O Červené Karkulce
Jednoho dne se v malé vesničce pod horami narodila dívka, kterou všichni milovali. Měla krásné dlouhé vlasy a tvář, která zářila radostí, kdykoliv se usmála. Babička jí jednou ušila červený plášť s kapucí, který tak dívce přirostl k srdci, že ho nosila všude. Od té doby jí začali říkat Červená Karkulka.
Jednoho dne ji maminka požádala, aby šla navštívit nemocnou babičku, která bydlela na druhé straně lesa. "Vezmi jí tenhle košík s koláči a džbánem medu, ale pamatuj, neodbočuj z cesty a nikomu se v lese nezmiňuj, kam jdeš," varovala maminka Karkulku přísně. Karkulka slíbila, že bude opatrná.
Vyrazila tedy na cestu lesem. Slunce svítilo a ptáci zpívali, les byl plný vůně květin. Karkulka byla tak okouzlena krásou kolem sebe, že si ani nevšimla, jak za ní kráčí velký zlý vlk, který ji sledoval z úkrytu mezi stromy.
"Kam jdeš, Karkulko?" zeptal se vlk medovým hlasem, když ji dohnal na cestě. Karkulka, která byla velmi důvěřivá, odpověděla: "Jdu k babičce. Je nemocná a nesu jí koláče a med, aby se uzdravila." Vlk přikývl a záludně se usmál.
"Mohl bys jí to donést rychleji, kdybys šla po té pěšině mezi stromy," navrhl vlk, ukazujíc na vedlejší cestu. Karkulka ale pamatovala na varování své maminky. "Ne, půjdu po hlavní cestě, jak mi maminka řekla," odpověděla pevně. Vlk se na ni podíval zamračeně, ale rychle přemýšlel, jak by mohl svůj plán přesto uskutečnit.
"Mnoho štěstí," řekl vlk, a jakmile se Karkulka otočila k pokračování své cesty, vlk se rozběhl rychlejší zkratkou směrem k babiččině chaloupce. Dorazil tam ještě dříve, než Karkulka mohla dojít půl cesty. Zaklepal na dveře a předstíral dívčí hlásek: "Babičko, to jsem já, Karkulka!"
Babička otevřela dveře, ale sotva spatřila vlka, vylekaně vykřikla. Vlk však neztrácel čas a rychle babičku spolkl celou. Poté si oblékl její noční košili, nasadil si čepici a vklouzl do postele, kde čekal na příchod Karkulky.
Když Karkulka dorazila k chaloupce, připadala jí babička nějak divná. "Babičko, proč máš tak velké uši?" zeptala se, když vešla do místnosti. "Abych tě lépe slyšela, má drahá," odpověděl vlk s falešným úsměvem.
"A proč máš tak velké oči?" pokračovala Karkulka podezřívavě. "Abych tě lépe viděla," odpověděl vlk a jeho oči blýskaly z pod čepice.
"A proč máš tak velké zuby?" zeptala se Karkulka naposledy, nyní už s obavami. Vlk se zasmál strašidelným smíchem a vycenil své ostré zuby. "Abych tě mohl sníst!" vykřikl a vrhl se na Karkulku.
Ale v tu chvíli prošel kolem chaloupky dřevorubec, který slyšel podivné zvuky. Vtrhl dovnitř, uviděl vlka a rychle ho přemohl. Vytáhl vlkovi z břicha babičku, která byla stále naživu a zázrakem nepoškozená.
Karkulka objala babičku s úlevou a poděkovala dřevorubci za jeho pomoc. Od té doby si slíbila, že bude vždy poslouchat rady své maminky a nikdy neodbočí z cesty.
A tak Červená Karkulka, babička a dřevorubec žili šťastně, zatímco zlý vlk se nikdy už nevrátil, aby obtěžoval někoho jiného v tom klidném lese.