Komunikace ve zdravotnictví

Úzkostný pacient

Úzkost

nepříjemný stav od nejisté stísněnosti až po panický děs

Projevy úzkostného chování:

  • vegetativní - tachykardie, palpitace, pocení, nauzea, závratě ... pacient vzbuzuje v okolí pocit zhoršení stavu za účelem získání si pozornosti
  • psychosociální - tendence navázat kontakt, upoutat pozornost (zdravotníků, blízkých), získávat informace, vyžadování opakovaných informací, ujišťování se, nerozhodnost, odkládaní rozhodnutí

Úzkostní pacienti často do ordinace přináší složky plné zpráv z dřívějších lékařských vyšetření a zahrnou lékaře detailním popisem své zdravotní i rodinné anamnézy, znalostmi získanými z internetu a diskusních fór, případně stížnostmi na nevstřícnost lékařů, u kterých v minulosti byli. Linhartová (2007) radí u těchto pacientů pomalu prolistovat přinesenou dokumentaci, což může přinést větší přehled o zdravotním stavu, než pacientův “slovní vodopád”. Současně tím získá pacient pocit, že se jeho problému věnujete. 

Doporučení pro praxi

  • klidný a vstřícný přístup, přirozená autorita zdravotníka
  • vyhrazený čas a prostor (zajištění vhodného prostředí bez rušivých elementů)
  • informace přesné, jednoznačné a srozumitelné. Úzkostným pacientům je dobré vše podrobně vysvětlit. Seznámení se se situací a průběhem vyšetření pomáhá úzkost zmírnit. Podrobné vysvětlení výsledků vyšetření v kontextu pacientova věku a zdravotního stavu a z nich vyplývající popis léčby zase pomáhá zvýšit jistotu a pocit bezpečí. Úzkosti často u těchto osob pramení ze strachu o život. I malé náznaky v lékařově chování si mohou vykládat tím nejpesimističtějším způsobem. Je proto důležité, aby jim lékař míru ohrožení plynoucí z diagnózy srozumitelně a citlivě přiblížil a popsal jim možnosti další léčby. Zacházení do detailů, sdělování informací, které s danou aktuální situací nesouvisí nesdělujeme (zvýšila by se úzkost a tenze pacienta).

V klinické praxi se může setkat také s doprovodem pacienta (rodiče, blízcí příbuzní), kteří vykazují známky úzkostného chování. Níže uvedené doporučení platí i v tomto případě. 

Literatura

LINHARTOVÁ, Věra. Praktická komunikace v medicíně: pro mediky, lékaře a ošetřující personál. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1784-5.

Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše