Tato podkapitola je citací podkapitoly 1.3.1 z knihy Duchovní rozměr pohybu v sekularizující se společnosti. Jako volitelný studijní materiál je zde uvedena v mírně zkrácené verzi (a s jedním dodaným červeným komentářem). Na závěr nalezneme zdroje užité ve vybraném textu (bez nich by totiž tento výsek nebyl kompletní).

Hlavní zdroj:

Hurych, E. (2019). Duchovní rozměr pohybu v sekularizující se společnosti. Brno: Masarykova univerzita. S. 52-56.

1.3.1 Univerzalita sportu versus jeho specializace. Amatérismus nebo profesionalismus?

Dlouho uměle udržovaný koncept amatérismu, který například zakazoval profesionálům účast na novodobých olympijských hrách, měl kromě mocensko-snobského přídechu mnoho dalších aspektů, postupně se však začal stávat neudržitelným, neboť sportovní kvalitu profesionálů nebylo možno dále přehlížet. V současnosti již nacházíme pouze několik reziduí, kde amatérský sport udržuje svou olympijskou nezávislost, jedná se například o box.

Pozn. V zásadě to stále platí. Amatérský box má (mimo jiné) totiž poněkud odlišná pravidla od profesionálního. Na LOH 2016 v Rio de Janeiro byli sice již přítomni někteří profesionální boxeři, ale nikoli ti nejlepší a následně také nepromluvili do pořadí na čelních místech. K zásadnímu průlomu ve smyslu splynutí hranic mezi amatérským a profesionálním boxem nedošlo ani na LOH v Tokiu 2020 (které proběhly ze známých důvodů v roce 2021). Situace je pro běžné fanoušky boxu poněkud nepřehledná i kvůli množství organizací a asociací a také s ohledem na rostoucí popularitu velmi blízkých sportů - kickboxu a zejména MMA.  

Zhoupnutím kyvadla do druhé extrémní polohy je však v současnosti obecně akceptovaná (zejména v oblasti pracovní) charakteristika amatéra coby „neumětela“ (dopouští se „amatérských“ chyb) a profesionála jakožto vzorného pracovníka (odvádí „profesionální“ výkon). Zatímco v době vzniku novodobých olympiád byla čest být amatérem a profesionálové byli pouhými nádeníky nehodnými zúčastnit se sportovního klání, nyní jsme svědky opačného extrému, v němž je profesionál postavou ryze pozitivní a amatér je pasován do role břídila.

Této problematice jsme se opakovaně věnovali v některých předchozích pracích (Hurych, 2007; 2009a; 2009b; 2009d). Pro podrobnější vysvětlení odkazujeme proto na ně. Pro potřeby našeho textu chceme pouze zmínit škodlivost obou extrémních pozic, neboť obě postrádají uměřenost a výrazně potlačují existující pozitiva jedné z vybraných charakteristik.

Profesionální výkon sportovce je takřka vždy veden směrem k rané specializaci, protože v konkurenci stále se zdokonalujících výkonů již nelze vystačit s talentem či usilovným tréninkem, nýbrž je nutná kombinace obojího, a to při spolupůsobení mnoha dalších okolností (fyzická odolnost, systematické tréninkové metody, absence zranění a nemoci apod.).

Kult sportovního výkonu nás ovšem odvádí od vnitřního obsahu pohybové činnosti, kterou přestáváme vnímat jako „celek“ v duchu principu areté (ctnosti). Tento princip sice směřuje k dosažení dokonalosti, ovšem nejde o dokonalost instrumentalizovanou, ale o dokonalost při zachování žití v plnosti (Hogenová, 2000a, 8–12). Kult maximálního sportovního výkonu také vede k nárůstu nadměrné individualizace a nezdravé sportovní soutěživosti (Oborný, 2001a, 83).

Univerzalita je určitou funkční obranou proti ztrátě identity sportovce způsobenou „přetechnizováním“ jeho výkonu, ať již v procesu tréninku nebo pří podávání výkonu soutěžního. Víceboje mohou představovat velmi dobrou příležitost, jak překlenout jednostrannost sportovního výkonu a posílit další antický princip, o němž v souvislosti s pohybovou aktivitou často hovoříme jako o přínosném prvku. Tím je princip kalokagathia (Hurych, 2009c).

