Důležité historické události 

• Rozvoj nové společenské třídy – měšťanstva
  • patriciát (německého původu)
  • řemeslnictvo – německého, ale i českého původu.
• Poslední Přemyslovci:
  • Vnější kolonizace –> spory sociální a národnostní.
  • diferenciace panstva, ale i duchovenstva
  • Václav II. (minnesängr) – kromě latiny, v kultuře němčina (přejímání německých slov)
  • zajistili podmínky pro rozvoj české národnosti ▪ PO II. – český zemský soud (jednalo se česky, zápisky latinsky)
• Lucemburkové:
  • Jan Lucemburský – 1318 přísaha (rádci i úředníci Češi)
  • Karel IV. – 7. dubna 1348 – univerzita (pro 4 národy: Čechy, Poláky, Bavory a Sasy)
  • Václav IV. – 18. ledna 1409 – Dekret kutnohorský
• V městském právu čeština koncem 14. stol.
• během 14. stol. pronikala do celého kulturního života  
  
•  psaly se jí nejen skladby básnické, ale od poloviny 14. stol. i drama a próza (díla nauková – historická, teologická)
• 1333 (Karel IV. se vrátil do Čech)
• 1338 (první radnice ve Starém Městě pražském)
• 1344 (bylo povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství)
• 1348 (císař Karel IV. právně zcelil české soustátí do útvaru, který se jmenoval země Koruny české)
• 7. 4. 1348 (založena Karlova Univerzita)
• 1355 (Majestas Carolina)
• V době vlády Karla IV. se Praha stala sídlem Římské říše
• 1380 (morová epidemie)
• 1391 (byla založena Betlémská kaple)
• 1400 (Václav IV byl sesazen z říšského trůnu)
• 1402 (Václav IV podruhé zajat panskou jednotou)
• 1402 (Jan Hus kazatelem v Betlémské kapli)
• 1409 (Dekret kutnohorský)
• 6. 7. 1415 (upálen Jan Hus)
• 1416 (upálen Jeroným Pražský)
• 1419-1436 (husitská revoluce)
• 30. 7. 1419 (První pražská defenestrace a počátek husitské revoluce)
• 1424 (smrt Jana Žižky)
• 30. 5. 1434 (Bitva u Lipan) 

Jazyk literatury na našem území 

• latina:
  • díla historická (Zbraslavská kronika)
  • legendy (Legenda aurea – Jacob de Voragine)
  • satirické básnické skladby – tzv. makaronské
  • oblast diplomatická/listinná
    • Jan ze Středy
    • za Karla IV. už nemá monopolní postavení (v listinách se užívá latiny a němčiny přibližně stejnou měrou)  
      
• němčina:
  • díky Václavovi II. (Ulrich von Etzenbach – německá Alexandreida)
  • Jazyk administrativních dokumentů 
    
• čeština:
  • už od poč. 14. st. jazyková jednota, formová vyspělost a žánrová diferenciace
  • v polovině stol. – próza
  • ke konci stol. – literatura odborná (Tomáš Štítný ze Štítného), oblast administrativní a diplomatická  

Hláskové změny probíhající ve 14. století

Hláskové změny začínaly ve většině případů v kulturním centru království. Politickým a kulturním centrem byla Praha a střední Čechy. Z kulturního centra se šířily až k samotným okrajům území. V souvislosti s tím se také začaly vyčleňovat základní nářeční skupiny.  

Pro změny, které probíhaly do 14. stol. bylo typické, že závisely na párové měkkosti souhlásek. Na konci 14. stol. se začal postupně měnit systém dlouhých samohlásek. Tyto změny už neměly žádné podmínky, a proto se jim říkalo nezávislé:

Přehláska u > i, ú > í (14. stol.):

• přehláska ´u > i se uplatnila po všech měkkých souhláskách bez ohledu na slovní pozici, zřejmě se realizovala ve dvou fázích ´u > ü > i (lyudie (ĺudie))
  • čuch > čich ▪ 
  • kupuju > kupuji 
  • maţú > maţí
• přehláska ´o > ě má mnohem menší rozsah než přehláska ´u > i, což souvisí s tím, že ve staročeštině není mnoho případů, v nichž by se o nacházelo po měkké souhlásce á. Všechny případy se realizují na hranici mezi morfy.
  • oráčovi > oráčěvi
  • oráčóm > oračěěm 

Přehláska o > ě, ó > ie (14. stol.): (tancovati > tancěvati); změna je provedena v případě, že předchází palatalizovaná souhláska. Změna je pouze u neuter.

Ztráta jotace ě > e (14. stol.):

• v důsledku historické depalatalizace došlo k zániku ě (jať); jakmile tyto konsonanty zanikly, ztratilo ě svůj fonologický kontext: k jeho zániku došlo ve druhé polovině 14. stol.
• vývoj ě se lišil podle samohláskové délky
• krátké ě: běhati > bjehati, město > mjesto
• dlouhé ě: běěda > bǐeda (dole)  

Změna ó > uo >ů (14.-16. stol.): tato změna byla obecná, samohláska ó tedy zaniká ve spisovné češtině jako samostatná hláska. Dnes se vyskytuje v cizích slovech (balón, gól), v domácích slovech někdy v nářečích (např. hanáckých), případně ve slovech onomatopoických (vóbec > vůbec).

