stanoviska jednotlivých smluvních stran na výklad ustanovení smlouvy, mluvíme o sporu o výklad smlouvy. Některé smlouvy se vznikem takových sporů počítají, a proto stanoví procedurální pravidla pro jejich řešení. Nejčastěji jde o dva druhy postupů: u smluv dvoustranných pomocí společného orgánu smluvních stran a u smluv mnohostranných stanovení obligatorní jurisdikce mezinárodního orgánu pro řešení sporů

Vyhlašování mezinárodních smluv v ČR

Mezinárodní smlouvy musí být vyhlášeny. Vyhlášením v užším smyslu se rozumí oficiální publikace textu smlouvy a základních údajů o ní v příslušném úředním věstníku, jímž je v současnosti Sbírka mezinárodních smluv (dříve plnila tuto funkci Sbírka zákonů). Takto chápe vyhlášení čl. 10 Ústavy ČR. V širším smyslu se za vyhlášení považuje i pouhé oznámení o sjednání mezinárodní smlouvy, které odkazuje na pramen či místo, kde je text smlouvy k dispozici.

Další zajímavé odkazy:

• ....

Zopakujte si:

1. ...