CÍL: Student dokáže definovat a vysvětlit pojmy verbální a nonverbální komunikace. Student dokáže analyzovat svoje slabé a silné stránky své komunikace.

3. Komunikace

Slovo komunikace je odvozeno z latinského slova „communicare“, které znamená něco společně sdílet. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o výměnu informací. Kristová definuje sociální komunikaci jako„…proces výměny – odevzdávání a přijímání zpráv. Tím, že se mezi dvěma nebo několika lidmi uskutečňuje vzájemná výměna informací, stávají se tímto informace pro všechny zúčastněné společné“(Kristová, 2004).
Komunikace patří mezi základní schopnosti lidí. Komunikace ovlivňuje kvalitu mezilidských vztahů, plnění pracovních povinností apod. Základem úspěšné edukace je správná komunikace. Komunikujeme prostřednictvím nonverbální komunikace, verbální komunikace, postojem nebo činem. Každý zvýše uvedených způsobů komunikace ovlivňuje nás i druhého vědomě i nevědomě a má svůj účel.
Účel komunikace může být:
1. Informační – kdy, sdělujeme, oznamujeme, předáváme nebo doplňujeme informace.
2. Přesvědčovací – kdy se snažíme někoho ovlivnit, získat něco.
3. Motivační – kdy se snažíme někoho upoutat nebo vzbudit zájem.
4. Instruktážní – kdy se snažíme někomu dát návod, instrukce nebo ho něco naučit.
5. Zábavnou – kdy se snažíme pobavit, rozptýlit, vyplnit volný čas.
 
Komunikace probíhá po určité časové ose, za určitých podmínek, v určitém prostředí.    
Na počátku komunikačního procesu stojí odesilatel/mluvčí (v našem případě edukátor), který posílá určité sdělení příjemci (v našem případě edukantovi) a to jednomu nebo skupině. Svoje sdělení převádí do kódů. Kód je znakový systém, pravidla, která zprostředkovávají přenos sdělení. Nejčastějším užívaným znakovým systémem je jazyk, ale můžou to být i např. dopravní značky, noty, chemické vzorce apod. Příjemce musí sdělení dekódovat (jednosměrná komunikace). Dekódování je zpětná interpretace smyslu a významu sdělení. U příjemce nikdy nemáme jistotu, zda sdělení dekódoval správně a zcela pochopil, co jsme sdělením zamýšleli. Příjemce může na sdělení reagovat a zašle odesilateli svoji odpověď (oboustranná komunikace) a tím mu poskytne zpětnou vazbu. Je nutné si uvědomit, že každá komunikace probíhá v určitém prostředí a v situačním kontextu, které můžou pozitivně či negativně ovlivnit komunikaci. V průběhu komunikace se můžou objevit i komunikační šumy (zkreslení informace) z důvodu například nedostatku pozornosti, únavy, bolesti pacienta apod. viz obr. 1.
Komunikaci můžeme rozdělit na:
1. Nonverbální
2. Verbální
 
Ad1) Nonverbální komunikace
Nonverbální komunikace je oproti verbální komunikaci vývojově starší. Nonverbální komunikace se uskutečňuje mimoslovně a zpravidla na neuvědomělé úrovni. Pomocí nonverbální komunikace vyjadřujeme svoje nálady, postoje a emoce. Nonverbální komunikace doplňuje komunikaci verbální a zesiluje její účinek. Nonverbální komunikaci můžeme rozdělit na proxemiku, mimiku, gestiku, haptiku, kinetiku, posturologii, chronemiku, pohled z očí do očí a úpravu zevnějšku.
 
