Za zaměstnání považujeme druh ekonomického zapojení člověka do společnosti, které je realizováno na základě pracovního poměru. Pracovní poměr je nejčastější formou pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci a platit mu za ni mzdu nebo plat. Naopak zaměstnanec je povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy.

Pracovní poměr může vzniknout uzavřením pracovní smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, to znamená na základě dohody, a dále volbou či jmenováním. Obsahem pracovní smlouvy je zejména: druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce.

Za vykonanou práci zaměstnanci náleží mzda nebo plat. Mzda má několik složek, a to pevnou složku (tj. paušalitost mzdy) a pohyblivou složku (kam patří i příplatky, osobní ohodnocení, prémie a odměny). Mzdu lze dělit dále na tyto formy:  časovou (množství hodin), úkolovou  (výkonová mzda), podílovou (někdy jako provize) nebo kombinovanou.

Ekonomické přesahy v průběhu pracovního poměru můžeme spatřovat v několika oblastech. Příkladem je náhrada škody jak zaměstnancem, tak zaměstnavatelem, a druhým odvětvím je oblast konkurenční doložky (která nesmí být delší než 1 rok).

Pracovní poměr může být rozvázán: dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve maximálně tříměsíční zkušební době. V případě výpovědi ze strany zaměstnavatele například z organizačních důvodů  náleží zaměstnanci odstupné, které může být až ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku (až dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy v případě například pracovního úrazu).

Literatura:

BLAŽEK, Jiří, Michal JANOVEC, Ivana PAŘÍZKOVÁ, Johan SCHWEIGL a Eva TOMÁŠKOVÁ. Ekonomické základy práva. 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2020. 188 s. ISBN 978-80-7598-699-3; kapitola 7.

Přednáška JUDr. Michala Smejkala, Ph.D.

Ověření znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit v následujícím odpovědníku.