5.5.1. Obecné otázky, terminologie a právní úprava

Dluhopisy a jejich vydávání upravuje zákon č. 190/2004Sb^[5]. Speciální úprava některých zvláštních typů dluhopisů je obsažena v obchodním zákoníku. V praxi se dluhopisy označují také jako „obligace" či „bondy"^[6].

Svou podstatou se dluhopis blíží směnce vlastní. Podobně jako ona totiž ztělesňuje právo majitele na splacení dlužné částky a současně povinnost emitenta (výstavce) toto právo uspokojit (§ 2 odst. 1 DluhZ).

V detailech se ovšem oba typy cenných papírů liší. Rozdíl je v prvé řadě v subjektech, které mohou příslušný cenný papír emitovat. Zatímco okruh výstavců směnky vlastní není nijak omezen, emitentem dluhopisu může být v zásadě jen právnická osoba^[7].

Další odlišnosti spočívají ve státním dozoru nad vydáváním dluhopisů. Bez ohledu na to, zda budou příslušné dluhopisy kótovány na veřejném trhu, platí, že emitent je může vydat teprve poté, co mu ČNB schválí příslušné emisní podmínky. Z dalších rozdílů lze uvést, že vztahy mezi emitentem a oprávněnou osobou se u dluhopisů podle § 7 odst. 4 DluhZ podpůrně řídí obchodním zákoníkem; naproti tomu u směnky se podpůrně aplikuje občanský zákoník.

5.5.2. Emisní podmínky a dluhopisový program

Emisní podmínky (§ 7 DluhZ) vymezují práva a povinnosti vlastníků dluhopisů a jejich emitentů. Na žádost emitenta je schvaluje ČNB. Emitent může žádat i o schválení více společných emisních podmínek, které budou stejné pro předem neurčitý počet emisí dluhopisů - tzv. dluhopisový program. Před vydáním každé jednotlivé emise je potom emitent povinen vypracovat pro příslušnou emisi doplněk dluhopisového programu.

5.5.3. Podoba a forma dluhopisů

Dluhopisy mohou být vydány v obou podobách, listinné nebo zaknihované. Forma dluhopisu není ovšem určena tak jednoznačně. Zákon výslovně zmiňuje pouze dluhopis na jméno (srov. § 4 DluhZ), související ustanovení zákona však naznačují, že nejde o jedinou přípustnou formu^[8].

K uplatnění práva na výnos z dluhopisu může jeho emitent vydat kupóny (srov. blíže § 2 odst. 5 a § 18 DluhZ a § 12 CenP).

Zvláštní variantu podoby a vlastně i formy dluhopisu představuje tzv. sběrný dluhopis (§ 35 DluhZ). Jde o listinný dluhopis, který v sobě kumuluje souhrn dluhopisů dané emise a který je ve společném vlastnictvím vlastníků podílů na sběrném dluhopisu. Oprávněná osoba tak uplatňuje své právo z titulu podílu na sběrném dluhopisu a nikoliv jako vlastník konkrétních dluhopisů. Na sběrný dluhopis se nepoužijí ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnicví.

5.5.4. Výnos dluhopisu

Výnos dluhopisu je odrazem aktuálních podmínek kapitálového a finančního trhu a také bonity emitenta. Určení výnosu může být např. následující: a) pevnou úrokovou sazbou, b) emisním disážiem (záporným rozdílem mezi jmenovitou hodnotou dluhopisu a jeho emisním kursem), c) slosovatelnou prémií, event. prémií v závislosti na lhůtě splatnosti a d) proměnlivou úrokovou sazbou odvozenou např. od jiných úrokových sazeb nebo cen komodit (§ 16 DluhZ).

Tyto možnosti určení výnosu jsou uvedeny v zákoně pouze demonstrativně, nic tak nebrání jiným, více sofistikovaným variantám. Splatnost dluhopisu se stanoví buď jednorázově k určitému datu, nebo splátkami.