Proxemika – je odvozena od latinského slova „proximitis“ což je vzdálenost. Jedná se o komunikaci prostřednictvím vzdálenosti mezi jednotlivými osobami a následným dodržováním hranic.  Jednotlivé vzdálenosti (zóny) můžeme rozdělit do 4 kategorii:
a) veřejnou (cca 360 – 760 cm)
b) společenskou (cca 120 -360 cm)
c) osobní (cca 30 – 120 cm)
d) intimní (cca 0 -30 cm)
Uvedené vzdálenosti lze považovat za přibližné, jelikož jednotlivé vzdálenosti se liší dle etnika, kultury a prostředí, kde jedinec žije.
Mimika – jedná se o komunikace prostřednictvím výrazu tváře. Nejčastěji mimikou sdělujeme emoce a odráží se v naší mimice náš aktuální psychický stav (např. radost, překvapení apod.).
Gestika – jedná se o komunikaci prostřednictvím horních končetin. Gesta můžeme rozdělit na znaky, což je například palec zvednutý nahoru. Další gesta jsou ilustrace a regulátory chování.
Haptika – je komunikace prostřednictvím dotyků. Nejběžnějším haptickým kontaktem, který používáme ve svém životě je podání ruky.  Pro dotyky na těle popisujeme dotyková pásma:
a) intimní (neomezené)
b) přátelské (nejčastěji jsou to místa v oblasti paže, ramen a vlasy)
c) společenské (oblast ruky)
Popsané dotyková pásma se mohou individuálně lišit.
Zdravotník ve své práci běžně zasahuje do intimního dotykového pásma pacienta, proto pro dotyk by měl mít svolení pacienta, měl by ho informovat, co bude dělat a měl by zvolit vhodnou délku, intenzitu a místo dotyku podle situace a okolností.

Kinetika – je komunikace prostřednictvím pohybů těla. Rozsah a rychlost pohybů úzce souvisí s momentálním emocionálním rozpoložením člověka.
Posturologie – je komunikace prostřednictvím postojů a polohy těla.
Chronemika – znamená časovou komunikaci, jak s časem hospodaří a jak ho využívá (např. za jak dlouho odpoví, za jak dlouho zavolá, zda chodí včas apod).
Pohled z očí do očí – tento druh komunikace patří k nejčastějším druhům nonverbální komunikace. Pokud vedeme s pacientem/edukantem rozhovor, měli bychom mít, pokud nám to situace dovolí oči ve stejné výši s ním. Nejvhodnější pozice pro vedení rozhovoru s pacientem/edukantem je v sedě, kdy sedíme s ním do pravého úhlu viz obr. 2. Toto způsob sezení umožňuje pacientovi/edukantovi mít s námi oční kontakt kdykoliv bude chtít. Méně vhodná pozice pro vedení rozhovoru je naproti sobě, kdy z hlediska nonverbální komunikace vyjadřuje „určitou konfrontaci“ viz obr. 3. Zcela za nevhodnou pozici pro vedení rozhovoru lze považovat pozici, kdy sedíme na opačných koncích viz obr. 4. Z hlediska nonverbální komunikace tento způsob uspořádání sezení znamená „nechci mít s Vámi nic společného“.  
Úprava zevnějšku – úprava zevnějšku zanechá v druhé osobě dlouhodobý dojem. Na tento fakt by měli zdravotníci pamatovat a by chodit vždy čistí, upravení, příjemně vonět a mít vhodný oděv.
 
Ad 2) Verbální komunikace
Verbální komunikace je vývojově mladší oproti komunikaci nonverbální. Do verbální komunikace můžeme zahrnout veškerou komunikaci prostřednictvím slov a symbolů (např. dopravní značky, noty, …). Verbální komunikace může být ve formě zvukové (mluvené slovo), grafické (psané slovo nebo tištěné) nebo zvukově-grafické. Pro verbální komunikaci platí to, že by měla být vždy jednoduchá, výstižná správně načasovaná a musí se přizpůsobit schopnostem, znalostem a věku člověka, se kterým komunikujeme. Při komunikace s edukantem bychom měli dávat přednost českým výrazům před použitím odborných termínů v latině nebo alespoň tyto výrazy a pojmy vysvětlit edukantovi.
Mluvené slovo doprovází paralingvistické projevy, jako je hlasitost řeči, výška tónu hlasu, rychlost řeči, množství a délka pomlk, délka slovního projevu, rytmus řeči. Nesprávné použití paralingvistiky může negativně ovlivnit komunikaci.
 
Pamatujte na to, že verbální komunikace musí být v souladu s nonverbální komunikací, činem, jinak vyvolává pocit nevěrohodnosti. U efektivní komunikace je vždy v souladu verbální, nonverbální komunikace a čin.
 
BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE

• DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. Praha: Grada, 2008. Expert. ISBN 9788024720180.
• JUŘENÍKOVÁ, Petra. Základy edukace v ošetřovatelské praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-2171-2.
• KRISTOVÁ, Jarmila a Zuzana. TOMAŠKOVÁ. Komunikácia v ošetrovateĺstve. [1. vyd.]. Martin: Osveta, 2002. ISBN 8080631077.