Audiokomunikace či audioposlech patří k nejpřirozenějším a též nejstarším způsobům sdělování informací, a to už od prehistorických dob, jak ve vnímání ruchů světa, kořisti i predátorů, tak ve vyprávění a poslechu příběhů a legend rámujících jistě pozoruhodnou filosofii sběračů a lovců kdesi u kmenového ohně. Sluch je zároveň tím, který, zdá se, nejpodstatněji utváří citovou či vztahovou komunikaci. Nepochybně víc, než zrak, jakkoliv je vizuální vjem obvykle křiklavější. 

Tento kurz by měl otevřít zrak pro zvuk. Měl by ukázat specifika audiotvorby, bohatost jejích forem. Měl by pomoci objevit a uchopit cit pro rozhlas. Samozřejmě nejen skrze moudra vyučujícího/vyučujících, ale především skrze jeho/jejich individuální dramaturgické doprovázení jak při tvorbě studentských cvičení, která budou spočívat v jednoduchých hrách se zvukem v jeho rozmanitých formách, aby si student mohl ohmatat nosnou sdělnost zvuku, tak při tvorbě závěrečné práce, ve formě jednoduché (ale zvukově vyladěné) reportáže. Přičemž reportáž není celkem banální rozšířená zpráva, kde autor suše popisuje „kdy, kde, co, jak, proč“ s využitím nějakého toho nahraného hovoru, jakkoliv se pro tento tvar slovo reportáž zhusta používá. Reportáž je kreativní a dosti individuální žánr vtahující posluchače do děje skrze příběh, skrze osobu reportéra, s promyšleným audiodesignem. 

Rozhlas se nevyjadřuje slovem, nýbrž zvukem, který má přinejmenším tři formy: slovo, ruch, hudbu. Přesto první a mnohdy jediný plán mnohých zpravodajsko-publicistických sdělení v tuzemských zvukových médiích spočívá ve verbální rovině. Jakkoliv verbální sdělení ve zpravodajství a publicistice bezpochyby hraje prim, tento kurz by měl ukázat, naučit, vyzkoušet, že zvukovost sdělení nemusí spočívat jen v bezduchém „inzertování“ či „pokrývání“ slova víceméně bezduchými, zcela nesdělnými, prvoplánovými zvukovými obrazy (ruchy), které jen popisují řečené, verbální informaci nerozvíjejí a jen ji dublují. Mediální komunikace zrychluje, je stále méně času na sdělení většího množství informací. V rozhlasu je přitom možné přinést až několik rovin sdělení v jednom jediném časovém úseku, totiž samotné slovo, způsob jeho zvukového vyjádření, rámující zvukový obraz (ruch, zvukové záběrování, dynamika střihu), které spolu vzájemně komunikují, doplňují se, ale mohou si i oponovat, je-li to autorův záměr. To vše je schopno přinést složený obsah, mnohem sdělnější, než kdyby zvuk tvořil jen doprovodnou, podřadnou, tedy vlastně zbytečnou funkci vzhledem ke slovu.

Audiotvorba nesmí být o pouhém slově, respektive slově jako pouhém gramatickém útvaru, ale musí hrát se zvukovým obrazem, nejen epickým, ale podstatně i lyrickým, tedy obrazem, jehož děj se neodehrává v čase, ale v jakoby zastaveném a zároveň stále znělém akordu, který nemá pouhé čtyři rozměry, ale možná šestnáct, nebo spíš nekonečně rozměrů, přinejmenším potenciálně, kde se děj či pohyb či dynamika odehrává rozhlížením a nasloucháním rozmanitým nuancím obrazu, kde je neustále co objevovat, i v souvislosti s měnící se zkušeností posluchače, jehož život se v čase (krom jiného) odehrává. Dílo samozřejmě musí počítat s posluchačem, neboť teprve v mysli posluchače se dílo skutečně odehrává a má dopady na jeho jednání. Dílo nemusí říct všechno (čímž se dá šetřit i čas), ale musí umět ve zkratce rozehrát mysl posluchače, musí se stát inspirací pro jeho vlastní děj.

Přesto pochopitelně rozhlas se slovem významně pracuje. Pro rozhlasového tvůrce je výjimečně důležitá schopnost a tedy znalost a zkušenost postupů, jak vést rozhovor, a to pro různé typy pořadů. Tedy nejjednodušší rozhovor, který slouží pro tvorbu jednoduchého zpravodajského sdělení, dále rozhovor pořizovaný pro náročnější složené zpravodajsko-publicistické tvary, dále živý rozhovor reportéra s moderátorem ve studiu, dále vedení „dlouhometrážního“ interview (různé typy dle obsahu i žánru), dále vedení debaty a nakonec vedení reportážního či dokumentárního typu rozhovoru, kde je nutné jít za slova a skrze umně nastavené situace se dopátrat příběhu, emoce, která je silným nosičem sdělení. Pozice logiky, intuice, empatie interviewera. Práce s tichem. Jak neplnit předem sepsané otázky, ale jak se nechat vést respondentem (jeho tématy, která v něm teď znějí) a přitom ho vést, aby sdělil (ne nutně slovy) i to, co původně třeba sdělit nechtěl, ale co má skutečnou autentickou sílu. Významotvorná role mikrofonu. Tempo řeči, dikce.

Dovršením kurzu bude tvorba závěrečných audioreportáží pod individuálním pedagogickým doprovázením. Ale předcházet budou postupně tři studentská cvičení - (1) vyprávění ruchem, (2) vyprávění reportážním rozhovorem a situací, (3) vyprávění narací. Všechny tyto tři prvky jsou využitelné a používané při tvorbě audioreportáže a zároveň každý sám za sebe by měl být samostatně sdělný, aby nešlo jen o vršení zvuků, ale barevné vyprávění ve více různých zvukových rovinách. Teprve po těchto cvičeních budou sepsány náměty klauzurních reportáží, budou natočeny, sestříhány a prezentovány.

Úvod k studentskému cvičení - vyprávění ruchem.

Studijní materiál - úvodní teze - pro případné osvěžení paměti: