TÉMA 6 - Umělecké pozadí filmové hudby
Film jako
specifická oblast tvůrčí činnosti bývá zařazován do sféry umění. Jedná se o umění
nejmasovější a nejvíce spjaté s životním stylem a proměnami společnosti,
stejně jako s technologickým vývojem. Bývá někdy nazýván uměním 20. století,
byť si film svoje místo „mezi múzami“ musel postupně vydobýt a průběžně čelit
mnohým kritikám. V porovnání s klasickými zástupci umění totiž představuje
nejmladší odnož, která v sobě ale zároveň integruje výsledky a principy dříve
vzniklých druhů. Vedle toho je film uměním typicky vícevrstevným, to znamená,
že obsahuje jak složku vizuální a zvukovou, tak i společenskou či filozofickou.
Oproti samostatně
vnímaným zástupcům umění, jako je literatura nebo malířství, film povětšinou
klade větší nároky na pozornost vnímatele, který se musí vypořádat s více
smyslovými dojmy působícími současně.
Je na
místě také podobnost s již dávno vzniklými principy týkajícími se
dramatické, konkrétně operní sféry. Řeč je o wagnerovském principu tzv. Gesamtkunstwerku, který zjednodušeně
řečeno přiděluje všem složkám dramatického umění stejnou důležitost a dílo
takto vzniklé je výsledkem jejich vyrovnané součinnosti. Přestože filmoví teoretikové
přistupují k Wagnerovu odkazu podmínečně, například v diskutabilní
vyrovnanosti složek, která je odvislá nejen od filmového žánru, či jejich
zastoupení,[1]
určitou návaznost na tento princip nelze popřít.
Není
však objektivní zmiňovat pouze vliv starších druhů umění na film a nikoli
opačně. Řada autorů uvádí nejeden argument zpětného působení filmu. Děje se tak
jak ve smyslu světelného designu, kdy se pracuje s přímým „fokusem“ na
určité místo na jevišti, případně na postavu po vzoru střihových záběrů filmu,
tak i scénografické výstavby, gestikulace a pohybů herců, které se
redukují a zintimňují, a samozřejmě se zpětný vliv filmu dotýká i hudby.[2]
Jednou
z nejdůležitějších funkcí umění je funkce
estetická. Její výsadní postavení je dáno tím, že určuje uměleckou kvalitu
díla, i když je estetické hodnocení velice složitým a mnohdy dosti
subjektivním procesem. Důležitou roli v něm totiž hrají také zaužívané
a staletími prověřené postupy a dobové trendy.
Nehledě na přívlastek „estetické“ je ostatně jakékoli hodnocení filmu stavěno před několik překážek. Jeho komplexní pojetí totiž předpokládá velmi obsáhlé znalosti a zkušenosti hodnotitele v různých oblastech audiovizuálního umění, tedy nejen v hudbě. Předpokládá-li se naopak hodnocení filmové hudby jako takové, musí být stanovena pevná kritéria. Někdo může totiž dané dílo hodnotit z hlediska souznění a přiléhavosti hudby vzhledem k dění na plátně, případně naopak funkční odlišnosti mezi obrazem a zvukem, jiný zase obrací svoji pozornost na užité prostředky a originalitu.