 5.5.5. Postavení vlastníků dluhopisů

Běžný dluhopis není účastnický cenný papír a jeho vlastníci neovlivňují chování emitenta tak, jak činí společníci v obchodní společnosti - např. hlasováním na valné hromadě. Svůj vliv mohou majitelé prosadit pouze zprostředkovaně, což ale neznamená, že snad méně účinně: tím, že za určitých podmínek mohou požádat o předčasné splacení jmenovité hodnoty včetně poměrného výnosu^[9]. Uvedené právo úzce souvisí se zvláštním nástrojem ochrany zájmů vlastníků dluhopisů - schůzí vlastníků dluhopisů (§ 21an. DluhZ).  

Schůzi svolávají vlastníci dluhopisů nebo emitent. Svolání schůze majitelem dluhopisů bude méně časté. Většinou to bude právě emitent, kdo bude schůzi iniciovat, ostatně mu to v řadě situací ukládá zákon.

Povinně musí emitent svolat schůzi v případě tzv. „změn zásadní povahy" (§ 21 DluhZ). Zákon za ně považuje: návrh na změny emisních podmínek a dluhopisového programu, návrh na přeměnu emitenta nebo na uzavření ovládací smlouvy či smlouvy o převodu zisku, za určitých podmínek i návrh na uzavření smlouvy o prodeji (části) podniku nebo smlouvy o nájmu (části) podniku, prodlení s uspokojením práv spojených s emitovanými dluhopisy (trvající více než 7 dnů), návrh na vyřazení dluhopisů z obchodování na regulovaném trhu.

S výjimkou dispozic s podnikem musí být schůze svolána vždy, bez ohledu na to, zda plánové „změny zásadní povahy" vůbec mohou ohrozit řádné a včasné splacení pohledávek z dluhopisů (je tedy bez významu, zda jde o neutrální či dokonce výhodnou operaci, jež bude pro vlastníky dluhopisů přínosem). Krom toho musí emitent svolat schůzi v případě „změn, které mohou významně zhoršit jeho schopnost plnit závazky vyplývající z jím vydaných dluhopisů".

Schůze vlastníků je usnášeníschopná, pokud se jí účastní vlastníci dluhopisů, jejichž jmenovitá hodnota představuje 30% jmenovité hodnoty nesplacené části dluhopisů. K rozhodnutí schůze je potřeba prostá většina hlasů přítomných vlastníků (podle podílu na celkové nesplacené části emise), nejde-li o změnu emisních podmínek a doplňku dluhopisového programu nebo o ustavení a odvolání společného zástupce (k němu viz dále) - zde se vyžaduje kvalifikovaná tříčtvrtinová většina. V případě, že se schůze svolává kvůli „změnám zásadní povahy", musí být o schůzi pořízen notářský zápis.

Předčasné splacení dluhopisu může být potom dosaženo dvojím způsobem: Prvním z nich je situace, kdy schůze vlastníků sice souhlasí se změnou zásadní povahy, ovšem příslušný vlastník se schůze neúčastnil, příp. se jí sice účastnil, ale hlasoval proti schvalujícímu usnesení. Pak může vlastník žádat o přednostní splacení dluhopisu včetně poměrného výnosu^[10]. Uvedené právo je nutno uplatnit v propadné lhůtě 30 dnů od uveřejnění usnesení schůze a ve stejné lhůtě je pak emitent povinen tuto částku vyplatit (§ 23 odst. 4 DluhZ). Předčasného splacení lze dále dosáhnout i v případě, kdy schůze vlastníků dluhopisů nesouhlasí se změnami zásadní povahy[11] a určí, že pokud bude emitent postupovat v rozporu s jejím usnesením, je povinen předčasně splatit těm vlastníkům dluhopisů, kteří o to požádají^[12].

Možnost vynutit si předčasné splacení je důležitým, nikoliv ale jediným přínosem schůze vlastníků. Emitent je povinen účastnit se schůze a musí na ní poskytnout informace „nezbytné k rozhodnutí či přijetí stanoviska" (§ 21 odst. 3 DluhZ). Schůze může navíc ustanovit tzv. společného zástupce (§ 24 DluhZ), který mj. uplatňuje jménem všech vlastníků práva spojená s dluhopisy a také kontroluje plnění emisních podmínek.