Poměrně srozumitelným příkladem vývoje specializace ve sportu může být situace triatlonu, který se z původní výzvy v podobě extrémně fyzicky náročné výzvy pro sportovně založené jedince (jíž byl havajský Iron Man) stal při aplikaci zkrácených distancí olympijským sportem a velmi rychle nabral na popularitě (Triatlon, 2013). Od své původní podoby, při níž dominovali specializovaní plavci či cyklisté a k úspěchu mnohdy stačila jedna výborná a dvě průměrné disciplíny, se triatlon dostal do současné pozice, v níž je třeba na skutečně špičkové úrovni zvládat všechny tři disciplíny. Plavci, cyklisté či běžci si mohou zpestřit svůj program účastí v triatlonových závodech, ale na triatlonisty-specialisty většinou nestačí ani na regionální úrovni. Pouze občas se najde výjimka, jedním z nejúspěšnějších českých závodníků, kteří triatlon provozovali jako doplněk ke svému hlavnímu zaměření, byl v první dekádě třetího milénia mistr světa v běhu na lyžích Martin Koukal, který se účastnil dokonce i závodů Českého poháru v krátkém triatlonu a zejména v závodech XTerra, kde se zdatně potýkal se specialisty (Nohejl, 2005).  

Oproti triatlonu lze postavit kvadriatlon, v němž přibývá k plavání, cyklistice a běhu ještě jízda na kajaku. Ten, kdo sleduje triatlonové a kvadriatlonové soutěže, ten ví, jaký je zde rozdíl v konkurenci a jak se s přidáním jedné disciplíny naprosto mění výkonnost potřebná k úspěchu. Málokdo již dokáže udržet kvalitu výkonu ve čtyřech disciplínách na tak vysoké úrovni, jako to dokáží triatlonisté v případě disciplín tří. Kvadriatlon tak stojí poněkud ve stínu slávy triatlonu, čímž si však udržuje svůj méně komerční charakter a uniká tak (samozřejmě pouze do jisté míry) ze železného sevření diktátu výkonu. Dlouholetý úspěšný český závodník ve veteránských kategoriích Petr Mejzlík, k tomu v rozhovoru s Petrem Bezchlebou říká: „V kvadriatlonu je asi obecně problém jízda na kajaku. Není až tak lehké se na něm naučit, aby to trochu jelo. Také to není olympijský sport, tak se na něj kouká víceméně s opovržením“ (Bezchleba, 2010).      

Z pohledu spirituality pohybu tak můžeme pozorovat, jak se mění s rozšířením spektra víceboje vnímání dané sportovní disciplíny. Mění se vnímání činovníků a sponzorů, rovněž tak diváků, ale především se mění vnímání samotných sportovců. Čím méně prostoru zbývá na vnější atributy – prestiž a sláva, možnost finančních zisků na prémiích, přebujelost institucionálního a administrativního zajištění, tím více se motivace závodníků obrací směrem dovnitř k samotné podstatě vykonávané pohybové činnosti.

Empirická zkušenost autora s účastí na triatlonových závodech od těch skutečně vysloveně rekreačních (jako je např. Betonový muž ve Veselí nad Lužnicí či Dřevěný muž v Lukách nad Jihlavou) přes závody regionálních pohárů (např. Jihočeský pohár, Triatlonový pohár Vysočina) až po celorepublikově organizovaný Český pohár ukazuje, jak výrazně se liší atmosféra těchto závodů podle úrovně soutěže a jak rozdílná je motivace jejich účastníků.

V učebním materiálu předmětu Filosofie sportu pro studenty doktorského programu na FSpS MU v Brně uvádíme například tuto situaci: „… u triatlonových závodů se stalo před určitou dobou jakousi módou odměňovat nejúspěšnější závodníky finančně. Došlo k poměrně zajímavému jevu. Velice často se na startu začali objevovat závodníci výrazně přesahující úroveň daného závodu (například účastníci Českého poháru v závodech tzv. hobby úrovně). Většinou jich přijelo vždy právě tolik, kolik se udělovalo finančních odměn. Tyto závody se tak pro dané závodníky staly nejen možností pro zpestření tréninku, ale také jakousi formou přivýdělku“ (Hurych, 2013a).  

Samo o sobě nelze spatřovat negativum v tom, že jedinec v rovné soutěži zúročí své umění (přesněji řečeno svou výkonnost) a je za to finančně odměněn. Znovu tu však nacházíme prvek profesionalizace se všemi jeho atributy. Přestože výkon úspěšného a oceněného sportovce můžeme bez jakýchkoli rozpaků označit v běžném chápání za kvalitní, lze tu (viděno hegelovským prismatem) pozorovat zvrat kvality v kvantitu. Zatímco v kvalitě je ukryta komplexní schopnost a dovednost závodníka se všemi jeho pocity, kvantita je dána pouze dosaženým časem a v daném případě především pořadím v cíli.