Rozdílná
kritéria budou stanovena i při hodnocení odbornou veřejností oproti výkladu filmové
hudby ve školním prostředí. Claudia Gorbman pojala hodnocení filmové hudby
obecněji a sestavila pět typů náhledů na hodnocení filmové hudby dle zaměření a
cíle. Prvním je typ hudební, který se zaměřuje výhradně na hudební stránku filmového
doprovodu. Následuje typ konzumní či obchodní, zaměřený na cílovou skupinu ve
smyslu hodnocení zvukové kvality, interpretace, ale také na sestavení a uspořádání
hudebních stop na vydaném „soundtrackovém“ nosiči (či v jeho virtuální podobě)
nebo jejich úplnost vzhledem k hudební stopě filmu. Třetí je typ
akademický. Představuje zájem o funkčnost hudbu v daném filmu a jeho hudebně-filmovou
analýzu. Poté zbývá ještě typ kulturní a mainstreamový. Zatímco hodnocení
kulturní se zaměřuje na specifika kulturně-společenská, případně historická, mainstreamový
typ hodnocení odpovídá klasické filmové či hudební kritice s důrazem na
poskytnutí obecného obrazu a shrnutí kvalit hudby daného filmu ve smyslu popularizačním.[3]
Jistou nejednoznačnost v definici vykazuje filmová tvorba vzhledem k estetickému vymezení. Estetično, tedy pojem shrnující různé typy estetických kvalit, vyčleňuje tradičně tři oblasti krásna. První z nich jsou přírodní jevy, kam se řadí i krása člověka. Tyto jevy ovšem nelze spojovat s tvůrčí činností lidí. Ta se projevuje teprve ve druhé oblasti krásna, kterou zastupují mimoumělecké výtvory. Konkrétně se může jednat o řemeslné výrobky, stavby či nejrůznější užitkové produkty. Poslední oblastí estetična je samotné umění čili estetická hodnota uměleckých děl.[4]
Na první
pohled jsou tři zmíněné oblasti krásna obsahově dosti izolované. Přesto však
mezi nimi existují společné prvky, a to zejména u mimouměleckých výtvorů člověka,
stejně jako u třetí a zároveň nejzávažnější estetické oblasti, kterou je umění.
Přírodní jevy spolu s lidskou krásou hrají v estetickém cítění lidí
nezastupitelnou roli a tvoří jakýsi základ pro vznik krásna. Element
lidské tvůrčí činnosti na druhou stranu nabízí mnohem větší možnost propojení
zbylých dvou oblastí, které mohou být v určitých případech vzájemně
podmiňující. S takovýmto dvojsečným charakterem se lze setkat právě u filmového
průmyslu. Zde totiž ve vzájemné symbióze vzniká produkt, za kterým stojí na
jedné straně řemeslná práce režisérů, kameramanů, scénáristů a mnoha dalších
profesí, na straně druhé pak umělecké kvality filmu vznikající součinností
emočního náboje, kvalit zkomponované hudby, hereckých výkonů, vizuálního zpracování
a v neposlední řadě uchopení námětu filmu. V mírně přeneseném významu
však lze tvrdit, že dobré zvládutí řemesla je vždy podmínkou vzniku umění.
Problematika
filmové hudby někdy bývá zmiňována ve spojení s jistými negativními faktory, které
ji provázejí více či méně v průběhu celého jejího vývoje, ať už
z hlediska čistě hudebního či estetického.
Jedním
z hlavních a nejčastějších témat kritiky na úkor filmové hudby bývá její
závislost na klasické hudbě (→ Téma
3). Odborná i laická veřejnost, většinou v čele s představiteli a stoupenci
právě klasické hudby, považují mnohá filmová hudební díla za pouhé parafráze
děl klasických skladatelů. Jedná se o velice problematické soudy, které se sice
mohou zakládat na mnohých pravdivých argumentech, nemusejí však vždy
zohledňovat všechny aspekty vzniku filmového díla, včetně plnění požadavků
režiséra či producenta.
V těchto
souvislostech bývá opět vzpomínáno na skladatele Gustava Holsta, jehož
orchestrální suita Planety (The Planets) z 20. let minulého století
inspirovala mnoho mladších skladatelů, především pro svoji typickou hudební stylizaci,
v níž vytvořil prvotní dojem, hudebně-sémantickou základnu vesmírného prostředí
(viz předešlé téma). Zvláštní pozornost si zaslouží především část Mars.
Zde se totiž objevuje ona později hojně užívaná bohatá instrumentace
s výraznými rytmickými prvky, „forte“ žesťových nástrojů v pevných dlouhých
tónech nápadně odkazujících k mytickému významu této planety coby symbolu
války.
To vše
se ve značné míře promítlo do sci-fi snímků hollywoodských filmových studií,
kde autoři jako John Williams, Jerry Goldsmith, James Horner nebo Alex North
stojí evidentně za Holstovým odkazem. Vzájemná mezigenerační inspirace a jistý
eklekticismus mezi tvůrci ale nebývá ničím neobvyklým a netýká se to jen hudby
filmové.