5.5.6. Typy dluhopisů 

Státní dluhopisy a dluhopisy vydávané ČNB

Státní dluhopisy se vydávají na základě zvláštního zákona o státním dluhopisovém programu nebo na základě zmocňovacího zákona, který pověřuje ministerstvo financí vydat tento druh cenných papírů, resp. mu tento postup umožňuje.

Komunální dluhopisy

Oproti dřívější úpravě, podle které mohly komunální dluhopisy vydávat i banky, je nyní jejich emise svěřena výlučně územním samosprávným celkům (např. krajům). Emise je možná pouze po předchozím souhlasu ministerstva financí. Ministerstvo souhlas neudělí, pokud dospěje k závěru, že ekonomická situace územního samosprávného celku neumožňuje splnění závazků, které souvisí s komunálními dluhopisy.

Hypotéční zástavní listy

Hypotéční zástavní listy (dále také „HZL") se od ostatních dluhopisů odlišují zúžením okruhu svých možných emitentů a současně bezpečnějším krytím.

Hypotéční zástavní listy může vydávat pouze banka se zvláštní licencí a nejméně 90% krytí nominálních hodnot HZL musí představovat pohledávky z hypotéčních úvěrů. Jde o úvěry, jejichž splacení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti nacházející se na území členského státu EU nebo Evropského hospodářského prostoru.

Nic z toho by samozřejmě ještě nebylo dostatečnou zárukou zvýšené kvality HZL. Pohled do historie naznačuje, že žádná banka není imunní vůči krachu, a ani ty „hypotéční" samozřejmě nejsou výjimkou. Kvalitě HZL by také neprospělo, pokud by jejich emitent mohl např. poskytnout mnohamilionový úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitosti zlomkové hodnoty. O „bezpečné" krytí by nešlo ani v případě, pokud by hodnota nemovitosti sice odpovídala úvěrové částce, ovšem zástavní právo by bylo jedním z mnoha, které by na dané nemovitosti vázly.

Z uvedených důvodů zákon určuje, co může být podkladem pro krytí HZL. Mohou jimi být pouze ty pohledávky z úvěrů, které byly poskytnuty nejvýše do 70% zástavní hodnoty^[13] zastavených nemovitostí. Navíc na nemovitosti v zásadě nemohou váznout jiná zástavní práva; resp. je to možné jen za určitých striktních podmínek, které zajišťují, že bude preferována úvěrová pohledávka hypotéční banky a současně bude zajištěna hodnota příslušného krytí (v podrobnostech k tomu srov. § 30 odst. 4 - 6 DluhZ).

Zbytek krytí nominálních hodnot HZL - tzv. „náhradní krytí" - mohou potom tvořit jen velmi bezpečné aktiva, jejichž kvalita buď odpovídá nebo se blíží hotovým penězům. Může jít např. o vklady u centrální banky členského státu EU či jiného státu Evropského hospodářského prostoru^[14].

Konvertibilní a prioritní dluhopisy

Konvertibilní (vyměnitelný) dluhopis dává svému vlastníkovi právo volit mezi splacením dluhopisu a výměnou za jiný dluhopis(y) nebo akcie vydávané emitentem. Naproti tomu prioritní dluhopis nenutí svého vlastníka k nějakému výběru mezi dvěmi variantami. Prioritní dluhopis naopak kumuluje jak právo na splacení a vyplacení výnosu, tak i právo na přednostní upisování akcií, které emitent vydává. Vyměnitelné a prioritní dluhopisy upravuje obchodní zákoník^[15].

Podřízený dluhopis

Podřízené dluhopisy jsou ve srovnání s běžnými dluhopisy zatíženy větším rizikem. Jejich „podřízenost" spočívá v tom, že v případě likvidace, rozhodnutí o úpadku či - v případě zahraničních osob - jiného obdobného opatření u emitenta, obdrží majitelé těchto dluhopisů plnění až poté, co budou uspokojeni ostatní věřitelé. Majitel podřízeného dluhopisu má tedy pohledávku „předposledního pořadí" (poslední v řadě jsou společníci emitenta).

Podřízený dluhopis může být vydán pouze ve formě cenného papíru na jméno. V zájmu ochrany investorů zákon předepisuje, aby všechny materiály používané k propagaci takového dluhopisu uváděly, že jde o podřízený dluhopis.