Počátky novinářské profese

 

Již v 17. století „bylo shromažďování a zpracovávání dostatečného objemu zpráv a materiálů pro týdenní vydávání novin časově natolik náročné, že vydavatelé větších listů někdy již museli zaměstnávat „novináře“, (Zeitungschreiber). Námezdný pisatel zpráv – novinář na základě smlouvy sestavoval celý obsah jednotlivých vydání, sám si obstarával a vyměňoval informace se svými kolegy podobného povolání, sledoval další noviny a vybíral z nich vhodné materiály. Působil zpravidla nejen jako redaktor, ale také jako korektor. Společenské postavení těchto „novinářů“ bylo nevalné. Novinář se většinou rekrutoval z řad intelektuálního proletariátu a majetkově se nemohl srovnávat ani s vydavatelem, ani s korespondentem.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 35.) Určité společenské uznání však povo-lání novináře získalo (např. v poslední třetině 17. století zasedali dva novináři v městské radě v Augšpurku).

 

Až do poloviny 18. století psali autoři literárních děl především pro slávu či obecný užitek, nikoliv pro honorář. Kolem roku 1730 začal vznikat systém honoráře a tato změna umožnila vstup velkých literárních osobností do žurnalistiky (Johnson v Anglii, Voltair ve Francii, Lessig v Německu), které dokázaly, že i profesionální spisovatel může psát vysoce kvalitní díla. Novinář ovšem i v 18. století zůstával společensky periferizován. Řádkový hono-rář byl ovšem až vymožeností 19. století.

 

Výrazněji se novináři prosazovali v Anglii 18. století, zejména v Londýně. Ve velkých londýnských listech praco-valo již i několik profesionálních žurnalistů, kteří byli souběžně zpravodaji, překladateli a korektory.

 

Právě v tomto období se zde zrodil fenomén opozičního listu a kritického komentáře. Opozice vůči vládě se v Anglii během 18. století stala normálním jevem, u vlády se střídali toryové (protokonzervativci) a whigové (protoliberálové), země nadto již v tomto období disponovala relativně svobodným tiskem, který nebyl zatížen předběžnou cenzurou.

 

Vládnoucí kabinety a jejich administrativy nejprve ragovaly na opoziční tisk tradičními mocenskými prostředky, budovaly sítě agentů a donašečů, koncentrovaly informace o opozičních listech a zastrašovaly je, zvláště tis-kaře, kteří nesli před soudem odpovědnost za jejich obsah, přestože jejich podíl na redaktorské a vydavatelské práci po celé 18. století neustále klesal.

 

Nakonec se však moc s existencí opozičních novin smířila.

 

Ve Francii se novináři objevovali spíše až ve druhé polovině 18. století. Vzhledem k panujícímu absolutismu ovšem byla jejich role zcela jiná než ve Velké Británii, neboť zprostředkovávali informace především společen-ského a kulturního charakteru.

 

Jednalo se o komentátory oficiálních, ale i nizozemských či psaných novin; výsměšně se jim říkalo „žurnalisté klíčové dírky“. Vyměňovali si informace na „žurnalistických burzách“ v pařížských zahradách jako byly Tuille-ries, Lucemburská zahrada či Palais Royal. Největší věhlas si mezi nimi vydobyl zlomyslný žurnalista Métra.

 

Co se týče materiálního a sociálního postavení novináře v 17. století, převažoval u veřejnosti značný despektvůči práci novináře. Novináři pocházeli většinou z nižších vrstev, placeni byli málo, výjimečně měli stálý pravidelný plat. Často vykonávali své povolání jako „vedlejší úvazek“.

 

V 18. století se žurnalistice věnovali také materiálně zajištění jedinci, kteří sbírali a uveřejňovali informace z vlastního zájmu; měli i své kluby a docházeli do určitých salónů. V tomto období se také sporadicky objevo-vali lépe placení novináři. I když materiální zajištění novinářů stoupalo, jejich společenský respekt byl zane-dbatelný, což způsobovalo jednak množství lživých informací, které byly publikovány, jednak postranní způ-sob získávání informací pravdivých.

 

Až do pozdního 18. století novináři na kontinentě považovali za svůj úkol zdržovat se při zprostředkování informací vlastních soudů. V souvislosti s osvícenstvím a pozdějšími revolučními zvraty se začalo utvářet

jiné žurnalistické sebeuvědomění, které lze např. dobře zaznamenat u německého novináře Wilhelma Lud-wiga Wekhrlina: ten chtěl být „špionem publika“, „soudcem mravů“ a „advokátem lidstva“. Od časů osvícenství začali novináři usilovat o hledání podstaty událostí, nespokojovali se již s pouhým „informačním jevištěm“, naopak pronikali do zákulisí politických, společenských, ekonomických a kulturních jevů. Začali hledat vztah mezi jednotlivými událostmi, odhalovali příčinné souvislosti, kauzalitu vývoje, souhru příčin a následků pre-zentovaných událostí.

 

V raném 19. století ještě tento výklad profesní role nenalezl mezi novináři v Evropě mnoho stoupenců, nadto ji mohli vzhledem k podrobení tisku vládnoucími, často ještě absolutistickými nebo poloabsolutistickými establishmenty jen těžko praktikovat. Po r. 1848 se ale začala projevovat výčitka „bezideovosti“, přičemž vyhraněná ideová orientace začala být pozitivně vnímána – ideovost, a dokonce politická angažovanost se začala od novinářů očekávat, ba vyžadovat. Nárok na nestrannost, který byl namnoze prováděn z obav před cenzurou, byl zdiskreditován, dlouho se ovšem pevně držel v regionálních novinách.

