Základní zásadou v komunikaci i v těchto případech je respekt k lidské důstojnosti a snaha o podporu autonomie pacienta - i tito pacienti musí s léčbou nebo hospitalizací souhlasit. Naslouchat pacientovi, snažit se mu porozumět, ale i ověřovat si jeho tvrzení - to jsou základní předpoklady práce s těmito náročnějšími pacienty. (Linhartová, 2007)

Psychické onemocnění je ještě i dnes mnohými lidmi vnímáno jako zahanbující a komunikace o psychických obtížích je stále v některých rodinách tabu. Někdy je tedy úkolem lékařů, aby pomohli pacienta i jeho okolí nasměrovat k pomoci, kterou potřebuje, ať už v oblasti zdravotnictví nebo sociálních služeb. Počátečním zdrojem informací a kontaktů na zdravotnickou oblast bývá nejčastěji praktický lékař, v případě sociálních služeb a další podpory mívá kontakty zmapovány například linka důvěry působící v příslušném kraji.

U pacientů s psychickým onemocněním nebo autismem je důležité mít na paměti, že vliv na jejich fungování může mít krom onemocnění také užívaná medikace a její vedlejší účinky. Mezi nejčastější patří:

• pomalejší pracovní tempo a pomalejší myšlení, 
• poruchy pozornosti, 
• zvýšená únava, 
• poruchy spánkového režimu, 
• přibývání hmotnosti 
• emoční oploštělost. 

Všechny tyto proměnné mohou ovlivňovat práci zdravotníků a je potřeba se obrnit vysokou mírou trpělivosti, protože spolupráce s takovým člověkem může vyžadovat více času a jeho pokroky mohou být pomalejší, než jste běžně zvyklí. Současně výše uvedené obtíže nejsou zaviněny pacientovou neochotou spolupracovat nebo leností a není možné je vůlí zcela eliminovat.

Pro pacienty je nezbytné dodržovat zavedený režim a nepřetěžovat se, protože zvýšená míra zátěže a stresu může vést k relapsu - tedy ke zhoršení psychického stavu a k propuknutí akutní fáze psychického onemocnění, v případě osob s autismem k nárůstu úzkosti a meltdownu.