Nelze
samozřejmě popřít, že hudba ve filmu využívala v jeho počátcích mnohdy necitlivě
prostředků klasické hudby. Vzpomeňme hudební antologie k doprovodům němých
filmů (→ Téma
2). Ty v podstatě uměle vytvářely nové významy v hudbě původně
směřující ke zcela odlišným uměleckým cílům. Vysoké umění transformovaly do
podoby prosté hudební kulisy.
Autorská
filmová hudba poté díky stěžejním skladatelským osobnostem začala formovat svůj
vlastní jazyk, byť v závislosti na klasické hudbě. Pro mnohé je možná i
dnes filmová hudba produktem přebírání cizích postupů, obzvláště ta symfonická.
Je ale známo, že v profesionální hudební tvorbě po staletí fungují vedle novátorských
směrů určité ověřené postupy, které jsou dalšími generacemi přebírány či dotvářeny.
Přitom se na ně nenahlíží jako na plagiáty, jelikož představují pouze dílčí elementy
v množství jinak originálních a umělecky stejně hodnotných postupů daného
autora.
Jinou
perspektivu nabízí téma tvůrčích skupin spojených určitým uměleckým ideálem
nebo zaměřením. V období romantismu se například hovořívá o Beethovenových
epigonech, kteří se hlásili k jeho tvůrčímu odkazu. Vytvářeli tím díla v základu
neoriginální, nicméně nelze tvrdit, že by se jednalo o podřadnou či řemeslně
špatně odvedenou práci. I ve filmové hudbě můžeme nalézt takové seskupení
autorů, kteří si poměrně zachovávají tvůrčí osobitost, přestože vycházejí
z určitých společných kompozičních ideálů a jejich hudba pak logicky (záměrně)
vykazuje společné znaky. Příkladem zde může být již zmíněná společnost Remote
Control Productions založená Hansem Zimmerem.
Počínání
některých filmových skladatelů rovněž vyplývá čistě ze skutečnosti, že drtivá
většina z nich náležela a zčásti dodnes náleží do skupiny tvůrců klasické (koncertní)
hudby. Prosté napodobování ze strany filmové hudby je tedy z mnoha úhlů
pohledu relativní.
Ačkoli není
příhodné pouze obhajovat filmové skladatele, častou praxí režisérů nejen z hollywoodských
studií bývají dočasné hudební stopy, které jsou posléze předány skladatelům
jako vodítko pro jejich práci (→ Téma
4). Urputnost některých režisérů pak způsobuje právě invenční sterilitu
takto vyprodukovaného doprovodu, kdy se většinou jen kopíruje nálada a zaměření
dočasné hudby bez větších nároků na vlastní přínos skladatele. Nakonec to ale bohužel
bývá právě skladatel, kdo stojí na pranýři.
Zajímavé
je rovněž to, že takovouto mírou kritiky bývá většinou zaplavována pouze jedna
odnož filmové hudby, tedy klasická, respektive symfonická. Ostatní žánry filmové
hudby, kterých je vzhledem k rozrůzněnosti filmových děl nespočet,
nebývají tak často terčem negativního hodnocení, alespoň ne ve vztahu k
uměleckému napodobování jiných děl. Bylo by možná výhodnější nazírat na
filmovou hudbu klasického (tradičního) rázu jako na součást klasické hudby,
která má pouze odlišné funkční zařazení.
V tomto
případě se jedná hlavně o autorskou hudbu, tedy takovou, která je vytvořena přímo
pro účely daného filmu. Hodnotí-li se také druhý typ filmové hudby, tedy hudba archivní,
sestavená jako soubor skladeb různých autorů, vyvstává opět otázka její umělecké
hodnoty. Tento postup může působit pohodlně až nedbale, pouze s povrchní návazností
na film. V nemalém množství případů je ale opak pravdou. Pokud jde o tvůrčí
sémanticky podmíněný záměr, bývá výběr skladeb proveden pečlivě vzhledem
k povaze a sdělení filmu. Za zhotovení kompilačního soundtracku,
jehož počátky sahají téměř do poloviny minulého století, většinou zodpovídají
režiséři.[5]
V
„čisté“ podobě, kdy je zvolená neautorská hudba vybrána účelně pro daný snímek,
můžeme kupříkladu vnímat skladby Gustava Mahlera v jednom z prvních
filmů s takto koncipovanou hudební složkou, kterým je Viscontiho Smrt v Benátkách [Morte a Venezia, 1971], natočený podle
stejnojmenné novely Thomase Manna. Neautorská hudba samozřejmě nesmí být opomínána
v biografických či historických filmech. Snímky jako Amadeus [Amadeus, 1984]
nebo Hrát z listu [Impromptu, 1991] představují zcela jinou
odnož práce s nepůvodní hudbou. Je jí zde užito jako prezentace tvorby
osobností, kterým jsou tyto filmy věnovány. Ty mohou být přímo zařazeny do děje
coby hlavní hrdinové (viz výše uvedené tituly), nebo vystupují skrytě v určitých
scénách či vedlejších dějových liniích. To je případ Fryderyka Chopina, jehož
hudba plní vedle skladeb jiných autorů (L. van Beethoven) různé funkce ve filmu
Pianista [Le Pianiste, 2002].
