Věcná práva lze jednoduše charakterizovat jako práva k věci. Jedná se zejména o právo věc držet, užívat a požívat. A rovněž právo s věcí nakládat, případně ji zničit. Věcná právě dělíme do dvou kategorií. První skupinu tvoří věcná práva k věci vlastní, tzv. „iura in re“, mezi něž patří vlastnické právo (dominium) a držba (possessio). Do druhé skupiny pak náleží věcná práva k věci cizí, tj. „iura in re aliena“, která zastupují zástavní právo (pignus) a hypotéka (hypotheca), služebnosti (servitutes) a právo požívací (ususfructus). Byť jsou obě kategorie dobře známy již z dob římského práva, termín „iura in re aliena“ vznikl až ve středověku.
 
Zatímco vlastnické právo představuje výlučné a všeobecné panství nad věcí, držba je pouze stavem faktickým a povahu vlastnického práva získává až po splnění určitých, předem stanovených podmínek. Jaký je tedy rozdíl mezi oběma pojmy? Zejména v diplomatickém materiálu vrcholného a pozdního středověku lze zaznamenat, že jsou oba pojmy často zaměňovány a používány synonymicky. Zatímco v pramenech římského práva byla držba od vlastnického práva striktně rozlišována, ve středověku (a tím máme na mysli obecně evropské prostředí), význam obou pojmů obvykle splýval. Typickým dokladem jsou prameny zemského práva, což je patrné zejména ze šlechtických a panovnických listin. Snahy o diferenciaci mezi oběma pojmy nicméně plynuly z městského prostředí, kde se v řadě domácích městských knih můžeme setkat s definicemi držby a vlastnického práva, jakožto dvou odlišných institutů. Zásluhu na tom má recepce římského práva, která nejvíce postihla právě prostředí velkých měst (u nás to bylo hlavně Brno a Praha). Po vzoru římských právníků se domácí právníci snažili zdůraznit, že držba je pouze jakýmsi předvojem vlastnického práva. Jinými slovy se jedná o stav, kdy držitel (possessor) má za to, že je vlastníkem věci, a to na základě předchozího nabytí věci, např. na základě kupní smlouvy nebo darovací smlouvy, byť se ve skutečnosti vlastníkem (dominus) nestal. Typicky tehdy, pokud k nabytí věci došlo od nevlastníka, resp. od neoprávněného. Nabyvateli (kupujícímu) tak náleželo pouze domnělé vlastnické právo, tedy držba. V případě, že se pravý vlastník objevil a požadoval vrácení věci, mohl nabyvatel namítnout její vydržení. K tomu, aby soud k námitce vydržení přihlédl, muselo být splněno několik podmínek, mezi něž patří uplynutí vydržecí doby (tempus), dobrá víra držitele - nabyvatele (bona fides) a skutečnost, že věc nebyla vyloučena z majetkoprávních transakcí (res habilis). Pokud tyto podmínky byly naplněny, nic nebránilo tomu, aby se z držitele stal vlastník.  

Jak jsme však uvedli výše, tato diferenciace se uplatnila zejména v prostředí středověkých měst. Zemské právo mezi oběma instituty neshledávalo zásadní rozdíly. Proto se nelze divit tomu, pokud se v listinách setkáme převážně s termínem "possessio", který označoval jak držbu, tak vlastnické právo. Při interpretaci je vždy zapotřebí přihlédnout k době a prostředí, v jaké pramen vznikl (historický výklad). S touto problematikou pak úzce souvisí systém tzv. děleného vlastnictví, které bylo typické pro celé feudální období, s jehož přežitky se lze ještě setkat ve Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 (ABGB), který představuje první moderní soukromoprávní kodifikaci rakousko-uherské monarchie . Jistě si vzpomenete na dva dobře známé pojmy, na něž jste pravděpodobně narazili nejen v učebnicích, ale také v pramenech. Jedná se o "dominium directum" a "dominium utile". Zatímco "dominium directum" představovalo přímé a výlučné vlastnictví věci, "dominium utile" bylo vlastnictvím užitkovým, odvozeným od přímého vlastnictví. Z dnešního hlediska můžeme "dominium directum" všeobecně přirovnat ke klasickému vlastnickému právu, neboť "dominus" byl oprávněn s věcí libovolně (v mezích zákona) disponovat, to znamená, že mohl věc dál prodat, případně darovat. Oproti tomu "dominium utile" odpovídá spíše dědičnému nájmu, který příslušnou osobu opravňoval k dlouhodobému užívání věci.

Předtím, než přejdete ke zodpovězení kontrolních otázek a zpracování týdenního úkolu, věnujte, prosím, pozornost dvěma níže přiloženým příspěvkům.