Téma: prostor, čas, emoce, tělesnost, imerze (jak učinit text přitažlivějším)

Zadání cvičení:

Důkladně si vizuálně prostudujte obraz Lovci na sněhu (odkaz výše) – co je hlavním výjevem, jaké vedlejší výjevy zachycuje, jaké prostředí a jaké aktéry zachycuje, jaká je jeho kompozice, jaká je na obraze atmosféra, co je (patrně) hlavním tématem (odvozeno u názvu obrazu)… všímejte si, s jakou se lovci (a psi) vrací a co je kolem nich.

Následně se pokuste vytvořit dějovou scénu, která dokáže pomocí příběhového psaní co nejlépe zprostředkovat atmosféru, téma, vámi vybrané aktéry i z vašeho pohledu důležité detaily či kulisy. Cílem je, abyste dokázali pomocí textu co nejlépe předat co nejintenzivnější atmosféru přítomnou na obraze a aby vaše slova byla nějak kompatibilní s obrazem. Rozhodněte se (nebo si i vyzkoušejte napsat dvě verze), jestli bude účinnější psát v er-formě, nebo ich-formě (nebo jiným způsobem). Rozsah textu je na vás.

Postřehy z knihy Jana Tlustého Příliš hlučná prázdnota (Host, 2022) o vztahu čtení a těla.

Otázka: čteme jen rozumem (s pomocí znalostí, rozumu, logiky, pojmů), nebo čteme i tělem?

Kognitivisté už od 80. let minulého století píší o spojení mysli a těla, mluví o vtělené povaze (emdobied) kognice. Pro kognitivisty tzv. druhé generace je pojem vtělená kognice klíčový. Viz i esej o síťové povaze lidské identity ve třetím týdnu.

Mysl je chápána jako 4E:

a) vtělená (embodied): kognice má základ v našich smyslech a fyzické realitě, propojení mozku a těla

b) zanořená (embedded): kognice má svůj sociální a kulturní rozměr

c) enaktivní (enactive): kognice směřuje k propojení s aktivitou ve fyzickém světě

d) rozšířená (extended): souvislost s rolí nástrojů a objektů ve vnějším prostředí

Naše kognice není jen "v hlavě", ale zahrnuje i celé naše tělo a jeho situovanost v prostředí.

Dobré vysvětlení konceptu 4E.

Zrcadlové neurony: bylo zjištěno, že když pozorujeme pohyb druhých lidí, aktivuje se v našem mozku motorická oblast. A jak uvádí Jan Tlustý: "Synaptické spoje mezi zrcadlovými neurony se však nevytvářejí jen při pozorování lidí a zvířat v reálném světě, ale rovněž, když si určité jednání a prožívání představujeme během čtení knih, prohlížení obrazů a soch, sledování filmů nebo také v průběhu psychoterapie a meditace."

Lze z toho vyvodit, že čteme celým tělem. Což nás může přivést k přemýšlení o tom, jak psát, aby náš text co nejlépe aktivoval "tělesné čtení".

Jan Tlustý v knize Příliš hlučná prázdnota (Host, 2022) představuje postřehy Marca Caracciola, která přináší enaktivní přístup ke čtení. Enaktivní přístup je založen na tom, že: „S událostmi, postavami, fikčním prostorem máme zkušenost, která vzniká v interakci textu s naší vlastní tělesně-kulturní zkušeností (takzvaná zkušenostní výbava či pozadí).“ (s. 132)

Zkušenostní výbavu či pozadí tvoří podle Caracciola (v interpretaci Tlustého) několik vrstev:

• Tělesná zkušenost – zkušenost s hladem, s vědomím polohy končetin, s vědomím pohybu, tyto prožitky bereme jako své, bez toho, abychom na ně vědomě zaměřovali pozornost (jde o předvědomou úroveň)

• Percepce – kontakt se světem prostřednictvím smyslů, jde o aktivní proces zkoumání prostředí; klíčová je role mentální imaginace (čtenáři jako by na vlastní kůži zakoušeli smyslové vnímání postav/vypravěče, jejich tělesné prožitky nebo pohyb)

• Emoce – díky vlastní tělesné zkušenosti dokážeme porozumět prožitkům postav (radosti, hněvu, strachu…), naše vnímání emocí je ovšem ovlivněno kulturně; předměty, lidi, místa apod. nevnímáme neutrálně, ale v nějakém emočním naladění, které se podílí na tom, jak to vše vidíme, jaký význam nebo hodnotu tomu přisuzujeme; jde o oboustranný pohyb, protože text aktivizuje stopy emočního prožívání, zároveň ovšem na text sami emočně reagujeme

• Vyšší kognitivní funkce – text je aktivizuje, jsou spojeny s porozuměním jazyku, gramatice vyprávění, paměti, a zároveň propojuje s nižšími rovinami (tělesně-percepčními); míra zapojení vyšších kognitivních funkcí se může lišit podle povahy textu (např. jeho poetiky – některé texty vyžadují větší intelektuální zapojení)

• Sociokulturní praktiky – při čtení využíváme kulturu a její hodnoty; znalosti, které máme o fungování institucí, společenským norem a sociální praxe; na druhou stranu text také působí na kulturní zkušenostní pozadí čtenáře a může nějak proměnit jeho hodnoty, utvářet jeho ideologii

                   (s. 144–147)

Imerzivita (zanořenost do textu)

Jak funguje imerze (podle Marie-Laure Ryanové v knize Narativ jako virtuální realita)

Ryanová se inspirovala u cvičení Ignáce z Loyoly, který psal o zapojení smyslů. Důležitou složkou je tedy tělesnost. Ignác z Loyoly (a Ryanová na straně 148) mluví o třech způsobech ponoření do biblického textu:

• „imaginativní promítnutí těla do znázorněného prostoru“,
  
• „účast na emocích postav“ a
  
• „přehrávání příběhu“.
  

Ryanová podle toho odlišuje prvky narativní gramatiky:

• scénu (prostorová imerze),
  
• postava (emocionální imerze) a
  
• zápletka (časová imerze). 

Tedy tři způsoby zapojení do narativu: prostorová imerze jako reakce na scénu, časové imerze jako reakce na zápletku a emocionální imerze jako reakce na postavy.