Poměr
autorské a neautorské hudby může být ve filmech proměnlivý. Stává se dokonce, že
autorskou hudbu zastupuje pouze jediná skladba, která se může opakovat jako leitmotiv
na různých místech filmu. Z hlediska celkového množství hudby pak
převažuje druhá skupina.
Na
druhou stranu tvoří v případě neautorských hudebních podkladů výjimku titulní
písně, které se v podobě samostatného uvedení bez spojitosti s obrazem
a celkovou hudební koncepcí filmu mohou jevit jako samoúčelná hudební čísla. Ve
skutečnosti se ale v konečném důsledku jedná o mnohem více, nehledě na to,
že jsou většinou vytvářeny pro daný film.
Vzhledem
k tomu, co bylo zmíněno, není překvapující, že se v debatách o
filmové hudbě objevuje i problém duality tzv. artificiální a nonartificiální hudby,
ačkoli je otázkou, nakolik lze objektivně srovnávat funkci hudby koncertní a
filmové. I přes nemožnost jasného vymezení jednotlivých hudebních žánrů dle tohoto
kritéria, které je dnes typicky užíváno středoevropskou hudební teorií, může
být na filmovou hudbu opět nahlíženo jako na pomezní oblast. Vztáhneme-li ono vývojově
podmíněné a výkladově složité „art./nonart.“ čistě na funkce užité hudby,
nikoli jen na hudební žánr (což bývá poměrně častým nešvarem), pak skutečně
nelze filmovou hudbou jednoznačně zařadit pouze do jedné kategorie.
Jedná-li se o prosté hudební podkreslení
romantického filmu, které zde plní pouze funkci jakéhosi „katalyzátoru
sentimentality“ bez hlubšího sémantického přesahu, nebo je divák konfrontován s diegeticky
užitou hudbou dokreslující prostředí zábavních podniků nebo vesnické tancovačky,
jistě lze hovořit o jeho nonartificiální povaze. I zde nás však dostihne relativita
takového soudu. Vzpomeňme na typické užití písně It’s a Most Unusual Day
v Hitchcockově filmu Na sever
severozápadní linkou [North by Northwest,
1959] (→ Téma
5). V konkrétní scéně filmu se jednalo o hudební pozadí restauračního
zařízení, kde by hudba nemusela mít žádný hlubší význam. Opak ale byl pravdou. Přestože
tato hudební hříčka v podobě skrytého odkazu užité neměla na vyznění děje
významnější dopad, pro pozorného posluchače představovala vyšší významovou rovinu.
Rozkolísanost
filmové hudby tedy může stát mezi jeho funkčně-obsahovou stránkou a zčásti
samozřejmě i žánrovým zaměřením, které předpokládá různou úroveň uměleckého zpracování
či interpretace. Poslední poznámkou k definování filmové hudby je informace, že
artificiální hudbu mnoho autorů vysvětluje ve smyslu strukturnosti a
systémovosti, profesionalizace či institucionální a teoretické základny. Mnohdy
bývá uváděna i potřeba notační fixace hudby. Jakkoli kontroverzní mohou
být tyto aspekty co do důležitosti v uměleckém vyjádření, jistě není těžké
si udělat představu o slabinách teorie „art./nonart“.