Na názorném příkladu je možno ilustrovat rozdíl, který mezi kvalitou a kvantitou vzniká. Jeden triatlet nastupuje na start závodu do plavecké části v plavkách, zatímco někteří jiní soupeři oblékají neopren. Ten nejenže udržuje tělesné teplo a tím šetří energii, ale také nadnáší, čímž podstatně zlepšuje výkon v plavecké části. Poté závodníci usedají na kola, přičemž technologické vybavení je zde prvkem, který může ovlivnit cyklistický výkon v řádu desítek procent. V cyklistické části se vytvářejí různé skupinky, v nichž je možno pracovat na špici, ale také vézt se a vyčkávat v závětří. Běh je poměrně spravedlivým ukazatelem schopností závodníka. Přesto se v triatlonových závodech občas stane, že někdy je skupina závodníků špatně navigována a zabloudí. Autorovi tohoto textu se to stalo jenom v triatlonové v kariéře nejméně třikrát. Problémy se špatným značením trasy se nevyhýbají ani závodům nejvyšší úrovně. Pokud však vyjdeme pouze z výsledkové listiny, všechny zmíněné okolnosti jsou v ní potlačeny, žádné z nich v ní nenalezneme. Měřeno pouze výsledkovou listinou získáváme výstup kvantitativní, který nemusí (s ohledem na uvedené rozdíly) zcela proporcionálně korespondovat se skutečnou kvalitou předvedeného výkonu u jednotlivých závodníků.

Můžeme zakoušet různé naléhavé pocity, překonávat sami sebe, zatímco soupeř, který je v cíli o deset minut dříve, přebere finanční prémii, prohodí něco o tom, že si dobře zatrénoval a odjíždí na další závod. Po několika letech si spolu tuto pozici můžete vyměnit, i to je poměrně častá situace. Zde se ukazuje, že absolutní výkon je skutečně pouze kvantitativním ukazatelem. O tom, jaké hodnoty účast v závodě člověku přináší, nevypovídá takřka nic. Přesto však je dosažení absolutního výkonu velmi důležité, neboť je podmíněno tréninkem a motivace k tréninku v dlouhodobém horizontu musí mít svůj vnitřní rozměr, nemá-li závodník skončit v prvním okamžiku, kdy se přestává dařit.      

V antickém Řecku jsme se mohli setkávat s rozdělením pohybových aktivit na „techné athletiké“, které pohybové činnosti cílilo plně na výkon, a na „techné gymnastiké“, jež chápalo pohyb spíše jako umění. „Techné athletiké bylo zaměřeno na rozvoj určitých tělesných partií bez vztahu k celku, zatímco „techné gymnastiké“ směřovalo více k harmonickému rozvoji člověka, čímž směřovalo k ideálu kalokagathie (tamtéž). Bylo by povrchní a zjednodušené, abychom takový vztah přenášeli do současné sportovní sféry a aplikovali jej přímo na atletiku a sportovní (případně moderní) gymnastiku v představě, že gymnastika je blíže spirituálnímu vnímání než atletika.

Výkonová motivace je dnes tak esenciální součástí sportu, a to i u těch disciplín, které vyrůstaly z podhoubí „techné gymnastiké“, že ji lze pouze brzdit a doplňovat alternativními prvky, než se pokoušet ji ignorovat. Otázkou, jakým způsobem a proč se moderní sport stává rukojmím výkonu, se podrobně v publikaci K filosofii výkonu zabývá Hogenová (2005) a řeší ji také celá řada dalších autorů. Z těch českých a slovenských se například Jirásek (2005, 140–142) zabývá sportovním výkonem jako možností manipulace, Oborný (2001b) dokonce nachází zřetelnou paralelu mezi sportem a válkou.

V profesionálním sportu je výkon dominantním motivem, jinak tomu být nemůže. Ve své cestě za dokonalostí je profesionalita prvkem vyžadovaným, vrcholový sport je modelovým příkladem určitého ztvárnění pohybu, které je v naší společnosti nezbytné. Toto ztvárnění může být velmi přínosné, pokud se z něj ovšem neučiní jediný cíl pohybového snažení a pokud jsme schopni akceptovat také přínosnost prvků, jež obsahoval a dodnes obsahuje sport amatérský. Řečeno dnes poněkud nadužívanými termíny, dokážeme-li profesionalismus a amatérismus vnímat nikoli antagonisticky ale více symbioticky a ve využití potenciálu jejich synergie.