 

Ve druhé polovině 19. století se i v kontinentální Evropě rychle měnilo žurnalistické sebeuvědomění.

 

Bylo zjevné nejen ze stranicko-politického tisku, nýbrž také z jiných novinových typů. Následky této změny se udržely až do přítomnosti.

 

PROFESIONALIZACE POVOLÁNÍ NOVINÁŘE

 

Ještě v polovině 19. století bylo i v Anglii, zvláště na venkově, povolání novináře vnímáno s pohrdáním. Avšak autoři úvodníků významných londýnských deníků byli již elitními žurnalisty, kteří navštěvovali prestižní kluby a salóny. V 60. letech 19. století se novináři stávali i absolventi univerzit. Postupně se povolání žurnalisty stávalo společensky únosné.

 

Především se ovšem profesionalizovalo samo povolání novináře. Obecně se jednalo o proces, v němž se profese novináře stala hlavním povoláním, a to se specifickými rolemi, funkcemi a znaky. Nelze však hovořit o plné profesi v přísném slova smyslu, jak tomuto pojmu rozumí moderní sociologie povolání. Až dodnes pro to chybějí určité vlastnosti, především zřetelný přístup k povolání, vzdělání, jasné kompetence a profe-sionální etika.

 

Přesto lze profesionalizaci žurnalismu v 19. století diagnostikovat, svědčí o tom četné doklady. Především počet osob, který povolání v 19. století vykonával, výrazně rostl. Zvyšoval se především personální stav u jed-notlivých, většinou velkých novin.

 

S rozšířením osob v redakci se diferencovala redakční struktura, a sice prostorově, stejně jako funkčně

 

(diferenciace na novináře věnující se oblasti vnitropolitické, zahraničněpolitické, ekonomické, kulturní, sportovní aj.).

 

Nedostatek prostoru nutil ke stěhování, rozsáhlejší stavební komplexy se musely přemisťovat, stavebně rozši-řovat nebo nově zřizovat. Díky vytvořenému místu bylo možno mít více redaktorů pro vzrůstající počet nakla-datelských oddělení. Dojem z vnitřního redakčního prostoru (a technických provozů) zprostředkovávají příle-žitostné fotografie ve slavnostních a jubilejních číslech jednotlivých novin.

 

V 19. století ještě mnohdy nebyla žurnalistika volena jako hlavní povolání.

 

Ke konci 19. století sice přibývalo stále více žurnalistů, kteří měli toto povolání jako hlavní profesi, současně ale také přispívalo více externích spolupracovníků, kteří měli jiná hlavní povolání.

 

Co se týče vzdělání, mnoho redaktorů bylo již v 19. století dotčeno vysokoškolským vzděláním, ovšem vlastní žurnalistické vysoké školství vznikalo až ve 20. století.

Jako jeden z prvních si význam vysokého školství pro profesi novináře uvědomil J. Pulitzer, který v r. 1903 uzavřel smlouvu s Kolumbijskou univerzitou v New Yorku. Univerzita za 2,5 miliony dolarů zařadila do výukového programu speciální novinářskou školu.

 

První fakultu žurnalistiky otevřeli právě na Kolumbijské univerzitě v r. 1912, jmenovala se School of Journalism Columbia University.

 

Žurnalisté 19. století pocházeli často ze vzdělaných měšťanských a úřednických rodin, hodně jich přicházelo z obchodnických, řemeslnických kruhů, méně z rolnického prostředí, v levicových titulech pak z prostředí děl-nického. To znamenalo v zásadě homogenní sociální původ a srovnatelný způsob socializace. Rozhodně nebyla žurnalistika pro neměšťanské vrstvy tak otevřená, jak to vzhledem k neregulovanému přístupu k povo-lání bylo možné. Lze také úspěšně pochybovat o tom, že toto povolání bylo tehdy přijímáno z nedostatku jiných měšťanských profesí. Dobré možnosti výdělku také hovoří přinejmenším u velkých novin proti sociální deklasaci žurnalistiky. Kde byly mzdy nižší a oficiózní tisk se nechal vydržovat poskytováním finančních pod-por různého charakteru, vytvářelo se pro žurnalisty korupční prostředí. Ale obraz tohoto povolání, jak je vytvo-řil ve své slavné komedii Die Journalisten Gustav Freytag, neodpovídá skutečnosti zcela.

 

Až do poloviny 19. století mělo mnoho žurnalistů předtím jiná povolání. Později tento podíl klesal, což je rovněž znak zvyšující se profesionalizace. Stále více novinářů vykonávalo své povolání po dlouhá deseti-letí, ba celoživotně, nemálo u jedněch a týchž novin.

 

Jako indikátor profesionalizace se obvykle také chápe existence profesních nebo stavovských organizací. Takové novinářské organizace byly ve většině evropských zemí zakládány až ve druhé polovině 19. století, tře-baže kořeny tohoto jevu bychom nalezli již v první polovině tohoto století. Původně měly společenský účel, snažily se ale také o zlepšení sociální péče o žurnalisty a jejich pozůstalé (nemocenské, úrazové, starobní, vdovské, sirotčí dávky, podpory v nezaměstnanosti apod.).