Dalším
neméně frekventovaným tématem již dlouho provázejícím hodnocení uměleckých děl
je problematika kýče. I když se tento fenomén objevuje tradičně ve spojitosti
se staršími druhy umělecké produkce, nelze se od něj oprostit ani při hodnocení
filmové tvorby. Přispěly k tomu také analytické aktivity významných
osobností „moderní“ estetiky a sémiotiky, jako byl Umberto Eco. Uchopení této problematiky
však v sobě skrývá mnohá úskalí. Prvním a zároveň nejpodstatnějším z nich
je samotná definice pojmu kýč. Přestože se o vyřešení tohoto problému pokoušelo
mnoho teoretiků oborů estetiky, filozofie i muzikologie, vymezení znaků,
rozsahu jejich působnosti a podmínek vzniku téměř vždy vykazuje nedostatky nebo
je v rozporu s jiným výkladem.
Běžně
se kýč definuje jako něco, co je pouze zdánlivě líbivé, bez umělecké hodnoty.
Někdy se v tomto duchu hovoří o tzv. intenzivním uměleckém přechodu, kdy
umění přechází v neumění.[6] Jindy se, zvláště
v estetických spisech, objevuje přívlastek „esteticky defektní“. Řada
autorů se nicméně snaží vyvarovat přímé definici (!) a uvádějí spíše obecné
vlastnosti kýče. Zřejmě nejznámějším z nich je především v českém
prostředí Tomáš Kulka, který se zabývá právě problémy současné estetiky, jako je
hodnocení uměleckého díla, definice umění, problémy kýče a podobně. V jeho
podání má kýč tři základní vlastnosti, pomocí kterých lze opisem problematický
výklad kýče alespoň zčásti objasnit.
První
vlastností kýče je, že se týká témat, která jsou všeobecně považována za krásná
nebo mají silný emocionální náboj. Druhou vlastnost představuje podmínka, že
téma, které kýč zobrazuje, musí být okamžitě identifikováno. Poslední určující a
možná i nejobtížněji rozpoznatelnou vlastností kýče je, že neobohacuje asociace
spojené se zobrazeným tématem.[7] Na základě toho by bylo možné
konstatovat, že rozpoznání kýče v umělecké tvorbě na základě daného popisu může
být stejně složité, jako poskytnout jeho platnou definici.
Vztáhne-li
se tato velice specifická problematika na filmovou hudbu, jistě by v mnoha
případech došlo k úsudku, že je v ní obsaženo mnoho kýčem označitelných výtvorů,
ne-li že je produktem tzv. mid-cultu neboli střední kultury. Ta povětšinou pouze
přebírá postupy „vyšších“ umění a snaží se tak uměle nabýt na vážnosti a kvalitě.
Na první pohled totiž v mnoha filmových žánrech vystupuje hudba pouze coby
onen citový katalyzátor a nejednou bývá užito osvědčené instrumentace či kompozičních
postupů pouze pro efekt. Hudba mnohdy svojí přílišnou popisností a zvolenými prostředky
navozuje atmosféru dané scény, aniž by k tomu bylo zapotřebí jakékoli dějové
či situační návaznosti. Má pak velice podbízivý prvoplánový charakter, který má
společné jádro s Kulkovou druhou a částečně i třetí vlastností kýče. Tato
skutečnost bývá ostatně vytýkána i klasické hudbě programního charakteru, pokud
použitá stylizace nedává příliš prostoru pro posluchačovu fantazii a sama mu prozrazuje,
co si má v daném místě skladby představovat.
V ohromném
penzu filmů, které bylo od doby vzniku tohoto umění vyprodukováno, však nelze
mluvit pouze o očekávaném romantickém působení filmů, příkladně s tématikou
lásky a přátelství nebo s dnes velice populárním akčním zaměřením filmů,
ve kterých zejména americké filmové ateliéry nezapomínají na hojnou dávku patriotismu
a mezikulturní či rasové hyperkorektnosti. Zaměříme-li se pro ilustraci na
film Titanic [1997], je
evidentní, že přes pozlátko komerční hollywoodské produkce, která v dnešní
době dostává lehce pejorativní charakter, působí na diváka v průběhu filmu
nejen faktor hlubokého citového vzplanutí mezi dvěma pasažéry, doprovázeného
hudebním tématem titulní písně, ale rozhodně také skutečné historické pozadí
této nešťastné plavby a monumentalita celého příběhu. Emoční působení tohoto
filmu možná způsobilo mimo jiné to, že už samotný poslech použité hudby způsobí
v zasvěceném posluchači citové pohnutí, které v sobě koncentruje směs
pozitivních a negativních emocí vztažených k celému příběhu a osudu lidí,
kteří byli svědky či oběťmi této katastrofy.