Změna ú > au >ou (změny probíhaly ve 14.-16. stol.): au se psalo až do roku 1849, přitom se od počátku 16. stol. vyslovovalo jako ou.

Změna aj > ej (14.-16. stol.): Tato změny se týkala každého aj v jedné slabice. Působením analogie se v ojedinělých případech zachovalo původní aj. (vajce > vejce x vajíčko).

Historická depalatalizace 

• vedla k odstranění rozsáhlé konsonantické korelace měkkosti u konsonantů. převážná většina měkkých konsonantů ztvrdla
  • slabší palatalizovanost – způsobená měkčícím´e nebo lichým jerem
  • silnější palatalizovanost – způsobená jotací, tj. i, ě nebo neslabičným j
• hlavním faktorem rozhodujícím o provedení první nebo druhé fáze depalatalizace byl stupeň palatalizovanosti měkkých konsonantů
• 1. fáze 
  • Ve 13. stol. tvrdé konsonanty splynuly s měkkými konsonanty, jejichž palatalizovanost byla vyvolána měkčícím´e nebo lichým jerem 
  • Např.: m´et´e > mete s´edí > sedí z´emě > země
• 2. fáze
  • Došlo ke ztrátě palatalizace u většiny palatalizovaných souhlásek s vyšším stupněm palatalizovanosti.
  • Nejprve depalatalizace zasáhla konsonanty t´´, d´´ a n´´ (u nich nezpůsobila jejich depalatalizaci, ale proměnu ve skutečné palatály, tj. t´´> ť, d´´ > ď, n´´ > ň)
  • Poté depalatalizace sykavek s´´> s, z´´>z, c´´>c, š´´>š, ž´´>ž, č´´>č , naapř.: s´´ěmo > semo (sem) z´´ět > zeť c´´ěsta > cesta
  • Depalatalizace sykavek měla za následek ztvrdnutí i po sykavkách: c´´iz´´í > cyzý, dále zasáhla do palatalizace labiály p´´, b´´, m´´, v´´, f´´. výsledky depalatalizace se liší podle fonologického okolí. když je před labiálou ě vzniká mezi labiálou a e samostatný foném neslabičné j
  • Např.: p´´ěť > pjet b´´ěda > bjeda 
• v ostatních případech vznikla z labiály tvrdá souhláska: p´´ivo > pivo
• depalatalizace proběhla také na konci slova: prosadila se u všech palatalizovaných konsonantů s výjimkou ť, ď, ň palatalizovaných jotací: zed´ > zed, paměť > pamět

Změna šč > šť (14.-15. stol.): týká se nářečí českých (kromě českomoravského), je vysvětlována disimilací: ješče > ještě.

Staročeská kvantita: je výslednicí vývoje kvantity praslovanské a pračeské. Na konci praslovanského období dochází ke krácení původně dlouhých samohlásek. Došlo také ke zdloužení krátkých samohlásek pod novoakutovou intonací.

Staročeský přízvuk: ve 12. století se přízvuk ustálil na první slabice (pokud se jednalo o lašské nářečí tak na poslední slabice); původní přízvuk byl volný. 

Charakteristické rysy spřežkového pravopisu, jeho úskalí

• Ve 13. století čeština přejímá funkci spisovného jazyka. To znamená, že vzrůstá potřeba jednoznačnějšího záznamu českých slov.
• Východiskem jsou spřežky, ty první, ojedinělé, pocházejí z 11. století.
• Spřežky nahrazují hlásky, které v latině neexistují.
• Kombinace dvou i více písmen, která se v českém textu běžně vedle sebe nevyskytovala.
• První pravopisný spřežkový systém se vyvinul na počátku 14. století.
• Na počátku 14. století se konstituuje:
  • starší (složitější) varianta: 
    • vzniká na počátku 14. století a vychází z užívání v rozmezí 1330-1340;
    • základní rys = důsledné rozlišování sykavek;
    • spřežka označuje hlásku; 
    • příklady vlastních jmen místních období 1300-1340: Telcz (Telč), Dalesicz (Dalešice), Bresínka (Březinka);
    • spřežky ie, ye označují dlouhé a krátké ě.
  • mladší (jednodušší) varianta: 
    • od konce 30. let 14. stol.;
    • držel se po celé 15. stol., přežíval v některých prvcích ještě další století;
    • nerozlišuje sykavkové dvojice s-š, z-ţ, c-č, více respektuje znělost hlásek (odlišuje z-s, ţ-š); 
• ostatní prostředky včetně označování kvantity stejné jako ve starším spřežkovém pravopisu, pouze samohláska u se na začátku slova označovala důsledněji než dříve literou v (v ta-ústa).