Ve
prospěch filmové hudby mluví rovněž fakt, že filmový průmysl je, jak již bylo
nejednou konstatováno, komerční masovou záležitostí a hudba zde může plnit i
jiné funkce. Její použití ve prospěch emotivnosti a atraktivity určitých scén by
se tudíž dalo považovat za opodstatněné, byť umělecky méně hodnotné. Sám Eco ve
svém díle Skeptikové a těšitelé (Apocalittici e integrati) vydaném poprvé
v roce 1964 připouští, že pokud má hudba způsobit jistý druh tělesné či
duševní stimulace a daří se jí to, nelze ji nazývat kýčem, pokud byla pro tento
účel zkomponována a neaspiruje na v tomto případě nedosažitelné vyšší
umělecké uplatnění.[8]
Řadě situací
by možná odpovídal výrok, že hudba je pouze natolik kýčovitá, nakolik je kýčovitý
film, ve kterém zní, i když by se jistě i v tomto ohledu našla řada
výjimek, kdy ztvárnění děje či vizuální působivost zvyšují kvalitu snímku a kompenzují
hudební nedostatky a naopak. Závisí to v mnoha ohledech na různém
tvůrčím potenciálu režiséra a skladatele. Navíc nelze ani zde zapomínat na
zásadní element, kterým je sám hodnotitel. Přestože existují platné a obecně
uznávané standardy pro hodnocení filmových děl, faktor osobnosti diváka není
radno brát na lehkou váhu. Stává se poměrně často, že se kritikou a odborníky
zatracovaný snímek těší velké popularitě diváků. Je pak na zvážení, do jaké
míry má daný film plnit umělecké předpoklady, pokud je určen spíše k pobavení
diváka. Vždyť i leckteré zásadní dílo světové hudební literatury ve své době a
při tehdejší praxi sloužilo pouze k pobavení posluchače či interpreta a
nemělo větší (dnes možná často uměle) přisuzované umělecké ambice, ať už se jednalo
o středověké madrigaly, klasicistní serenády či svého času komické opery.
Celkově
lze říci, že je filmová hudba oblastí hudební tvorby, jejíž kvalita zpravidla
(ne výhradně) kolísá přímo úměrně s kvalitou filmu a většinou i s vynaloženými
prostředky. Množství filmových děl je enormní, a je tedy více než pravděpodobné,
že vedle „bestsellerů“ vzniká i podstatné množství nekvalitních výtvorů stejně
jako v jiných druzích umění. Významnou roli při hodnocení filmu, ať už z hlediska
hudebního či estetického, hraje rovněž komerční charakter většiny děl, což je průvodní
jev vzniku téměř každého filmu a nelze jej brát jako omezení, protože je to ve
většině případů jeho účel. Navíc se nejedná vždy o limitující faktor vzniku
kvalitní a umělecky hodnotné hudby.
[1] STOPPE, Sebastian (ed.). Film in Concert: film scores and
their relation to classical concert music. Glückstadt: VWH, Verlag Werner
Hülsbusch, 2014, s. 11–12.
[2] Srov. např. LISSA, Zofia. Ästhetik
der Filmmusik. Leipzig: Henschelverlag, 1965, s. 384–392.
[3] Srov. GORBMAN, Claudia. The State of Film Music
Criticism. Cinéaste. Cineaste Publishers, 1995, 21(1/2),
72–75.
[4] Srov. VIČAR, Jan a Roman DYKAST. Hudební
estetika. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Hudební fakulta, 2002, s.
11–12.
[5] Více viz NEUMEYER, David (ed.). The Oxford handbook of film music
studies. New York: Oxford University Press, 2014, s. 291–302.
[6] Viz VOLEK, Jaroslav. Základy obecné teorie umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
1968, s. 18.
[7] Srov. KULKA, Tomáš. Umění
a kýč.
Praha: Torst, 1994, s. 41–52.
[8] Více viz ECO, Umberto. Skeptikové a
těšitelé. Praha: Svoboda, 1995, s. 141.